Syntéza závěrů synodálních skupinek: Farnost Sv. Terezie - Kobylisy (výběr)

Lidé na okraji církve

„Podporujme možnosti zapojit se do společenství a vytvářejme prostor, aby lidé, kteří se cítí na okraji farnosti, zde našli přijetí a svoje místo.“

Naslouchání vyžaduje zajímat se také o lidi, kteří jsou nám něčím cizí, o lidi v nouzi či v situacích, které odporují církevním předpisům. Pod pojmem „lidé na okraji“ vidíme především lidi nepraktikující, nově příchozí, rozvedené, rozvedené a znovu sezdané, homosexuály a osamělé. 

Raději méně nařízení a více přijetí, vlídnosti, pochopení, přátelství a vzájemné úcty. Církev by se neměla bát říci, že na něco nemá jasnou odpověď a že sama také hledá. 

Církev by měla být přístupná i lidem, kteří jsou ostýchaví nebo kteří v ní nevyrůstali (nevěřící, nově příchozí, migranti). I do naší farnosti chodí pravidelně lidi, kteří se tu ale necítí úplně doma, nenašli odvahu, nikdo je neoslovil, nedoprovodil na konkrétní setkání. Vnímáme jako problém, že se do farních aktivit zapojuje jen určitý okruh lidí. Měli bychom se každý jeden zamyslet, jak tyto lidi oslovit, pozvat. Prospěl by nám též prostor typu „cafeterie“ a více setkání farníků ohledně nasměrování našeho farního společenství a k naslouchání mezi sebou navzájem.

Další z opomíjených skupin jsou lidé nežijící v manželství/páru, tzv. singles. Tento stav často není brán jako plnohodnotný životní postoj. V církvi se na ně málo myslí a chybí pro ně místo, přestože se tito lidé často mohou cítit osamoceně a společenství (církve) potřebují…

Rozvedení a znovu sezdaní

„Cítíme bolest z pravidel, která od společného stolu vyhánějí ty, kteří jim nemohli dostát.“

Jako „lidi na okraji církve“ vnímáme též rozvedené a rozvedené znovu sezdané. I pokud najdou lidi v církvi či kněze, kteří je pochopí a přijmou, už nemají církev, která je chápe a přijímá a kde mají své místo.

Mrzí nás, že tito lidé nemají přístup k eucharistii. Eucharistie by měla zůstat chlebem na cestu, povzbuzením, které právě tito lidé tak potřebují – vždyť mají za sebou často bolestné a rozbité vztahy. To, že s nimi nesdílíme večeři Páně, působí určité vyloučení ze společenství. Bůh přitom na mnoha místech bible zdůrazňuje, že nechce ztratit nikoho. Uvědomujeme si, že manželství je svátost a nesmíme z něj dělat banalitu. Přesto se nabízí otázka, zda by církev neměla změnit alespoň pastorační praxi. V našem farním společenství vnímáme jako důležité tyto lidi neodsuzovat.

Mladí lidé

„Mladí jsou budoucnost církve.“

Církev je nesrozumitelná a uzavřená, klade příliš důraz na dodržování pravidel místo přijetí, odpuštění a lásky. Mladí lidé mají pocit, že církev jako instituci nepotřebují a opouštějí ji. 

Buďme mladým lidem láskyplnými vzory a přitahujme je svým stylem života. Buďme k nim citliví, zejména při rozhovorech o víře. Mladí mají často jiný pohled na církev, nedostávají však prostor, který by si zasloužili. Nebojme se dát jim větší důvěru. Nepřekážejme.

Vytváření intergeneračních společenství jiného typu (ne rodinné, biblické apod.) by v naší farnosti mohlo vést k hlubšímu naslouchání i mezi generacemi. Mohlo by to též otevřít prostor pro mladé mluvit o svých problémech a své víře jinde než v rodině. Mladí lidé mají často (a po covidu zvlášť) problémy se zpovědí a svátostí smíření. Hodně jim může pomoci příklad nás dospělých (rodičů, vedoucích kroužků, starších kamarádů). 

V příštím čísle Kobylístku si budete moci přečíst pokračování syntézy na téma Autorita a spoluúčast v církvi. 

Autorita a spoluúčast v církvi

V novém roce 2024 vám opět přinášíme další pokračování syntézy z výstupů našich farních skupinek (odevzdaných v březnu 2022). Po dvoudílném textu o naslouchání pokračujeme důležitým tématem, které se věnuje otázkám autority, vedení místní církve, spoluúčasti nás laiků a také našim zkušenostem se synodálním přístupem v církvi. Jaké podpory se dostává službám svěřovaným laikům a jak je podněcována naše spoluodpovědnost?

