Jste zde

Arcibiskupská mše

autor: 

Jan Spousta

Úvodní text tohoto čísla, přednáška Hanse Jorissena, se věnuje církevnímu úřaduz ekumenické perspektivy. Protože si všímá zejména teologické stránkyvěci, může již být poněkud optimistická, a zejména katolíky či pravoslavné pyšnéna jejich apoštolskou sukcesi upozorňuje, že ani úřad v ostatních církvíchna tom po teologické stránce není až tak špatně.

Dlužno ovšem dodat, že se přečasto zdá (a zdá se už mnoho a mnohostaletí, na Západě jako na Východě), že hlavním problémem církevního úřadu není„teologie“ (kdo komu kdy vzkládal ruce na hlavu a zdali přitom říkal platnouformuli), ale praxe. Touha po moci a majetku, nesnášenlivost a svárlivost,manažerská impotence a tak dál. Bez zvratu v tomto směru sebelepšíteologie nepomůže.

Na druhou stranu zde kvůli spravedlnosti musím sdělit, že jsem nedávnobyl na našeho oficiálního církevního představitele zase jednou pyšný. Olomouckýřímskokatolický arcibiskup Jan Graubner – figura přes svůj vysoký úřad dosud nanadregionální úrovni spíše nevýrazná – odejel sloužit mši na sudetoněmeckýkrajanský sjezd. To by samo o sobě nebylo nic mimořádného – jenže se to stalov době, kdy naši političtí čachráři ze všech partají se semklik národní jednotě a českému lidu svatosvatě slíbili, že výsledky světovéválky ubrání. Ani jeden z 200 poslanců se neodvážil distancovat, neřekl,že poválečné období už před drahnou dobou skončilo, že v Německu po revanšišilhá už jen hrstka totálních šílenců a že v pohraničí se nám tč. nemnožídomácí Sudeťáci, ale spíše exotičtí Rusové a Vietnamci. Rozmazali si tokomunistické národněfrontové lejno po obličeji všichni, levice jako pravice, ajá se za ně styděl do krve. Na takovém pozadí pak vyniká Graubnerova návštěvajako manifestace zdravého rozumu a normálních sousedských vztahů. V tomtosměru je konzervativní arcibiskup sto honů před všemi těmi parlamentnímirozumbrady a patentovanými pokrokáři. Jene Graubnere, díky a nenechte sezastrašit.

Další text, na nějž bych chtěl upozornit, je věnován křesťansképerspektivě sexuality a spirituality. Autorka se sice neubránila určitýmzjednodušením – například obviňování řecké tradice za to, že zhubilav křesťanském náboženství smysl pro erotiku, jako by samo slovo erosnebylo řeckým náboženským termínem. Možná jí ani nepřipadlo na mysl, že řadanáboženských tradic je antierotická právě proto, že dobře ví o hlubokémreligiózním náboji lidské erotiky. – Ale pro odvahu slyšet hlas naší říjícídoby a pro odvahu číst velepíseň lásky jako skutečnou velepíseň lásky budižDenise Wyssové odpuštěno; její příspěvek zajímavosti a užitečnosti nepostrádá.

Příspěvky Jana Laty a Klemense Richtera mají společné téma,eucharistii. Perspektiva je zdánlivě spíše technická a obřadnická, ale nikolibez duchovních důsledků a bez potřebné špetky soli: „Je snazší věřit, že hostieje Tělem Kristovým, než že je chlebem, “ poznamenává trefně první z autorůna adresu téměř zcela odmaterializované matérie „svátosti oltářní“, jak jivídáme v řadě zejména katolických kostelů, a poukazuje na historické kořenytohoto stavu.

A konečně si dovolím upozornit na další v řadě aktualizujícíchúvah Jana Konzala; tentokrát sfoukl prach ze stránek deuterokanonické biblickéknihy Tobiáš. Až jeho text dočtete, nezapomeňte si položit otázku: Netóbitujiobčas i já sám?