Potřebujeme v církvi ombudsmana?

V posledních létech stále častěji vychází najevo případy zneužití moci ze strany představitelů katolické církve, které jsou většinou sexuálně motivované. Vzhledem k závažnosti celé problematiky, a to zejména v případech, kdy i státní legislativa ukládá povinnost vyšetření a případného stíhání pachatele, vydala Česká biskupská konference v roce 2020 Instrukci o postupu biskupů a vyšších představených při předběžném šetření některých trestných činů proti 6. přikázání Desatera na území ČR, a to v návaznosti na motu proprio papeže Františka Vos estis lux mundi ze 7. 5. 2019. Katolická církev také už k 1. 5. 2019 otevřela Kontaktní místo pro ochranu nezletilých, kde je možné jednou za týden (!) telefonicky konzultovat postup při setkání se sexuálním zneužíváním v církvi. Na webových stránkách kontaktního místa je mimo jiné (nenápadně) uvedeno, že se problematika sexuálního zneužívání může po církevní linii řešit nejen a v případě dětských obětí, ale i v případě dospělých.

Nicméně obě opatření ČBK vzbudily rozporuplné reakce, a to v souvislosti s podivným jednáním nejvyšších církevních představitelů. Kardinál Duka se vícekrát dopustil bagatelizace případů sexuálního zneužívání. Celkově vyvolává nedůvěru skutečnost, že pokud oběti chtějí řešit svoje traumatizující zážitky stíháním pachatele, musí se obrátit přímo na generálního vikáře příslušné diecéze. Zkušenosti s tím, jak oběti musely traumatizující zážitky dopodrobna popisovat jak policii, tak církevním hodnostářům a leckdy se setkaly s velkou nedůvěrou, měli za následek, že mnozí tuto „pomoc“ nabízenou církví vůbec za žádnou pomoc nepovažují. A tak asi jediná platforma, která pomoc skutečně nabízí, ale přitom má omezené možnosti je spolek Někdo ti uvěří (www.nekdotiuveri.cz).

Uvedené informace jsou všeobecně známé. Méně známá je skutečnost, že to „jde i jinak“. V Rakousku již dlouhou dobu fungují při každé diecézi místa pro pomoc obětem zneužívání (Ombudsstellen), která jsou vedena uznávanými osobnostmi, nikoliv z řad kléru, ale právníky, pedagogy či psychoterapeuty. Na celostátní úrovni pak existuje Nezávislá komise pro ochranu obětí, v jejímž čele stojí Ochránkyně práv obětí (Opferschutzanwältin) dr. Waltraud Klasnicová.

Ale co když se děje v církevních institucích bezpráví jiného druhu? Na tuto skutečnost jsem chtěl dopisem upozornit Českou biskupskou konferenci už v roce 2018. Po konzultaci s jedním z biskupů jsem ovšem tento záměr odložil, protože atmosféra v ČBK byla taková, že by moje doporučení biskupové chápali spíše jako útok proti sobě, takže by výsledek byl pravděpodobně nulový. Možná ale dnes už čas nazrál. Posuďte sami.

V neodeslaném dopisu píši:

V současné době se ukazuje, že v české katolické církvi existují ještě jiné závažné problémy, s nimiž si věřící neví rady. A tím je nespravedlnost související se zaměstnáním v církvi. Ať už jde o bossing nebo jiné formy nekorektního jednání církevních nadřízených vůči podřízeným, anebo o nedodržování standardních postupů při uzavírání, změně nebo rozvázání pracovního poměru, případně při ustanovení nebo zrušení ustanovení k církevnímu úřadu dekretem.

Vzrůstá počet lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se jim v církvi stala křivda či nespravedlnost nebo se stali dokonce obětí trestného činu, a nemají žádnou instanci, která by jejich stížnost prověřila a u níž by našli zastání, radu a účinnou pomoc. Proto navrhuji, aby Česká biskupská konference zřídila a financovala úřad ombudsmana pro oběti nespravedlnosti a zneužití pravomoci pracovníků církevních institucí.

Také tato ochrana zaměstnanců u církevního zaměstnavatele je (v zahraničí) možná, a to i tehdy, když nebudeme uvažovat o odborových organizacích. Příkladem je praxe ve Švýcarsku, kde jsou v jednotlivých kantónech zřízeny místa ochrany církevního personálu (Personalombudsstellen). Samozřejmě, ani ve Švýcarsku to takové orgány ze začátku neměly lehké. Kdo by si rád nechal „dívat pod prsty“, zvlášť když jde o pracovně právní vztahy a finance. Jenže v tom je právě ten problém: nikde nenajdeme návod, jak řešit jednak skutečnost finančního podhodnocení pracovníků církví, a ještě těžší je řešení konfliktu rolí církevního představeného, duchovního, manažera a třeba ještě kamaráda v jedné osobě. Existuje dělení pravomocí, existují supervize, ale jak toho využíváme?

Domnívám se, že tato záležitost je aktuální pro všechny církve. Proto stojí za to se jí zabývat.