Mír papeže Lva XIV.

Je mír za dnešních podmínek možný?

¹

Stále ještě jsme pod dojmem volby nového papeže Lva XIV., který se ve svém nástupním projevu sedmkrát zmínil o naléhavém tématu, jímž je mír. Jenže světem se valí globální vlna nenávisti, diskriminace a válečného násilí. Je zcela pochopitelné, že tváří v tvář Donaldu Trumpovi, který hodlá nastolit nový světový řád a dává přitom přednost násilí před diplomacií, přikládá současný papež míru velký význam.

Podívejme se na toto téma trochu podrobněji. Chtěl bych nejdříve připomenout korespondenci mezi Albertem Einsteinem a Sigmundem Freudem z července 1932, týkající se války a míru. Einstein se ptá: „Existuje způsob, jak řídit psychický vývoj člověka tak, aby byl schopnější odolávat psychóze nenávisti a ničení?“ Freud odpovídá: „Není naděje, že by se lidská agresivita dala přímo potlačit.“ Po úvahách o lidském pudu žít, v němž vidí určitou naději pro mír, uzavírá skepticky a rezignovaně proslulou větou: „Když hladovíme, mysleme na ony mlýny, které melou – jenže melou tak pomalu, že nejspíš zemřeme dřív, než se dočkáme mouky“, jinými slovy: Mír zůstává v oblasti nadějného očekávání a je třeba na něm pracovat každý den. Navzdory tvrdému poznání, že mír není trvalý stav a zůstává smrtelníkům odepřen, nepřestávejme o něj usilovat. Přinejmenším se stále snažme upevňovat životní postoj preferující dialog před konfrontací a upřímné hledání společných zájmů před otevřeným konfliktem. To je dědictví, které nám zanechal zesnulý papež František a jehož se teď nový papež ujímá.

Pokusme se toto dědictví rozvíjet v naději, že vytvoříme podmínky umožňující dosáhnout míru alespoň určitým způsobem nebo pro určitou chvíli. Vidím čtyři takové podmínky:

• První spočívá v tom, že budeme polaritu mezi sapiens a demens, mezi láskou a nenávistí, mezi dobrem a zlem, mezi světlem a stínem s maximální vážností akceptovat jakožto součást struktury univerzální reality a neodmyslitelný rys lidské existence: Člověk je živá jednota protikladů. To není vada evoluce, to je konkrétní situace naší existence teď a tady, což platí právě tak v oblasti osobní jako společenské.

• Druhým předpokladem je, že budeme pozitivní, zářivý pól zmíněného protikladu posilovat všemi prostředky a jeho negativní pól potlačovat a přemáhat, aby byl byť jen na okamžik nastolen křehký, ale možný mír, který ovšem zůstane vždy ohrožený. Papež Lev XIV. to řekl v rozhovoru s novináři 12. května jasně: „Mír začíná u každého z nás tím, jak se na druhé díváme, jak jim nasloucháme a jak o nich mluvíme.“

• Třetí předpoklad spočívá v tom, že obnovíme přirozenou, námi porušenou smlouvu s přírodou a zachráníme síť vztahů, která existuje mezi všemi bytostmi a činí nás bytostmi všestranně vztahovými. Jsme uskutečněni jen v té míře, v jaké tyto vztahy prožíváme a prohlubujeme. Historie však ukázala, že "člověk, tato tvořivá, neklidná, agresivní a nepříliš umírněná bytost, změní tvář planety, ale je mu na zemi souzen krátký život", říká ekologický ekonom Georgescu-Roegen (The entropy law and the economic process. Cambridge: Harvard Univ. Press, 1971, s. 127).

Navzdory tomuto „historickému selhání“ musíme uznat, že ze zbylé struktury vztahů může vzniknout mír, jak to chápe Charta Země ve své proslulé definici: „Mír je celistvost tvořená správným vztahem k sobě samému, k jiným osobám, k jiným kulturám, k jinému životu, k Zemi a k onomu širšímu celku, jehož jsme součástí.“ (16f) Mír má tedy základ v naší vlastní vztahové realitě, přestože je křehká a téměř vždy porušená. Všimněte si, že mír neexistuje sám o sobě. Je výsledkem správných vztahů, pokud jsou pro ponížené syny a dcery Adama a Evy možné.

• Čtvrtou podmínkou je spravedlnost. To, co nejvíce narušuje strukturu vztahů, je nespravedlnost. Etika je v podstatě spravedlnost, znamená uznat právo a důstojnost každého člověka a každé bytosti ve stvoření a jednat podle toho. Jinými slovy, spravedlnost je ono minimum lásky, které musíme věnovat druhému a druhým a bez kterého se od všech ostatních bytostí oddělujeme, nastolujeme nerovnost, hierarchii, marginalizaci, podřízenost a stáváme se hrozbou pro ostatní druhy. V nespravedlivé společnosti nikdy nebude mír. Ti, jimž se děje křivda, budou reagovat, bouřit se a vést války na všech úrovních.

Jak varoval mexický revolucionář Emili Zapata: „ Kde není spravedlnost, tam nelze žít s vládou v míru." V Brazílii nenastane mír, dokud bude tamní společnost jednou z nejméně rovných, tj. nejméně spravedlivých na světě.

Po této cestě míru se vydalo jen málo lidí, např. nejlepší současní duchovní vůdci Gándhí, papež Jan XXIII., Dom Helder Câmara, Martin Luther King Jr. nebo papež František, nemluvě o historických osobnostech jako František z Assisi. Současný papež Lev XIV. se k ní znovu důrazně přihlásil.

V teologii se často říká, že mír je eschatologické dobro, což znamená, že má svůj původ zde, ale opravdu nastane až s vyvrcholením dějin. Pokračujme proto v zasévání drobných semínek možného míru.

Z blogu Leonarda Boffa (https://leonardoboff.org) přeložila Helena Medková