Pavel Evdokimov (1901–1970)

Pavel Nikolajevič Evdokimov (Jevdokimov) se narodil 2. srpna 1901 v Petrohradě v ruské aristokratické rodině. Během dětství zemřel jeho otec, byl zavražděn ve službě. Nejprve navštěvoval vojenskou školu a během prázdnin pobýval v klášterech, byl cvičen v dvojí disciplíně vojáka a mnicha. Během revoluce se rodina přestěhovala do Kyjeva, kde v roce 1918 začal studovat teologii. Zanedlouho byl odveden do bělogvardějské armády, kde bojoval téměř dva roky. Poté odchází do exilu. Nejprve do Konstantinopole, kde pracoval jako taxikář, číšník a kuchař. V roce 1923 se přestěhoval do Paříže, která se stala jedním z center ruské emigrace. Zapsal se ke studiu filozofie na Sarbonně a po nocích pracoval v Citroënu nebo na nádražích čistil vagóny. Po roce získal stipendium a stal se sekretářem ruské křesťanské studentské akce ve Francii, Když byl v roce 1925 ruskými studenty a mysliteli založen Institut sv. Sergeje, Evdokimov se na něj zapsal a v roce 1928 studia dokončil. Výrazně ho ovlivnilo zejména setkání s Nikolajem Berďajevem (1874–1948) a Sergejem Bulgakovem (1871–1944). Nesměřoval k du- chovní službě, vědomě zůstával laikem ve službě církvi.

V roce 1927 se oženil s Natašou Brunel, obě jejich děti se později staly aktivními členy francouzského pravoslaví. Rodina se usadila na jihu, ve městě Nanten na francouzské Riviéře. V roce 1940 město obsadili Italové, tak se museli přestěhovat do Valence, kde prožili zbytek války. Evdokimov se staral o nemocnou manželku, o děti a domácnost. V roce 1942 promoval na filozofické fakultě v Aix-en-Provence s prací „Dostojevský a problém zla“. V roce 1944 publikoval práci „Manželství, svátost lásky“, ve které reflektoval nejenom etiku partnerských vztahů, ale i svoji zkušenost a péči o nemocnou manželku, která o rok později (1945) zemřela.

Během okupace se spolu s protestantskými přáteli zapojil do odboje nenásilným způsobem, především při pomoci evakuovaným a uprchlíkům. V této pomoci pokračoval i po skončení války, když působil jako ředitel ubytovacích zařízení, které sloužily válečným uprchlíkům, studentům z Třetího světa, imigrantům a problémové mládeži.

Po založení Světové rady církví v roce 1948 se aktivně zapojil do její činnosti jako člen řídícího výboru Ekumenického institutu v Bossey (do roku 1961). V roce 1953 se stal profesorem na Institutu sv. Sergeje, vyučoval dějiny západního křesťanství a morální teologii s důrazem na antropologii.

V roce 1954 se oženil s Tomoko Sakai, pětadvacetiletou dcerou japonského diplomata, která podpořila jeho vnímání širších souvislostí Třetího světa. V roce 1958 vydal knihu Žena a spása světa (český překlad 2011) a o rok později knihu Pravoslaví (L'Orthodoxie), ve které shrnul svůj dosavadní výzkum a za kterou mu byl na Institutu sv. Sergeje udělen doktorát. V 60. letech se věnoval aktualizaci patristické a spirituální tradice křesťanského Východu, především v knize Epochy duchovního života (1964, česky 2002), aktualizaci pravoslavné teologie (např. Poznání Boha podle východní tradice nebo Přítomnost Ducha svatého v pra-voslavné tradici), výkladu pravoslavné liturgie sv. Jana Zlatoústého nebo otázkám krásy, umění a estetiky (Umění ikony, teologie krásy).

Evdokimov považoval ruskou emigraci za prozřetelnostní událost, která umožnila pravoslaví vystoupit z dlouhodobé izolace a vstoupit do dialogu se západními církvemi. Setkání křesťanského Východu a Západu vnímal jako nezvratnou historickou skutečnost a naléhavou výzvu k jednotě. Jeho postoj byl charakterizován slovy: „Víme, kde je Církev, ale nemůžeme si být jisti, kde není.“ Byl hluboce zakořeněn v pravoslavné tradici, ale zároveň se snažil teologické hranice překonávat. Navrhoval nové přístupy k překonání sporných otázek, např. ohledně Filioque nebo mariánských dogmat.

Účastnil se čtvrtého zasedání II. vatikánského koncilu jako pozorovatel. Po založení vyššího institutu ekumenických studií na teologické fakultě Katolického institutu v Paříži v roce 1967 na něm přednášel.

Zemřel dne 16. září 1970 v Meudenu, městečku nedaleko Paříže.