Eucharistické způsoby: dějiny uchovávání a úcty

Tato práce nemá být jen technickým popisem, kde se eucharistie uchovávala v různých historických dobách a v různých denominacích. Tyto otázky jsou spíše zřetelným, hmatatelným výsledkem vývoje eucharistické úcty. S problémem uchovávání eucharistických způsob je samozřejmě úzce spojena eucharistická teologie, tedy víra vztahující se k eucharistii a popis této víry

Praxe prvotní církve

Eucharistická bohoslužba byla vždy centrem křesťanského slavení, jako znamení odkázané Kristem učedníkům, ve kterém se nám on mimořádným způsobem přibližuje a nabízí v pokrmu chleba a vína. Není předmětem této práce, abych se pokoušel o historickou rekonstrukci Ježíšova ustanovení; Nový zákon již ukotvuje určitý vývoj, a toto ukotvení je východiskem a korektivem dalšího vývoje. Z eucharistické bohoslužby brzy mizí společná hostina, která je ovšem i nadále přítomna v symbolické rovině (pojem symbol nelze chápat jako něco degradujícího a neskutečného) a liturgie se připodobňuje synagogální bohoslužbě. Křesťané se k ní scházívali každou neděli a společné přijímání eucharistických způsob bylo vrcholem této bohoslužby. Křesťanům, kteří se nemohli zúčastnit bohoslužby (tedy zejména nemocní, ale nejen ti), byly eucharistické způsoby přinášeny nejčastěji jáhny a laiky.^[2]Přinášeny byly rovněž také umírajícím jakožto pokrm na cestu. Někdy si i věřící odnášeli eucharistické způsoby sami, aby je mohli přijímat i ve všední dny.^[3]Z těchto důvodů se také začaly uchovávat.

Bylo tedy rozlišováno mezi „vznikem“ eucharistických způsob a jejích přijetím. Ovšem naplněním smyslu eucharistie je její přijetí, tak jak vyplýváze slov ustanovení. Eucharistie ale zůstává eucharistií i po bohoslužebném shromáždění. Eucharistický chléb se začal uchovávat v místech nedaleko kostela (např. sakristie), případně přímo v domech.^[4]Byl užíván pouze k následnému přijetí a nebyla mu prokazována žádná zvláštní úcta. Zřejmě z důvodů snadnějšího déle dobého uchovávání eucharistického chleba se v karolinské době začalo na Západě používat nekvašeného chleba, a materií mše se tak stal odcizený „úplně jiný chléb“^[5], jaký křesťané běžně nepoužívali.

Vývoj ve středověku

Ve vrcholném středověku se také pozvolna začíná měnit způsobpřechovávání eucharistie. Ta byla čím dál častěji přechovávána ve výklencích ve zdech kostela, případně v nádobách mající často tvar holubice, které byly zavěšeny nad oltářem nebo spočívaly přímo na oltáři. Uchováváno však bylo stále poměrně malé množství, tolik, kolik bylo potřeba k přijímání nemocných a umírajících.^[6] Tak se začínaly uchovávané eucharistické způsoby stále více přesouvat do centra bohoslužebného shromáždění a k blízkosti věřících.

Zároveň podstatně klesá četnost přijímání laiků a ze „sv. přijímání se vytvořila odměna za svatost života, místo aby bylo naopak slabým a křehkým lidem prostředkem ke spojení s Kristem a nejmocnějším zdrojem svatosti“.^[7] Lid, který přestal přijímat z děsu před „nehodným“ přijímáním vedoucím k zatracení, se tedy logicky snažil najít jiný způsob přiblížení k eucharistickému Kristu a jeho útěšné blízkosti.

Začala-li být eucharistie méně přijímána a více uctívána, palčivěji se vynořila otázka po její podstatě a způsobu reálné přítomnosti Krista v ní. Patristika používala pojmy jako radikální přeměna či přepodstatnění ^[8], středověká scholastika inspirovaná Aristotelem použila koncept transsubstanciace – akcidenty (případky) zůstávají a substance (podstata) se mění (tato konstrukce je ovšem nearistotelská, u Aristotela není možné akcidenty a substanci oddělovat – na to upozorňoval Jan Viklef ^[9]). Zatímco teologové hlouběji promýšlejí transsubstanciační schéma, mezi lidem se silně prosazuje vědomí velmi masivní, magické přítomnosti Krista v eucharistii. Rozšiřují se legendy o krvácejících hostiích apod. (paradoxně jsou v přímém rozporu s transsubstanciační teorií).

