Společně vyznávat jednu víru

Čím může studie Komise pro víru a řád přispět k výročí nicejského koncilu

¹

Třemi hlavními tématy 6. Světové konference o víře a řádu, která se bude konat v říjnu 2025 pod názvem Kudy k viditelné jednotě?, jsou víra, jednota a poslání. Úvahy o tom, co nás ve víře spojuje a jak překonávat rozdíly ve formulování víry, utvářejí historii hnutí pro víru a řád od jeho počátků v roce 1927. Následující příspěvek se zaměřuje na projekt Komise pro víru a řád z let 1982–1993. Šlo o studii, jejímž cílem byl ekumenický výklad apoštolské víry, jak je vyjádřena v nicejsko-konstantinopolském vyznání (381). Ohlédnutí za tímto projektem má přispět k tomu, aby jeho výsledky a poznatky byly využity při přípravě 6. Světové konference o víře a řádu.

I. Kontext a průběh studijního projektu

Poté, co Komise pro víru a řád vydala na své schůzi v Limě r. 1982 Prohlášení o sbližování názorů na křest, eucharistii a úřad, rozhodla se zaměřit na význam nicejského vyznání pro ekumenu. Plenární zasedání Ekumenické rady církví ve Vancouveru 1983 pověřilo nově ustavenou komisi, aby se tímto tématem zabývala v následujícím pracovním období. Přípravě studijního projektu sloužily tři ekumenické konzultace ke třem článkům vyznání, konané v letech 1984/85 v Indii (Kottayam), Francii (Chantilly) a Zaire (Kinshasa). Na základě těchto příprav vypracoval řídící výbor studijního projektu, ustavený Komisí pro víru a řád, první návrh textu, který Komise pro víru a řád v srpnu 1987 přijala a schválila jeho zveřejnění. Tato první verze studijního dokumentu měla název Vyznávat jednu víru.

Ženevský sekretariát komise shromažďoval v následujících třech letech reakce, komentáře a návrhy změn k tomuto prvnímu návrhu, zasílané ekumenickými instituty, teologickými fakultami a studijními skupinami. Souběžně s tím probíhala druhá série mezinárodní konzultací, během nichž se hlouběji analyzovaly rozmanité aspekty vyznání víry: učení o stvoření, christologie, ekleziologie a pneumatologie. Plenární zasedání Komise pro víru a řád v r. 1989 v Budapešti stanoviska zhodnotilo a dalo příkaz k přepracování studie. Komise pro víru a řád na své schůzi v srpnu 1990 v Dunblane (Skotsko) přepracovanou verzi schválila. Tato revidovaná verze byla zveřejněna pod názvem Společně vyznávat jednu víru. Na 5. Světové konferenci o víře a řádu v Santiagu de Compostela v r. 1993 byl pak studijní projekt o vyznání víry uzavřen.

Studijní projekt o apoštolské víře nevzbudil ve své době u členských církví a v ekumenické veřejnosti takovou pozornost, jakou by si byl zasloužil. Mělo to především dva časově podmíněné důvody. Zaprvé se tehdy pozornost Ekumenické rady církví soustřeďovala především na „koncilové hnutí za spravedlnost, mír a zachování stvoření“, které mělo v členských církvích a v četných ekumenických shromážděních široký ohlas. Zadruhé byla pozornost široké veřejnosti zaměřena na společenské změny ve Východní Evropě, které posléze vedly ke zhroucení komunistických režimů. Důležitější byly tehdy sociálněetické problémy a otázky společenské odpovědnosti církví, zatímco teologická problematika, jíž se zabýval studijní dokument Společně vyznávat jednu víru, byla v ekumenické debatě odsunuta do pozadí.

II. Metodika a obsah studijního dokumentu

Studijní projekt Společně vyznávat jednu víru usiloval o ekumenický výklad apoštolského vyznání víry, aby „ukázal význam základních přesvědčení křesťanské víry v souvislosti s některými speciálními výzvami současné doby a světa“. Jako referenční text sloužilo nicejsko-konstantinopolské vyznání (381) v původním znění. Společný výklad byl pouze prvním krokem třístupňového procesu, který měl kromě toho zahrnovat vzájemné uznání a společné vyznání.

