I ty jsi církev

Písemná verze přednášky pro slovenský region Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF) a občanské sdružení Votum v r. 2008.

1. Jsou církve zapotřebí?

Rozpaky nad rolí církve

Církev dnes kdekdo považuje za instituci náboženské byrokracie – stará se o náboženství, ze kterého je živa. Zájem o instituce upadá všeobecně, např. loni se u nás třetina dětí narodila mimo manželství. Katolíci navíc zakoušejí svoji církev podobně jako hypermarket – jako globální anonymní instituci, která podle vlastních důvěrných strategií optimalizuje konzum nauky a svátostí. Evangelíkovi jeho církev nepředepisuje povinnost účasti na svátostech církve, ani povinný respekt k nějakému magisteriu; evangelík je zvyklý hledat vše opravdu potřebné v Bibli. A tak stále více dosud věřících křesťanů koketuje s představou, že i bez církve lze žít poctivě lidsky i poctivě křesťansky.

Vyznávám přesvědčení, že církev opravdu v osobním zájmu potřebujeme, ať si to připouštíme, nebo ne. Netvrdím, že potřebujeme jakoukoli náboženskou instituci. Ale církev, která dokáže věřícího křesťana podpírat v jeho snaze změnit smýšlení a věřit evangeliu (Mk 1,15), taková církev je pro víru jednotlivce nezastupitelná.

Mně i řadě mých přátel církev v životě víry hodně pomohla. Jako společenství víry je církev důležitou berličkou v kritických chvílích naší osobní víry. Lidem po úrazu pomáhá k rovnováze i nevzhledná a nepohodlná berlička.

Právě společenství totiž působí jako lakmusový papírek bezpečně rozlišující, zda je moje víra skutečnou vírou, nebo pouhým ideologickým pozlátkem (či dokonce pověrou). Už současná doba s sebou nese spoustu příležitostí k úrazu ducha i duše. Octli jsme se v epoše stěhování národů. Budoucím generacím přijdou berličky vhod ještě častěji, budou žít ve světě ještě spletitějším.

Ale obávám se, že nás věřící čeká hodně práce, máme-li své církve doporučit i svým dětem právě jako pomoc.

2. Role církve a její reforma nebo obnova

Berlička

Tenhle podpůrný charakter má křesťanská církev už ve svém rodném listě. Byla založena kdysi o Letnicích v Jeruzalémě jako podpůrné společenství Božího lidu, který se tenkrát ocitl v radikální existenciální krizi.

Byli to zbožní lidé – putovat několik dní pěšky do Jeruzaléma dokázal jen zbožný člověk. Tam při slavnosti Letnic slyšeli prorocké kázání Šimona Petra a z něho pochopili, že jsou po krk v kritické (krizové) situaci posledního soudu. V houfcích proto obklopili kazatele s jeho druhy a vymáhali na nich něco, co by působilo jako azyl: „Co máme dělat, bratří!?“ Dostali doporučení: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů… Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" (Sk 2, 37–40).

Zvrhlým pokolením byl onen zbožný lid, který během jednoho týdne dokázal provolávat Ježíšovi „Hosana“ stejně nahlas jako pár dní nato žádat „Ukřižuj“. Křest do jména Ježíš znamenal přidružení ohrožených k houfci Kristova lidu, který Kristus Ježíš, jeho Pán, ochrání. Uposlechli tenkrát mnozí, prý se počítali na tisíce.

Význam pojmů reforma a obnova

Podpírat otřesenou víru patří ke smyslu církve Nového zákona. A proto také vždy platilo, že jakmile se tahle radikálně podpůrná schopnost církve vytrácí, vyžaduje církev reformu.

Re-formou se má optimalizovat účinnost forem nějakého systému tak, aby opět dokázaly mířit za svým důležitým cílem. Pokud se ovšem ukáže, že reforma účinnost nezvýšila, je třeba sáhnout k obnově systému. Obnova má za úkol vyčistit, obnovit prameny jeho energie.

Před čtyřiceti lety svolal Jan XXIII. koncil římskokatolických biskupů právě proto, že i podle jeho mínění byly reformní šance Tridentského koncilu dávno vyčerpány a potřeba obnovy se stala akutní. Jako pozorovatele pozval řadu významných teologů a reprezentantů dalších křesťanských církví. Ti později rádi potvrzovali, že koncil byl pozoruhodnou šancí pro obnovu křesťanstva. Proto má i pro nekatolíky smysl znovu se k němu a k dalšímu vývoji v římskokatolické církvi vracet.

Církevní společenství je svého druhu živé tělo

Už listy apoštolů přinesly myšlenku, že Kristova církev se projevuje jako živé tělo. Živé organismy nejsou neměnné, právě naopak, neměnný je jen nebožtík. Krize a různě radikální změny patří k normálním procesům všeho živého. Organismy jsou živé jedině tehdy, když dokážou nastalé krize řešit tak, aby všechny konstitutivní procesy fungovaly.

