Jak promluvit, když slova chybějí

Bohoslužba a kázání tváří v tvář hromadné smrti (text z roku 2005)

¹

Vzpomínka

Třináctého února 1945 pozdě odpoledne přeletělo nad mým rodištěm v pohoří Schwäbische Alb² několik stíhacích bombardérů. Lidé sotva stačili doběhnout do krytu a už padaly bomby. Zasáhly železniční most a různá jiná místa, mezi nimi i dům mých prarodičů. Dvě bomby dopadly napravo a nalevo od něho a tlak vzduchu vyzvedl hrázděnou stavbu do výšky. V nedostatečně chráněném krytu bylo sedmnáct lidí. V příštích hodinách se je podařilo vyprostit živé až na dva – jednoho kojence a moji matku. Ve městě tehdy zahynulo hodně lidí. Maminka byla uložena do rodinného hrobu. Obyvatelé města se sešli v hojném počtu. Pohřeb proběhl téměř bez pláče, jak kázal dobrý mrav. Farářovým úkolem bylo utěšit. Jistě to udělal. Dnes už jsou všechny hroby naší rodiny na hřbitově v Ebingen srovnány se zemí. Protože maminka byla jednou z obětí války, její hrob zůstal.

Je v tom nějaký rozdíl, jestli má člověk promluvit v případě jedné, náhodné smrti, nebo v případě tragédie, jež postihla celé město?

Onoho třináctého února 1945 zničil spojenecký nálet také Drážďany. V jediné noci zahynuly během několika hodin desetitisíce lidí. Jde-li o smrt, nezáleží vlastně na množství, jedna mrtvá stačí. Jenže mnohonásobná smrt semkne ty, kdo přežili, ke společnému nářku nebo i ke společnému mlčení, pokud se slov nedostává. I faráři by raději mlčeli, ale kdo už by měl vyjádřit společný smutek, když ne oni?

Dávno předtím, než se lidé modlili starozákonní žalozpěvy, existovaly nářky nad zničeným městem, nářky nad zničenými svatyněmi a nářky nad zabitými lidmi. Asi vůbec nejstarší žalozpěvy, pocházející od Sumerů, jsou ze 3. tisíciletí př. Kr. I ty se zpívaly při smutečních bohoslužbách, někdy tak dlouho, dokud nebyly svatyně obnoveny. Zbořený drážďanský kostel Frauenkirche byl znovu postaven. Ale vzpomínka na zničené město a jeho mrtvé obyvatele hned tak nezmizí.

I. Přírodní katastrofy a teror, genocida a šílení střelci, neštěstí

Kdo nemá štěstí, má smůlu, slovo nešťastník znamená v banálním případě prostě smolař. Ale tak jednoduché to zase není.

Slovo neštěstí dostalo speciální význam. Znamená nehodu, katastrofu – na silnici, na moři, ve vzduchu. Lidé umírají při autobusovém neštěstí, při neštěstí lanovky, při neštěstí v metru (Daegu, Jižní Korea, duben 1995), při leteckém neštěstí (pád Concordu, Francie, červenec 2000), při vlakovém neštěstí (Eschede, Německo, červen 1998).

V případech masových tragédií je nutno co nejdřív přijít s vysvětlením, jak k tomu mohlo dojít. Reportéři jsou pod časovým tlakem. To odpovídá dnešnímu většinovému pohledu na svět: Všechno lze vysvětlit. Skutečnost je následkem příčiny. Je nutno objevit příčinu, abychom pochopili skutečnost. Vysvětlení činí nepochopitelné pochopitelným, omezuje kontingenci,³ oslabuje to, čemu nerozumíme, čeho se bojíme, před čím stojíme němí.

Kdo hledá příčiny neštěstí, dospěje většinou k technickým problémům, často k „lidskému selhání“. Stroje mohou být sebedokonalejší – vymysleli a řídí je ovšem lidé. A právě tito lidé jako by na své vlastní vynálezy nestačili. Při jejich řízení selhávají. A pak se hledají viníci. V některých případech existují. Ale dost často jde o to, najít „obětního kozla“. Toho můžeme vyhnat před hradby. A tím je znovu nastolen pořádek.

