Radikálem snadno a hlavně rychle

Jan Konzal

Doba už je taková, že pocit váží víc než argument. Možná to bylo pravidlem vždycky, jen výjimek bývalo snad kdysi trochu více. Na argumentacinení prý čas, doba spěchá. Ve skutečnosti není chuť argumentaci vystát, reflektovat a unést na vlastním hřbetě, ale to nerozhoduje ani tehdy, kdy si toho někdo jaksi mimochodem povšimne. Myslím v té souvislosti na biblickou knihu Ezdráš, ležící ladem. Tam si v posledních třech kapitolách může každý odvážný zájemce nalistovat zrcadlo pro svoji vlastní tvář, určitě se v některé z popsaných rolí každý současník najde.

Je pro mne zdrcující, jak se atmosféra známá dnes pod heslem „etnická čistka“ projevuje na osudech jednotlivců vlečených davem, jak se znovu a znovu rodí třicetileté nebo stoleté války, války křížové, války propagandistické i majetkové, boje za svaté zájmy a svatý zisk toho či onoho. Hesla jako „všichni za jednoho, jeden za všechny“ masírují frustrované lidi, které jako by Bůh ve vší tichosti opustil. To je správná chvíle pro rádoby radikální řez: Odkudsi z Blaníku se vynoří revoluční gardy, které v nějakém jménu vyhlásí radikální spravedlnost, znásilní ženy a dětem zničí nebo aspoň znehodnotí pojem otcovství a mateřství, vystoupí na tribuny improvizované na náměstích a ověnčí se navzájem řády. Itakový vítěz je, kupodivu, znovu a znovu vítán a oslavován. Snad ty ovace přeznačí jakoby mimochodem nedávnou kolaboraci davů – podobně jsme se dokázali vyrovnat po druhé světové válce my Češi s noční můrou kolaborace tak mnohých… „Jaký masakr?!, „ budou se ptát pohoršeně učebnice dějepisu, a jsme národem vítězů, patříme ke spojencům a jsme tedy právoplatní a nesporní hrdinové.

Říká se tomu radikální řešení, ale ve skutečnosti tam nenajdeme ani stopu po radikalitě. Nic nešlo ke kořenům, kořeny toho nebo onoho jevu budou zajímat možná historiky, možná po padesáti letech, ne dříve. Ani veřejnost, ani její protagonisté nepotřebují z dějin poučení, dnes se stává člověk významným stejným trikem jako známý ministr Třetí říše, který vyráběl pravdy trpělivým opakováním lží, lhostejno jak drzých a nesmyslných.

Znáte ta úžas budící prohlášení o „holubičí povaze slovanských genů“, anebo „To nebo ono je tu přece od počátku." Historik pokývne zadumaně hlavou a řekne: „To záleží jen na tom, kam naše paměť chce sahat. Pokud si ty počátky představujeme v minulém století, v minulém týdnu nebo v tom dni,který teprve přijde, pak je to tu opravdu od počátku. „

Nevím, kde končí nevědomost opilá umělým sebevědomím a kde začíná vědomá polopravda (a samozřejmě nutně i pololež) těch účelových prohlášení, kterými se dláždí zahraniční vztahy k sousedům a ke sponzorům. Jisté však je, že nedostatek dějící se pravdy neúprosně deklaruje absenci svobody. To je nadmíru nebezpečné pro budoucnost lidí v době, kdy otroctví na mnohý způsob zhoubně bují a chybí osvoboditel. Anebo nechybí, ale má vstup zakázán podobně, jako to rozhodl Velký inkvizitor v Dostojevského Bratřích Karamazových. Otroctví člověku nesvědčí, ale i lid vyvolený, i lid, který už je prohlášen dědicem Království, i ten časem přestane úpět a zvykne si, ba nedá si už své otroctví vzít. Který establišment tohle zajímá? Hlavně poslušnost, namítne slábnoucímu hlasu koncilu hrdý katolík.

Tak se valí naším časem dějiny lidí bez kořenů, ale s přehršlí jakoby radikálních vůdců. Nechybějí ostří hoši, kteří nelitují ani neskrývají, že při jejich očistách lesa od všech stromů létají třísky na všechny strany. Nechybí sekyry ani ochotné paže, chybí kořeny, které by stály za pozornost.

V knize Ezdráš v sedmé kapitole se dočteme, že rodopis kněze Ezdráše sahal až k Mojžíšově bratru Áronovi. Původ i pověst skvělá, šlo o znalce zákona přesto, že žil ve vyhnanství. Takových nebylo tehdy zrovna moc. V další kapitole čteme výslovně, že zakoušel nad sebou dobrotivou ruku Hospodinovu. Ta dobrotivost je jistě významnou zmínkou.

Ezdráš byl člověk horlivý a obětavý: pro ideu návratu božího lidu udělal opravdu hodně. A také se rozhodl ten lid očistit. Jenže o kořenech vědět nechtěl nebo nemohl. Začal od koruny stromu: orubal nejprve plody a co horšího: vzal smysl plodnosti toho lidu, protože ten lid nebyl lidem andělským, ale z pokolení Adamova, lid Davida, vyhlížejícího ze střechy svého paláce potěšení v rodině svého věrného vojevůdce Uriáše.

