Mise splněna

Papež Lev XIV. v Turecku a Libanonu

¹

Cestu do Turecka a Libanonu plánoval ještě papež František – nakonec to byly první země, které navštívil papež Lev XIV. Za jiných okolností, ale s jednoznačným poselstvím: mír.

„Pokoj vám všem!“ První slova nového papeže, pronesená z lodžie chrámu sv. Petra 8. května 2025, vyjadřují něco z toho, co si Lev XIV. předsevzal: chce se zasazovat za mír, stavět mosty vedoucí k míru. Tato myšlenka se objevila už v řadě jeho projevů v prvních měsících jeho pontifikátu, s touto myšlenkou absolvoval ve dnech 27. listopadu – 2. prosince 2025 cestu do Turecka a Libanonu. Propagoval mír, respekt ke každému člověku a obnovu ekumenického soužití.

Lev XIV. bude cestovat. Je správné, že jako první cíl zvolil ty země, kam se chystal už papež František. Brzy se ukázalo, že nový papež původní program značně rozšíří, že chce využít všechen čas téměř bez přestávek. Je přirozené, že v Turecku nevyvolala jeho návštěva velké emoce, že se o ni kromě malého křesťanského společenství zajímal málokdo. Turecká vláda se např. omezila hlavně na pozvání ke krátkému pobytu v Ankaře, kde byl v hlavních ulicích zastaven provoz a státního hosta doprovázel prezidentův jízdní oddíl. V Istanbulu, jak je v této megametropoli obvyklé, panovala dopravní zácpa, takže papežova návštěva sotva vyvolala pozornost. Vcelku to budilo dojem, že je host vítán, ale že by neměl být příliš na očích.

Úplně jinak to vypadalo v Libanonu. Celý národ jásal, vláda vyhlásila dva dny pracovního klidu, ulice byly vyzdobeny plakáty a cestu lemovaly zástupy lidí, kteří chtěli spatřit papeže. Zatímco v Turecku převládala rezervovaná zdvořilost, v Libanonu vypukl lidový svátek, a to bez ohledu na náboženské a konfesní rozdíly. Země libanonského cedru nabídla hostu jeviště a přisoudila mu roli zvěstovatele míru.

Po stopách předchozích papežů

Diplomatické styky mezi Svatým stolcem a Tureckem trvají od roku 1960, styky s Libanonem začaly dokonce už v roce 1947. Lev XIV. mohl tedy navázat na tradici svých předchůdců a jejich pobytů v této oblasti: Turecko navštívili papežové v letech 1967, 1979, 2006 a 2014, Libanon v letech 1964, 1997 a 2012.

Zatímco v roce 2006 musel Benedikt XVI. při návštěvě Turecka uklidňovat rozruch, který v islámském světě nastal po jeho projevu v Řeznu,² v roce 2014 stál František doslova tváří v tvář dramaticky rostoucím zástupům uprchlíků ze Sýrie, kteří táhli Tureckem do Evropy. Benedikt XIV. na své poslední cestě před abdikací podepsal v roce 2012 v Libanonu – tedy v zemi, v jejímž sousedství opakovaně propukaly boje mezi Izraelem a Gazou a už rok zuřila válka v Sýriii – postsynodální list Ecclesia in Medio Oriente, týkající se křesťanů na Blízkém východě. V roce 1997, jen pár let po skončení vyčerpávající občanské války, stanul Jan Pavel II. na náměstí mučedníků v Bejrútu, odložil připravený text a půlmilionovému zástupu posluchačů, včetně mnoha muslimů, položil otázku, kdy bude Libanon svobodnou zemí – a sám si vzápětí odpověděl: až 40 tisíc syrských vojáků opustí libanonské údolí Bikáa a Izrael přestane bombardovat Sidon a Tyrus.

