Jste zde

Inkulturace církevního práva

Pojem „inkulturace“, který se v katolické církvi objevil poprvé v šedesátých letech, je jazykový novotvar. Vznikl v prostředí misijních aktivit a signalizuje ochotu církve přejít od forem víry, jak je formuloval Západ, ke koncepci, která si bude více všímat hodnot vytvořených jinými kulturami a umožní, aby i ony přispívaly k obecnému prospěchu. Také právo – jako fenomén vyvíjející se od počátku lidských dějin – je odrazem určité kultury. Na tomto místě chceme odpovědět na dvě otázky:

1. V jakém smyslu je možno mluvit o inkulturaci církevního práva?

2. Jak lze tuto inkulturaci uskutečnit formováním partikulárního práva?

Omezený prostor, jejž máme k dispozici, nás nutí zůstat u teoretických úvah. Poukážeme pouze krátce na ty oblasti, v nichž by bylo dobré podrobit současně platný Codex Iuris Canonici (CIC 1983) revizím. Tyto návrhy pak zařadíme do vize budoucnosti.

I. Směrnice pro teologii inkulturace se zaměřením na její aplikaci v církevním právu

Správně chápaná inkulturace je hermeneutický proces, v jehož průběhu se víra a kultura vzájemně ovlivňují. Každá víra je výsledkem setkání mezi lidskou formou spásné události a rozmanitými kulturními způsoby vyjadřování, vlastními určitému národu. Kultura je naproti tomu médium formující člověka tak, že ten pak svým vlastním způsobem dochází k poznání smyslu svého života. Jednoznačně proto platí: Bez kultury neexistuje pravé lidství. Teologie inkulturace se uplatňuje i v oblastech, které slouží jako základ církevního práva. Inkulturace evangelia a evangelizace kultury jsou dva vzájemně se doplňující aspekty jednoho a téhož poslání hlásat evangelium.

1. Od mystéria vtělení po velikonoční mystérium

Šíření evangelia je apelem na všechny kultury, aby se otevřely zaměření na nový cíl. Ježíš se zařadil do partikulární kultury, zatímco důsledky vtělení zasahují každého člověka a všechny kultury. K tomuto rozměru vtělení přistupuje ještě dimenze velikonočního mystéria. Ježíš umírá a tím se zbavuje své identity Izraelce se vším, co k tomu patřilo, ale vstává z mrtvých, aby vylitím Ducha svatého všechno spojil v sobě v jeden celek. Tak se v Ježíši mohou všichni setkat.

2. Rozlišování mezi kulturami

Druhý aspekt, který zde musíme uvážit, je rozlišování mezi kulturami, jež mají být evangelizovány. Bez znalosti těchto kultur a jejich zvláštností nelze rozpoznat nejen překážky, ale ani pozitivní možnosti evangelizace. Inkulturace musí nejprve respektovat rozdíl mezi vírou na jedné straně a kulturou na straně druhé, a až potom dbát o nutnou jednotu a zároveň pluralismus v církvi.

Takto rozlišovat nelze ovšem bez koncentrovaného úsilí. Předpokladem je, že místní církve budou vždy znovu přezkoumávat danosti víry a kulturní specifika každé oblasti, aby zjistily, co je (a co není) možno do křesťanského života integrovat.

Inkulturace musí usilovat jak o udržení jednoty církve, tak o zachování rozmanitosti jejích vyjadřovacích forem. Hlásat evangelium znamená předávat vždy učení, které věřící, myslitelé a světci po celé generace obohacovali svými příspěvky, jež dnes tvoří integrální součást křesťanského dědictví. Tuto jeho důležitou a podstatnou identitu je hlasatel evangelia povinen předávat jazykem přístupným pro všechny lidské kultury.

3. Ekleziologický základ a jeho aplikace

Třetí aspekt se týká ekleziologie, z níž toto pojetí inkulturačního procesu vychází. Podle nejdůležitější ekleziologické výpovědi dogmatické konstituce Lumen gentium (23), kterou přebírá i CIC (can. 368), se jedna a jediná katolická církev skládá z místních církví, což znamená, že celá církev existuje jako vnitřně pluralitní skutečnost, materiálně sestávající ze všech místních církví. Mezi těmito dvěma dimenzemi panuje vzájemná propojenost, jejímž základem je kromě jedné víry a všem společného křtu především slavení eucharistie a biskupský úřad. Kolegium biskupů se opět řídí principem jednoty, kterou viditelně ztělesňuje římský biskup.

