Jste zde

Pán prstenů: Symbolika Ježíšova příběhu?

V lednu 2002 se konečně i v našich kinech objevila filmová adaptace trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Film přilákal spousty lidí, vždyť se jedná svým způsobem o kultovní dílo v oblasti literárního žánru fantasy. Znalost místopisu virtuálního světa Středozemě patří téměř k všeobecnému vzdělání.[1]Není tedy divu, že film rozvířil nové diskuse. Adaptace knihy má své příznivce i odpůrce.

Samotný autor však zůstává – mimo jména – u nás prakticky neznámý. Není také divu, život trochu podivínského profesora filologie bledne vedle světa, který si stvořil.

J. R. R. Tolkien a křesťanství

J. R. R. Tolkien se narodil 3. 1. 1892 v Bloemfonteinuv Jižní Africe, kde jeho otec pracoval u Kapské banky. Pro nepříznivé klimatické podmínky odcestovala po čase jeho matka s dětmi zpět do Anglie. Tolkienův otec umírá r. 1896. Po smrti manžela přešla Tolkienova matka v r. 1900 k římskokatolické církvi. [2] Pro toto rozhodnutí na ni dopadl hněv její rodiny, protože přechod k “papeženecké“ církvi byl v rodině s výraznou evangelikální tradicí prostě skandál. Zůstala tedy sama s dětmi, bez finanční i emocionální podpory. Jistým zázemím se pro živořící rodinu stala Oratoř v Birminghamu, kterou r. 1849 založil J. H. Newman. Vyčerpána péčí o rodinu umírá Tolkienova matka v r. 1904. Pro Tolkiena samého je smrt matky zlomovým bodem: …Dalo by se říci, že náboženství vyplnilo po její smrti prostor, který předtím v jeho náklonnosti zaujímala ona… Ztráta matky měla hluboký vliv na jeho osobnost. Udělala z něho pesimistu…[3]Tolkien měl vždy pocit, že v pozadí tragédie jeho dětství stojí matčin vztah ke katolicismu: …Nakonec totiž dospěl k víře, že matka zemřela pro krutost a netečnost rodiny…[4]Tato zkušenost byla konstitutivní i pro jeho osobní víru: …Na jedné rovině lze Tolkienovu oddanost katolictví vysvětlit jako duchovní záležitost, na druhé byla velmi úzce spjata s láskou k matce, která z něho katolíka udělala…[5]

Jeho vztah k víře nebyl rozumově chladný, naopak, byl zatížen nemocemi a ztrátou. Snad proto projevoval Tolkien určitou netoleranci k druhým. První obětí jeho vztahu k víře byla vlastní manželka Edith. Donutil ji ke změně církevní příslušnosti a vytrhl ji tak ze známého prostředí, v němž byla šťastná a dokázala se realizovat: …začala hrát při bohoslužbách v anglikánském farním kostele, kam pravidelně docházela.Zapojila se do církevního dění, pomáhala v Chlapeckém klubu při výletech zpěváčků…[6]

…jestliže mělo být jeho manželství požehnáno jeho církví, musela by se Edith stát katoličkou. Teoreticky jí to nevadilo, nebylo to však nic jednoduchého. Vydobyla si ve své farnosti určité postavení. Nyní po ní Ronald chtěl, aby se všeho zřekla a šla do církve, kde ji nikdo nezná… Taková vyhlídka se jí nezamlouvala…[7]

Edith se nikdy necítila v katolické církvi doma a vždy to pro ni zůstalo určitým problémem: …ve druhém desetiletí manželství se její protikatolické pocity utvrdily… dávala najevo nelibost, že Ronald vodí děti do kostela… Po r. 1940 došlo k usmíření, při němž mu vysvětlila své pocity… k pravidelnému chození do kostela se už nikdy nevrátila…[8]

Dalším člověkem, s nímž ho nejprve pojilo přátelství, které pak poněkud zkomplikovala odlišná církevní příslušnost, byl C. S. Lewis. Seznámili se v r. 1926 a záhy mezi nimi vzniklo hluboké přátelství, které reflektuje Lewis v eseji o přátelství v knize Čtyři lásky. Tolkien dokonce napomohl Lewisově konverzi ke křesťanství. [9] Nemohl však pochopit ani odpustit, že se Lewis rozhodl pro anglikánskou církev. [10]

