Víra a náboženství

(Brno 2007)

Jak porozumět sám sobě v situaci současného věřícího

Krize znamená soud

Současný věřící člověk má svobodu, ale jeho životní jistota citelně koroduje. Jistě to souvisí i s celoevropskými postmoderními trendy. Vše se relativizuje. Odhazují se berličky, které dávaly institucím relativní jistotu, ale komplikovaly image, jako např. úředně stvrzené manželství nebo náboženský život konkrétní církve.

Nemýlím-li se, stěhování národů v Evropě, Africe i Americe už je v plném proudu. Přesuny jsou a budou opravdu globální. Každý takový přesun v dějinách znamenal pád dosavadní osvědčené kultury a dlouhé období společenské nejistoty. Jednotlivci ztráceli bezpečné zázemí. Právě to udělalo z Benediktova nápadu založit kláštery jako azyl událost celoevropského významu.

V každé z krizí je v podstatné výhodě ten, kdo si zachová určitý nadhled, představu o tom, co má cenu, a co lze naopak bez mrknutí oka opustit, bude-li nutno zahájit exodus.

Současná kultura dává přednost komunikaci pomocí příběhu (typ mythos) před komunikací typu logos. To usnadňuje poutníkovi porozumění i tam, kde dostatečně neovládá místní jazyk. Klade to ovšem větší nároky na umění hermeneutiky. A na to katolík není dost připraven. Tohle břemeno všelidského putování ponesou další generace, tou vaší počínaje.

Bible k tomu putování nabízí předlohy: Někdo se bude možná podobat Abrahámovi, hledajícímu zaslíbenou zem, někdo Kainovi, hledajícímu smysl své existence zašmodrchané hříchem. Tím samozřejmě galerie vzorů nekončí, vedle náboženství najdeme modelové příklady i v oblasti vědy a umění.

Evropa už není křesťanskou

I nebiblické vzory mají svou váhu. Evropská kultura už není křesťanskou a přestala jí být nikoli snad díky poválečnému bolševismu. Nevratné změny kulturního ovzduší přinesl už antimodernistický boj na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století. Tehdy a ještě během první poloviny století byly v módě nejen ve filosofii, ale i v teologii různé -ismy, racionalizované nebo pseudoracionalizované agregáty ideologií. Ukazuje se, že pokud jde o rozsah škod způsobených na civilizaci, nezůstává za nedávným racionalismem pozadu ani dnešní relativismus.

Jsou posuny, jež pozorujeme v samotné etice křesťanů, něčím přechodným, anebo nastává s postmodernou nová epocha i v této oblasti? Vyžádá si étos doby i novou křesťanskou morálku a novou zbožnost (devotio moderna), jak se to v dějinách stalo už víckrát?

Zdá se mi, že mít v těchto věcech nejasno, ba mlhavo nás stojí hodně. Buď se cítíme bezbranní, nebo se nechtěně ocitáme v donkichotských situacích.

Intuice už dávno nestačí, problémy je nutno strukturovat

Současný věřící často stojí před dilematem: Má tísnivý pocit, že ve společnosti ho jeho víra stigmatizuje a izoluje. Jeho svoboda – prostor k rozhodování – jako by už nebyla výsadou, ale Pyrrhovým vítězstvím, při kterém lze snadno vykrvácet. Naše autority už jsou ze stejných důvodů rovněž v krizi (a pokud jednají, zachraňují jen minulost). Věřící v krizi zjišťuje, že byl odkojen floskulemi. Stává se mu, že občas jde na vrabce s kanonem a jindy zase pacifikuje rozzuřeného slona plastovou pistolí.

Pokusím upozornit na několik stavebních kamenů patřících do základů kultury společné věřícím i nevěřícím. Diskuse o nich se může se stát východiskem pro naléhavě nutnou restrukturalizaci.

Kdo je kde? A co s čím nesouvisí?

Vztahy mezi náboženstvím a kulturou

Náboženství není nadstavbou lidsky významnějších znalostí, nýbrž součástí umění kulturně lidsky žít. Patří tam nezastupitelně. Kultura včetně náboženství je pro rozvoj humanity nehraditelná. To ovšem nedává křesťanům práva, zato dost povinností.

Podle sociologických průzkumů není náboženství na ústupu nikde na světě. Zřetelně však klesá zájem o náboženské formy církevně institucionalizované.

Náboženství jako takové představuje výtěžek staleté zkušenosti lidstva se světem a se sférou tento svět přesahující, tedy se sférou božskou. Náboženství uchovává a kultivuje ty sentence, symboly, nauku, étos a rituály, které se při komunikaci s oním přesažným osvědčily jako efektivní. Jde o know-how, jak božstvo (nebo jiný transcendentní faktor lidských dějin) usmířit, naklonit ve svůj prospěch.