„Naše vize: Přechod od církve poslouchající k církvi naslouchající všem.“ Naše zkušenost s církví jako by zachycovala dvě různé skutečnosti. První jsou jednotliví lidé, kteří naslouchají, sdílíme s nimi život a jsou našimi často blízkými přáteli, a to i z řad kněží či řeholníků. To je i případ naší farnosti, kde kněží naslouchají a ptají se. Druhá skutečnost je církev jako instituce, která působí jako hierarchická patriarchální mocenská struktura. Je vysokoprahová, není snadné se s ní potkat, něco o ní vědět, dostat se k jasným informacím.

Na úrovni celé církve jsme nadšeni z papeže Františka a jeho zájmu o každého člověka.

Naproti tomu místní biskupové nám působí zármutek. Pro naše přátele stojící mimo křesťanství jsou překážkou pro přiblížení se církvi. I pro mnohé z našich společenství jsou obtíží víry v „jednu svatou katolickou…”

Biskup je obklopen lidmi, kteří jsou na něm finančně a existenčně závislí. Současně neexistuje institut zpětné vazby. To svádí ke zneužití moci a prosazování osobního názoru (např. povinné jednostranně zaměřené školení kněží v otázce Istanbulské úmluvy).

Církev je společností vnímána jako instituce, která má negativní postoje v mnoha oblastech života běžných lidí (potraty, homosexuální páry apod.). Stává se přežitkem běžícím v setrvačnosti a nepřináší aktivně nová témata pro společnost! Jsme pak součástí něčeho, co nám vytváří vizitku, a sami se na tom nemůžeme podílet.

Nechceme však, aby církev byla institucí, kde si každý najde svoji pravdu, svoji morálku, svého kněze… V naší vizi by proto církev poslouchající měla přejít k církvi naslouchající všem.

Církev by neměla jít cestou prosazování, ale nabízení s úctou a respektem, ať věci mohou vzejít zespodu. Základem pro naslouchání v církvi by měla být tolerance jinakosti. Přijetí lidí s jinakostí může přinést velké plody!

Církev by měla srozumitelně a věrohodně svědčit o tom, že Bůh odpouští a miluje bez podmínek. Měla by nacházet svatost ve všedním lidském životě. Být svatý znamená být především plně lidský při vědomí své nedokonalosti.

Toužíme po biskupech, kteří budou obrazem lásky Boha, jehož otevřená náruč přijímá každého. Potřebujeme duchovní povzbuzení, ne fráze. Nabízíme zpětnou vazbu a kritiku, ale i modlitbu a lásku.

Desatero pro nového arcibiskupa¹:

1. Uč se od papeže Františka.

2. Zajímej se o ty, jejichž hlas není slyšet, ale potřebují tvoji pomoc a zastání.

3. Neuzavírej se jen do jedné názorové skupiny, časem se může stát iluzí o skutečném světě. Setkávej se často s lidmi a s jejich obtížemi, čím pestřejší prostředí, tím lépe.

4. Neobklopuj se jen těmi, co jsou závislí na tvé přízni a o výši jejichž platu rozhoduješ. Ten, kdo tě kritizuje, nemusí být tvůj nepřítel.

5. Neupřednostňuj svoji moc před lidskostí a milosrdenstvím. Uvědom si, že podle toho, co vyzařuješ, si mnozí, včetně nevěřících, hledajících a pochybujících, vytvářejí obraz o Bohu a o církvi.

6. Vytvářej kulturu otevřenosti a zpětné vazby. I arcibiskup může být omylný.

7. Zvol si kvalitní mediální poradce a pečlivě zvažuj jejich rady. Pokud nevíš, jak odpovědět na konkrétní dotaz, raději to přiznej. Důraz na emoce většinou věcný obsah argumentu neposílí a sdělení pak může působit demagogicky.

8. Nejlepší pastýřský list je krátký a výstižný, protože stručnost je sestra talentu a je to k ostatním ohleduplné.

9. Žiješ sám a pod velkým tlakem, najdi si kvalitní duchovní doprovázení, modlitební přímluvnou skupinu a zvaž spolupráci s osobním terapeutem.

10. Jsi míň důležitý, než ti někteří dávají najevo. Občas odlož svoji funkci a hraj si jako dítě.