K dalšímu odcizení mezi nimi došlo poté, co Lewis přísně zkritizoval náčrt Pána prstenů. Zhruba v téže době napsal také Letopisy Narnie, které měly velký úspěch. Tolkienovi vadil Lewis jako teolog-popularizátor. Vadila mu rychlost, s jakou jeho přítel psal. On sám byl perfekcionista a Pána prstenů psal cca 12 let (1937‑49). Nejvíc mu ovšem patrně vadila skutečnost, že Lewis jako by mu sebral jeho nápad – vytvořit svět fantazie –a dovolil si s ním uspět. [11]

V Tolkienově díle Pán prstenů se objevují reflexe jeho osobní víry, ať již to zamýšlel či ne. Víra byla důležitou součástí jeho života, kterou nemohl vypustit. Promítá se tedy mnohovrstevně i do příběhů jím vytvořených. Protože nebyl teologem, nebudeme nikdy vědět v úplnosti, jak věřil. Ale z toho, co vytvořil, lze skládat mozaiku náhledu jeho víry.

Tolkien pracuje s křesťanskou symbolikou více, než by se mohl ojevit na první pohled. Bylo by možno sledovat v jeho příběhu různé aspekty, např. úctu ke stvořenému světu a odpovědnost za něj, otázku svobody volby, různé morální problémy. Bylo by možno sledovat i jiné otázky obecně lidské, např. vztah k ženám. Je tedy nutno volit úhel pohledu. Jedním z možných může být i symbolika Ježíšova příběhu promítaná do příběhu některých postav v trilogii Pán prstenů.

Postavy z trilogie, které odrážejí určité aspekty Ježíšova příběhu

I. Frodo

První postavou, jejíž příběh obsahuje některé paralely s Ježíšovým příběhem, je hobit Frodo. Nejsilněji asi tehdy, kdy na sebe dobrovolně přijímá břímě zla: …měl svobodu volby a zůstal mu k tomu jediný okamžik… „Půjdu sám. Některým důvěřovat nemohu a ti, kterým důvěřovat mohu, jsou mi příliš drazí… Půjdu sám. Hned. „[12]

Nezasloužil se o to, že zlo přišlo na svět, ale svou volbou pomáhá, aby ze světa odešlo, aby dobro mělo byť jen maličkou šanci zvítězit. Pouští se na cestu, která se zdá být předem ztracená. Nemusí, ale volí svobodně svůj úděl: „Ponesu prsten, ačkoli neznám cestu. „[13]

Tato volba je popsána v Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 373–375 a může být chápana jako paralela Ježíšovy volby v Getsemane (Mt 26, 39–42 par.) – boje se sebou samým tváří v tvář hrůze.

Cesta, kterou Frodo zvolil, hobita nakonec zavede až do srdce samého území zla. Tam musí znovu volit, zda prsten zničí. Podruhé volí sice špatně, ale události již samy – trochu mimo něj – pokračují směrem, kterým se vydaly: „…neudělám to, proč jsem přišel. Prsten je můj!“ a náhle si jej nasadil a zmizel… Sam spatřil, jak Glum přitahuje ruce k ústům, zaleskly se jeho tesáky a pak hryzly… a když zvedal oči, aby se pokochal, udělal jeden krok navíc, zapotácel se a pak se zaúpěním spadl. Z hlubiny se ozvalo jeho poslední zaúpění a byl pryč. [14] I přes tuto špatnou volbu vítězí dobro, ale daný rozměr ukazuje spíše Frodovu „lidskost“ a omylnost.

II. Aragorn

U další postavy, potomka králů Západu Aragorna, převažuje motiv skrytého krále, krále bez trůnu a bez poddaných. Jako bezejmenný Hraničář chrání bez nároku na odměnu pokoj a klid obyčejných tvorů. Svůj úděl charakterizuje takto: „…Pocestní na nás zahlížejí a vesničané nám dávají urážlivá jména. Přesto nechceme, aby tomu bylo jinak. Když prostí lidé žijí bezstarostí a beze strachu, zůstávají prostí…“[15]

Aragorn nehledá slávu a také ji nemá. Jeho i jeho očekávání charakterizují verše, spojené s jeho jménem: …Ne každé zlato třpytívá se, ne každý, kdo bloudí, je ztracený… z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle… nekorunovaný bude zase králem…[16]

S podobným motivem skrytého Krále pracuje v Písmu nejvíc evangelista Marek, který líčí Ježíše např. v textech Mk 1, 35b. 44;3, 12; 8, 30 atd. jako toho, kdo si je vědom svého poslání, ale tají je, protože s královským titulem jsou spjatá očekávání, která se míjejí s jeho skutečným posláním.