Dlouho se náboženství kultivovala právě jen tradicí. Dnes není zvláštností, že si jednotlivec nebo jeho skupina vyprojektuje nové, velmi sugestivně zavazující náboženství takříkajíc na zelené louce. Takové projekty často vedou k fanatismu a sebeničení. Proto v naší době roste význam vědeckých oborů jako je religionistika (zabývá se reflexí náboženství) a teologie (reflektuje víru). Naléhavou se ovšem stává i schopnost orientovat se v kontextech klíčových pojmů.

Náboženství a víra

Ke své velké škodě zaměňuje mnoho nábožensky aktivních lidí víru a náboženství.

Náboženství umožňuje člověku poznávat a prožívat osvědčené tradice minulých kulturních období. Tím se kromě jiného rozpomíná současná humanita na své reálné kořeny, což je dnes víc než užitečné.

Víra je oproti náboženství osobním darem konkrétní osobě. Obdarovaná bytost tím dostává šanci komunikovat s realitou řádově větší než vlastní já a také šanci darovat i přijímat vzájemné sebesdílení. Je to šance jednoty velmi rozdílných subjektů, šance, o které tak naléhavě hovoří Janův Ježíš v tzv. „řečech na rozloučenou“ (J 17, 21–24).

Podstatným prvkem postoje víry je důvěra mého já k onomu ty, které se mé důvěře otevřelo. To umožňuje širokou komunikaci, vzájemné sdílení, solidaritu ve zlých časech i podíl na radosti ve chvílích štěstí. Nejen zde a teď, ale i jednou potom.

Svatý Pavel píše křesťanům v Římě i v Galacii, že otcem jejich víry je Abrahám. Biblický Abrahám byl pohan, synkretik, vyznával vždy náboženství toho regionu, kde se zrovna zdržoval. A protože jako nomád putoval křížem krážem po cestách mezi Mezopotámií a Egyptem, měl těch náboženských zkušeností požehnaně.

Ostatně Abraháma se dodnes dovolávají židé, křesťané i muslimové. Přesto žádná z těchto větví monoteistického kmenu nesdílí tehdejší Abrahámův henoteismus, tj. víru v jednoho z bohů převyšujícího ostatní bohy.

Víra může sjednocovat. Náboženství už mnohokrát v dějinách lidstva působilo právě opačně – rozdělovalo ohněm i mečem, slovem i činem.

Pokušení k redukcím a odvaha hledat nejprve Boží království

Římané byli vůči jiným náboženstvím pozoruhodně tolerantní. Přesto právě křesťané vyvolali jejich nevoli, protože se i jim, pragmaticky věřícím Římanům, jevili jako lidé bezbožní. Neměli posvátná místa a neměli kněžské řády, což si Římané vykládali jako nepřátelskou výzvu tolerantnímu pantheonu a viděli v tom nebezpečí pro říši.

Lze být člověkem hluboce náboženským, a přitom víru zcela ignorovat. Lze také náboženství opustit, ale víru intenzivně žít. Obojí je značně riskantní. Abych mohl rizikům smysluplně čelit, měl bych vědět, co všechno mě může ohrozit.

V tom směru je poučný příběh krize raného manželství Josefa a Marie z Nazareta: Josef svou manželku velmi miloval. Když ovšem zjistil, že je těhotná nikoli jeho přičiněním, dlouho se zmítal se v bolavém zmatku. Nejen proto, že jeho city byly zraněny a jeho hrdost uražena. Předpis Tóry mu totiž nařizoval, aby dal nevěrnou manželku veřejně ukamenovat. Jenže Josef se k takovému řešení nerozhodl, miloval svoji Mirjam velice. Dal přednost víře, konkrétně důvěře Bohu, jenž do jeho snu vyslal anděla. Důvěřovat v sen, v anděla a v Boží souhlas v rozporu s jasným zněním Božího zákona v Tóře bylo ohromně riskantní. Josef však tohle riziko na sebe vzal. Objektivně se tak proti svému náboženství provinil a rozhodně za to i zaplatil. Přesto jej Bible právě v téhle souvislosti nazývá „mužem spravedlivým“.

Dnešní samouk neznalý tradic může v biblickém  textu snadno zabloudit, a proto jej dřív nebo později tabuizuje.

Do čeho v téhle době investovat

Následovat Ježíše vyžaduje mezi jiným i odvahu dát v jednotlivých případech krize přednost víře před náboženstvím. Ježíš ovšem nepřišel náboženství zrušit, spíš zdůrazňuje, že důležitější je sebevydání Božímu království.

Euangelion nám pro tu obtížnou cestu poskytuje kupodivu jednoznačný itinerář. Nebývá bohužel příliš často citován, a když už, tak pro jistotu v podobě méně radikální.

Hledejte nejprve

Ježíš vytrvale zdůrazňuje, že záchrana smysluplnosti existence souvisí právě s vírou. Neříká „buďte zbožní“, říká „věřte evangeliu“.

