Gandalf a spol.

Sžívám se s Harry Potterem. Náš šestiletý synek poslouchá před spaním, jak se studuje na černokněžnické škole v Bradavicích, a čarodějnické mládě s jizvou ve tvaru blesku se tak stalo naším častým hostem. Doufám jen, že studium na opravdové škole po prázdninách nebude potomkovi připadat poněkud nudné ve srovnání s tím, jak studoval Harry. – Asi nejsme sami, komu se doma roztahuje a stále více bytní svět čár a kouzel. Zdá se mi, že mágové Harry nebo Gandalf už v srdcích části naší mládeže začali zastiňovat dokonce i dinosaury, silné motocykly a další symboly maskulinní potence a síly. Vůbec nemluvě o jejich nekonečné nadřazenosti nad tím starým a nepříliš akčním příběhem, který se odehrává mezi jesličkami a Golgotou. Což se netýká zdaleka jen šestiletých.

Když jsem byl kdysi šestiletý já, existovaly na literaturu pro mládež dva převažující názory. Inženýři lidských duší – tušíce asi, že dospělá osoba se špetkou zdravého rozumu už jejich pohádkám věřit nebude – snažili se alespoň těm nejmenším předat vzor budování komunismu v postavách Pavků Morozovů, Timurů a Malých Bobšů. A poněkud rozumnější inženýři pokroku se zase domnívali, že v každém příběhu pro mladé musí být rakety, hypermoderní stroje, šrouby a hřídele. Tak či onak, pro kouzla místo nezbývalo a tajemství nesměla zůstat neodhalena.

Proč došl k takovému obratu během tak krátké doby? Je naše technika na takové úrovni a tak nepochopitelná, že už nám i naše všední počínání může připadat jako kouzelné? Je vizuální vjem filmových triků a počítačových her tak silný, že divákům vnuká iluzi, jako by denně vídali magii na vlastní oči? Cítí lidé podvědomě, že motýl psýché nemůže vzlétat v řídkém vzduchu vědeckého skepticismu? Chtějí ohňostroji kouzel prosvětlit svět, který by jinak vyhlížel temný a bezútěšný? Anebo prostě jenom našli novou hračku, a po čase zas bude jiná móda, stejně prchavá?

Asi od každého trochu a možná ještě leccos jiného, co mě právě nenapadlo. Tak či onak, vítejte do magického hvozdu, do tajuplné říše, do království zaklínačů a obživených mrtvých.

Darina Bártová naznačuje ve svém článku, že tento čarodějný svět může obsahovat přímé odkazy na křesťanskou víru, zejména tehdy, když jeho tvůrce sám byl křesťanem. Přiznávám, že jsme se nad jejím textem v redakci Getseman nemohli shodnout: není hledání evangelních paralel ve zcela nenáboženském textu násilím na autorovi a jeho ideji? Tolkien zajisté nechtěl psát páté evangelium jako Dostojevský ani alegorii na duchovní cestu křesťana jako Bunyan.

Přesto však není podle mého přístup Dariny Bártové nelegitimní, ani kdyby skutečněv Gandalfovi nebyla ani špetka Ježíše. Konec konců, i první křesťané občas vkládali prorokům a žalmům Staré smlouvy smysl, který dávní svatopisci zajisté ani netušili. Pokud nekonáme pozitivistické zkoumání, ale uvažujeme o smyslu textu pro nás samotné, pak máme právo reinterpretovat a propojovat cizí text s vlastními zážitky, vlastní tradicí, vlastními hodnotami.

Gandalf a Harry Potter mi připadají realističtější a jako vzory vhodnější než roboti a nadlidé z vědeckofantasmagorických příběhů z doby před čtyřiceti lety. I oni přinášejí svá úskalí, ale bát se jich určitě nemusíme.