I Aragorna lidé očekávají jiného, Boromir z rodu správců Gondoruje jím vyloženě zklamán. Nelze tu nevidět paralelu právě se zklamanými mesiášskými očekáváními Židů Ježíšovy doby. Nepřijetí druhými šlo však u Ježíše tak daleko, že evangelista zachycuje i moment, kdy se Ježíšova vlastní rodina domnívá, že se zbláznil (Mk 3,21). Ani nazaretští sousedé se nehodlali smířit s jeho jinakostí (Mk 6, 2–3). Nesplněná očekávání začínají vyplouvat na povrch tam, kde Ježíš jedná tak, že provokuje spravedlivé své doby, např. když si dovoluje uzdravovat v sobotu (L 6, 6–11; 14, 3–4), když stoluje s vyvrženými (L 5,30; 7, 34; 15,2), když dovolí, aby ho následovala podivná individua (J 7, 47–48) atd. Ježíš vadil svému okolí natolik, že jej několikrát chtějí kamenovat (J 8,59; 10,31; L 4,30). Je otázkou, zda tato paralela nejde ještě dále: zda by se dnes Ježíš vtěsnal do našich kategorií o slušnosti a morálce, zda bychom byli schopni tolerovat jeho jinakost a zda se s ní naše mesiášská očekávání nerozcházejí.

Dalším styčným momentem je způsob, jakým Aragorn prokazuje svůj nárok na trůn. Tím znamením není jeho udatnost v boji, organizační schopnostiani rodokmen, ale proroctví, které praví: ruce krále jsou ruce uzdravitele, tak se pozná právoplatný král. [17]Pravým králem je tedy ten, kdo přináší uzdravení. a motiv uzdravování je v evangeliích jedním ze znamení přiblíživšího se Božího království. Ježíš se tak prokazuje např. Janu Křtitelovi (L 7, 18–23). Uzdravování je charakteristickým znakem jeho pozemského života a evangelia je zmiňují na mnoha místech, např. jenom v evangeliu podle Marka lze zmínky o uzdravení najít v textech Mk 1, 29–34; 2, 1–12; 3, 1–5; 5,25–29; 6, 53–56; 7, 24–30; 10, 46–52;[18] a 7,31–37; 8, 22–26.

Dalším pozoruhodným bodem Aragornova příběhu je cesta po Stezkách Mrtvých. [19]Je to cesta, kterou ještě nikdy nikdo neprošel. Pro Aragorna je nadějí, protože mu přinese posilu do boje. Ale ta cesta je zároveň nadějí i pro ony mrtvé, kteří se kdysi zachovali věrolomně a nyní dostávají další šanci. Tato část příběhu nemá přímou biblickou paralelu. Podobnost lze ale najít v církevní tradici, v Apostolicu se o Ježíšovi vyznává „sestoupil do pekel“ a v tradici pravoslaví lze najít ikonu zobrazující, jak Ježíš vysvobozuje ty, kdo byli v pekle vězněni.

Jistou paralelu s Ježíšovým příběhem lze konečně najít i v tom, že Aragorn se stává králem po poslední vítězné bitvě se zlem, po bitvě, kterou končí Třetí věk Středozemě a začíná věk jiný (včetně nového počítání času). Zde ovšem podobnost končí, protože nový věk Tolkienova příběhu je šedý a pustější než předchozí a Středozem opouštějí všichni ti, kdo měli co do činění s Prstenem. Očekávání křesťanské víry jsou naproti tomu radostnější, i když není možné hledat v apokalyptických textech Nového zákona[20] přesný popis budoucího věku. Víře stačí, že to bude období[21] Kristovy vlády charakterizované bezprostřední Boží přítomností.