Reálná přítomnost Krista v eucharistii tak stále více přestává být prožívána ve vztahu k přijímání a je chápána „an sich“. Rozvíjí se víra, že již pouhá blízkost eucharistii a pohled na ni (při obavách z přijímání jediná možnost obecenství s eucharistickým Kristem) má milostiplné účinky. Proto vzniká a velké oblibě se těší pozdvihování (elevace), které má pokud možno trvat co nejdéle (ve středověku dominuje kvantitativní pojetí milosti – čím déle se dívám, tím je milost hojnější), logickým vyústěním je tedy výstav eucharistie v monstrancích (vyvinuly se z ostensorií – prosklených relikviářů umožňujících přímý pohled na ostatky).^[10] Adorace se velmi rozšiřuje a vznikají nejrůznější pobožnosti spojené s výstavem nejsvětější svátosti. “Bělostná hostie“ tak přestává mít charakter pokrmu (hostie je snad nejvíce odmaterializovaným pokrmem vůbec), ale je posvátným předmětem k uctívání. Ironicky lze říci, že je snazší věřit, že hostie je Tělem Kristovým, než že je chlebem. Rozšiřují se další formy eucharistické zbožnosti – vzniká svátek Božího těla s eucharistickým průvodem „při nichž bylo možné dlouho zírat s úctou na tělo Páně tajemně přítomné“^[11]. Eucharistie byla nošena přes pole, aby je chránila před špatným počasím^[12], vzniká eucharistické požehnání atd.

Reformace

Vůči tomuto víceméně úpadkovému vývoji se začíná objevovat reakce, spočívající ve snaze o častější přijímání laiků (hnutí silné v Čechách v druhé polovině 14. století^[13])a i v reflexi o smyslu eucharistie – ta je dána „k požívání, ne k klekánía modlení“ (Martin Hůska)^[14]. Snahu po častějším přijímání (a to i z kalicha) přejímají též husité, kteří se ovšem nezříkají i jiných druhů eucharistické zbožnosti a hostii nosí s sebou v tzv. archách do bitev (dle mého názoru snad nejupadlejší forma manipulace s eucharistickými způsobami).

Výraznější odpověď dává až reformace, kdy Luther ostře napadá zvyklost uchovávání „svaté zásoby“.^[15] Právě ve snaze podtrhnout skutečnost, že eucharistie je k příjímání, a ne k uctívání popírají reformátoři permanenci tj. víru, že Kristus je v eucharistii jedinečně přítomen i po liturgii. Luther neruší adoraci, nýbrž ji přesouvá do samotné mše. Reformátoři nejsou jednotní v pojetí eucharistie, existuje značný rozptyl od Zwingliho (později velmi vlivného) spirituálního chápání (věřící lid je proměněn v tělo Kristovo, ne chléb) až po Lutherovo silně reálné pojetí („Zde stojí slovo Kristovo a my stojíme při něm a uvidíme, co se stane s těmi, kteří by toto slovo chtěli mistrovat a dělat z něj něco jiného, než co bylo řečeno… Ústa Kristova mluvila – a tedy tomu tak jest, neboť on nelže ani nepodvádí.“^[16])

Římskokatolická odpověď

V reakci na reformaci Tridentský sněm přijal dogma týkající se eucharistie, ve kterém se mj. uvádí, že pojem transsubstanciace je velmi výstižný pro popis přeměny chleba a vína na tělo a krev Páně (není tedy dogmatizována transsubstanciace jako taková).^[17] Koncil odstranil největší výstřelky eucharistické úcty, její základní prvky však byly zachovány (adorace, božítělové průvody atd.).  Eucharistie je v té době běžně (již od pozdního středověku) uchovávána ve velkých svatostáncích na hlavním oltáři. Pro účely adorace se zřizují dvojstupňové svatostánky (spodní část pro uložení ciboria, horní pro monstranci), v době baroka pak otočné svatostánky.^[18]

Tato praxe vydržela až do II. vatikánského koncilu, po kterém je doporučováno aby eucharistie byla uchovávána v kapli oddělené od hlavního prostoru, vhodné pro soukromou adoraci a modlitbu. Tato instrukce ovšem není mnohde dodržována, a to ani u nově stavěných kostelů. Je také jasně řečeno že „hlavním a původním účelem uchovávání Nejsvětější svátosti mimo mši je udělování viatika (tj. přijímání pro nemocné a umírající). Druhotným účelem je podávání přijímání mimo mši a klanění se našemu Pánu Ježíši Kristu.“^[19]

