127 - duben 2002

Jiří Stibral: Husův sbor Církve Československé v Praze-Dejvicích, 1926

V r. 1924 proběhla uvnitř mladé Církve Československé tzv. „ideová
soutěž na návrh typového chrámu", který by plně odpovídal nové Farského
liturgii vycházející na jedné straně ze starých předloh, ale zároveň
reagující na „novodobé požadavky československého člověka". Za vzorový
chrám byl označen Unity Temple v Oak Parku u Chicaga z r. 1906 - dílo
věhlasného F. L. Wrighta.

Na tomto díle byla ceněna zejména „jasná dispozice, která je vzorem
velkorysé účelnosti a neromantické ukázněnosti".
Jedním z nejdůležitějších kritérií formulovaných zadavateli soutěže byl
požadavek organického spojení prostoru pro předsedajícího duchovního
správce a pro shromážděnou farnost, protože farář je bratrem a nemá být
povýšen ani oddělen od věřících. Zároveň má být dobře viditelný a dobře
slyšitelný, neboť „přibohoslužbě CČS nemá se díti ničeho kouzelného".
V těchto požadavcích je patrná snaha po vymezení se vůči soudobé praxi
katolického sakrálního stavitelství. O tom, jak složitě si principy
ideové soutěže hledaly cestu do konkrétních plánů a realizací, svědčí
stavba Husova sboru a koleje pro theology Církve Československé
v Praze-Dejvicích, dílo Jiřího Stibrala z následujícího roku (1925/26).
Stibral byl typickým eklektickým architektem přelomu století odkojeným
Zítkovou neorenesancí, ale navrhujícím a realizujícím též stavby
neogotické, neobarokní i secesní. Pro dejvický sbor a kolej vytvořil dva
návrhy - pseudorománský a pseudogotický, který byl přijat. Tyto
neoslohybyly sice podle teorií 19. stol. jediné vhodné pro důstojnou
sakrálníarchitekturu, avšak kolem poloviny 20. let století
následujícího působí jižponěkud anachronicky. Modlitebna má zvenčí tvar
trojlodní basiliky, ale v interiéru jsou boční lodi redukovány na pouhé
chodby a hlavním prostoremje podélný sál zaklenutý valenou klenbou
dekorovanou žebrovím ve stylu vladislavské gotiky. Tento dekor, spolu
např. s tordovanými sloupy nesoucími kruchtu, sice odkazuje ke slavné
době národní minulosti, na kterou mladá církev záměrně navazovala, ale
zároveň stojí v přímém protikladu k oné „neromantické ukázněnosti"
obdivované na stavbě Wrightově. Také důraz na čelní oltářní stěnu
prohloubenou apsidou ve formě románského ústupkového portálu vychází
ještě z katolického oddělení prostoru pro klérus a prostoru pro laiky.
Vidíme tedy, že Stibralova stavba zůstala kdesi v polovině cesty a na
vskutku moderní architektonickou realizaci si bude muset Církev
Československá ještě nějakou dobu počkat.

Jan Klípa