Václav Dvořák se narodil 6. 1. 1947 v Táboře a dětství prožil v Micáskově mlýně ve Vratišově, kde – podle jeho vzpomínek – pomáhal už jako dítě v hospodářství. Kvůli vrozené oční vadě ale žil od roku 1953 v Praze v internátu pro děti s vadami zraku. Od roku 1965 do roku 1970 studoval v Praze VŠE, kde také v akademickém senátu osobně poznal Jana Palacha. Na veřejném životě církve se podílel ve farnosti Panny Marie před Týnem, vedené výjimečnou osobností Msgr. Jiřím Reinsbergem, kde vypomáhal jako varhaník a kde získal řadu dlouholetých přátel, s nimiž udržoval hlubší či menší kontakty až do konce. Týnská farnost jej v mnoha ohledech formovala. S řadou přátel z této farnosti se blíže poznal ve studentských skupinkách, s nimi nejen diskutoval o nejrůznějších tématech, ale i podnikali i pravidelné výlety, při nichž získal svoji přezdívku Bagažyst, neboť velmi ochotně pomáhal přátelům, zvláště dámám, s jejich zavazadly.
Od dob vysokoškolských studií byl členem tajného společenství kolem svého jmenovce P. Václava Dvořáka – skautským jménem Tinťy, pozdějšího generálního vikáře českobudějovické diecéze. Ten kolem sebe shromažďoval převážně absolventy vysokých škol, kteří projevovali zájem o teologii a duchovní život, a také ty, kdo toužili po kněžství, kteří se nedostali na tehdejší římskokatolickou bohosloveckou fakultu (CMBF) v Litoměřicích, ovládanou tehdejším režimem (nazývanou posměšně“ ministrantská průmyslovka“), nebo ty, kteří do ní odmítali vstoupit. Členy společenství byli převážně tajně vysvěcení kněží či muži, kteří se rozhodli žít své kněžství skrytě mezi lidmi a „sdílet s nimi jejich naděje a obavy“. Václav nijak netoužil chodit v kolárku, protože to vnímal jako oddělení se od „laiků“. I když se po svém vysvěcení zapojil po sametové revoluci do pastorace, vůbec netoužil, ba se přímo obával, že by byl pověřen vedením nějaké farnosti.
Václav Dvořák starší byl garantem „podzemního“ studia a garantem kandidátů svěcení, které celibátní kandidáti přijímali od berlínského biskupa Joachima Meisnera a ženatí od tajného biskupa Felixe Davídka. Václav Dvořák po několika letech členství ve společenství pociťoval určitý tlak, aby si zvolil životní cestu – buď manželství nebo kněžství. Chtěl zvolit třetí cestu a žít sám, ale nakonec – ovlivněn slovy papeže Pavla VI., který podstatu kněžství nespatřoval v apoštolských činnostech, ale ve spolunesení, spolužití a spoluobětování života s druhými lidmi, přijal v prosinci 1983 v kapli berlínského arcibiskupství od biskupa Meisnera jáhenské svěcení. Na kněze měl být vysvěcen 4. května následujícího roku, ale v 11. 4. 1984 byl zatčen v souvislosti s dlouho připravovanou akcí StB Saturn, která měla za cíl rozložit síť katolických aktivistů, kteří tiskli a šířili státem neschválenou „závadnou“ náboženskou literaturu, převezen do Ruzyňské věznice a vyslýchán. Pro nedostatek důkazů (i přesto, že v jeho bytě byly nalezeny balíky nově vytištěných knih, mj. 200 ks „červené“ a 200 ks „modré“ knihy – dálkového kurzu teologie profesora Josefa Schreinera z Würzburgu), byl 14. května propuštěn. Jak Václav při výslechu řekl: „Přivezl je ke mně člověk, ke kterému jsem pojal důvěru s tím, že si je zase vyzvedne“. Případ se vlekl a Václav Dvořák starší chtěl, „aby, jestli má jít Václav do basy, tam šel jako vysvěcenej“. Nakonec Václava vysvětil na kněze v Praze berlínský světící biskup Wolfgang Weider. Při vazbě byl lákán ke spolupráci s StB, ale odmítl. Nakonec ho jeho starší jmenovec pochválil v knize svých vzpomínek „On to dobře ustál - je statečnej a hrozně hodnej kluk a poctivej kněz.“
Po studiích ekonomie pracoval Václav osm let jako referent v čakovickém cukrovaru, odkud přešel na generální ředitelství podniku Oseva, kde pracoval se svým přítelem a tajně vysvěceným knězem Františkem Pichem a Janem Kofroněm, který v r. 1988 rovněž přijal kněžské svěcení. Tam setrval po 34 let, a v té době byl také zatčen. Když se po vazbě vrátil na své pracoviště, čekala ho tam spousta nevyřízené práce – a také se dozvěděl, že ho někteří kolegové chtěli nechat vyhodit. V každém případě – jak vzpomínal – byl pro některé své kolegy černou ovcí.