Smutné konce pokusu o obnovu shora

Po čtyřiceti letech zbyly z  koncilního projektu obnovy už jen trosky. Nejen na Slovensku, i v Česku je zřetelné, že se vládnoucí církevní reprezentace katolíků důmyslně opevnila proti radikálním změnám. Brání novým pohledům na církevní identitu i hledání dynamické rovnováhy mezi aggiornamentem (adaptací) a poruchami církevní identity tím, že se obrátila místo k přítomnosti a budoucnosti k minulosti. V tom smyslu se mluví o pokusech restaurovat staré osvědčené dědictví otců, tj. zbožnost devatenáctého a první poloviny dvacátého století.

Ti z vás, kdo mají děti, přinejmenším tuší, že tahle taktika naší církve víře jejich dětí a vnuků nepomáhá. Ježíš žil v zemi a době, která byla náboženstvím přímo prosáklá. Přesto se ptá (L 18,8): „Najde Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ O víru v evangelium museli Ježíšovi svědkové i uprostřed tehdejší zbožné společnosti dlouho a těžce zápasit. Nevyhráli a dodnes není vyhráno, Ježíšova obava byla realistická.

Současné děti křesťanů od puberty výše do kostelů nespěchají. Není to proto, že by snad bylo současné mládí bezbožné nebo nábožensky tupé.

Víra je v krizi, náboženství nikoli

Míra náboženské žízně zůstává ve společnosti zhruba konstantní, ale ukájí se převážně v ezoterice. Mladí starou ani novou evangelizaci nepostrádají, neshledávají nic zajímavého na tom, jak rozumíme Bibli a zbožným tradicím otců a dědů. Protože nechtějí mít mnoho společného s naší náboženskou praxí, nevědomky nesdílejí ani naši víru.

Náboženství může být pro křesťana kolébkou a živným prostředím jeho víry, ale jak ukazuje příběh Ježíše z Nazareta, může být i urputným predátorem, lovícím víru štvanicemi. Ježíšovi soudci (ať saducejští, nebo farizejští) byli lidmi oddanými svému náboženství a ve jménu té věrnosti uštvali Nazaretského k smrti. A nestalo se to jen v Judsku ve třicátých letech 1. století, fungovalo to i v jiných náboženských prostředích. Nikoli bezdůvodně měla mladá církev křesťanů mezi ostatními náboženskými institucemi své doby pověst společnosti nedostatečně zbožné (měla dokonce punc lidu a-teistického). Vždyť ti zvláštní lidé věřili v Ježíšovo jméno bez chrámů a bez oltářů, bez kněžstva a bez rituálů.

3. Jak může sůl ztratit slanost

Různé modely jednoty církve Kristovy

Všeobecné koncily prvního tisíciletí dobře dokumentují, že církev všech křesťanů existovala nejméně tisíc let jako volné seskupení relativně malých, z velké části autonomních společenství víry. Až ve druhém tisíciletí musela „jednota v různosti“ ustoupit jednotě více či méně unifikované.

Středověk byl dobou vrcholů i propastí na cestě člověka za svéprávností. Vzdělání chybělo ve středověku i mnohým z vládnoucí šlechty. Teologie se pěstovala ve školách duchovenstva a v klášterech jen jaksi „pro vlastní potřebu“. Tu a tam vydala květy skvělé víry. Ale nižší duchovenstvo se vždycky zabývalo spíš náboženstvím než teologii. A pro lid i pro lidové kazatele bylo určeno náboženství zjednodušené, zdůrazňující převážně emoce.

Lidová církev ve středověku. Náboženství, nebo víra v evangelium?

Každé náboženství má archetypickými atributy. Náboženství vznikala díky reflektované vzájemně sdílené lidské zkušeností s transcendentnem dávno před biblickým náboženstvím. Dobře organizované náboženství uspokojí lidovou potřebu náboženských prožitků. A nabídne osvědčený seznam potřebných rekvizit. Každé, nejen křesťanské náboženství potřebuje např. prostředníky mezi Bohem a Božím lidem (kněze), potřebuje obětiště a oběti smírné i zasvěcující a mnoho podobného.

Lid ve středověku nemohl rozumět řeči, symbolům a rituálům středověké liturgie. Ani jim rozumět neměl. Lid byl a měl zůstat jen konzumentem. Bohoslužeb se účastnil dostatečně tím, co procítil svými smysly: slyšel zvonečky, viděl pozdvihování eucharistických způsob, bil se v prsa, přidával se k průvodům, sypal kvítí, volal „Krleš“ (tak rozuměl řecké prosbě Kyrie, eleison).

Lidová církev dodnes myslí a cítí archetypálně: Navzdory všem reformacím miluje katolík či pravoslavný posvátná místa na výšinách a poutě k nim, obětní oltáře, osobní obětiny. Věří v posvátnou moc relikvií, ikon, získává odpustky. Lidová církev ochotně žehná polnostem, žíru, armádní výzbroji a nově i barům a hasičským stříkačkám velkoměsta. Slávu audiencí ve Vatikánu, milionové srazy mládeže s papežovou účastí na stadionech celého světa, to všechno lze prožívat nezávisle na jakémkoli církevním společenství; stačí televize, rádio, autobusový zájezd.

