Ekumenická studentská slavnost 2026

V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se v úterý 20. ledna 2026 konala v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze každoroční ekumenická bohoslužba pro studenty, děkany, pedagogy a zaměstnance pražských teologických fakult a škol. Kázání na text z listu apoštola Pavla Efezským (4, 1–13) připravil a přednesl student bakalářského oboru Evangelická teologie na Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Ladislav Jakub Janoch. V závěru bohoslužby přítomné pozdravili generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR Marián Čop, poté děkani nebo zástupci teologických fakult Univerzity Karlovy v Praze (ETF, HTF a KTF) a dalších škol a institucí (VOŠ Husův institut teologických studií, VOŠ sociálně pedagogická a teologická Jabok, Institut ekumenických studií, který spolupracuje s Evangelickou teologickou fakultou při podpoře bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic). (MV)

Drahé sestry, drazí bratři, kolegyně a kolegové, drazí všichni! I za sebe bych vás chtěl ještě jednou srdečně přivítat na těchto jedinečných bohoslužbách, kde všichni společně můžeme stát, nebo teď spíše sedět před naším Bohem, radovat se z Jeho přítomnosti a společně se k Němu jedním hlasem obracet. Než obrátíme svoji pozornost k Pavlově epištole, která úžasným způsobem hovoří o jednotě, musím zmínit toto. Když se podívám kolem sebe, je opravdu radostné vidět, kolik se nás dnes tady v tomto kostele sešlo. Bohu díky za tuto skutečnost. A přál bych vám všem, abyste mohli nejen teď, ve zbytku našich bohoslužeb, ale též v celém zbytku týdne a pak dál, zažívat, že ať už jste odkudkoliv, ať už jste kdokoliv, věříte-li v Něj, jste v Božích očích jste Jeho milované děti. Jsme Boží milované děti, které ten náš jedinečný Bůh stvořil v moudrosti a každému dal nějaký malý nebo větší dárek, nějaký talent, který můžeme používat k tomu, abychom rozšiřovali na zemi tu radostnou zvěst, které jsme sami uvěřili, totiž evangelium Ježíše Krista. To je, přátelé, stejné pro každého z nás – ať už jsme uvěřili v jakémkoli společenství, ať už se hlásíme k jakékoli církvi, to poslání zní pro každého jednoho z nás stejně (a můžeme ho najít v závěru evangelia podle Matouše): Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Apoštol Pavel, který sepsal náš dnešní text, též přijal tento úkol a můžeme číst napříč knihou Skutků, jak velké věci Bůh skrze něj vykonal. Pavel neváhal zvěstovat evangelium, neváhal dokonce být vězněn pro svoji víru, pro svého Boha.

To ostatně o sobě říká i v našem dnešním textu, který pravděpodobně píše z vězení. A až teď budeme společně těmi několika verši procházet, ústřední myšlenka, kterou budeme společně sledovat, se týká jednoty. Toho, k čemu nás apoštol Pavel vybízí. V čem vůbec má být tato jednota, již máme zachovávat? Jakou v tom každý z nás máme roli? A jak s tím souvisí Kristův výstup na nebesa? Tyhle a další otázky jsou nasnadě. Nuže, pojďme se společně začíst do této Pavlovy epištoly a snad na ně na konci nalezneme odpovědi. Jsme na začátku její 4. kapitoly. Kdybychom se podívali na tři předchozí kapitoly, zjistili bychom, že jsou plny nádherných zaslíbení. V těch třech předchozích kapitolách apoštol Pavel vyjmenovává, čemu všemu se dostalo těm, kteří se odvrátili od svých zlých cest a začali následovat Boha (čteme např. ve 2. kapitole, 10. verši: Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil, dále čteme, že už nejsou cizinci, ale děti Boží rodiny, všichni do jednoho; nebo v. 18: skrze něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu.) Všichni do jednoho, žijeme-li jako Boží děti, máme přístup k našemu Otci, díky oběti Ježíše Krista. Už není žádná opona, nebo žádný plamenný meč, které by v tom Efezanům nebo nám všem bránily. To jenom zběžně ke kontextu pro pochopení – v prvních třech kapitolách apoštol Pavel tedy připomíná Efesanům, čeho všeho se jim dostalo a modlí se za ně. A následují kapitoly 4. až 6., v nichž Pavel povzbuzuje Efesany k tomu, aby dělali toto a toto a toto, právě kvůli tomu, že byli povoláni k životu s Kristem. Všimněme si, jak začíná 4. kapitola – slovem proto. Je to zajímavé: V kapitolách 4.-6. je dohromady 41 imperativů, tedy vět řečených rozkazovacím způsobem (a v kapitolách 1.-3. je pouze jeden)! Dělejte, resp. nedělejte to a to… proč? Abyste vedli život hodný toho povolání, které jste obdrželi (tak překládá 1. verš ČSP). Máme žít život hodný toho povolání. Byli jsme vysvobozeni z hříchu, pozváni do Boží rodiny a jakožto děti Boží, děti světla, máme podle toho také žít. Každý jeden z nás ve společenství církve. Ano, jsou to opravdu dynamická slova, která jsme četli. Nenechají nás chvíli v klidu, že? A za chvilinku se dostaneme víc k tomu povolání.