III. Galadriel

Mezi elfy lze vysledovat jistou podobnost s Ježíšovým příběhem u vládkyně Lórienu Galadriel. Její moc a moudrost je velká a tak nutně musí zápasit s pokušením ovládnout Jeden prsten. Frodo jí jej dokonce nabídne sám a Galadriel musí volit: „Ty mi ten Prsten dáš dobrovolně! Namísto Temného pána dosadíš Královnu. A já nebudu temná, ale krásná a strašlivá jako jitro a noc!… Všichni mě budou milovat a zoufat!“ …světlo pohaslo a hle, byla maličká, útlá elfí žena oděná v prosté bílé a její mírný hlas byl měkký a smutný. „Prošla jsem zkouškou. Zmenším se, odejdu na Západ a zůstanu Galadriel. „[22]

Příběh o pokušení mocí je velice podobný Ježíšovu pokušení na poušti, pokušení mít vládu nade vším, avšak pomocí cesty, kteránení Boží vůlí (Mt 4, 1–10 par.) a která nerespektuje svobodu druhého.

Evangelijní příběh o pokušení na poušti plyne lehce a rychle, odbude se v několika verších. Často může až budit dojem, že Ježíš věděl dopředu, jak má jednat, že pro něj toto pokušení nebylo otázkou hledánía volby, vždyť byl přece Božím Synem. Jeho bezhříšnost je pak často chápána jako axiom, nikoli jako otázka volby a uplatnění svobody.

IV. Gandalf

Postavou, u níž lze vysledovat nejvíce styčných bodů s Ježíšovým příběhem, je čaroděj Gandalf. Je tím, kdo je záměrně vyslán ze zámoří – de facto ze světa jiné kvality – k boji se zlem[23].V této zemi měl jistou důstojnost, i když zde srovnání Ježíšem neplatí, Gandalf, jehož jméno bylo v onom zámořském světě Olórin, byl stvořenou bytostí: …Olórin jsem byl v mládí na Západě, který je zapomenut…[24]Byl však nejmoudřejším ze všech. [25]Po příchodu do Středozemě skrývá svou moc i moudrost, odmítne se státhlavou Bílé rady, …protože nechtěl mít žádná pouta a závazky k jiným než k těm, kteří ho poslali…[26]

A tak putuje zemí jako „obyčejný“ trochu podivínský čaroděj, jehož sice není radno si rozhněvat, ale který se jistě objeví všude tam, kde se něco oslavuje a přispěje parádním ohňostrojem. [27]Málokdo o něm ví něco více. i u této postavy se tedy opakuje motiv skryté moci.

Podobně jako Galadriel, i on je postaven před zásadní volbu tehdy, kdy mu Saruman[28]nabízí podíl na moci, pomůže-li mu ovládnout Jeden prsten: „A proč ne Vládnoucí prsten? Kdybychom ovládli ten, moc by přešla na nás!“[29] Saruman je protipólem Gandalfa, jeho osud je osudem chybné volby: „…protože já jsem Saruman Moudrý, Saruman Tvůrce prstenů, Saruman mnoha barev!“ „Bílá se mi líbila víc, „ řekl jsem. „Bílá, „ ušklíbl se. „Pro začátek poslouží. Bílá látkase dá obarvit. Bílá stránka se dá popsat a bílé světlo se dá rozlámat. „„A pak už není bílé. A ten, kdo rozláme věc, aby zjistil, co je zač, opustil cestu moudrosti. „[30]

Gandalf volí setrvat na zdánlivě poražené straně dobra. [31] Vede a chrání ty, kdo se rozhodli zničit Prsten až do dolů Moria, kde padá. [32]Tato část příběhu je analogií, ba téměř alegorií, Ježíšovy smrti a vzkříšení. Ježíš také bojoval zdánlivě prohraný boj, který měl však v Božích očích smysl. Bůh se přiznává k Ježíšovu příběhu ve vzkříšení.

Gandalf vyjevuje těm, kdo se již smířili s jeho ztrátou poté, co je potká jako neznámý poutník, svůj osud při boji s představitelem zla takto: …dlouho jsem padala on padal se mnou. Obestíral mě jako oheň. Hořel jsem. Pak jsme se ponořili do huboké vody a byla tma. Studená jak příliv smrti… bojovali jsme hluboko pod živou zemí, tam, kde se nepočítá čas… Můj nepřítel mě nakonec vyvedl z temných chodeb, stoupali jsme pořád výš… Vzplál novým plamenem. Svrhl jsem svého nepřítele… pak na mě padla tma a já jsem bloudil mimo myšlení a čas a putoval dalekými cestami, o nichž nebudu vypravovat… Nahý jsem byl poslán zpět, nakratičko, než dokonám svůj úkol…[33]