Lidová církev plodí v našich podmínkách lidi náboženské, v nejlepším případě zbožné, jindy jen lidi ideologicky zdatné. Někdy se spokojí s fanatiky. Ale víra je i v těch lepších případech popelkou, většinou na ni prostě není místo. Tahle zbožnost kupodivu funguje, jenže budoucnost víry v evangelium nezaručí. Horší je, že lidová církev nejen nerozumí rozdílu mezi vírou a zbožností, ale že smazala ekleziologický význam místních církví.

I mne uhnětla do dnešní podoby z valné části právě lidová církev, býval jsem v ní šťastný. Byl jsem s ní spokojen i během pronásledování až do té zlomové doby, kdy jsem pochopil jako mnozí jiní přede mnou: Je osudný rozdíl mezi věrností víře a věrností náboženství otců. „Dobrá zpráva“ Krista Ježíše pro člověka dnešní nelehké doby je, že nás lidi nezachrání zbožnost, ale víra.

Nejsem z těch, kdo hlásají takovou nebo onakou revoluci. Lidová církev dnes z řady objektivních důvodů umírá podobně jako jiné historické formy, které kdysi prožily kairos slávy. Přinejmenším v Evropě se už etablovaná lidová církev bez ohledu na denominaci vyžila všude tam, kde nemusí žít v diaspoře.

Obnova skrze církev komuniální

Poslední koncil vrátil do středu zájmu katolíků jiný tvar církve, než ten, který jsme zdědili od středověku a později více či méně radikálně reformovali. Je řeč o komuniální církvi. Ta se osvědčila v křesťanském starověku a raném středověku a v některých denominacích a místních církvích přežívá dodnes. Jejím základním rysem je, že místo na konzum posvátného dění spoléhá na očišťující a posilující schopnost společenství, komunity. Prvním krokem k tomu byla na koncilu přijatá definice církve jako svátosti světa.

Myslí se tím, že církev existující jako reálné živé společenství má fungovat jako účinné znamení Boží mocné a milosrdně zachraňující přítomnosti ve světě, jaký zrovna je teď a tady. To je významné přenesení důrazu z náboženství na víru.

Teprve církev operující pravdivým zážitkem společenství může zvládnout umění komunikovat i jinak než zbožným žargonem kázání a modliteb, jaké nabízejí dnes obvyklé bohoslužby. A jen malé církve dokážou poskytnout azyl těm jednotlivcům, které o víru i naději připravila pohroma globálního terorizmu, holocaustu nebo etnické či nacionální čistky.

Proto poslední koncil znovu potvrdil zásadní význam místních církví a církví personálních (personálních prelatur nebo speciálních pastoračních středisek). Komunio je nejen pracovní pomůckou, ale i hojivým prostředím, protože je podle Kristova příslibu prostředím božským.

Církev jsi i ty

Učit se kolegialitě a subsidiaritě

Biskupové české i slovenské konference se rozhodli raději restaurovat poválečné formy zbožnosti lidové církve, než by čelili rizikům koncilem vyžadovaným. Katolíci v Česku stejně jako na Slovensku o tom mnoho nepřemýšlejí, protože jejich církevní reprezentace dodnes sází jen na církev lidovou. Když papež v r. 1985 svolal do Říma synodu katolických biskupů, měla reflektovat dvacet let pokoncilového vývoje. Tehdy ještě synoda v závěrečném dokumentu konstatovala, že hlavní myšlenkou teologie prosazované na koncilu byla právě církev chápaná komuniálně. O dalších dvacet let později už o tom z úředních míst vyšších ani nižších není slyšet nic. Pak se ovšem ani představený obce nenaučí to, co od všech vyžadují nové formy obnovené existence.

Církev komuniální chápe laika i klerika jako kolegy; laik i klerik společně, kolegiálně a subsidiárně vytvářejí život církve. Hlásání Božího slova i účast na slavení svátostí je tedy jejich společným dílem. Pokřtěným dává charisma sám Duch svatý – tomu nikdy nedělalo potíž přiznat laikům včetně žen jejich duchovní význam.

Odvaha být církví ve světě

Apoštol Pavel píše společenství divokých Keltů, které obrátil na křesťanství v dnešní turecké Galacii: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Ga 3, 26-29)

Každý chápe, že v takové církvi by i dnes muselo platit varování evangelia: Kdo se povyšuje, bude ponížen. To nerad slyší establishment všeho druhu, nejen ten církevní. Kapr si svůj rybník nevypustí. Proto ti, jejichž víra (nebo víra jejich dětí) je ohrožena, musejí konat.

Podobně mají klerik i laik kolegiálně a každý podle svého charismatu demonstrovat svému světskému okolí naději na lepší budoucnost tím, že působí beze slov jako kvas, sůl a světlo, takže ostatní jsou s nimi rádi v zaměstnání i při rekreaci. Jen takto osvědčeným bude svět vůbec naslouchat, neřkuli důvěřovat jejich životnímu stylu, jejich víře.

V zájmu všech je tedy třeba spolupracovat na budoucnosti církví. A je to reálné, pokud jsme ochotni to, co umíme, dávat druhým. Naštěstí je každý z vás církví ne méně než vaši faráři, kazatelé, biskupové nebo superintendanti.