Vzpomínky na Ivana Štampacha

Pro komplexní pohled na mimořádnou osobnost Ivana Štampacha (1945–2026) doporučuji přečíst si vynikající nekrolog Adama Borziče v deníku Alarm.¹ Sám mohu přispět jen několika nesouvislými vzpomínkami.

O Ivanu Štampachovi jsem slyšel poprvé koncem 70. let, když jsem byl požádán spolehlivým známým, zda bych Ivanovi nezprostředkoval cestu ke kněžství. Jak jsem se dozvěděl na Ivanově pohřbu, inspirací ke kněžství mu byl Josef Adamec, kněz Obce křesťanů, která mohla po r. 1968 krátce působit. Ivanovi jsem tehdy domluvil setkání s biskupem Janem Konzalem v kavárně Slavia. Nevím, jak schůzka dopadla, ale kandidát s anamnézou „chci být knězem“, který kolem sebe neshromažďoval lidi, aby jim sloužil, neměl u Konzala šanci. Ivan buď odešel s nepořízenou, nebo jej – pravděpodobně –Konzal nasměroval jinam.

Dalších několik setkání s Ivanem jsem zažil počátkem 90. let v rámci jednání Ekumenické komise (tehdy ještě federální) biskupské konference, jejímž členem jsem byl. Komise jednala např. o mariánském sloupu, jehož stavbu se podařilo oddálit, o svatořečení Jana Sarkandera, čemuž jsme zabránit nedokázali, ale i o závažnějších otázkách, jako bylo vzájemné uznání křtu s ČCE a CČSH. Ivan se účastnil jako expert. Byl vzdělaný, ale představitel církevní struktury, který chodil po Praze v dominikánském hábitu vyzbrojen velkým růžencem za pasem, mou důvěru příliš nebudil.

Jiného Ivana Štampacha jsem zažil od r. 1996 – civilního, pokorného, naslouchajícího. Byl spolu s Tomášem Halíkem a Josefem Šplíchalem „odejit“ z Katolické teologické fakulty, ovládané děkanem Václavem Wolfem, jehož intelektuálně kryl Jan Matějka. Ivan těžce nesl, že se ho nezastal arcibiskup Vlk. Čelit dvojici Matějka-Wolf bylo ale nad Vlkovy síly. Ještě hůře Ivan nesl, že mu chyběla podpora dominikánského řádu, se kterým se rozcházel i kvůli vnitřním poměrům.

Takto „uvolněného“ Ivana Štampacha jsme okamžitě angažovali ve výuce v Institutu ekumenických studií, jehož program převzala v r. 1999 Evangelická teologická fakulta. Ivan vyučoval od r. 1996, pokud mu to umožňovalo zdraví, až do r. 2022. Neuvěřitelných 27 let! Z počátku se podílel na výuce několika teologických disciplín, ale nakonec se věnoval religionistice. Díky bohatým známostem v rozmanitých náboženských kruzích si zval k výuce nejrůznější hosty. Studenti tak mohli zakoušet autentická svědectví příslušníků různých věr. A zdaleka jsme nebyli jediná škola, kde Ivan vyučoval. Stejně dlouho, možná ještě déle učil na Jaboku – vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole. Je třeba ocenit všechny ředitele Jaboku i Saleziánskou provincii, která je zřizovatelem Jaboku, že mu to celou dobu umožňovali. Jeho jméno přitom bylo na prvním místě pomyslné černé listiny učitelů nevhodných z pohledu arcibiskupství.

Ivan byl nejen odborník se širokým rozhledem, ale i vynikající pedagog. Nepoužíval žádné písemné předlohy ani prezentace, a přesto nebyly jeho přednášky ani trochu nudné. Schéma toho, co chtěl říci, měl v hlavě, věděl, kolik času kterému bodu věnovat. Specifický byl jeho smysl pro humor. Jednou jsem v semináři použil termín „tanec sv. Víta“. Snad že ho z něčeho dostanu, nebo někdo jiný dostane, to už si nepamatuji. Ivan mě s vážnou tváří opravil: „Říká se sv. Víta, Vojtěcha a Václava“.

