Kázání z Týdne modliteb za jednotu křesťanů

Již více než sto let se v termínu od 18. do 25. ledna slaví Týden modliteb za jednotu křesťanů. Texty pro Týden modliteb za jednotu křesťanů v roce 2026 připravili zástupci křesťanských církví v Arménii pod vedením Arménské apoštolské církve. Závěrečnou redakci materiálů provedla společná komise zástupců vatikánského Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů a Komise pro víru a řád Světové rady církví. Výsledný materiál byl zaslán členským církvím Světové rady církví a římskokatolickým biskupským konferencím k překladu a případnému přizpůsobení místní situaci. Překlad textů do češtiny zajistila Ekumenická rada církví v ČR a Česká biskupská konference. Hlavní biblický text pro rok 2026 byl vybrán z listu Efezským 4, 1–13. Jako motto byl zvolen 4. verš: „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni.“ (Ef 4, 4).

V úvodním slovu k českému překladu textů napsali plzeňský biskup Tomáš Holub, delegát České biskupské konference pro ekumenismus a biskup Slezské církve evangelické augsburského vyznání Tomáš Tyrlík, bývalý předseda Ekumenické rady církví v ČR, tato slova: „V Bohu zakořeněná jednota je ústředním bodem naší křesťanské identity, našeho poslání a stojí na hluboké lásce Ježíše Krista. Tento biblický verš poukazuje na teologickou hloubku jednoty křesťanů. Jednota je Boží příkaz – je to výzva, abychom uprostřed rozmanitosti odráželi harmonickou jednotu našeho života v Kristu, který stojí v jádru naší křesťanské identity. Jako Kristovi následovníci tvoříme „jedno tělo“ a spojuje nás „jeden Duch“ a jsme povoláni „k jedné naději“. Apoštol Pavel používá tuto metaforu církve jako Kristova těla, aby popsal její jednotu navzdory rozmanitosti jednotlivých údů. Objevujme toto duchovní bohatství i v našich společenstvích spojeni ve vzájemných modlitbách k Pánu, který je hlavou Církve. Kéž tuto jednotu Ducha a rozmanitost jeho darů zakoušíme nejen na několika ekumenických setkáních v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů, ale v celé hloubce a šíři v našich církvích stále. Usilujme o jednotu Ducha a naplnění Kristova poslání v tomto světě – být svědectvím tomuto světu!“

Otiskujeme text kázání Ondřeje Koláře, faráře sboru Českobratrské církve evangelické při kostele U Jákobova žebříku, které pronesl během ekumenické bohoslužby v římskokatolickém kostele sv. Terezie od Dítěte Ježíše v Praze 8 – Kobylisích dne 23. ledna 2026.

Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás, tvoříme jedno tělo, slyšíme Kristův hlas: tak zpíváme v krásné písni od Petra Ebena, inspirované biblickým textem pro letošní týden modliteb za jednotu křesťanů. Píseň se nachází jak v katolickém kancionále, tak i v evangelickém zpěvníku. Hudba jak známo dokáže spojovat. Jak má ale naše jednota vlastně vypadat?

Naše země má se slovem „jednota“ nedobré historické zkušenosti. Jednota, kterou měli na mysli představitelé minulého režimu, byla vnucená. Byla nadiktovaná Sovětským impériem, udržovaná komunistickou stranou, kontrolovaná všemocnou policií.

Tato jednota vzala naší zemi nezávislost a demokracii. Ukradla lidem svobodu a důstojnost. V takové jednotě nebylo místo pro vlastní sebeurčení, pro jinakost, pestrost. Ubíjela rozmanitost a jedinečné lidské příběhy. Do komunistické jednoty se samozřejmě nehodil ani svobodný náboženský život, a proto byl všemožně potlačován.

Každý režim postavený na vnucené jednotě se vůči jinakosti umí buď jen nepřátelsky vymezit, anebo ji pohltit. Ti, co se nepřizpůsobí a nepřijmout jeho podmínky, jsou vytlačeni nebo likvidováni. Ruská propaganda dnes pracuje s názorem, že Ukrajinci ani nejsou samostatným národem, jsou prý jen taková odrůda Rusů – a z toho pak vyvozují právo si ukrajinský stát prostě přivlastnit.

Proto bychom i my křesťané měli být při užívání slova jednota uvážliví. Jednota nemusí být vždy jen něco hodnotného a žádoucího. V dějinách církve se opakovaně setkáváme s jednotou, kterou si věřící sami nepřáli a dobrovolně se pro ni nerozhodli, ale prostě ji museli přijmout. V Evropě byli mnozí křesťané postaveni před volbu – buď se vzdáte svého vyznání, anebo se musíte vystěhovat ze země, ve které žijete. Ve jménu jednoty církve byli lidé pronásledováni nebo i zabíjeni.

Dnes církve usilují o jednotu dobrovolně. Představy o ní se ovšem od sebe odlišují. Mohli bychom rozlišit její dvojí chápání: jednotu ve stejnosti a jednotu v různosti.

První chápání tvrdí, že pravá jednota může vzniknout jen tehdy, budeme-li všichni stejní, nebo se aspoň budeme co nejvíc podobat. Čím větší podobnost, tím více budeme držet pohromadě.