Potíže nastanou, pokud viníky neštěstí nelze pohnat k zodpovědnosti. Požár v korejském metru zavinil podle tiskové zprávy duševně nemocný člověk. Nebo chtěli tím novináři jen vysvětlit čin, který nemůže být beze zbytku vysvětlen? Snažili se zařadit nepochopitelné hnutí lidské duše do oblasti anomálií, aby princip rozumného vysvětlení zůstal nedotčen?

Jak chatrná jsou taková vysvětlení, to se ukazuje v případech hromadných vražd způsobených zběsilým střelcem. Masakr na erfurtském gymnáziu⁴ máme dosud v živé paměti, bolest ještě nezmizela. Kdo je tady vinen? Právě jde-li o mladistvého pachatele, není odpověď jednoznačná. Jen on sám asi ne. Způsobilo to okolí, ať už tím slovem myslíme cokoli. I v Erfurtu se cítili reportéři povinni přispěchat s vysvětlením. Dotazovali se odborníků. A málokdy byly hypotézy expertů tak nepřesvědčivé jako v tomto případě. Nemám nic proti snaze pochopit a vysvětlit. Ale všechno má svůj čas.

Je přímo děsivé, jak dlouho bývají trpěny genocidy. Ani holocaust nebyl zastaven naráz.

Přírodní katastrofy dnes jen málokdy vyvolají otřes společnosti v národním nebo globálním měřítku. Výjimkou bylo tsunami v Jihovýchodní Asii 26. prosince 2004. Jinak zůstávají zemřelí a pozůstalí spíše sami, např. po záplavách, k jakým v Číně dochází pravidelně, nebo po tajfunech. Tyhle přírodní události mohou vzbudit kolektivní pobouření nanejvýš proto, že se výkyvy počasí vykládají jako důsledek globální klimatické proměny způsobené člověkem. Argumenty tohoto druhu jsou často pouhé spekulace, ale bývají ideologizovány a využívány při protestech proti celosvětovému hospodářskému vývoji.

Na smutečním oznámení mé maminky v únoru 1945 stálo, že byla obětí angloamerického teroristického útoku. Tak se tomu tehdy říkalo. Stejnými slovy se mluvilo i o bombardování Drážďan. Teroristickým útokům na německá města předcházely ovšem německé nálety na anglická města. To se předtím vyzkoušelo už v Guernice, Němci to tam vyzkoušeli.⁵ Teroristický útok je vynález křesťanských národů. A Japoncům se moc dobře hodil ve třicátých letech za japonsko-čínské války.

Na teroristické útoky v Německu 70. let jsme už skoro zapomněli.⁶ Jejich oběťmi byli „jen“ jednotlivci.

A pak přišlo 11. září 2001 a tisíce mrtvých v řítících se věžích Světového obchodního centra v New Yorku. Teď byli teroristy lidé úplně jiného druhu, dokonce to nebyli ani „normální“ muslimové, nýbrž islamističtí fundamentalisté, od nichž bylo možno se distancovat. Výkřik hrůzy nevyvolaly jen oběti, nejen obrovský počet mrtvých je důvodem, že se každoročně ve výroční den znovu otevírají rány zarmoucených. Cítíme, že se tehdy v New Yorku zhroutily symboly západní kultury a ekonomie. Také proto byl nářek a smutek kolektivní – na celém světě byli hluboce zasaženi ti, kdo se považují za součást Západu.

Od onoho 11. září už nás teror neopouští. Stal se prostředkem vedení války. Teror je řečí slabých, stávají se jím silnými.

Začátkem září 2004 byl postižen Beslan, do té doby neznámé místo na severu Kavkazu.⁷ Čtrnáct dní na to se oficiálně mluvilo o 330 mrtvých. Taková brutalita, něco nepopsatelného. Začátek školního roku je přece velký svátek, v Beslanu i v Německu. Záměrně a nemilosrdně byla škola přepadena právě v tento den. Nezměrná bolest ochromila celé město. Lidem zbyl jen pláč na hrobech. Zažili nevýslovnou brutalitu lidského srdce, brutalitu, která je posledním prostředkem politického boje.

