John (Ioannis) Zizioulas

John Zizioulas (Ιωάννης Ζηζιούλας) se narodil 10. ledna 1931 v malé horské vesnici Katafygio poblíž Kozani v severní části Řecka. Měl tři sourozence. Středoškolské vzdělání na gymnáziu Valtadorio v Kozani absolvoval v roce 1949 s prospěchem „výborně“ a byl jako jeden z nejlepších kandidátů přijat na teologickou fakultu univerzity v Soluni. Po dvou letech přestoupil na teologickou fakultu univerzity v Aténách, kam se jeho rodina přestěhovala. Během studií strávil semestr 1954/1955 na Ekumenickém institutu v Bossey ve Švýcarsku díky stipendiu Světové rady církví (SRC), kde se seznámil s teologiemi různých křesťanských vyznání pod vedením učitelů, jako byli Peter Brunner a Hendrik Kraemer.

V roce 1955 získal od SRC další stipendium, aby mohl odjet do USA na Harvard Univerzity, kde získal titul Master of Theology a byl přijat do doktorského studia. Jeho učiteli byli mimo jiné Paul Tillich a Georgij Florovskij. Kvůli splnění vojenské povinnosti v Řecku studium na dva roky přerušil. Po návratu na Harvard byl vybrán jako člen Harvardské nadace pro byzantská studia Dumbarton Oaks, kde spolupracoval např. s Františkem Dvorníkem. Vedle práce pro Harvard na téma christologie sv. Maxima Vyznavače pod vedením Florovského připravoval druhou práci pro Aténskou univerzitu o jednotě církve v eucharistii a biskupovi prvních tří století. Zároveň vyučoval v ruském pravoslavném semináři sv. Vladimíra v New Yorku, kde se setkal s Johnem Meyendorfem a Alexandrem Schmemannem.

Vzhledem k tomu, že v Řecku se pro učitelskou pozici vyžaduje doktorát z pravoslavné teologické školy, upřednostnil získání doktorátu v Aténách, kam se v roce 1964 vrátil a stal se asistentem G. Konidarise na katedře církevních dějin (1965). Po obhájení a zveřejnění disertační práce (1966) se stal vědeckým pracovníkem univerzity. Po nástupu diktatury v Řecku (1967) kritizoval její vměšování do církevních záležitostí a musel zemi opustit. Na návrh Nikose Nissiotise se stal pracovníkem sekretariátu Komise pro víru a řád Světové rady církví (od listopadu 1967 do září 1970). V letech 1970–1973 působil na teologické fakultě univerzity v Edinburghu, poté v letech 1973–1987 vyučoval systematickou teologii na univerzitě v Glasgow. Unikátním přínosem jeho výuky bylo srovnání západní (katolické a protestantské) a pravoslavné tradice a teologie. Výrazně přispěl k propagaci pravoslaví na Západě.

V roce 1983 ho univerzita v Soluni požádala, aby se stal profesorem dogmatiky. Po delším váhání a umožnění souběžného plnění povinností i v Glasgow nabídku v květnu 1984 přijal. Předtím vyhověl pozvání Gregoriánské univerzity v Římě, kde jeden semestr (1983/1984) vyučoval systematickou teologii. O jeho kurz s názvem „Christologie ve vztahu ke spiritualitě a eklesiologii“ byl velký zájem. Hostujícím profesorem byl také jeden semestr (1985/1986) na univerzitě v Ženevě s kurzem „Pneumatologie z pravoslavného hlediska“. Když v roce 1987 rezignoval na učitelské místo na univerzitě v Glasgow s využitím zákona o dobrovolném odchodu do důchodu, usilovala teologická fakulta (King's College) univerzity v Londýně, aby na ní mohl vedle svých dalších povinností působit, od roku 1989 se stal jejím stálým hostujícím profesorem.

S ohledem na akademickou práci od roku 1971 opakovaně odmítal návrh patriarchy, aby se stal vysokým církevním představitelem. Nakonec v roce 1986 souhlasil s přáním Ekumenického patriarchátu, stát se teologickým poradcem a jeho představitelem s celosvětovým uznáním a vlivem. S odkazem na starodávnou praxi byl jeden den vysvěcen na jáhna, druhý den na kněze a třetí den (17. června 1986) vysvěcen a dosazen na trůn jako metropolita pergamonský.

Od svého ustanovení se stal důležitou postavou dialogu mezi autokefálními pravoslavnými církvemi. Ekumenický patriarcha mu svěřil předsednictví přípravného pravoslavného výboru pro Svatý a Velký koncil. Výbor zasedal od roku 1992 a jeho práce vyvrcholila na samotném koncilu, který zasedal na Krétě v červnu 2016. Zizioulas byl klíčovým poradcem Ekumenického patriarchy. Např. prosazoval patristickou tradici označující neortodoxní křesťanské skupiny jako církve. Navzdory nespokojenosti s úrovní diskuse zdůraznil, že úspěchem koncilu bylo samotné jeho konání.

Reprezentoval Ekumenický patriarchát při řadě oficiálních ekumenických dialogů. Od 70. let se zúčastnil odborné práce Komise pro víru a řad při Světové radě církví, později byl dlouholetým členem její plenární komise. Na světové konferenci komise v roce 1993 v Santiago de Compostela mu byl svěřen jeden z hlavních referátů na téma Církev jako společenství (The Church as Communion). Od roku 1988 předsedal bilaterálnímu dialogu s anglikánskou církví. Výrazně se zapojil do dialogu s římskokatolickou církví, v letech 2005–2016 spolupředsedal společné komisi. V roce 1990 se stal předsedou nově zřízeného pravoslavného výboru pro ochranu přírodního prostředí. V roce 2015 ho papež František pozval, aby na tiskové konferenci ve Vatikánu představil papežovu encykliku o péči o společný domov Laudato si'.

V roce 1993 se stal členem Akademie v Aténách, v roce 2002 byl jejím prezidentem, jako první duchovní v této roli. Vydal řadu knih, přičemž k nejznámějším patří kniha Being as Communion (1985). K posmrtně vydané knize Remembering the Future (2023) napsal předmluvu papež František. Obdržel řadu ocenění a čestných doktorátů.

Zemřel v nemocnici v Aténách 2. února 2023.