Známe to z běžné zkušenosti: sice se říká, že protiklady se přitahují, ale taková přitažlivost dlouho nevydrží. Spíš platí, že vrána k vráně sedá. Hledáme přátele a životní partnery podle společných vlastností, hodnot, zájmů. Chceme přece žít s někým, s kým nebudeme muset neustále řešit spory vyplývající z naší různosti a uzavírat nepříjemné kompromisy. Proto si vybíráme lidi, kteří se nám podobají. Pak je šance, že spolu vydržíme i v budoucnu. Na stejném principu se sjednocují i různé spolky, politické strany, národy, státy, i celé kultury.

Princip jednoty ve stejnosti je přirozený, všem dobře srozumitelný, a proto pro všechny přijatelný. Má ale vážnou slabinu. Z člověka, který se mi nepodobá, který je mi cizí, se rychle stává nepřítel. Je jiný, a proto není náš. Z jinakosti máme strach, a tak zaujímáme obranný postoj. Střežíme si své teritorium, budujeme kolem něj hradby, dáváme si pozor, aby nám do něj někdo cizí nezasahoval.

Princip jednoty ve stejnosti těžko přijímá jinakost. Její vyznavači často neumí uznat: ty jsi sice jiný, a přece nejsi můj nepřítel. Naopak v každé odlišnosti spatřují ohrožení.

Druhé chápání – tedy jednota v různosti - bere jinakost mého bližního vážně. To je ovšem daleko těžší. Naše přirozenost se tomu brání. Jak si mohou rozumět lidé, kteří se odlišují? Jak mohou vedle sebe pokojně žít? Vyžaduje to mnohem více práce, schopnost vcítit se do druhého, porozumět mu. Chce se po nás, abychom přestali pokládat sami sebe za měřítko všech ostatních lidí.

Předpokladem jednoty v různosti je respekt. Respekt není lhostejnost – když je mi můj bližní lhostejný, tak se s ním vůbec nepotkávám, nemám o něj zájem. Na základě lhostejnosti proto nemůže žádná jednota vzniknout. Respekt je naopak uznání jinakosti druhého a touha žít vedle něj. A z této touhy se postupně může zrodit i jednota.

Jsem přesvědčen, že cílem dialogu mezi církvemi není jednota ve stejnosti, ale jednota v rozmanitosti. Cílem není, abychom měli všichni stejné katechismy, stejné bohoslužby, stejnou zbožnost. Cílem není, abychom byli součástí jedné velké církevní super-organizace. Cílem není, abychom byli všichni stejní.

Ani první křesťané nebyli všichni stejní – existovaly vedle sebe různé tradice, různé sbory, různé názorové proudy. Odraz toho vidíme i v Novém zákoně: máme vedle sebe čtyři různá evangelia.

Víme, že se lidem jednota v různosti často nedaří. Buď se dělíme a odtrháváme, nebo zas odstraňujeme všechny rozdíly mezi námi. Proto se Ježíš modlí ke svému nebeskému Otci: Aby všichni jedno byli – to původně není žádné ekumenické heslo, ani úkol, který máme naplňovat, ale Ježíšova modlitba! Ještě dříve, než se my pokoušíme o jednotu, Ježíš Kristus sám se za ni přimlouvá u Boha. Proto ve všech svých úspěšných i neúspěšných snahách o jednotu smíme věřit, že jsme neseni Ježíšovou modlitbou, abychom byli jedno.

Naše jednota je tedy zakotvena hlouběji: Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Máme společného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého. A on si z nás – různých – tvoří jedno Kristovo tělo. To znamená, že rozmanitost není problém, ale Boží záměr! Tělo má své části právě rozmanité a dohromady tvoří fungující celek.

Ale můžeme jít ještě o krok dál. Nakonec je naše jednota založena ve svaté Trojici. Jednota v různosti má základ v Bohu samotném! Bůh sám není v sobě absolutně stejný, ale je sám v sobě rozdílností – a zároveň vztahem a společenstvím. Je v něm přítomna jak jednota, tak i odlišnost.

Proto společenství církve založené v Bohu má být jednotou, kde se jednotliví její členové ve své rozdílnosti vzájemně respektují a žijí spolu v lásce. Tato láska je odrazem lásky, která je v Bohu. Společenství církve je vtaženo do společenství uvnitř Boha samotného. Zárukou naší jednoty nejsme my sami, ale Ježíš Kristus uprostřed nás, který je v jednotě se svým nebeským Otcem i se svým Duchem.

Víra v Boží sjednocující moc nám dovoluje rozdíly mezi námi ponechat a věřit, že Bůh sám jednotu uskutečňuje, že nás vtahuje do své božské jednoty. Duch lásky a společenství jinakost předpokládá a neničí ji. Rozdílnosti mezi námi nakonec tak nakonec vedou ke vzájemnému obohacení a společnému růstu.

A konečně: Jednota církví v různosti může být také svědectvím pro naše okolí. Skrze naše pokojné soužití máme svědčit o Boží lásce, která působí porozumění, empatii a respekt. Máme být aspoň malým odleskem Božího království, kde je pro každého člověka dost místa, kde jeden druhého nepotlačuje a nevytlačuje, kde jeden druhého naopak v lásce přijímá.

Současná podoba jednoty církví má k Božímu království daleko. Jsme teprve na cestě k němu. Žijeme tu se svými slabostmi a selháními. Pravé jednotě ještě mnohé věci brání.

Pokud se nám ale daří aspoň částečně, jsme výrazným znamením ve světě, kde tak často vítězí strach z odlišnosti i nenávist vůči lidem, kteří jsou jiní. I při tomto našem ekumenickém setkání smíme alespoň zakoušet jednotu všech lidí, která je pro nás Bohem připravena. Amen.