Pojďme se ale teď pozastavit nad těmi třemi ctnostmi, které zde Pavel zmiňuje – skromnost, tichost a trpělivost. Skromnost, nebo možná ještě lépe pokora. Není snad lepší příklad pokory než Ježíš Kristus. Ten se stal služebníkem. Pokořil se, abychom mi mohli být vyvýšeni. Jak píše jeden z předních amerických teologů Timothy Keller, Král se pro nás stal psem, abychom my mohli usednout k hostině. A my, jakožto Kristovi následovníci, bychom měli, stejně jako církev v Efezu být pokorní vůči jeden druhému. Navzájem si sloužit, klást blaho druhých na první místo. Druhá ctnost, tichost, kterou můžeme v Novém zákoně nalézt ve spojitosti s Božím slovem, ale hlavně pak ve spojitosti se vztahy k ostatním lidem. A zatřetí je tu trpělivost, v tomto kontextu bychom mohli říci mj. schopnost, lidově řečeno nebýt tak hrrr k hněvu nebo soudu, když nás někdo zraní, nebo se nám stane nějaká nepravost. Máme být trpěliví, protože Bůh je neuvěřitelně trpělivý s námi. Proč? Protože nás každého miluje. Chce, abychom Ho poslouchali, ale ví, že nejsme dokonalí. Trpělivě nám odpouští naše nepravosti. A my bychom tak měli činit též, v lásce jedni k druhým. Protože, ať už jsme, kdo jsme, všechny nás spojuje jeden Duch, totiž Duch svatý a jsme všichni svázáni svazkem pokoje. Pokoje s Hospodinem. Může nás obklopovat pokoj, protože jsou nám odpuštěny hříchy a máme příslib věčného života v blízkosti Boží, kde jednou nebude žádné rozdělení, ni urážky, ale věčná radost, láska a pokoj. Snášejme se navzájem v lásce. Ano, s námi lidmi je to mnohdy těžké, máme tendenci se sami stavět na pozici Boha, když soudíme druhé a říkáme, co je dobré a co ne. Mějme ale neustále před očima, co apoštol Pavel říká ve v. 4-6. My nejsme Bůh. Prokazujme si navzájem lásku a milosrdenství, vždyť Bůh, v něhož věříme jako křesťané, je jeden (resp. ten Trojjediný). Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (v. 4-6).

Za nějaký čas, až si budeme připomínat Kristovo nanebevstoupení, můžeme se znovu ohlédnout na to, co úžasného Pavel píše ve verších 7-10. Poté, co Ježíš vystoupil na nebesa, obdaroval každého jednoho ze svých učedníků. Obdaroval je takovými schopnostmi a dary, které jsou třeba pro budování církve. A dostaneme se k nim ještě za chvíli. Zastavme se ale na chvíli u onoho Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že předtím sestoupil dolů na zem? Ekumenický překlad nám zde pomáhá pochopení (v řečtině totiž doslova čteme sestoupil do nižších částí země, nebo než je země). Jakkoli někteří vykladači tento text snad kvůli tomu interpretují jako Kristův sestup do pekel, odkud osvobodil duše těch věrných, kteří zemřeli před jeho ukřižováním, myslím (a nejsem jediný), že to neodpovídá kontextu toho, o čem Pavel píše předtím. V kontextu předchozích veršů můžeme Kristovo sestoupení tedy chápat jako jedinečný příklad pokory a podobnosti. Chápejme, Ježíš, Král králů, se pro nás vzdal úplně všeho, ponížil se pro nás, stal se nám ve všem podobný kromě hříchu. A svým životem nám dal jasný příklad toho, jak máme žít, pokud ho následujeme. Celou dobu, co byl zde na zemi vyučoval o tom, co znamená Boží království, co znamená následovat Jej. A poté, co vystoupil na nebesa obdaroval každého podle svého plánu. Každému dal jinou míru toho, co bude pro svoji roli v církvi a v životě služebníka potřebovat.