Uchovávání eucharistických způsob u pravoslavných

Pravoslaví do značné míry následuje praxi prvotní církve. Eucharistické způsoby uchovává pouze pro potřeby těch, kteří se nemohou účastnit liturgie. Uchovávána je eucharistie v tzv. darochranitelnici na prestolu (oltářní stůl). Pojem darochranitelnica je zároveň používán pro úkon udělení eucharistie mimo liturgii. Uchovávané eucharistii není projevována žádná vnější úcta, adorace se vůbec nepraktikuje. Toto zacházení je logické díky používané materii (kousky kvašeného chleba namočeného ve víně), která neumožňuje déledobější uchovávání a rovněž se upevnila v opozici vůči praxi Západu. Pokleslou (oficiálně ovšem nikdy neschválenou a naopak potíranou) praxí bylo smíchávání eucharistie s barvami, jimiž se malovaly ikony.

Uchovávání eucharistických způsob u evangelíků a anglikánů

Jako jeden ze zřetelných odlišovacích znaků evangelíků vůči katolíkům je popírání permanence, kterážto (ne)víra je i nyní velmi silná. ^[20]S posvěceným chlebem a vínem se po Večeři Páně zachází nejrůznějším způsobem. V luterských denominacích, kde je úcta k Eucharistii nejsilnější, se zbylé posvěcené víno a chléb ke konci bohoslužby zkonzumuje. Používají-li se hostie, jsou vráceny zpět do zásoby k neposvěceným a je jich užito ke slavení další bohoslužby (tj. je nad nimi opět pronesena anaforická modlitba). Dalším přístupem (většinou v reformovaných sborech) je, že se zbylý chléb a víno běžně nezkonzumují, ale „navrátí se přírodě“, tedy např. spálí, vylijí na louce atd. Tato praxe není nijak ustálená ani teologicky odůvodněná a záleží spíše na cítění a invenci konkrétního faráře či kostelníka. Vyplývá zřejmě z pocitu, že již nejde o úplně obyčejný chléb a víno, ale zároveň ne o eucharistii. Nejradikálnějším přístupem je zacházení s dříve posvěcenou materií jako s běžným chlebem a vínem (tedy např. hození slepicím, dopití k obědu atd.).

Tato praxe je v očích katolíků a pravoslavných dosti pobuřující a narušující možnost společného eucharistického slavení. Jako vhodné kompromisnířešení vidím zkonzumování eucharistického chleba a vína ke konci bohoslužby,k terážto praxe nemusí znamenat uznání permanence a zároveň není pohoršením pro katolíky a pravoslavné.

V anglikánských církvích jsou k této problematice různorodé přístupy, v High Church je eucharistický chléb uchováván zejména v bočních kaplích a není mu prokazována výrazná úcta, ve velmi málo sborech se používají i monstrance k adoraci a na Zelený čtvrtek se koná eucharistický průvod. Pokud se eucharistické způsoby neuchovávají, je povinností je na konci bohoslužby s úctou zkonzumovat, existují ovšem i sbory Low Church, kde se uplatňuje „metoda výlevka“.

Eucharistické průvody – aktuální vsuvka

Tyto průvody, jak již jsem uvedl, vznikají ve středověku (13. stol.), zejména z důvodů veřejného přiznání se ke Kristu a z touhy vidět eucharistii, a nabývají na velké popularitě. Stávají se velmi okázalými, nosí se korouhve, účastní se cechy, kapely, maškary, hraje se divadlo, a tak „mnozí obracejí zraky spíše na nezvyklý průvod než na Tělo Kristovo“^[21]. Tento charakter průvodů, byť v menší míře, přetrvává i později a je otázka, jaké jsou tedy hlavní důvody jejich popularity. Je-li hlavním účelem průvodu veřejné přiznání se ke Kristu, je otázkou, zda v nynější době taková spektakulární a anachronicky působící akce může nějaké nevěřící ke Kristu přivést či zda není pro většinu součastníků spíše nesrozumitelná až směšná. Proto i nynější instrukce Kongregace pro bohoslužbu sice eucharistické průvody nezakazuje, ale dává k usouzení diecéznímu biskupovi „jak dalece jsou tyto průvody za dnešních poměrů vhodné, kdy a kde a jak mají být uspořádány, aby jejich průběh byl důstojný“^[22]. Rovněž v rámci ustanovení k eucharistickým kongresům je možnost uspořádání průvodu zmíněna až na posledním místě, a sice se „zřetelem k místním společenským a náboženským podmínkám“^[23]. S ustanovení tak vyplývá značná opatrnost k těmto průvodům, které se v sekularizovaných krajích míjí svým cílem a mohou být spíše kontraproduktivní.– Například královéhradecký biskup Duka se nicméně rozhodl uspořádat eucharistický kongres s mohutným průvodem jako jeho vyvrcholením. Ve svém pastýřském listu k němu uvádí: „Náš eucharistický průvod tedy není projevem triumfalismu či tradicionalistické nostalgie, ale zviditelněnou nabídkou k hledání cesty, která nese jenom jediné jméno Ježíš je Pán.“^[24]Z výše zmíněných důvodů lze ovšem pochybovat, zda takto zviditelněná nabídka někoho osloví.