Gandalfovo nové bytí je bytím jiného řádu, on nyní nese bílou barvu: …já vlastně jsem Saruman, dalo by se říci Saruman, jaký měl být…[34]

Podobně jako u Aragorna, i u Gandalfa je až nakonec zjevena jeho skrytá moc: …až v čase, kdy měl odejít, se přišlo na to, že dlouho střežil Rudý prsten ohně… Círdan jej svěřil Gandalfovi, protože věděl, odkud přichází a kam se nakonec vrátí. „Vezmi nyní tento prsten, protože tvá práce a tvé starosti budou těžké, ale on tě bude podporovat a chránit před únavou. Možná, že ve světě, který vychládá, jím roznítíš v srdcích dávnou odvahu. „[35]

Tento moment Gandalfova příběhu má trochu pneumatický rozměr. Prsten ohně, který mu byl propůjčen, má rozdávat odvahu a radost, chránit dobro. Není možno jej zneužít ke zlému. Nabízí se podobnost s rolí Ducha v Ježíšově příběhu, Ducha, který sestupuje na Ježíše po křtu v Jordánu (Mt 3,17) a zmocňuje jej ke službě (L 4, 18–19), Ducha, kterého Ježíš dává svým následovníkům v den Letnic (Sk 2, 1–4). v trilogii je to jediný moment, který má pneumatický názvuk. Je o to pozoruhodnější, že v celém díle nenajdeme žádnou analogii, která by odkazovala k první osobě Boží.

Závěr

Na několika postavách z trilogie Pán prstenů bylo možno naznačit, jakým způsobem reflektoval Tolkien Ježíšův příběh ve svém světě, který si vytvořil a dokterého se jistým způsobem utekl před tímto světem. Přesto je zřejmé, že ani ve fantazii nedokázal vystoupit z kulturního rámce, který určoval jeho život.

Je pozoruhodné, že styčné body s Ježíšovým příběhem lze nalézt u reprezentantů téměř všech ras Středozemě (s výjimkou trpaslíků). Bylo by možno vyslovit hypotézu, že Tolkien vnímal a snad chtěl i naznačit universalitu spásy, přesahující dokonce hranice našeho světa. [36]

U každého je všakzvýrazněna jiná část „ježíšovského“ příběhu. U člověka Aragorna je akcentovánmotiv skrytého krále pod pláštěm obyčejného člověka, tedy moc, která se zjevujeaž v krizovém okamžiku boje. U elfí ženy Galadriel stejně jako u hobitaFroda je to nutnost volby v okamžiku pokušení. Na čaroději Gandalfovi je ukázána nejen nová dimenze života po vzkříšení, ale i to, že má cenu pokračovat i ve zdánlivě prohraném boji, že má cenu bojovat o smysl, protože to dobré zůstane zachováno. Celý příběh posiluje naději, že poslední slovo má dobro a že vše smysluplné zůstane zachováno.

U mnoha postav příběhu[37]lze také najít moment existenciální volby, problém svobody a odpovědnosti. Postavy nejsou do svého příběhu vrženy slepou náhodou, jejich příběh se odvíjí jako důsledek jejich vlastního zodpovědného rozhodnutí. Zdůraznění tohoto prvku může přinést nový rozměr do interpretace Ježíšovy volby, protože přílišný důraz na Ježíšovo božství (a zvláště vševědoucnost) stírá nutnost Ježíšova rozhodování. Ježíš je předkládán jako ten, kdo prostě nemohl udělat chybu. Přebujelý důraz na Ježíšovu absolutní dokonalost může stát obyčejným křesťanům v cestě. Vědomí vlastních nedokonalostí a selhání pro ně není dostatečnou motivací k následování tak nedostižného vzoru. Zvěst o tom, že Bůh se stal člověkem, se pak redukuje na pouhou frázi, jejíž obsah již dávno vyvanul ve prospěch jakéhosi kryptodokétismu.

