Vysychá ekumenická milost?

Minulé století bylo časem hojení ran mezi hlavními větvemi křesťanstva, dobou ekumenické milosti. Nesmířené rozdíly mezi katolictvím, pravoslavím a protestantstvím sice přetrvaly, některé dokonce mezitím i vznikly (například otázka ordinace žen), ale o žádném snad nelze říci, že se týká věcí podstatných ke spáse. A také se proměnil postoj: převládající nesmiřitelnost a vzájemné prokletí nahradila převažující blahovůle a vědomí, že jsme na jedné lodi. Sice zbývá ještě mnoho udělat, zejména v zemích, kde náboženská příslušnost zároveň určuje zařazení do jednoho ze soupeřících národních nebo politických táborů, ale celkově se postoje proměnily.

Doba rychlých pokroků však skončila. Ekumenismus se nezastavil úplně, ale postupuje pomalu, po krůčcích, a hlavně se zdá, že cílové „aby byli jedno“ se ve své úplnosti ztrácí v nedohlednu. Odpovídá to i změně ducha doby. Když papež František umožnil, aby se v jednotlivých případech dovolilo přistupovat ke svátostem opětovně sezdaným rozvedeným katolíkům, vzbudilo to veřejnou kritiku i ze strany některých kardinálů; co by se asi stalo, kdyby teď dovolil přistupovat ke svátostem nekatolíkům?

Když budete číst úvahu Filipa Outraty o nemilém incidentu na konferenci IEF ve Wittenbergu, pamatujte prosím na tento kontext, ale i na to, že díky století ekumenické milosti jsme dnes dál, než předtím bylo vůbec myslitelné.

Vincenzo Mosca se zabývá inkulturací církevního práva, tedy jeho přizpůsobením místní kultuře. Drží se na obecné rovině, ale pro praxi nabízí dvě „pokusné laboratoře“ inkulturace, liturgii a misii. Jak dobře je naše liturgie a misie (nakolik existuje) přizpůsobena kultuře a mentalitě Čechů?

Tématu různosti kultur se z jiného úhlu pohledu věnuje Rolando A. Tuazon v textu Kulturní menšiny a katolická sociální učení. Menšiny a jejich diskriminace jsou žhavé téma, ať na úrovni mezinárodní (genocida Rohingů) nebo národní (romská otázka u nás). Autor ukazuje, jak se postoje katolické církve měnily od raně novověkého univerzalismu až po plné uznání kulturní odlišnosti za druhého vatikánského koncilu a vybízí k obhajobě práv menšin.

Papež František rozděluje. Mnoho lidí je jím nadšeno, jiní ani neskrývají touhu po brzké změně na Petrově stolci. Alberto Maggi si v článku o zklamání z papeže Františka vzal na mušku druhou skupinu. Stačí ale jen ironizovat ty, kdo církev vnímají jako mocenskou instituci božského původu, neměnnou a autoritativní, jako království z tohoto světa, byť založené Bohem?

Další skupina článků se týká vztahů křesťanství a islámu. Máme tu článek Čechosyřanky Lamis Khalilové o náboženské situaci v její původní vlasti za současné občanské války. Lamis poněkud relativizuje nadšení syrských křesťanů z Asada, které k nám občas zaznívá z médií. Další příspěvkem je hodnocení Lutherova vztahu k islámu od Zdenka Širky. Vnímání islámu jako „hole božího hněvu“ se v dnešních diskusích neobjevuje, ale tím spíš je dobré reformátorův názor znát. A konečně recenze knihy Pavla Hoška Islám jako výzva pro křesťany, kterou napsala Ivana Macháčková.

Číslo uzavírá rozbor nové Bohoslužebné agendy Církve bratrské od Pavla Hradilka.