V roce 2025 byl Lev XIV. ve zcela jiné situaci. Dlouholetý prezident Recep Tayyip Erdoğan zdůrazňoval prosperitu Turecka a za cíl své vlády označoval náboženskou toleranci. Erdogan si je vědom své klíčové role v dohodě s Evropskou unií – má zabránit desetitisícům lidí v centrální Anatolii, aby se vydali do Evropy – a dobře ví, že je na severu Sýrie jakožto stínová mocnost rozhodujícím faktorem. Je tudíž pozoruhodné, že Lev XIV. právě Erdoğana ocenil jako hráče v mírovém procesu. Chování Turecka v souvislosti s tíživou situací několika zbývajících křesťanů v Tur Abdin komentoval papež právě tak neurčitě jako vojenskou přítomnost Turecka v Sýrii. To je také správné, neboť při první zahraniční cestě musí papež o určitých věcech mluvit, ale nemusí je nutně nazývat jménem. Tím se řídil Lev XIV. poté i v Libanonu: pojmy jako Izrael nebo Hizballáh sice nevyslovil, ale jeho sdělení bylo jednoznačné.

S pohledem upřeným na četné istanbulské mosty ocenil Lev XIV. Turecko a zvláště prezidenta Erdogana jako významnou osobnost „v současnosti a budoucnosti Středomoří a celého světa“: „Společnost je tehdy živá, je-li pluralitní: civilizovanou ji dělají mosty spojující její různé duše. Lidská společenství jsou dnes stále více polarizovaná a rozštěpená extrémními postoji, takže se rozpadají.“ V Ankaře papež připojil: „Spravedlnost a milosrdenství vzdorují násilí.“ Ve společnosti, jako je turecká, je důležité „respektovat důstojnost a svobodu všech dětí božích: mužů i žen, místních občanů i cizinců, chudých i bohatých (…) Kdo je oddán Bohu celým srdcem, bude se vždy zasazovat za obecné blaho a vzájemnou úctu.“

Ještě zřetelněji se Lev XIV. vyjádřil k politice míru v Libanonu: „Mír je v této zemi touhou a povoláním, darem a stále otevřeným staveništěm (…) Vaše houževnatost je nepostradatelný rys skutečných mírotvorců: Pracovat na nastolení míru znamená totiž začínat stále znovu.“ V přítomnosti libanonského prezidenta Josepha Khalila Aouna papež naléhavě varoval před pesimismem. Vyzýval k vytrvalosti a připomínal, že libanonská společnost je vzdělaná: „Hledejte odpověď v minulosti! Ptejte se, odkud pochází ta imponující energie, která vašemu lidu nedovolila klesnout a ztratit naději. Jste země rozmanitá, jste společenství z různých společenství.“ Když propagoval mír, vždy zdůrazňoval nutnost smíření, které právě v Libanonu není snadné, protože zdejší osobní a kolektivní rány „vyžadují dlouholetou, často celé generace trvající léčbu“. Pravdu lze ctít jen prostřednictvím setkávání: „Neexistuje trvalé smíření bez společného cíle, bez otevřenosti vůči budoucnosti.“ Už jen tyto citáty ukazují geopolitický rozměr cesty, jejíž cílem bylo přesně to, co znamenala papežova první slova: Jde o mír.

Mír znamená také spolužití různých náboženství. Ta papež považuje za konstitutivní součást společností, jimž jde o mír a o univerzální bratrství, a to „bez ohledu na etnikum, národnost nebo názor. Náboženství jsou přirozeným strážcem této pravdy a měla by jednotlivé lidi, skupiny osob a národy povzbuzovat, aby ji uznali a uváděli ve skutečnost“, prohlásil římský host v tureckém Izniku. A dodal: „Používat náboženství k ospravedlňování války a násilí je jako každá forma fundamentalismu a fanatismu zavrženíhodné.“ Podobně stojí v ekumenickém prohlášení, které Lev XIV. rovněž podepsal během této cesty: „Zvláště odmítáme jakékoli zneužívání náboženství a božího jména k ospravedlňování násilí. Věříme, že autentický dialog mezi náboženstvími, který nemá nic společného se synkretismem nebo zmatením, je pro soužití lidí různých tradic a kultur nepostradatelný.“