Studijní dokument je rozčleněn do tří částí, týkajících se tří článků vyznání. Každá část má tři až čtyři oddíly, tematizující hlavní témata příslušného článku. Jednotlivé oddíly začínají úvodními úvahami, v nichž jsou vyjmenovány zásadní výzvy současné doby. Poté přichází text vyznání (citovány jsou příslušné pasáže nicejského a apoštolského vyznání víry), vysvětlení pojmů a biblických základů vyznání. Následuje výklad pro dnešek, jenž vysvětluje souvislost vyznání se současnými výzvami a jeho význam pro dnešní chápání víry. Na různých místech jsou do textu zařazeny komentáře ke sporným aspektům. Celkem má dokument 279 paragrafů (více než 100 stran tištěného textu). Připojený poznámkový aparát objasňující odborné teologické pojmy (např. apokatastasis, epikleze nebo filioque) svědčí o tom, že text byl určen širokému publiku.

1. První článek: Věříme v jednoho Boha

První hlavní část studijního dokumentu se zabývá vírou v Boha, jenž je jediný Bůh, všemohoucí Otec a Stvořitel. Ve výkladu pro dnešek najdeme jednak základní přesvědčení západní teologie, jako je např. „jednota Trojice v dějinách spásy a na věčnosti“, jednak základní přesvědčení východní teologie, např. svrchovanost Otce jakožto „věčného pramene tohoto živého trojičního společenství“. Text se podrobně věnuje výzvám, s nimiž křesťanskou víru v Boha konfrontuje ateismus a sekularismus, a jmenuje východiska dialogu s jinými náboženstvími a vírami. Druhý oddíl se zabývá tím, co to znamená, že Bůh je podle vyznání všemohoucí Otec. Text zdůrazňuje, že „toto označení nepřisuzuje Bohu biologické mužství ani neimplikuje, že vlastnosti, které my nazýváme maskulinními a připisujeme je jen mužům, jsou jedinými vlastnostmi Boha“. Komise odkazuje na ženské obrazy sloužící k popisu Boha v biblické tradici a v komentáři zmiňuje, že v některých církvích a kontextech se diskutuje o tom, zda je možno oslovovat Boha také „Matko naše“. Závěr je nicméně jednoznačný: „Pojmenování Otec a Syn se nesmíme zříkat.“ V souvislosti s označením Boha „pantokrator“ (všemohoucí) se zmiňuje i otázka teodiceje, kritického zkoumání Boží všemohoucnosti, k níž se text ovšem podrobněji vrací až později v souvislosti s interpretací Kristova utrpení. Třetí oddíl prvního článku se zabývá chápáním Boha jako Stvořitele. Ve výkladu pro dnešek zdůrazňuje text odpovědnost člověka, jenž je „správcem stvoření “, a na závěr formuluje „etiku stvoření“. Na celém výkladu prvního článku víru je pozoruhodné opakující se zdůrazňování souvislosti mezi jediností Boha a jeho existencí a působením v Trojici. Proto stojí na začátku i na konci výkladu prvního článku vyznání víry vyznání jediného Boha, který v Kristu smířil svět se sebou a skrze svého sv. Ducha mu dává nový život.

2. Druhý článek: Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista

Výklad druhého článku vysvětluje základní aspekty christologie a soteriologie ve třech úsecích: „Pro naši spásu se stal člověkem“, „Za nás trpěl a byl ukřižován“ a „Vstal z mrtvých, aby překonal všechny síly zla“. Jako výzva pro víru v Krista v současnosti jsou označeny jednak myšlenka preexistence, jednak učení o vtělení Božího Syna. Při rozboru vyznání se studijní dokument jen krátce dotýká témat homoúsios a ariánský spor, zatímco jeho ukotvení v Bibli se věnuje podrobně. Přitom zmiňuje i hermeneutické problémy: „Dnešní přístup historické exegeze nutně nevylučuje patristický ‚vyznavačský‘ přístup, a ten zase nevylučuje analýzu vývoje christologické tradice. Oba přístupy jsou slučitelné a dokonce mohou být vzájemně obohacující.“ Ve výkladu pro dnešek se studijní dokument podrobně věnuje chápání synovství a roli sv. Ducha při vtělení, zmiňuje nicméně i Mariino panenství a její titul bohorodička (theotokos).

