Návštěva rumunské pravoslavné obce v Praze

Rumunská pravoslavná obec v Praze používala dřevěný chrám sv. archanděla Michaela na Petříně, který ovšem 28.10.2020 vyhořel. Poté jim poskytla přístřeší nedaleká starokatolická farnost při katedrále sv. Vavřince. V sobotu 10.8. se v rámci pouti u sv. Vavřince uskutečnil křest, myropomazání, ordinace jáhna a jáhenky a kněžská ordinace jednoho z našich absolventů studia Teologie křesťanských tradic. Při té příležitosti jsem se zeptal, zda ještě rumunští pravoslavní u sv. Vavřince hostují. Dozvěděl jsem se, že teď mají zapůjčen kostel v Chuchli. Protože jsem měl následující neděli volnou (zřejmě poslední volnou neděli do Vánoc), rozhodl jsem se rumunskou obec navštívit. Měl jsem k tomu dvojí motivaci. Jednak jsem se nemohl letos zúčastnit mezinárodní konference IEF (Mezinárodního ekumenické sdružení) v rumunské Kluži, kde jsem se setkal na předchozí konferenci v r. 2009 s ekumenicky otevřeným křesťanstvím. Jednak je členkou rumunské pravoslavné obce v Praze jedna z absolventek Teologie křesťanských tradic, takže bych nešel do zcela neznámého prostředí. Této absolventce jsem se ozval a dobře jsem udělal, neboť bych se jinak vydal do kostela Narození Panny Marie v Malé Chuchli, který užívá řeckojazyčná pravoslavná obec, zatímco Rumuni užívají kostel sv. Jana Nepomuckého nad Velkou Chuchlí.

Kostel se nachází v nádherném prostředí lesoparku, v výhledem na údolí Vltavy, je přístupný pouze pěšky (nebo na kole, což byl můj případ), není zde elektrický proud (ale bude, jak slíbil starosta městské části). Podmínky jsou podobné, jako v dřevěném kostelíku na Petříně, ovšem jsme dál od centra města. Ač byly prázdniny, liturgii slavily vyšší desítky lidí (odhadem asi 70). Jednalo se převážně o mladé rodiny s malými dětmi. Obdivoval jsem, že děti na dvouhodinové liturgii vydrží. Chvílemi v náručí rodičů, chvílemi běhají ven, ale jsou ukázněné. Ptal jsem se zda je pro ně připravován nějaký program. Během školního roku se tak děje, ale mimo liturgii. Té se, vždy celé, účastňují.

Protože kostel užívá částečně i římskokatolická církev, není zde postaven ikonostas. Dvě základní ikony (Krista Pantokratora a Bohorodice) jsou umístěny na oltářním stole. Liturgie je slavena v rumunštině, takže jsem nerozuměl ani slovo. Měl jsem ale s sebou český překlad liturgie sv. Jana Zlatoústého včetně úplných rubrik, který jsme před časem vydali, takže jsem se mohl orientovat. Liturgii sloužil kněz Andrei Ioan Danciu, který byl pro tuto obec ordinován vladykou Kryštofem v r. 2009. Pochází z Aradu v Sedmihradsku. Jáhna obec nemá, jak je to již dnes ve většině případů. Asistoval jeden sloužící v klerice (pečoval o kaditelnici, při malém i velkém vchodu přicházel s velkou svící, přinášel chléb k požehnání atd.) . Podstatný díl služby připadl jediné kantorce, která sama dvě hodiny téměř nepřetržitě zpívala. Krásně, klobouk dolů…

Akustická aktívní účast obce je omezena na společnou recitaci nicejsko-cařihradského symbola (vyznání víry) a modlitby Páně. Překvapilo mne ale, že téměř všichni, vč. i těch nejmenších dětí, přijímali. V minulosti jsem zažil např. česky slavenou liturgii v katedrále v Resslově ulici, kde kromě kléru nepřijímal nikdo… Přijímání je důstojnou, ale radostnou událostí. V pravoslaví platí od půlnoci eucharistický půst, není možné cokoli ani jíst, ani pít. Hned po přijímání (které se děje lžičkou, pod obojí způsobou) dostal každý kus požehnaného chleba, který konzumoval. Kromě toho několik žen rozdávalo různé pamlsky (věnečky, sušenky). Eucharistické přijímání je tak bezprostředně propojeno s agapé. Další kolo obdarování požehnaným chlebem a dalšími pochutinami bylo na konci liturgie, kdy si všichni přichází ke knězi pro individuální požehnání. Je pamatováno i na nápoje. Vzadu v kostele je velká zásoba balené vody a limonád, kde si každý bere, jak potřebuje.

Překvapivá pro mě byla individuální zpověď asi osmi kajícníků těsně před přijímáním. Kajícník i kněz se hluboce skloní na boku oltáře, kněz kajícníkovi položí na hlavu epitrachil (štolu) a kajícník se vyznává a poté obdrží rozhřešení. Ptal jsem se, zda je tato praxe běžná, ale byla výjimečná, neboť kněz na 14 dnů odjížděl a proto tuto službu nabídl. Jinak se děje ve všední dny v rámci časů (liturgie hodin). Některá vyznání byla krátká, některá trvala několik minut. Obec, která jinak stojí, během vyznání seděla.

Kněz byl informován předem, že přijdu. Před začátkem liturgie, kdy vykuřoval celý kostel jsem se s ním již úklonou pozdravil a po skončení jsme hovořili. Sám má čtyři děti a péči o mladé rodiny považuje za svou prioritu. Když přišla řeč na to, že je u nás málo klášterů, které jsou pro pravoslavnou spiritualitu konstitutivní, říkal, napůl žertem, že až děti odrostou, manželka se stane diakonisou a on do kláštera vstoupí… Od kněze Andreie jsem dostal lahev Kagoru Pastoral s certifikátem moldavského metropolity Vladimira. Představuji si, pokleslou západní terminologií vyjádřeno, že tím už je transsubstantiace napůl provedená…