II. Slovo na neděli pronesené 4. září 2004

Že v současném Německu, ostatně jako téměř ve všech západoevropských společnostech, hraje náboženství v životě lidí zcela podřízenou roli, není třeba připomínat. O to nápadnější je, že v situacích, kdy slova váznou, se společnost uchyluje k jazyku křesťanských církví. Tento jazyk neformulovaly církve samy, používají řeč rituálů. A křesťanský jazyk vychází z jazyka Židů a izraelského národa. Nikdo se nenaučil jazyku nářku tak jako židovský národ.

Nářky nad oběťmi v korejském Daegu probíhaly v náboženské tradici katolíků a protestantů, buddhistů a konfuciánů, a také muslimů. Rozhodně vzpomínková bohoslužba konaná rok po neštěstí byla společnou, státem podporovanou slavností korejských náboženství – což je vlastně velmi překvapivé vzhledem situaci v zemi, kde jednotlivá náboženství sice mezi sebou neválčí, ani nikdy neválčila, ale udržují si vzájemný odstup. Tváří v tvář tolika obětem všechny místní konfese spojily svoje projevy, přinejmenším nechaly je zaznít jeden vedle druhého. Jako by se vzájemně potřebovaly.⁸ V Německu se sejdou alespoň katolíci a protestanti, když jde o veřejné truchlení.

Několik dnů po beslanském masakru, 4. září 2004, pronesla pravidelné televizní Slovo na neděli Mechthild Werner.⁹ Autoři a autorky tohoto pořadu nesmějí opomenout žádnou významnou aktuální událost. Kdo by tedy mohl přehlédnout Beslan? Nezáviděl jsem Mechthild Werner její úkol. Že jsem ji v sobotu večer 4. září slyšel, byla vlastně náhoda. Její projev mě dojal a byl jsem jí opravdu vděčný, že jej zakončila modlitbou, čímž porušila obvyklou formu.

Kvůli tomuto svému článku jsem si její Slovo na neděli vyhledal na internetu. Chtěl jsem si je přečíst, abych o něm mohl i teoreticky uvažovat. Zde uvádím celý text:

Srdce krvácí…

Ze školy v Beslanu vybíhají děti. Polonahé, žíznivé, zakrvácené. Matky zoufale volají. Kdo své dítě najde, popadne je do náruče, jako tenhle otec, a prchá s ním. Pláč, křik, výstřely. Hrůza. Ale tohle byla včera první pozitivní reportáž. Konečně se něco hnulo. Dny a noci předtím byly nekonečné.

Vydržet, zkamenělí hrůzou. Mělo by se na ně zaútočit! Copak tam všichni zahynou? Jak to bylo tehdy v tom divadle v Moskvě? To skončí krveprolitím. To se dalo čekat. Jenže kolik krve bude prolito… 300 nebo 500 mrtvých, 700 zraněných, a je tam tolik dětí. Příbuzní se děsí Putinovy tvrdé pěsti stejně jako krutosti teroristů.

„Co je to za lidi, nemají srdce…“ vzlyká jakási matka. Ano, nemají srdce. První školní den. Tisíce lidí na něj nikdy nezapomenou. Učitelé, rodiče, děti, batolata – všichni byli zadrženi jako rukojmí. Co ty děti musely prožít, ta hrůza. Oni na ně stříleli. Ty lidi to roztrhalo. A všude bomby. I na břiše ozbrojených mužů a žen.

„Co je to za lidi, přece mají taky děti,“ pláče ruská matka. Ano, někteří měli dítě, ženu, muže nebo bratra. Jenže byli vystaveni mučení, zažili vraždění. Třináct let války mezi Rusy a Čečenci. Děti, které neumějí nic než nenávidět. Černé vdovy, které už nemají co ztratit. Byli naverbováni a podněcováni k nenávisti. Jejich srdce zkameněla.

„Co je to za lidi…“ nechápavě vrtí hlavou matka. Ale kdo se takhle ptá, ten se nakonec snaží porozumět. Snaží se vidět i v nepříteli člověka. „Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa.“¹⁰ To slibuje Bůh a já v to doufám.