V druhém oddílu se text věnuje Ježíšově utrpení a smrti. V úvodních odstavcích se zvlášť zdůrazňuje „za nás“, klasický topos protestantské teologie. Ve výkladu pro dnešek jsou pozoruhodné dva aspekty: Text se jednak kriticky zabývá otázkou, zda lze přisuzovat židovskému národu nějakou vinu na Ježíšově utrpení a smrti, přičemž konstatuje: „Jeho smrt neznamenala konec vyvolení Izraele, nýbrž se stala v Božích rukou prostředkem rozšíření tohoto vyvolení na Židy i pohany, na celé lidstvo.“ Druhá zásadní otázka, kterou výklad pro dnešek zmiňuje, je problém teodiceje. Text k tomu říká: „ V Ježíšově kříži a utrpení vzal Bůh v osobě svého Syna na sebe naším hříchem způsobenou situaci lidské smrti a vyjádřil svoji solidaritu a soucit s lidským utrpením.“

Třetí oddíl se zabývá výkladem zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Ježíše Krista. Co se týče zmrtvýchvstání, poukazuje text na „znamení zmrtvýchvstání“ v životě mužů a žen, kteří následovali Ukřižovaného, i „ve svědectví mnoha vyznavačů a mučedníků všech dob“. Vyznáváme-li Kristovu vládu, říká se v závěrečném komentáři, vede to „ke kritice systémů a ideologií a k odhalování falešných nároků na trvalost, jaké vznáší imperialismus jakéhokoli druhu“. Vzhledem k současným neoimperialistickým snahám, které pozorujeme především v ruské válce proti Ukrajině, zní tento výrok v přímo prorocky.

3. Třetí článek: Věříme v Ducha svatého

Při pohledu na třetí článek vyznání víry se ukazuje řada výzev, jako jsou např. „konflikt kvůli ‚filioque’ mezi východní a západní církvi, […] vztah Ducha svatého k prorokování ve Staré smlouvě a daru prorokování v církvi nebo kritéria pro rozpoznávání působení Ducha uvnitř církve“. Po stručném shrnutí biblických výroků, mezi nimi ž kupodivu chybí místo, kde se mluví o „Duchu Syna“ (Gal 4,6), následuje zevrubný výklad pro dnešek s množstvím komentářů ke sporným otázkám, např. působení Ducha svatého mimo církev, chápání Ducha svatého jako „ženského principu“, charismata nebo vztah mezi Synem a Duchem. Co se týče problému ‚filioque‘, text se s odkazem na řeckou terminologii, která rozlišuje mezi „vycházením“ a „vydechováním“ Ducha, snaží najít most mezi východním a západním pojetím a konstatuje: „Dnes obě souhlasí v tom, že úzký vztah mezi Synem a Duchem musí být akcentován, aniž by to budilo dojem, že Duch je Synovi podřízen“.

Druhý oddíl se týká vyznání víry v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev. Při interpretaci svědectví Bible se zdůrazňuje, že podle Pavla „vyvolení Izraele nebylo vyvolením církve Boží skrze Ježíše Krista zrušeno“. Výklad pro dnešek dává církev nejprve do souvislosti se společenstvím v Trojici. Tuto myšlenku, zde jen krátce načrtnutou, podrobněji rozvede o dvacet let později Komise pro víru a řád ve svém prohlášení o konvergenci (Církev: Na cestě ke společné vizi). Studijní dokument z r. 1991 pak vysvětluje tři biblické termíny označující církev (tělo Kristovo, společenství svatých, lid Boží), načež se tento oddíl zabývá čtyřmi podstatnými znaky církve.

Třetí oddíl je zaměřen na chápání křtu. Vztah mezi křtem a členstvím v církvi je předkládán jako problém vyžadující další vysvětlení, právě tak jako jednota tří iniciačních svátostí nebo rozdíly mezi svátostným a symbolickým chápáním křtu. V souvislosti se vztahem křtu a odpuštění hříchů se mluví i o učení o ospravedlnění. Zde dokument jednak přijímá výsledky krátce předtím zveřejněné německé studie Lehrverurteilungen – kirchentrennend? (Způsobuje odsuzování odlišných učení rozdělení mezi církvemi?), jednak předjímá formulace, které najdeme o několik let později ve Společném prohlášení k nauce o ospravedlnění. V tomto kontextu je také stručně zmíněno ortodoxní učení o „theosis“.

Poslední tematický oddíl ke třetímu článku víry se týká chápání vzkříšení mrtvých a života budoucího věku. Pokud jde o chápání vzkříšení mrtvých, jako sporné se připomínají otázky nesmrtelnosti duše a universálního vykoupení („apokatastasis panton“). Dokument končí vzletným výkladem o „životě z naší naděje“, který působí jako závěr plamenného kázání.

