Tóbituji, tóbituje, tóbitujeme

Jan Konzal

Nebývá zlatem vše, co se třpytí, ale marná sláva, většina populace rádatřpyt. Populismus je svojí podstatou polopravda nebo vůbec lež, ale mnohýmlahodí i takhle červivé ovoce. Proto mistr populista nikdy nemůže zklamat,třebaže nikdy svoje líbivá hesla neproměnil v činy. Populista pochopitelněnepracuje, na to má lidi, anonymní zástup, jejich všední práci a nevšednínadšení pro věc. Pokud by snad měl nějakou chybičku a nešlo by ji zapřít nebozamaskovat, už předem se mu vše odpouští, vždyť jsou to prohřešky roztomilé.

Nejsou všichni populisty. Jsou i lidé pracovití, kteří mají tu smůlu,že celým osudem jakoby deklarují skalní pesimismus, který tvrdí, že "každýdobrý skutek musí být vzápětí potrestán". Ještě více je těch, kdo na své kůžizažili to, co doba "reálného socialismu" znala jako zaběhnutý rituál:V cílové fázi každého složitějšího a nedej bože úspěšného projektu "dojdena vyznamenání nezúčastněných a potrestání těch, kteří se o úspěch realizaceprojektu nějak doopravdy zasloužili". Tenhle osvědčený étos si nevymysleli"inženýři lidských duší odkojení vědeckým komunismem", ale je to dědictvípraotců sahající až do šera dávnověků. Funguje dodnes a nejen ve světě lidí. Ikukačka zná konečně způsob, jak se pyšnit potomstvem, které vyživí a vychováněkdo jiný. Někdy se zdá, že svět prostě chce být klamán.

Někteří lidé opravdu jen budí dojem, že svojí pracovitostí nebodůsledností, inteligencí, zásadovostí, společenským nebo náboženským postavenímvynikají, ač ve skutečnosti tuto virtuální realitu generují prací zástupyanonymních pracantů v zákulisí. Má-li farnost hodně pokřtěných dětí, máskvělého faráře, o rodičích ani slovo. Někteří virtuózové (i virtuózky) dokoncedokáží být i zbožní téměř výhradně na cizí účet. Všiml si toho už jedenz biblických autorů píšících někdy ve třetím nebo druhém století přednarozením Krista. Neodolal, popsal jev, opředl dějem a máme tu novelu. Svojílidovou teologií a rozluštěním dilemat (dokonce tam vystupuje jako deus exmachina i archanděl, který v zájmu dobré věci vědomě klame^[28]své posluchače - pia fraus jako podmínka happyendu!) připomíná středověkénáboženské hry. Možná ji tehdy i hráli. Ale je daleka prostomyslnosti. Má coříci dodnes.

Biblická novela Tóbit (či Tóbijáš)^[29] vypráví obohatém, vzorném a velebném otci a jeho příběh konfrontuje s příběhemmladé, krásné, bohaté sedminásobné vdovy. Dva radikálně odlišné životní stylyvyústily na pokraj zoufalství, oba už touží umřít, život jim příliš zhořkl.Místo vyprošované euthanasie však najde Hospodin jiné řešení. Tedy kniha svýmposláním na prvý i druhý poslech stále ještě hodně zvláštní.^[30]Přiznávám, že mně by v bibli chyběla. I tahle novela se stane božím slovemtomu, kdo po božím slovu prahne a je ochoten mu také důvěřovat, ne zrovnalacino. Chce to trpělivost a odvahu netleskat hned všemu, co se třpytí.

Novela o Tóbitovi obsahuje například zvučné modlitby. Ale její pravásíla je v mlčenlivém zobrazování příliš zjednodušených postojů. Hovořípřevážně jako křivé zrcadlo, snad lze říci, že zjednodušuje podobně jakokarikatura, ale pak právě tím křičí. Kupodivu deklaruje to, co bude snad dvěstoletí poté vysvětlovat i Ježíš: Zralá modlitba člověka se sice dějev ústraní "pokojíků", ale svůj sociální rozměr musí zbožnost realizovatmezi bližními, jinak zplaní. Jedno se bez druhého neobejde. Zbožnost je vždyckyřeka nebo říčka spájející příspěvky bližních, přátel i nepřátel, jinak stagnujeve stojatých vodách. Ježíš se modlil v ústraní. Svoji zbožnost však žiluprostřed svých přátel a občas i uprostřed nepřátel. A běda těm, kdo rolekomponent převrátí. Už tenkrát měli zbožní Ježíšovi současníci ve zvyku modlitse na náměstích, dávat nejen povinné, ale i dobrovolné desátky chrámu - adiakonii nechat na těch ostatních, zbožných méně dokonale a méně "hvězdně".

Starý Tóbit měl patřit k těm židovským vysídlencům, které asyrštívelmožové převychovávali až daleko v Ninive. Ale Tóbit převýchově vzdoroval,byl a trval jako velmi zbožný, principiální a nekorumpovatelný Izraelita. Hnedna úvod svého vyprávění Tóbit sám sebe představuje v nejlepším myslitelnémsvětle, vypočítává všechny své hlavní přednosti. (Nezapomene ani na to, že sev dětství se stal sirotkem, vše se hodí k vykreslení působivé image.)Ta koncentrace vlastních kvalit prostě nemá chybu, ani reklamní agentura bynenabídla lepší seznam osobních zásluh legendární postavy. Byl tak dokonalý, žejeho syn neměl šanci najít mezi svými souvěrci v Ninive nevěstu. Musel proni až do ciziny, do Médie.