Tolkien ukazuje, že je možné odvážit se domýšlet Ježíšův příběh netradičním způsobem. Jeho kniha rozviřuje (podobně jako i některá jiná díla) diskuse v “pravověrných“ kruzích o přípustnosti určitého typu umění. Pokus o řešení problému, zda mají křesťané monopol na interpretaci Ježíšova života a zvěsti či zda příběh neevokuje svou mýtičností příklon ke směrům New Age či jiným závadný mideologiím, však přesahuje rámec této úvahy. Tolkien však nebyl zdaleka prvním, ani jediným, v jehož díle lze reminiscence na křesťanství najít.

Pohled na trilogii Pán prstenů z výše uvedeného úhlu pohledu by mělo pomoci uvědomit si znovu výzvu osobní svobody a odpovědnosti. Měl by také ukázat, že není třeba sebát vstupovat do dialogu s kulturními díly, třeba i neortodoxního charakteru.

A konečně, zamyšlení by mělo povzbudit k odvaze žít svůj vlastní příběh a nebát se v něm odpovídat na ony „ježíšovské“ výzvy. Vždyť každý člověk naráží na své cestě na nedocenění, na pokušení moci, na nutnost volby mezi dobre ma zlem. Možná se to neodehrává tak dramaticky jako v knize, ale k lidskému životu to patří. Záleží na člověku, na jeho volbě, zda jeho osobní příběh ponese rysy příběhu Ježíšova.

Literatura

Carpenter, H. : J. R. R. Tolkien – životopis. Mladá fronta, Praha, 1992
Tolkien, J. R. R.:. Mladá fronta, Praha, 1992
Tolkien, J. R. R.: Pán prstenů – Společenstvo prstenu. Mladá fronta, Praha, 1990
Tolkien, J. R. R.: Pán prstenů – Dvě věže. Mladá fronta, Praha, 1991
Tolkien, J. R. R.: Pán prstenů – Návrat krále. Mladá fronta, Praha, 1992
Bible. Český ekumenický překlad. ČBS, Praha, 1995

[1]Pouze nemnoha dílům se podařilo proniknout mezi široké čtenářské či divácké publikum tak, že se jejich virtuální svět stává jakousi alternativní realitou. V míře tak široké může Tolkienovi konkurovat snad jen mnohem později vytvořený svět Star Treku či úsměvný svět Pratchettovy Zeměplochy.
[2]Tolkienův životopis nezmiňuje důvody,které ji k tomu vedly, zabývá se pouze důsledky jejího rozhodnutí. J. R.R. Tolkien – životopis, str. 29
[3]J. R. R. Tolkien – životopis,str. 35
[4]J. R. R. Tolkien – životopis,str. 117
[5]J. R. R. Tolkien – životopis,str. 119
[6]J. R. R. Tolkien – životopis, str. 46
[7]J. R. R. Tolkien – životopis,str. 63
[8]J. R. R. Tolkien – životopis, str. 141
[9]J. R. R. Tolkien – životopis, str. 134
[10]J. R. R. Tolkien – životopis, str. 136
[11]J. R. R. Tolkien – životopis, str. 178-179
[12]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 375
[13]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 255
[14]Pán prstenů – Návrat krále, str. 196-197
[15]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 235
[16]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 164-165
[17]Pán prstenů – Návrat krále, str.121
[18]Tyto texty mají paralely u ostatních synoptiků.
[19]Pán prstenů – Návrat krále, str. 46‑48, 50‑53
[20]kniha Zj, Mt
[21]Uvědomuji si, že je nepřesné myslet a vyjadřovat se v časovýchkategoriích tam, kde není jistota o existenci času.
[22]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 343
[23]Silmarillion, str. 257
[24]Pán prstenů – Dvě věže, str. 250
[25]Silmarillion, str. 26
[26]Silmarillion, str. 257
[27]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 32‑35
[28]Byl to také čaroděj, tedy bytost stejného řádu, která byla do Středozemě vyslána se stejným úkolem.
[29]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 245
[30]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 244
[31]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 244‑246
[32]Pán prstenů – Společenstvo prstenu, str. 310‑311
[33]Pán prstenů – Dvě věže, str. 92‑93
[34]Pán prstenů – Dvě věže, str. 86
[35]Silmarillion, str. 260
[36]Podobný motiv, rozpracovaný do ještě větších detailů, lze najít i v Letopisech Narnie C. S. Lewise. Lewis jako by předpokládal, že událost spásy se nějak musí odehrát ve všech existujících světech.
[37]a to i u jiných, než výše zmíněných