III. Recepce studijního projektu a výhled do budoucna

Přestože se jedná o velkoryse koncipovaný, téměř deset let trvající studijní projekt Komise pro víru a řád, jeho ohlas v členských církvích Ekumenické rady církví a v akademickém světě byl vlastně nepatrný. Jak řečeno, má to důvody vnitřní (agenda ERC) i vnější (politická situace). Recepce v akademickém oblasti se omezuje na pár článků a jednu poněkud zevrubnější studii. V ní zdůrazňuje Eeva Martikainen, že v metodologii studijního projektu nastala změna: Nešlo už o to, uznat vyznání víry, nýbrž je vyložit – pravděpodobně proto, že „teologicky velmi nuancovaný text může jen těžko sloužit jako dokument konvergence“. Některé články chválí dokument jako „milník v dějinách církve tohoto století“, zatímco jiné soudí kriticky, že bylo zřejmě obtížné sestavit z velmi rozmanitých návrhů „alespoň trochu homogenní souhrn“. Oceňuje se, že text pojmenoval současné výzvy, jimž vyznání čelí, ale vytýká se mu, že je poté neanalyzoval do hloubky. Jedna recenze z pentakostální strany chválí výklad o charismatech, ale nesouhlasí se „skrytým restauracionismem, o němž svědčí přecitlivělost vůči doxologickým a konfesním orientacím“. Je skutečně politováníhodné, že dodnes neexistují disertace nebo srovnatelné studie, které by tento studijní projekt vědecky zhodnotily. Zejména srovnání jeho první verze z r. 1987 s konečnou verzí zveřejněnou r. 1991 by přitom mohlo ukázat posun v kladení důrazů.

Sama Komise pro víru a řád se snažila recepci povzbudit tím, že zveřejnila návod ke skupinovým rozhovorům o vyznání víry. Podobný cíl sleduje studie Německého ekumenického studijního výboru. Tyto materiály lze využít při nadcházejícím výročí nicejského koncilu, aby se znovu upozornilo na význam vyznání, jež bylo jedním z jeho výsledků. Ekumenická debata o zkušenostech víry, jak ji praktikuje např. Global Christian Forum, se dnes zdá být důležitější než společné vypracovávání dalších textů na téma vyznání víry.

Co jsou při zpětném pohledu silné a slabé stránky studijního dokumentu z r. 1991? K těm silným jistě patří, že jasně pojmenoval výzvy tehdejší doby, doložil ukotvení vyznání v Bibli a shrnul interpretace jednotlivých výroků vyznání v různých křesťanských tradicích. Silnou stránkou dokumentu jsou i pasáže o vztahu mezi Židy a křesťany a o teodiceji. Slabinou textu je, že se zaměřuje především na „klasická“ témata dějin teologie, zatímco prakticky opomíjí perspektivy globálního Jihu a církví, které nejsou s vyznáním svázány. „Příliš málo pozornosti bylo věnováno výzvám celosvětové inkulturace křesťanské víry v Africe, Asii a Latinské Americe.“ Tím, že výklad pro dnešek navazuje bezprostředně na svědectví Bible, nebyly zohledněny některé aspekty historického vývoje v interpretaci vyznání.

Nadcházející výročí prvního ekumenického koncilu nás vyzývá, abychom se znovu se zabývali otázkou chápání apoštolského vyznání v dnešní době. „Nicea 2025 by mohla vést k oživení studie.“ Nejde o to, shromáždit v nějakém novém projektu další materiál. Důležitější je povzbudit církve, aby udělaly onen druhý, původně s projektem spojený krok, totiž aby usilovaly o uznání a znovuosvojení nicejského vyznání víry zejména těmi církvemi, které je dosud při svých bohoslužbách nepoužívají pravidelně.

Dnešní doba klade jiné nároky než osmdesátá léta. Dnes jde o postkoloniální perspektivy postsekulárního věku: Digitalizace a sociální sítě umožňující šíření „fake news“ otevírají epochu „post-truth“, společnost se silně polarizuje a přibývá mezinárodních konfliktů. Křesťanské vyznání víry by se tudíž nemělo stát pouhou partikulární pravdou. Interpretovat vyznání víry tak, aby bylo chápáno a přijímáno i v postkonfesní éře, by se dnes, kdy vznikají zejména v charismatických a evangelikálních hnutích stále nová transkonfesní uskupení, mohlo stát náročným a vzrušujícím projektem. Jubileum nicejského koncilu k tomu nabízí příležitost.

Z časopisu Concilium 2025/1 přeložila Helena Medková