Je to jediná naděje. Obměkčit srdce, zbavit je nenávisti, naučit soucitu. Mnoho Čečenců vyšlo na ulici demonstrovat proti násilí, trpí s ruskými dětmi. A stále více Rusů volá po řešení situace, odmítají politiku bez srdce. A na obou stranách se lidé modlí. Nechcete se pomodlit se mnou?

Bože, naše srdce jsou jako zkamenělá – a přece…

Děkujeme Ti za všechny zachráněné,

zahoj jejich rány na duši i na těle,

pošli pomocníky,

pošli oporu dětem i rodičům.

Modlíme se za všechny zabité,

děti, ženy i muže,

vezmi je do své náruče

a obejmi a utěš všechny, kdo pro ně pláčí.

Prosíme za všechny, kdo šíří hrůzu,

kdo zabíjejí a dávají zabíjet,

obměkči je, dej jim pocítit jejich vinu,

dej jim pocítit vlastní srdce,

pošli anděla míru mezi nesmiřitelné.

Bože, dej nám všem srdce z masa a krve…

Nadpis, jímž je opatřena pouze písemná verze promluvy, se vztahuje k Ezechielovu motivu srdce z masa a krve, k němuž nakonec směřuje celý text. Jde o naději na Boží království pokoje, kde je teror definitivně překonán, a tvrdá srdce jsou proměněna v srdce soucítící. Autorka konfrontuje eschatologickou naději se současnou hrůznou skutečností. Tím zároveň staví most mezi těmi, kdo stojí proti sobě jako nepřátelé. Není to snad také most mezi pachateli a oběťmi?

Z jednotlivých aspektů tohoto Slova na neděli jsem si toho mnoho nezapamatoval. Jsem dost nepozorný posluchač. Ale co mi rozhodně zůstalo v paměti, je změna partnerů komunikace. V první části byl autorčiným partnerem posluchač, tedy i já. V druhé části oslovila někoho jiného. Modlila se k Bohu. Nejsem si jist, zda to diváci méně srostlí s křesťanským prostředím vnímali podobně. Skoro bych řekl, že ano. Přesně to bylo v oné chvíli potřebné a správné: vzdát se všech forem reflexe a jakékoli akce a obrátit se tam, kde jedině je přece jen snad pomoc. Snad přece jen. Domnívám se, že existují příležitosti, kdy jsou nevěřící lidé uchváceni Bohem, protože v tu chvíli v něm poznávají „jedinou perspektivu“. Právě proto jsem přesvědčen, že toto Slovo na neděli bylo pravým slovem v pravou chvíli…

Přesto bych rád věděl jednu důležitou věc. Mechthild Werner se snaží rozšířit své pochopení i na pachatele útoku. Proto mluví o „Putinově tvrdé pěsti“. Proto odkazuje na „třináct let války mezi Rusy a Čečenci“, na „děti, které neumějí nic než nenávidět“ a na „černé vdovy, které už nemají co ztratit“. Takto potom může zahrnout do své modlitby i ty, „kdo šíří hrůzu, kdo zabíjejí a dávají zabíjet“.

I tohle mi při předchozím poslechu před televizorem uniklo. Možná proto, že je to křesťansky tak samozřejmé a že se to od křesťanské kazatelky očekává. Ale při čtení textu jsem to cítil úplně jinak. Nemohl jsem se ubránit pocitu nekonečné vzdálenosti od skutečného smutku těch lidí: Není snad člověk schopen takto mluvit jen proto, že je od těch událostí daleko? Tak strašně daleko od hrobů dětí, strašně daleko od života přeživších a zachráněných lidí. Jeden lépe informovaný člověk říkal, že někteří ze zachráněných nedokáží svůj traumatický zážitek nikdy v životě překonat. Proto si kladu otázku, zda snad tohle přílišné pochopení pro ty, kdo ze sobeckého zájmu a z fanatismu obsadili školu, neovlivňuje naši schopnost úsudku a dokonce modlitbu našeho srdce. Já křesťanku Mechthild Werner naprosto chápu, a právě proto bych také rád věděl, jestli je skutečně nutno tváří v tvář nevyslovitelnému volit právě tato slova.