Přesně toto propagoval papež v četných rozhovorech s představiteli různých náboženství, např. během schůzky na Úřadu pro náboženské záležitosti (Diyanet) v Ankaře nebo na mezináboženském setkání v Libanonu. „Nedovolme,“ apeloval naléhavě, „aby „strach, nedůvěra a předsudky měly poslední slovo. Jen tak bude možno dosáhnout jednoty, smíření a míru. Dějinným úkolem této milované země je dosvědčovat trvalou pravdu, že křesťané, muslimové, drúzové a mnozí jiní mohou spolu žít a budovat zemi sjednocenou vzájemným respektem a dialogem.“

Vším tím projevoval Lev XIV. nejen přání vést dialog, nýbrž i úctu k jiným. V Bejrútu to shrnul větou: „Minarety a zvonice kostelů stojí vedle sebe a ukazují k nebi.“ Nicméně v istanbulské Modré mešitě se předtím nepomodlil. Lev XIV. totiž respektuje, že modlitebny každého náboženství jsou vyhrazeny pro toto náboženství. Jeho respekt vůči mešitě bychom měli ocenit a neodsuzovat papeže za to, že mu údajně nejde o dialog. Jeho projevy a kontakty dokazují opak. Tak to viděl např. i islámský teolog Mouhanad Khorchide v interview pro mediální portál arcibiskupství Köln (Domradio) z 2. prosince 2025: „Zcela určitě to není brzda dialogu – o tom nemůže být řeči. Naopak bych chtěl vyzvednout, že papež tím chtěl, jak se domnívám, projevit respekt vůči islámu.“

Dialog se podle Lva XIV. týká také ekumeny, hlavního tématu jeho cesty do Turecka. V antické Nicaeji (dnes Iznik) si před troskami kostela na údajném místě konání koncilu v roce 325 připomněl tuto významnou událost spolu s patriarchy a církevními představiteli četných konfesí. Tohle setkání a následují dvě další ve Fanaru, sídle ekumenického konstantinopolského patriarchy Bartoloměje I., ukazují, jak silná jsou pouta zvláště mezi katolickou a řeckou pravoslavnou církví. Papežovu účast na oslavách svátku sv. Ondřeje lze považovat za historickou, stejně jako přání vyslovené představiteli obou církví, aby jako první krok ke vzájemné jednotě pokračovalo hledání společného data Velikonoc. Kromě toho bylo otevřeno téma dvoutisícího výročí Ježíšovy smrti v roce 2033 – křesťanské církve se mají na znamení viditelné jednoty setkat v Jeruzalémě.

Minulá nedorozumění je podle papeže nutno překonat. Ve Fanaru k tomu připojil: „Za sebe bych chtěl zdůraznit, že (…) jednou z priorit katolické církve a zvláště mého úřadu, jehož specifická role na úrovni světové církve spočívá ve službě všem, v budování a zachování společenství a jednoty, je dosáhnout při respektování legitimních rozdílů plného společenství všech.“

K ekumeně patřila i papežova návštěva Arménsko-apoštolského patriarchátu v Istanbulu. Tam zůstal Lev XIV. věrný své zásadě nemluvit o genocidě spáchané Osmanskou říší na Arménech, aby to Ankara nepovažovala za provokaci. Přesto ony hrůzy zmínil, když děkoval za „odvážné křesťanské svědectví“, které „arménský národ podal v dějinách za často tragických okolností“.

Cesta Lva XIV. do Turecka byla spojena s návštěvou tamního malého stádce křesťanů: příslušníci všech konfesí tvoří dnes maximálně 0,5 % obyvatelstva. Pro největší bohoslužbu byla proto vybrána víceúčelová hala, a nikoli stadion.