Závěr

Ve vývoji eucharistické úcty a chápání eucharistie lze najít zřetelný posun. Během středověku byl postupně ztlumen základní a původní důraz, který nespočíval ve výkladu eucharistie, ale v jejím konání a přijímání. Izolace eucharistické přítomnosti Krista jako věcného bytí přinesla oslabení vědomí že eucharistie byla ustavena jako pokrm, a k tomu cíli nám byla darována („vezmětea jezte“). Kristus v ní není přítomen sám o sobě, ale pro nás.“Realitu konsekrovaných způsob nelze izolovat do té míry, že by byla nezávislá na víře církve.“^[25] Rovinu skutečnosti, o níž v eucharistii jde, lze uchopit pouze skrze víru, nevěřící k této oblasti nemají přístup. Nevíra ovšem tuto skutečnost nikterak neruší; eucharistie je ustavena Kristem, který dává chlebu a vínu novou realitu. Specifická reálnost jeho přítomnosti se mj. projevuje tím že je v eucharistii přítomen nejen při přijímání, ale i po něm^[26], tato přítomnost ovšem v poslední řadě zůstává zaměřena na přijímání (Kristova přítomnost nabídnutá se naplňuje v Kristově přítomnosti přijaté a směřujek ní). Z toho ovšem vyplývá úcta k uchovávaným způsobám: „Nad chlebem bylo vyřčeno slovo smlouvy a Kristova nabídka milosti v něm reálně trvá tak dlouho, pokud trvá znamení“^[27] (tj. pokud jde o pokrm a nápoj). Eucharistická úcta praktikovaná v římskokatolické církvi mimo liturgii by ovšem rozhodně neměla hrát primární roli, měla by se zbavit triumfalistických tendencí a prožívána by měla býtzejména soukromě a intimně. Takové pojetí eucharistické zbožnosti není jen ekumenicky vstřícné, ale zejména více odpovídá smyslu a významu eucharistie.

Použitá literatura

Johannes H. Emminghaus, Eucharistie, Praha, 2001; Pavel Filipi, Hostina chudých, Praha, 1991; Ladislav Pokorný, Liturgika II, Praha, 1977; Jaroslav Polc, Posvátná liturgie, Řím,1981; Edward Schillebeeckx, To čiňte na mou památku, Praha, 1998; Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši, ČBK, Praha, 2000.

^[2]Ladislav Pokorný, Liturgika II, Praha, 1977, s. 206

^[3]Pracovní texty k bohoslužbě slova u sv. Havla a P. Marie před Týnem, červen 1969, s. 6

^[4]Cit. d. sub 1, s. 258

^[5]Johannes H. Emminghaus, Eucharistie, Praha, 2001, s. 57

^[6]Cit. d. sub 1, s. 259

^[7]Jaroslav Polc, Posvátná liturgie, Řím, 1981, s. 91

^[8]Edward Schillebeeckx, To čiňte na mou památku, Praha, 1998, s. 48-9

^[9]Cit. d. sub 7, s. 44-5

^[10]Cit. d. sub 4, s. 64

^[11]Cit. d. sub 6, s. 94

^[12]Cit. d. sub 4, s. 64

^[13]Cit. d. sub 6, s. 95

^[14]Pavel Filipi, Hostina chudých, Praha, 1991, s. 63

^[15]Cit. d. sub 7, s. 40

^[16]Cit. d. sub 13, s. 85

^[17]Blíže viz cit. d. sub 7, s. 23 – 31

^[18]Cit. d. sub 1, s. 260

^[19]Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši 5

^[20]Cit. d. sub 13, s. 108-9

^[21]Cit. d. sub 2, s. 4

^[22]Cit. d. sub 18, s. 61

^[23]Cit. d. sub 18, s. 62

^[24]http://www.diecezehk.cz/aktualne/ek-1.php

^[25]Cit. d. sub 7, s. 106

^[26]Cit. d. sub 7, s. 34

^[27]Cit. d. sub 7, s. 107