III. Žalmy jako učebnice postoje vůči teroru

Řekl bych, že jsme v posledních letech znovu objevili význam žalmů, jejichž tématem jsou nepřátelé a pomsta. Anneliese Hecht¹¹ říká ve svém kázání na téma modlitba: „Je správné mluvit s Bohem o vší své zlobě, o nepochopení druhých, i o své nenávisti – tak, jak nám to ukazují autoři žalmů. Oni se své nenávisti neoddávají, nýbrž ji v modlitbě vrhají před Boha, který ji může proměnit.“

Anneliese Hecht vychází ze svého chápání modlitby: Modlit se znamená hovořit s Bohem o svém životě. Je-li to řečeno obecně, nezní to nijak nebezpečně, ale v konkrétním případě je to provokativní: Smí člověk vrhnout před Boží tvář svoji nenávist? Smí dělat z Boha anděla pomsty, jak to naznačuje Carola Moosbach?¹² Jenže copak mohou lidé vůbec Boha „něčím udělat“? Tato formulace pochází ode mne. Carola Moosbach totiž říká: „Buď mým andělem pomsty, Bože.“ To je řečeno jako naléhavá žádost. A přesto je to modlitba. To je právě to specifické na žalmech, že pomstu transformují, že modlící se člověk pomstu sám neuskutečňuje nebo nemůže uskutečnit. Ale kdyby najednou mohl, začal by se mstít? Jednoznačně to nelze vyloučit. Proto také zůstává řeč žalmů nebezpečná.

V této souvislosti je důležité všimnout si hebrejského slova „neqama“. Do němčiny se překládá jako pomsta, v hebrejštině souvisí spíše s „právem“, s „nastolením práva“. Jde o právo bezprávných. Je nutno dodat, že žalmy o pomstě se zrodily z trpkých zkušeností s bezprávím. Tím jsou také dány jejich meze: Takový rozhovor srdce s Bohem je možný jen ve chvílích hořkého smutku, je krátký a vhodný spíše při individuálním nářku než v rámci veřejného projevu. Tam je namístě tehdy, pokud je prosba o pomstu vyslovena v rámci přemítavé reflexe. Anebo když trpká zkušenost vyústí do nářku, který nastolení práva nechává na Bohu. Naším tématem jsou situace, kdy mnohonásobná smrt postihne kolektiv nebo vytvoří kolektiv ze svědků a truchlících. Speciálně nářky lidu z knihy Žalmů vznikaly za okolností tohoto druhu. Vyjadřují žal nad Jeruzalémem, nad zkázou města, nad jeho dočasným zánikem v r. 587 př. Kr. Působivě a konkrétně popisují činy nepřátel (Žalm 74). Situace je tísnivá, protože Židé cítí, jak je jim Bůh vzdálen. Jejich nářek se stává prosbou, vyjadřuje touhu znovu pocítit Boží přítomnost. Bůh Izraele, skrytý ve svém jednání, není Bohem, v němž a skrze něhož se zjevuje zlo. Je to „vzdálený Bůh“. Prosebníci jsou přesvědčeni, že se rozpomene na svou smlouvu. Proto se k němu modlí.

Tato naděje určuje podobu naříkavých žalmů – obsahují vzývání, nářek a prosbu. I tam, kde se Bůh jeví jako nepřítel, zůstává základním tónem modlitby naděje na obrat. Oswald Beyer to ve svém souhrnném přehledu formuluje takto: „Není nářku, v němž by chyběla vzpomínka na někdejší důvěru a naděje v konečné vyslyšení.“¹³

Nářek se ozývá tam, kde se život projevuje nepřátelsky. Nepřátelé mohou být konkrétně pojmenovatelní. Pak jsou jako takoví identifikováni a určitým způsobem označováni. Dnes jsou to teroristé. Zároveň však existují životní situace, které vnímáme jako elementárně nepřátelské, aniž by bylo možno jmenovat konkrétního nepřítele. Žháře z Daegu nebo šíleného vraha z Erfurtu lze těžko označit pojmem „nepřítel“, na to je takový člověk příliš svým vlastním nepřítelem. K podobným případům hromadného umírání je obtížné zaujmout postoj, protože pachatele těchhle hrůz, včetně čečenských teroristek z Beslanu, chceme a musíme také litovat. Temnota, která halí život a vyvolává hromadnou smrt, není čistě duálním pohledem „dobro–zlo“ postižitelná.