II. Speciální charakter církevního práva a nutnost jeho inkulturace

Církevní právo je jedním z vnitřních prvků dynamiky hlásání evangelia, protože tvoří součást viditelné stránky církve. Církev, postupně se organizující jakožto společenství lidí, od samého počátku přebírala v konfrontaci s právními zvyky kulturních oblastí, do nichž pronikala, kulturní prvky vlastní tamním národům. Vycházejíc ze svých židovských kořenů osvojovala si filosofické a právní prvky nejprve z řeckého a hlavně římského světa a později také ze světa germánského, jak dosvědčují stopy těchto vlivů ještě v Kodexu kánonů církevního práva z roku 1917.

Musíme si uvědomit, jak obtížné je stanovit jasnou hranici mezi zjeveným božským právem a právem lidským, které je plodem kulturních dějin. Když mluvíme o universální a partikulární dimenzi církve, je třeba mít vždy na paměti jejich vzájemný poměr, abychom mohli správně přistupovat i k problému vztahu mezi „universálním právem“ a „partikulárním právem“.

Latinská tradice, která se přednostně zabývala universální církví, ovlivnila i kodexy církevního práva z let 1917 a 1983: oba – byť různou měrou – dávají přednost právu universálnímu a opomíjejí právo partikulární. S použitím interdisciplinární metodologie lze popsat vztah mezi universálním a partikulárním právem na podkladě čtyř dvojic protikladných výrazů: universalita – partikularita; jednota – pluralita; centralizace – decentralizace; přístup teritoriální – přístup personální.

1. Universalita – partikularita

Universální, tedy pro celou církev platné právo převládá ještě v CIC 1983, i když zde už vidíme zřetelný epistemologický obrat. Zcela jinak se k věci staví Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium (CCEO) z roku 1990, přinejmenším svým rozvržením: protože při kladení základů organizace církve vychází z církví sui iuris, dává také větší prostor partikulárním právům jednotlivých církví.

I když universální a partikulární dimenze nejsou dvě materiálně odlišné skutečnosti, nýbrž jen dvě formální dimenze jediné církve Kristovy, vyplývá z toho, že i církevněprávní normy, které jsou výrazem těchto společných rysů církve Kristovy, samy o sobě nemohou náležet buď pouze k universální, nebo pouze k partikulární dimenzi církve.

Jakkoli ustrnulé a nehybné se církevní právo jeví ve svých základních principech, přesto je zároveň nadáno značnou flexibilitou. V tomto smyslu je zásluhou norem partikulárního práva, že v církvi měl vždy a dodnes má každý národ a každé místní společenství své vlastní normy, které se mohou od společného práva lišit, a přesto jsou jeho integrální součástí.

2. Jednota – pluralita

V současných vztazích mezi universálním a partikulárním právem jsme svědky přechodu od jednoty k pluralitě, od norem všeobecných k partikulárním.

Především je třeba zaznamenat skutečnost, že tyto normy pocházejí od celé řady zákonodárců. Zákony platící pro universální církev vynáší jednak římský papež, který svou plnou moc uplatňuje vždy svobodně, jednak kolegium biskupů, které nemůže jednat bez papežova souhlasu.

Zdroje partikulárního práva jsou naproti tomu mnohem četnější a rozmanitější. Především existují papežem vydávané normy pro určité teritorium, dekrety partikulárních koncilů, rozhodnutí biskupských konferencí a zákony pro jednotlivá biskupství vydávané příslušným biskupem (spolu se synodou nebo bez ní). Také generální představení a generální kapituly řádů a duchovních společností, jakož i apoštolsky působící společnosti papežského práva mají nad svými členy zákonodárnou plnou moc (srov. CIC 1983 can. 596).

3. Centralizace – decentralizace

Při pohledu na vývoj církevního práva v dějinách lze všeobecně konstatovat, že se církev v prvním tisíciletí své existence vyvíjela decentralizovaně (se synodami a partikulárními koncily), zatímco v druhém tisíciletí se směr vývoje obrátil, což se nakonec odrazilo v CIC 1917. Druhý vatikánský koncil a CIC 1983 přinesly pak návrat k decentralizaci.

Tato „zdravá“ decentralizace se týká jak „subjektů“, tak „objektů“ církevněprávní praxe. Papež František ve svém apoštolském listu Evangelii gaudium upozorňuje ještě na jeden aspekt: „Nemyslím si ani, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a světa. Není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopáty při rozlišování všech těch otázek, které se vyskytují na jejich územích. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v blahodárné ‚decentralizaci‘.“ (EG 16)

4. Přístup teritoriální – přístup personální

Platný CIC říká nejprve, že část Božího lidu, která vytváří diecézi nebo jinou místní církev, je zpravidla přesně vymezena určitým územím (can. 372 § 1). Kromě toho ale stanoví, že pokud je to užitečné, mohou být na témže území zřízeny i různé místní církve podle obřadu nebo z jiného podobného důvodu (can. 372 § 2).