Sebechvála je riziková rekvizita. Kadidlo nezanechá negativní stopu jenv případě, že hoří opravdu pro Hospodina. Lidem neprospívá, ani těmlegendárně skvělým, ale posvátně hrdé akutně ohrožuje. Činí je barvoslepými,šeroslepými, někdy i docela nevidomými vůči realitě. Člověk může reprezentovatHospodina bez úrazu jen v jeho milosrdenství, ostatní boží predikáty jsoupro člověka příliš nebezpečné. Ještě horší je, že přitahovat šroub vlastníchetických nároků nikdy nelze zadarmo. Více nároků často znamená méně zraléhoovoce. Frustrace ze stylizované pokory se pochopitelně hromadí od počátku apozději nutí člověka ventilovat ji zkratkovitě, ba zle. V našem příběhuctihodný stařec bezdůvodně obviní ze zločinu Chanu, vlastní celoživotně oddanoumanželku (spíš ovšem trpělivou služku), a také ji hned sám soudí a nařídí výkontrestu. Marně žena namítá, že všechno je jinak. Tóbit má uši jen pro svémodlitby, své neštěstí, svoji nedoceněnost. Chana je vinna, protože tak se toTóbitovi prostě zdá.

Pozoruhodné světlo vrhne porovnání modlící se hlavy rodiny Tóbita ajeho budoucí snachy Sáry. Oba totiž touží po smrti, oba prosí Hospodina oeuthanasii. Tóbit se ovšem nabízí coby hrdinná oběť za hříšnost těch druhých.Sára se k takovému řešení utíká jako ta, která už nemá sil žít. Ovšem aždo poslední chvíle myslí na to, co její život nebo smrt způsobí jiným. Sáraměla k náboženské dokonalosti Tóbita hodně daleko, zato s Ježíšem bysi rozuměla lépe než Tóbit. Svatopisec Sáru uvádí na scénu rovnou už jakozoufající. Sára však život neskončí, protože nechce svým únikem zarmoutit apohanět svého otce.

Výklad toho srovnání nabízí sám svatopisec: Musel sice na scénu poslatarchanděla, aby oba utrápené uzdravil. Ale zbožného starce uzdravuje tím, žekonečně uvidí světlo boží (Tóbit byl dávno přesvědčen, že o Hospodinovi ví vše,vždyť jeho vlastnosti rád při modlitbě vypočítával). Nešťastnou ženu uzdraviltím, že ji přivede do náruče mladému Tóbijášovi (a ona si myslela, žepřipomene-li Hospodinu, že navzdory sedmi svatbám ještě nic s muži neměla,Hospodina si nakloní). Svatba zpunktovaná Hospodinovým archandělem Rafaelem jeopravdu slavná a šťastná i úspěšná co do naplnění.

Ne všechny trampoty našich dní pramení ze špatně chápané zbožnosti neboz nezdarů při zakládání rodiny. Někdo z nás "tóbituje" tím, že svouúčast na mnohých svých oblíbených pobožnostech nechává odpracovat všední pracíostatních členů své domácnosti. Někdo také rozdává velkomyslné daryv penězích, které vydělali jiní. Jsou "tóbitky", které stejně spolehlivěutratí veškerou výplatu manžela na vlastní ozdobu nebo příjemný životní pocits tím, že "křesťanka přece má povinnost vypadat representačně". Jsoutóbitové, kteří velkoryse naplánují počet dětí - odnosit, porodit, vychovat jeovšem musejí jejich kdesi v zákulisí žijící manželky. Tóbit tehdy jakodnes se nikdy neopravuje, protože on se nemýlí ani poté, co oslepl a stal sehluchým.

Není na světě ryzích Tóbitů ani ryzích Sár. Každý v sobě nesememnoho vzorců chování. Některé třeba posilovat, jiné tlumit. Lidský charaktervyžaduje začlenit úsilí jednotlivce do úsilí společnosti, a tak je vzájemněkorigovat. Sáře ten ohled na situaci bližního zachránil život, ale i šťastnoubudoucnost. Nebyla věru ani jediným, ani posledním případem.

^[28]Svatý Augustin a s ním i římský Katechismus katolické církve z r.1994 lež definují tak, že "člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat".

^[29]Novela Tóbit - Tóbijáš patří mezi knihy deutrokanonické (v terminologiikatolické a mezi apokryfy v dikci protestantské). V Septuagintě nesenadpis podle hlavy rodiny jménem Tobit, ve Vulgátě zase podle naděje rodiny,totiž Tóbitova syna Tóbijáše.

^[30]V konkursu knih o místo v židovském biblickém kánonu sice neuspěla,ale můžeme být vděčni, že ji zachytily aspoň jiné kánony; v katolickémkánonu ji najdeme.