Bůh ví, že navrátilci z babylonského zajetí nežili košer už několik generací, bylo co jim vytýkat, bylo zač se kát, aby boží a stále ještě mesiánský lid byl zase lidem podle zásad a ideálů svatého náboženství Židů mnoha staletí proher a pokání. Každé náboženství na to má osvědčené postupy. Ať vycházejí z velice odlišných mentalit odpovídajících tradicím velmi odlišných regionů, jedno znají všechna náboženství, patrně to patří mezi archetypy člověka: Čas od času se jakási frustrace navrší natolik, že nutno vyhledat obětního beránka a exemplárně jej ztrestat, zdeptat jako oběť zástupnou za všechnu tu po generace střádanou vlažnost a vposledku lhostejnost lidu. Když uzraje taková doba, není problém ukázat prstem na kohokoli, a právěproto, že pseudoradikálům argumentů netřeba, nálady, pocity nebo úderná hesla zatroubí do útoku a sjednotí ten dosud apatický lid. Tak vzniknou revoluce, pogromy, tak z křesťanské Evropy dodnes plné katedrál vytrysklo nadšení pro křížové války, tak se podařilo vymýtit albigenské ženy a děti ohněm a mečem a rozdáním jejich statků odvážným hrdlořezům, tak získal v inteligentním a příkladně kulturním i křesťansky zbožném národě šanci holokaust, tak se daří svaté válce džihádu a každé svaté mstě i dnes.

Jsou to radikální řešení? Byl Ezdráš radikál, když odvážně nalezl aoznačil obětního beránka – všechny ty ženy prý cizinky, které dosud věrněnásledovaly své pravověrné muže do vlasti jejich předků? Nelze přehlédnout, žepro cizinky byla taková svatba cestou do nepřátelské a zpustlé ciziny, kteroučinil obyvatelnou právě jen vztah k milovanému muži a jeho pospolitosti.Ezdráš jménem božího slova o oddělení přelstil jiné boží slovo o tom, že co Bůhspojil, nemá člověk dělit. Měl argument, proč mužům vzal manželky i s dětmi avyhnal je z pospolitosti, vydal je ulici. Lítaly třísky.

Kdyby šel tento jistě spravedlivý a bezesporu obětavý vůdce ke kořenům nebezpečné reality, pak by musel hned na počátku sestupu do dějin zjistit, že smíšenými sňatky v patriarchální společnosti nejsou vinny ani děti, ani manželky, ale hlavy rodin. Jenže ti otcové měli v pořádku papíry. Své rodopisy neměly v pořádku děti a ženy, měly na holých dlaních právě jen svoji věrnost těm omilostněným mužům a otcům. Taková věrnost je valutou,která u Ezdráše moc neznamenala. A tak vyhnanci, kteří dostali milost od pohana v daleké Persii, odvážně a jakoby radikálně vyhnali ze svého středu kostisvých kostí, prohlásili je za gój a gój si nezaslouží slitování, nehodí se dochrámu Nejvyššího, hodí se jen k obětování za dobrou věc těch mužů. Adam se při tom musel znovu zastydět – takhle přece vysvětloval Hospodinuv ráji, proč on sám selhal: ona – ta kost mých kostí, ta je ve skutečnosti vinna, ta mne svedla. Ale nezastydí se dnešní omilostnění muži, kteří ve jménu Boha milosrdného odloží kdesi v tmavém lese své překážky živé i neživé, hmotné i nehmotné.

Matouš nebude váhat připomenout, že v Ježíšově rodokmenu figurujíi ženy očividně „nečisté“ původem či řekněme atypickým sexuálním jednáním, Tamar, Rahab, Rút, Bét-šeba. Zřejmě lze vyhovět Hospodinově přání ohledně čistoty vyvoleného lidu, aniž Ježíšovi mužští předkové a jejich náboženské obce vyháněli „cizinky“, rozpoznané ve vlastních ženách a dětech. Je očividné, že Hospodin těm svazkům požehnal, vynesly na svět našeho Mesiáše.

Horlitel za čistotu božího lidu by byl radikálem, kdyby šel ke kořenům a tam se pokorně učil rozlišovat, co že je boží vůlí a co lidským zdáním o boží vůli. Rozlišovat nejen hlavní kořeny, ale sledovat i sítě drobných kořínků, které se dodnes účastní výživy rodo-kmenu. Takové rozlišování je někdy nadmíru spletité a udělá se při tom jistě mnoho chyb, které je ovšem třeba přiznat a kterých je třeba litovat. Pak strom nejen přežije, ale prospívá, protože vina se stane díky božímu milosrdenství felix culpa.

Jenže dnešní rádobyradikál se k vyznání chyb nesníží. Radikály našich dní kořeny nezajímají, zajímá je akce. A díky fascinaci lidu ještě včera oplakávajícího svoji vlastní nevěrnost dovedou vykovat ocelovou pěst dějin i z bláta přisluhovačů. Kolosální úspěch obětních rituálů je stoprocentně zajištěn, a kdomá úspěch, má i pravdu, zazní později. Funguje to dodnes a bude to fungovat i pozítří.