Ve druhé polovině 80. let se Václav podepsal pod petici katolíků Augustina Navrátila i pod prohlášení Několik vět. V listopadu 1989 se zúčastnil poutě do Říma na svatořečení Anežky České, nikdo z účastníků pouti ovšem o jeho svěcení nevěděl.
Po sametové revoluci jej arcibiskup Vlk oficiálně inkardinoval do pražské arcidiecéze, ale Václav nadále zůstal věrný myšlence života ve skrytosti, své kněžství spojoval s civilním životem. V praxi vypomáhal nejen ve stodůlecké farnosti, v jejímž obvodu žil, ale obětavě jezdil po celých Čechách, když bylo někde třeba jeho služeb. Od církve zcela úmyslně a vědomě nepobíral žádný plat, i když mu to bylo nabízeno, a cesty podnikal vždy na svoje náklady. I intence, které mu byly někým vnuceny, dával pro potřebné. Mimochodem - když odcházel v roce 2012 do důchodu, většina jeho kolegů o jeho kněžství nevěděla.
Václav dovedl stát za svým názorem proti komukoli. Když v 90. letech vznikly diskuse ohledně svěcení ženatých kněží, docházelo ke kritice nového vedení církve. Václav největším kritikům bez obalu řekl: „Pánové, kdybyste vy byli na místě těch biskupů, tak byste byli ještě horší.“ Ovšem ani jemu se nelíbilo, jak se k této otázce biskupové postavili. Nelíbilo se mu, že biskupové zpochybňovali Felixe Davídka. K tomu řekl: „Pánové, po Moravě běhá spousta kněží, které světil biskup Vrana, kterej byl alkoholik. A ti tam běhají a působí normálně a nikdo nezpochybňuje platnost jejich svěcení… A v každé linii apoštolské posloupnosti by se našla nějaká nemoc nebo nějaká nezpůsobilost biskupa. Ale to neznamená, že to není platný...“
Václav měl dlouhá léta problémy s bydlením. Až do roku 1993 žil v nuzném bytě v Libni v domě, určeném k demolici, než získal byt na Velké Ohradě v pražském Jihozápadním Městě a stal se mým sousedem. Jeho malý byt byl útočištěm přátel ze všech koutů republiky, i ze zahraničí.
Václav Dvořák byl neuvěřitelně čistý, poctivý člověk, kněz s velkým „K“. Dovedl hájit svůj názor tvrdě, ale bez nenávisti, až do morku kostí. Své názory vyjadřoval skoro nesměla, bylo vidět, že váží každé slovo, aby nikoho nezranil. Jako zpovědník byl chápavý, jeho pokání zpravidla více než mírná. Bylo vidět, že celý život žil životem obyčejného člověka, a ačkoliv nežil v manželství, věděl o něm díky svým přátelům mnoho a dovedl říci pravé slovo v pravý čas. Nebyl asketa, dovedl být více než dobrým společníkem. Byl neuvěřitelně pokorným trpitelem – na konci svého života sice (jak říkal) dostal 2,5 roku života navíc, ale tato doba byla naplněna - zvláště ke konci - nesmírným utrpením a bolestí. Přesto si Václav nestěžoval, a když, tak jen tak mezi řečí, jako konstatování. Smrt 9. 7. 2024 pro něj byla - dovolím si říci podle toho, jak jsem to vnímal v posledních týdnech jeho života – vysvobozením. A i když měl z konce svého života strach, pak neprávem. Byl služebníkem dobrým, a věřím, že se raduje se svým (i naším) Pánem, kterému celý život sloužil.
Poslední komentáře