Jak můžeme posilovat rozmanitou spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu za naši společnou křesťanskou misi?

Synodální skupinka v rámci „Chlapi Kobylisy“¹

Komunikovat všemi směry a srozumitelným jazykem

Zaskočila nás nesrozumitelnost dosavadních výstupů synodálního procesu. Považujeme za důležité komunikovat jazykem, kterému budou rozumět i nevěřící (mnohdy mu nerozumíme ani my věřící).

V rámci synodálního procesu je prostor otevřeně komunikovat a za to jsme vděční. Měli bychom v tom pokračovat i po skončení synody, otevřená komunikace o všem a se všemi jako běžná praxe církve.

Je třeba hledat nové vhodné formy komunikace: v rámci jednotlivých farností, mezi farnostmi i s církevní hierarchií - jak shora dolů, tak i zdola nahoru.

Sami za sebe vnímáme, že můžeme udělat pro komunikaci víc, “nést kůži na trh”, překonat lenost (srdce) a projevit odvahu otevřeně mluvit s kněžími a to i o kontroverzních tématech. Naše společenství může svědčit o tom, že atmosféra vzájemného otevřeného sdílení vede k většímu porozumění.

S důvěrou a beze strachu přijímat pestrost

Pro důvěryhodnost církve i nás samotných jako věřících považujeme za nezbytné bezpodmínečně přijmout pestrost, kterou jsme obklopeni - každého člověka s jeho jedinečným obdarováním a zároveň s jeho nenahraditelnými možnostmi obohacení celého společenství.

Bolestně vnímáme jakékoliv formy diskriminace žen, rozvedených, gayů a dalších skupin v církvi. Nejsme schopni stát jednoznačně za naší církví, pokud nedokážeme vysvětlit našim bratrům a sestrám, proč odmítáme požehnání stejnopohlavním párům nebo pro jakoukoliv z uvedených skupin stanovujeme speciální podmínky.

Působíme jako otevřené mužské společenství, jsme z různých farností, různých církví, mnozí z nás mají přesah do dalších farních skupin nebo společenských organizací. Jsou mezi námi gayové i ti, kteří z různých důvodů odpadli od oficiální církve, ale stále se považují za křesťany, přichází mezi nás i nevěřící. Máme zkušenost, že tato otevřenost neoslabuje naši víru, naopak vede k jejímu pevnějšímu ukotvení.

Synodní proces jako trvalý proces v životě církve

Vnímáme, že řada věřících synodální cestě nerozumí, jsou jí zmateni, nebo ji přímo odmítají jako snahu o rozbití církve. Pro mnohé je důležitý postoj duchovních. Není podle nás nutné čekat na pokyny shora, ale přesto vítáme jakoukoliv snahu o zapojení do synodálního procesu z řad kněží (například prezentace výstupů synodálních skupin nebo polemika ve farním časopise ve farnosti Kobylisy) i biskupů (synoda v rámci plzeňské diecéze).

Nechceme se zaobírat jen vnitřními problémy církve. V synodální cestě vidíme příležitost pro církev, aby se ujala role hnací síly společnosti, představila vlastní vizi a naději pro budoucnost ve světě plném výzev: klimatických, společenských, ekonomických. Chceme na tom spolupracovat. Věříme přitom, že je možné nalézt vzájemnou shodu.

V naší mužské skupině se učíme překonávat strach ze ztráty jistot a postavení. Je to cesta, která jde mnohdy proti zažitým vzorcům našeho chování. Proto si navzájem pomáháme (trpělivým nasloucháním), abychom ji nevzdali.