Na základě tohoto zvláštního ustanovení došlo od vyhlášení CIC 1983 k těmto opatřením: byla schválena prelatura Opus Dei; byly vydány instrukce a zákony pro struktury a organizace, týkající se nové mobility lidí; byl vynesen nový zákon pro teritoriální prelaturu Mission de France; byla právně regulována papežská správa odpovídající požadavkům apoštolského bratrstva tzv. „lefèbvriánů“; byl zřízen ordinariát pro ty anglikány, kteří vstupují do plného společenství (communio) s katolickou církví.

III. Partikulární právo jako výsadní prostor pro inkulturaci církevního práva

Jak správně poznamenává známá kanonistka Silvia Recchi, žijící v Africe, nehledě na různé situace, které způsobily jistou bezradnost, můžeme konstatovat: „Codex Iuris Canonici ponechává pro vytváření partikulárního práva dosud nevídaný prostor. Je to dáno tím, že už se na rozdíl od CIC 1917 nezaměřuje pouze na záležitosti universální církve.“ Proto je partikulární právo výsadním prostorem pro inkulturaci církevního práva.

1. Biskupské konference

CIC pověřuje biskupské konference vynášením zákonů pro určité tematické oblasti. Tento úkol biskupských konferencí není však dodnes náležitě zdůrazňován. Can. 447, popisující funkci biskupských konferencí, říká ovšem skutečně, že jejich úkolem je přizpůsobování všeobecných norem konkrétní situaci – tedy inkulturace. Mají „podle norem práva společně vykonávat některé pastorační úkoly ve prospěch křesťanů na svém území k dosahování vyššího dobra, které lidem poskytuje církev, a to hlavně prostřednictvím různých forem a způsobů apoštolátu, přizpůsobených duchu doby a místním podmínkám.“

2. Diecézní biskupové a jiní místní ordináři

Pokud jde o zákonodárnou plnou moc diecézního biskupa, přenechává mu mnoho kánonů CIC konkrétní provádění různých bodů disciplinárního práva. Takovým způsobem může vznikat skutečné partikulární právo, jemuž CIC 1983 přiznává mnohem větší význam než starý kodex.

Značně důležité jsou dále orgány, jimž CIC 1983 přiděluje spoluodpovědnost a účast na právním rozhodování v rozmanitých místních církvích, a to přiměřeně stupni a dosahu jejich kompetence; ať už na úrovni diecéze (biskupská rada, sbor poradců, kněžská rada, ekonomická rada, pastorační rada nebo na úrovni farnosti (farní rada, pastorační rada). Co se týče těchto výborů, prožíváme dnes období jisté deziluze. To může být způsobeno tím, že se zatím nepodařilo najít správný způsob organizace těchto útvarů, nebo také tím, že ani hierarchická autorita, ani věřící si dosud neuvědomují jejich důležitost v životě církve.

Zvláštní zmínku zasluhuje diecézní synoda (can. 460–468), v níž hraje roli veškerý Boží lid, protože se stává adresátem, ale také subjektem pokynů nebo pastoračních projektů. Pomocí tohoto orgánu lze církevněprávní normy náležitě přizpůsobovat různým místním situacím.

3. Instituty zasvěceného života a jiná sdružení

O institutech zasvěceného života a společenstvích apoštolského života platí, že byly vždycky schopny prosazovat svou autonomii po stránce disciplíny, způsobu života a samostatně odpovědného vedení. Ve stopách této tradice se současná právní úprava drží zásady, že maximální autonomii každého k těchto institutů je nutno zachovat. Proto – vycházejíc z dědictví a zvláštního charismatu těchto institutů (srov. can. 578) – vydala spíše elastické normy. Nicméně co se týče odpovídajících statutů, trvá CIC na určité harmonizaci spirituálních prvků s prvky právními, takže texty, jež jsou formulovány, nemají být pouhými napomenutími, ale také ne pouhými sbírkami zákonů bez vztahu k identitě společenství. Kromě toho nemá počet norem přesáhnout nutnou míru.

Synoda z roku 1994 zabývající se instituty zasvěceného života proto výslovně zdůraznila, jak důležité je inkulturovat charisma zasvěceného života do dobových a místních životních poměrů. Charisma těchto institutů formovaných západoevropskou kulturou jim dalo vyrůst takříkajíc do podoby košatého stromu, jenž nese bohaté plody. Dnes je ovšem nutno semena těchto plodů zasadit do jiné půdy, aby došlo k navázání kontaktu s bohatstvím ostatních kultur. To nebude lehký úkol.