A pokud bych chtěl, přátelé, abyste si z toho dnešního kázání odnesli alespoň jednu myšlenku, byla by to tato: Každý z vás, kdo jste tady jste jedineční. Každý, kdo zde teď sedíte, máte nějakou unikátní schopnost, nějaký dar, kterým můžete přispět do chodu církve. Kterým můžete umožnit, aby se o církvi vědělo i mimo ni. Aby církev nebyla jen společenstvím pro sebe. Protože tak to v Novém zákoně nečteme. Jaké je to vaše obdarování? Já osobně jsem uvěřil před devíti lety a víc a víc v sobě rozpoznávám, Bohu díky za to, povolání evangelisty a pastýře. Zároveň vím, která obdarování mají druzí. Jsou jiná a je to tak v pořádku. Má to tak být. Co tím chci říct? Nehledejme mezi sebou rozdíly. Nevyčítejme si navzájem, že jeden z nás se k Bohu modlí takhle a druhý zase onak. Neodsuzujme se za to, že čteme nebo nečteme Bibli každý den a známe její verše nazpaměť, nebo že je pro nás těžké o naší víře s ostatními mluvit. Protože Kristus nás vede k jednotě. Každý z nás jsme rozdílní a jedineční a to je úžasné. Každý z nás může přispět svým darem a dát tak vzniknout něčemu nádhernému a Bohulibému.

A nemluvím teď jen na úrovni jednotlivých společenství. Boží milovaná nevěsta, pro niž si Ježíš přijde jako ženich, až nastane Jeho věčné kralování, je jenom jedna. My všichni, kdo jsme tady a další naše sestry a naši bratři, jsme její součástí. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Jedna víra. Jeden Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, vstal z mrtvých a umožnil nám tak navrátit se zpět do Boží blízkosti. Řeknu to znovu. To, že jsme každý rozdílný, jedinečný, to, že je mezi námi taková diverzita, je dar. Protože Bůh každého z nás stvořil jedinečné a ke každému z nás mluví jinak. K někomu promlouvá skrze slavení eucharistie, k někomu skrz kázání, k někomu skrz službu. Zkrátka, to, že je v naší společnosti různost církví, je dar. A pamatujme, že pořád máme jeden a ten samý úkol. Ten, který jsme zmiňovali již v úvodu a je zapsán v evangeliu podle Matouše. Jako křesťané jsme vedeni k tomu, abychom vyrazili ven. Vyšli ven, jsouce občerstveni společnými bohoslužbami, a zvěstovali slovy, svým životem, zkrátka tak, jak nám Bůh dá, evangelium těm, kdo ho dosud neznají. Těm, kdo dosud nezakusili jeho krásu. Nejsme vedeni k tomu, abychom se odsuzovali a ukazovali na naše nedokonalosti. Vždyť nikdo z nás nebudeme nikdy dokonalí, dokud jsme na tomto světě. Nedávejme tak Zlému další šípy, kterými by na nás mohl pálit.

Nuže, co říci závěrem? Spíše než na naše rozdíly se dívejme na naše jedinečné dary. Dary, kterými každý z nás může, i kdyby malinkatým dílem, přispět k budování církve. Nehleďme na odlišné důrazy při bohoslužbách, ale mějme neustále před očima toho Trojjediného Boha, který se k nám sklání a praví: Jsi můj, jsi má. Milovaný, milovaná. Nebojte se Boha ptát: Pane, kde si mě chceš použít? --- Jaké je mé obdarování? --- Jakou roli já mám ve své církvi, ve svém společenství? Kéž vás tedy Hospodin požehná, bratři a sestry, a dá vám zakusit, že ať jste odkudkoliv, jste a vždy budete v Jeho milující rodině vítání a každý z vás jste jedineční, jsouce v Něm spojeni do jednoho. Amen.