V Libanonu se ke křesťanství hlásí více než třetina obyvatel. I zde chtěl být papež blízko lidem, povzbudit je a dodat jim odvahu, vyslechnout jejich obavy a naděje. Tomu se věnoval při tiché modlitbě v bejrútském přístavu, který je dodnes částečně v troskách po dosud nevysvětleném výbuchu v roce 2020, při němž přišlo o život více než 200 lidí.

Útěcha a napomenutí

Jejich příbuzným a přátelům se teď od papeže dostalo viditelně dojemné útěchy. Silně působily i chvíle modlitby u hrobu významného libanonského mnicha Charbela Maklufa v horách porostlých libanonskými cedry, jež vzbudily papežův obdiv, nebo ony desetitisíce mladých lidí, kteří mu připravili nadšené přijetí v Bejrútu. Papež poukázal na to, jak důležité je zůstat ve své zemi, neemigrovat. Být mírotvorcem znamená mít odvahu a setrvat na místě, i když to vyžaduje oběti: „Zůstat ve vlasti a denně spolupracovat na vytváření civilizace lásky a míru je velká věc.“ Lev XIV. výslovně zdůraznil, že nikdo nesmí být nucen k emigraci a že každý „kdo si to přeje, musí mít možnost se vrátit.“

Papežův záměr posilnit místní obec se uskutečňoval při oficiálních schůzkách i při menších příležitostech v domovech pro staré lidi, v nemocnicích nebo v saleziánském zařízení pro pastoraci migrantů v Istanbulu. V Turecku připomněl prezidentu Erdoğanovi, že „křesťané jsou součástí turecké identity“, a zároveň vyzval místní osobnosti, aby usilovaly o dialog na globální úrovni. V Bejrútu zase povzbuzoval mladou generaci, aby se začala na Blízkém východě viditelněji prosazovat: „Snad vás mrzí, že jste zdědili svět rozervaný válkami a znetvořený nespravedlností (…) Ale máte naději! Máte čas! Vy máte více času snít, organizovat a konat dobro. Vy jste přítomnost a svýma rukama už teď tvoříte budoucnost!“

Emocionální a burcující

Také papežův projev při závěrečné bohoslužbě v Bejrútu byl doslova emocionální a burcující. Připomněl v něm křesťanům a politikům, že každý musí přispět k tomu, „aby se tato země opět vrátila ke své staré slávě. A k tomu vede jediná cesta: Odzbrojme svá srdce, odhoďme krunýř své etnické a politické uzavřenosti, otevřme svá náboženská vyznání pro setkání s druhými a probuďme znovu ve svém nitru sen o sjednoceném Libanonu“. Že se křesťané musejí podílet na výstavbě civilní společnosti a nést odpovědnost, je pro papeže neoddiskutovatelné. I v Libanonu opakovaně mluvil o křesťanech jako o „plnohodnotných občanech této země“.

„Blaze těm, kdo působí pokoj“ – tato slova Písma, vytištěná obrovskými písmeny, dal libanonský prezident Aoun vyvěsit na plakátech po celé zemi. Mise splněna – mohli bychom říci za papeže. Další mise v této oblasti se stejným cílem, totiž propagovat mír, jsou v příštích letech jeho pontifikátu nutné a lze je očekávat. Papež při nich bude i nadále mluvčím těch, kdo se sami nemohou ozvat. Jeho poselství bylo jasné: Na Blízkém východě – a ve všech válčících zemích – je zapotřebí „nových přístupů, aby byla vyvrácena logika pomsty a násilí (…) Příliš dlouho jsme kráčeli po cestě vzájemného nepřátelství a ničení, která vede do hrůz války (…) Je třeba vydat se novou cestou a učit svá srdce lásce (...) Slyšte křik svých národů, které volají po míru!“

Z Herder Korrespondenz 2026/1 přeložila Helena Medková