24. neděle v mezidobí B

(1974)

Kdo je on?

Ježíš: Ten, který se nevzdává, protože Otec je na jeho straně Mk  8, 27 - 9, 1

Nemíním klást řečnické otázky, ani zkoušet z náboženství. Ta otázka má i dnes svůj aktuální smysl. Ježíšovi současníci si tu otázku pochopitelně kladli s jinou naléhavostí než my. Pokoušeli orientovat v tom, co zakoušeli. Hádali slavné proroky. Zbrklý Petr by prý rád dokonce Mesiáše. Ale všichni jen hádali.

Také my z velké části právě jen hádáme, protože Ježíš zůstává mystériem. Kdo se tváří, že on o Ježíšovi všechno důležité už ví, protože zná nicejsko-cařihradské krédo, ten neví, o čem mluví. O Bohu nelze mluvit lépe než v obrazech. Lidská slova koření v lidské zkušenosti. Kdo z nás není Bůh, má právě jen lidskou zkušenost. Ta poměřuje i to, co je zjeveno, ať chceme nebo nechceme. O pravdivosti naší odpovědi spolurozhoduje i naše srdce, jeho potřeby a jeho obzor. Tak v Ježíšovi vyhlížíme tu Pána slávy, tu toho Spravedlivého, který nám konečně už dá zapravdu proti všem úspěšnějším, možná i toho, kdo nám Magdalénám zůstává věrný přesto, že moc dobře ví, co je v nás. Ty odpovědi jsou pochopitelně hodně odlišné.

Nemáme námitek, že Ježíš je ten, který musí mnoho trpět, má-li vejít do slávy; musí spolknout trpkost zavržení autoritou zákonnou, Hospodinem stvrzenou; musí být ještě po tom všem dokonce zabit. Jenže tohle vyznání nám projde jen v situacích, kdy se nám vše aspoň jakž takž daří, kdy nám neutíká žena, kdy se děti přiměřeně učí a nedrogují, kdy máme zaměstnání a stojí tam o nás, kdy nechybí peníze na uhlí nebo na chléb. Kdykoli vypadne některý z těch kamenů křehké dynamické rovnováhy naší existence (a určitě jsem nevyjmenoval všechny!), nastanou skoro nedohledné problémy, k čemu že ten Ježíš vlastně je. Někdo naléhá na svatého Antonína nebo na Judu Tadeáše, někdo na Matku boží Marii, ale Ježíš je jaksi mimo hru. Nejsou to problémy ideologické, obvykle hodně praktické. Problémy obtížné a ne vždy dobře zvládnutelné. Čím a kým je potom ten Ježíš evangelií?

Když Petr u Cesareje vyznává svoji víru v mesiáše, je ovšem dalek myšlenek na slávu "jednorozeného Syna Božího, soupodstatného s Otcem". Líbí se mu představa, že právě on jako prvý dokázal polichotit Mistrovi jako (poněkud přehnaně, to si uvědomuje) mesiáši. Proto se ve stejné linii pokusí v zápětí Ježíšovi vymluvit i těžkomyslné úvahy o špatném konci.. Ježíšova reakce překvapí, Petrovo vyznání jej naprosto nevhodně zaskočilo; "jdi mi s očí, satane," to Ježíš neřekl ani kolaborantovi s římským okupantem, ani usvědčené cizoložnici, ani finančnímu podvodníkovi a intrikánovi Zacheovi.

Ježíš Petrovi rozuměl příliš dobře. Člověk je snadno pokoušen představou popularity, pokušením skutečné moci, pokušením posvětit nedovolené prostředky odkazem "pro dobrou věc". A proto uvede Ježíš pro sebe i pro učedníky tehdy i dodnes platné varování: Do království se vstupuje prohrou, nikoli vítězstvím. "Má-li kdo opravdu chuť na Boží království, tedy ať se smíří s mou vlastní budoucností. Ta není nejvábnější, ti mocní to tak nenechají." Je k tomu naprosto nutné stát se pokojnější. A tak Ježíš servíruje i větu, kterou bychom od něho nikdy nečekali: Kdo se bude stydět uprostřed tohoto úspěšného a podnikavého světa za tu úzkou bránu Království, pro takového není Ježíšova spása i jeho spásou, Ježíšova sláva také jeho slávou.

Ježíš ví, co je v něm samém, co je v člověku. Ví, že kdo se chce zachránit na vlastní pěst, nemá naději, okolnosti budou zcela jistě silnější než jeho předsevzetí. Je tedy vůbec v tomhle světě nějaká naděje? Ano, je; může ji mít jen ten, kdo prohraje právě s Ježíšem a díky tomu užasne, že i on sám je vzkříšen, je tedy pro kohosi nepostradatelný. (Tím líp, jestli je oním potřebným právě Král nebeského království.) Ale pozor: ne každá naděje má takový happyend, jen naděje v Kristu, skrze Krista a s Kristem.

Také vy jste se kdysi potkali s Kristem evangelií a okouzlil vás, podobně jako Petra a ty další. Pudí vás to za ním. Aspoň občas je to pravda. Jenže poctivě řečeno, rádi bychom se vyhnuli té úzké bráně očividných neúspěchů, tomu rádoby soucitnému pohrdání všech těch úspěšných, těch zákoníků, farizejů i těch všech bez jména, kteří hledají jen své a spokojeně je nalézají. My jsme uvěřili, ale tuhle víru je nutno také platit ve světě, který má jiná pravidla pro kariéru. Jen Kristus vzkříšený může pomoci naší malodušné víře a tím i proměně smýšlení.