Hodně může napovědět příběh Syroféničanky (Mt 15, 21-28). Evangelista píše:  „Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: ‚Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.‘  Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: ‚Zbav se jí, vždyť za námi křičí!‘ On odpověděl: ‚Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.‘ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: ‚Pane, pomoz mi!‘ On jí odpověděl: ‚Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.‘ Ona řekla: ‚Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.‘ Tu jí Ježíš řekl: ‚Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.‘ A od té hodiny byla její dcera zdráva.“

Víra má moc i nad Ježíšem – Ježíš dokonce změní svůj negativní postoj. Nijak ho neoslnilo zbožné oslovení, jeho původně odmítavý chlad prolomí až víra, byť odkojená pojmy jadrného pohanství. A nešlo přitom o nic menšího než o spásu.

Ježíš se tady setkal s důvěru podobnou důvěře Abraháma anebo Mojžíše. A tváří v tvář důvěře té pohanky svůj postoj vůči pohanům změnil.

Věřit náboženství, anebo evangeliu?

A také není radno přehlédnout, že ne každá křesťanská víra je vírou Ježíšem doporučovanou.

Ještě v dobách mého mládí jsme se učili o Bohu, který je spravedlivý a trestající, ale oceňuje i zásluhy a dá na přímluvy. A že takového Boha si lze naklonit podle pravidel zbožnosti, která stanoví církev. Náboženství počítá s nápravou křivd na posledním soudu a se satisfakcí těm, kdo nespravedlivě trpěli. Má pro to dost argumentů i v Písmu. Víra evangeliu Krista Ježíše počítá s jinou spravedlností. Podle Ježíše jsou slzy pronásledovaných znamením Božího vyvolení, Boží přízně, blahoslavenosti.

Naděje, jež je darem následování, a naděje spojovaná se zbožným životem se někdy liší a někdy si vzájemně podrážejí nohy. Kde náboženství počítá s eschatologickou spravedlností, tam evangelium neslibuje satisfakci, nýbrž říká, že „Bůh setře každou slzu“.

Evangelium učí spoléhat nikoli na zázrak spravedlnosti a na vítězství mravního i jiného řádu, ale na zázrak meziosobní lásky. Láska není a nemůže být spravedlivá, to ví každý, kdo doopravdy někoho nebo něco miloval. Boží láska setře každou slzu, ale utrpení si i Ježíš musel vypít do dna.

Pokušení problém fundamentalizovat

Už Bible dosvědčuje, že nad vírou Ježíšově „dobré novině“ zbožní Nikodémové kroutili hlavou a váhali, odpovědní zákoníci kvůli ní vyvolávali hádky mezi teology a náboženské autority takové zvěstování evangelia trestaly. Dnes je v módě jak náboženství, tak evangelium fundamentalizovat, interpretovat je podle jejich kořenů, bez ohledu na jejich dějiny. Jenže evangelium a náboženství ztratí svoji dialogickou pravdivost až v posledním cíli. Ne dříve.

Mnozí katolíci považují za samozřejmé, že právě jejich římskokatolické náboženství je Bohem zjevené, a tudíž nedotknutelné. Proto se snaží, jak jen to jde. Když je pak někdo přece jen konfrontován s příliš lidskými defekty svého náboženství, cítí se podveden a odloží nejen náboženství, ale s ním i evangelium.

Kdo se vzdá kritického napětí, které vzniká mezi náboženstvím celého společenství a osobní vírou jednotlivce, a hledá pouze svobodu a radost z víry evangeliu, ten zpravidla zabloudí v euforii a nakonec uvízne ve svévoli. V dějinách spásy už založili lidé dobré vůle mnoho sekt. Kdo podobně absolutně vsadí na náboženství, octne se dřív nebo později uprostřed náboženských válek.

Na údajně občanských, ve skutečnosti ovšem náboženských válkách v Jugoslávii v devadesátých letech minulého století je jasně vidět, že náboženská nenávist může zničit budoucnost země. Proti tehdejším destrukcím nestála bohužel na žádné z válčících stran spravedlivá víra evangeliu. Pak se náboženské diference stanou rozbuškou neuvěřitelně pustošivé síly nějakého -ismu: nacionalismu, komunismu, scientismu, ale také katolicismu, protestantismu, islamismu.

Církevní i necírkevní náboženství potřebuje kontrapunkt osobní víry evangeliu, jinak duši člověka ohrožuje. Ale smrtelně ohrožen je i nadšenec věřící evangeliu, pokud věří bez vazby na náboženskou zkušenost mnoha generací a kultur.

Náboženská zkušenost může být zjevující. Ale dokáže být také faktorem zatvrzujícím. Z hlediska náboženství měl Kaifáš pravdu, když veleradu přemlouval, aby kývla k utracení Nazaretského. Tvrdil: Lépe je obětovat jednoho a zachránit celek. Ovšem evangelium by Kaifášovi zjevilo, že kdo chce svůj život mermomocí zachránit, ztratí jej. Podobná jednostrannost pohledu se stala osudnou i projektům takových velikánů, jako byl Augustin anebo Bernard z Clairvaux.