Kromě institutů zasvěceného života a společenství apoštolského života je třeba se ještě aspoň krátce zmínit o nejrozmanitějších „spolcích věřících“, ať už jde o prosté spolky, třetí řády či bratrstva, anebo také o zcela nové formy zasvěceného života (can. 605). Jejich statuty nebo souhrny pravidel jsou výrazem trvalé vitality a tvůrčí schopnosti církevního práva. Přestože se dosud nepodařilo nalézt odpovídající řešení, jsou pro církevní právo výzvou: ukazují jeho hranice. Dosavadní odpovědi, rozlišující mezi hnutími laiků a hnutími duchovních, jsou pouze provizorní. Zatímco v případě prvních dvou typů lze platnou právní úpravu „sdružení křesťanů“ (can. 298–329) považovat za dostačující, právní zařazení společenství označovaných jako „církevní“ či „veřejná“ je složitější: jednak tvoří vzhledem ke svému charismatickému rázu takříkajíc církevní rodinu, jednak se v nich setkávají nejen lidé rozmanitého povolání, životních stavů a vzájemných právních vztahů, nýbrž i bratři jiných vyznání a jiných náboženských směrů. Lze si tedy jen přát, aby se papežský učitelský úřad problémem zabýval a pro tuto novou životní formu vytvořil nový právní rámec.

Závěrečné poznámky

Můžeme tedy konstatovat, že v oblasti partikulárního práva dochází k inkulturaci universálního práva a že vzhledem k nastíněnému vývoji se jako zvlášť důležité jeví dvě „pokusné laboratoře“:

1. První laboratoř: liturgie

Proces inkulturace zasahuje hluboko do nitra liturgického konání křesťanů. To platí zejména tehdy, vyjadřuje-li liturgie dvojí vztah: jednak vztah ke vlastnímu určujícímu christologickému zdroji, jednak vztahu k jazyku a kultuře, s nimiž je propojena. Nelze ovšem zapomínat: Každá liturgická slavnost, pokud má závažné důsledky pro právo, souvisí i s právními akty, které se týkají vztahů ve společenství.

CIC 1983 potvrzuje rozhodující roli diecézního biskupa jako organizátora a podporovatele liturgického života v jemu svěřené církvi. V jeho kompetenci je vydávat závazné normy pro oblast liturgie (can. 838 § 4). Nejvhodnějšími orgány, které by měly zajišťovat, aby kulturní tradice určitého společensko-kulturního prostoru přispívaly ke slavení Kristova tajemství, jsou však v skutečnosti biskupské konference.

V aktuálním společensko-kulturním kontextu je jistě důležité opět mluvit o liturgické obnově a obnově církve, přičemž by se mělo vycházet z hlubší recepce liturgické konstituce Sacrosanctum concilium. Znovu je třeba zdůraznit: „Církev evangelizuje – a evangelizuje i sebe samu – skrze krásu liturgie, která je též oslavou evangelizačního působení a  zdrojem nového povzbuzení k sebedarování.“ (Papež František, Evangelii gaudium 24)

2. Druhá laboratoř: misijní činnost církve

Tady je nutno pozorně rozlišovat také na normativní úrovni, a to ve vztahu ke communio ecclesiarum. Zejména to platí pro tzv. „misijní oblasti“. I když je CIC také plodem určité kultury, nemůže v žádném případě nahradit evangelium. CIC v podstatě pouze odráží všeobecné poslání církve, při jehož uskutečňování jde o spásu všech lidí.

Proces inkulturace, dnes zpravidla výstižněji nazývaný „proces směřující k interkulturaci“, při němž se těžiště pozornosti přesunuje z okrajů tohoto jevu k jeho základům, se stále více týká juristické dimenze církve jakožto viditelného a pomíjivého společenství lidí, které chce věrně plnit úkol svěřený mu Kristem. Tento proces, probíhající dialekticky mezi universalitou a partikularitou, jednotou a mnohotvárností, centralizací a decentralizací, přístupem teritoriálním a personálním, se neobejde bez revize nebo reformy aktuálně platného Kodexu kánonů církevního práva v různých oblastech (trestní právo, manželské právo, majetek, organizace) – vyžaduje ovšem ještě víc než to. Budoucnost církevního práva závisí na tom, dokáže-li v budoucnu partikulárnímu právu, tj. inkulturaci věnovat více pozornosti a větší prostor.

Z Concilia 5/2016 přeložila Helena Medková, odborná revize překladu Jiří Kašný