O Ivanovi se začalo šířit, že je svobodný zednář. Nevím, možná byl, možná měl jen blízké vztahy s nějakou lóží, podobně jako měl otevřené dveře ke Svědkům Jehovovým a jiným náboženským proudům. Možná byl podobný svobodný zednář jako Tomáš Halík, o kterém jsem se dočetl, že je dokonce židozednář a nadto jezuita… Jednou o přestávce jsem požádal Ivana: „Když jsi ten zednář, nemohl bys mě naučit tajný zednářský pozdrav?“ Věděl jsem pouze, že existuje stisk ruky s nějak propletenými prsty. Ivan opáčil: „A chceš pozdrav učně, tovaryše nebo mistra?“ a všechny mi hned předvedl...

Pohřeb–poděkování za Ivanův život–se uskutečnil v pátek 16. 1. 2026 ve 12 hod. v kapli Obce křesťanů v Praze na Špejchaře. Aniž bych přemýšlel, kde to je, vyrazil jsem pár minut před začátkem k mormonům, kde mi náhodný člověk otevřel dveře. Ocitl jsem se v prázdném sále a došlo mi, že to musí být jinde. Pak už stačilo sledovat zástup mířící na místo určení. Kaple Obce křesťanů byla přeplněná, lidé stáli až v předsíni. Drze jsem se tam vetřel, ale byl jsem jedním mužem napomenut, že bráním ve výhledu nějaké paní. Ta si se mnou vyměnila místo, takže jsem jí poděkoval a mohl jsem vše nejen slyšet, ale i vidět. (Ale také cítit, Obec křesťanů používá i kadidlo…) Přítomno bylo odhadem 200 osob.

Předsedal kněz Obce křesťanů Milan Horák, obřad byl orámován latinskými hymny, provedenými sólově. Řečníci představili jednotlivé etapy Ivanova života. Za dominikány mluvil Benedikt Mohelník. Zastupoval jednak provinciála Lukáše Jana Fošuma, jednak vedoucího katedry systematické a pastorální teologie Davida Vopřadu, který byl nemocen. Za starokatolickou církev mluvil Petr Jan Vinš, kněz z katedrální duchovní správy v Praze. Jeho řeč byla asi nejlepší – pravdivá, ukazující na silné i slabé Ivanovy stránky, vtipná. Petr Jan dosvědčil, že Ivan nejen že vždy byl křesťan, ale že jako křesťan také umíral. Když Petra nakonec požádal o „zaopatření“, ten váhal, zda má vzít Tělo Páně, olej atd. Ivan ho překvapil, když řekl: „Tak dneska pořádně.“

Těžce se mluvilo Adamu Borzičovi, který se o Ivana v posledních letech staral snad nejvíce. Jemu i ostatním patří velký dík. Na závěr své řeči připomněl Adam Ivanův budhistický domov a přečetl sutru, kterou měl Ivan v poslední době rád. Já sám se pamatuji, jak Ivan v přednáškách říkal, že je možné být křesťanem a budhistou zároveň, ale ne půl na půl, člověk musí být na 100% křesťanem a na 100% budhistou.

Naše starší bratry ve víře zastoupil rabín David Maxa, který byl na rozdíl od předchozích duchovních v civilu. Proslovy uzavřel kněz Obce křesťanů. Přítomni byli dále Tomáš Halík (v liturgickém oděvu) a kolega religionista Zdeněk Vojtíšek, který Ivana v poslední době často navštěvoval. Z Jaboku přišli kolegové Michael Martinek, Ondřej Fišer a Zdenko Širka.

Ivan tak propojoval nejrůznější víry nejen za svého života, ale i po smrti. Štampachovo nebe je určitě velmi pestré.