A co když za hromadnou smrt vůbec nelze činit zodpovědnými jednotlivce ani lidské skupiny ani státy, když zbývá jedině banální „technické selhání“ nebo „lidské selhání“, které lze obtížně někomu přisoudit, když jako jediné rozumné vysvětlení zůstává přírodní katastrofa – nezmizí pak také vnímání vzdáleného Boha? Nezůstane pak jeho místo prostě prázdné, prázdné, i když se k prohlášení „Bůh je mrtev“ nedáme svést? Nezbývá pak jako terapeutický prostředek nic jiného než popisovat útrapy, plakat a bědovat? To je málo. Ale jsou situace, kdy je málo lepší než nic: Možnost naříkat je dar vzdáleného Boha.

IV. Vysvětlovat, nebo naříkat

Bohoslužebná promluva tváří v tvář hromadné smrti by měla být nářkem, naříkavou modlitbou, měla by se navzdory duchu doby držet Boha jako toho, s nímž člověk může mluvit. Právě to a nic jiného očekávají od křesťanů a příslušníků jiných náboženství i lidé nevěřící. A vůbec ne proto, aby je snad vystavili posměchu, nýbrž prostě proto, že jiná řeč neexistuje.

Bohoslužebná promluva tváří v tvář hromadné smrti, zejména při bezprostředním pohledu na smrt, by se neměla snažit o nějaké racionální vysvětlení, ostatně ani ne o náboženské vysvětlení. Právem ztratily náboženské interpretace okolností viny účinnost – často jsou ovšem nahrazovány pokusy o racionální vysvětlení. Nyní se ještě jednou vrátím k tomu, co bylo řečeno na začátku, a také k Luhmannovým pokusům o porozumění:¹⁴

Otřesné události bývají zařazovány do vysvětlitelných nebo pochopitelných souvislostí. To činí naši principiální bezradnost (kontingenci) snesitelnou. Hledáme výchozí body akce – technické, pedagogické, psychologické, sociální a v neposlední řadě politické. Za nimi jsou skryty zájmy: Beslan slouží Putinovi k posílení centrální moci. Podle něho je příčinou teroristických akcí slabost místní správy.

S tím zpravidla souvisí širší problematika. Kontingence je totiž v naprostém rozporu s moderním chápáním světa. Rovněž nutnost otřesnou situaci pasivně přijmout a nemožnost aktivně jednat odporuje současnému pojetí světa.

Tato nemožnost jednání tváří v tvář děsivé události je nicméně bolestně pociťována. Takže hledáme jiný jazyk, jinou řeč, jež by obstála i ve chvílích nevýslovného utrpení.

Ze všech těchto důvodů považuji za nutné, aby se bohoslužby a kázání při zmíněných tragických událostech vzdaly veškerých pokusů o vysvětlení a daly prostor nářku. V kulturách ovlivněných protestantismem je dnes prakticky nepředstavitelné vyjadřovat němý žal hlasitým pláčem, proto lidé v takových situacích potřebují nářek vyjádřený slovy. Podobnou roli jako slova plní i symboly. Takovým symbolickým vyjádřením jsou už samotné bohoslužebné rituály, v neposlední řadě proto, že připomínají Kristovo utrpení.

Kdo naříká, neuhýbá před Boží vzdáleností, snaží se ji vydržet – naříkavá modlitba už totiž obsahuje prosbu o novou zkušenost Boží blízkosti. Temnota zůstává temná. Rána zůstává otevřená, ale může se i začít hojit, zevnitř.

To je všechno, co může církev dělat? V tuto chvíli ano. Vysvětlování a akce jsou záležitostí jiných. Ti nechť jednají podle svých možností. I nám naše zodpovědnost a víra dříve či později zavelí, abychom se ptali pro příčinách a následcích neštěstí a hledali možnosti prevence. Dříve či později – až začne utichat nářek.

Z Gemeinsame Arbeitsstelle für gottesdienstliche Fragen der EKD 2005/1 přeložila

Helena Medková