Církev v 18. století II.

Stav církve v rakouském soustátí do první poloviny 18. století

Chceme-li psát o reformách v 18. století, musíme začít již o století dříve. Porážka stavovského povstání znamenala zásadní zvrat v dosavadním vývoji náboženských poměrů, a tím i církevní správy. Obnoveným zřízením zemským v roce 1627 v Čechách (na Moravě v roce 1628)  byl zrušen Rudolfův majestát a jediným povoleným náboženstvím v našich zemích se stalo katolické náboženství. Protireformace probíhala pomocí komisí, zřizovaných v jednotlivých zemích, jejich činnost probíhala od poloviny 17. století až do první poloviny století 18. Odpad od náboženství byl zločinem proti státu. Průběh rekatolizace musel mít oporu ve vnější moci, tedy probíhalo podřizování církve státnímu dohledu. Podpora církve státem ovšem znamenala omezování její vnitřní samosprávy a styku s Římem a dalšími zahraničními orgány (prosazovala se zde omnipotence státu, související s febronianismem, snažícím se o větší samostatnost diecézí ve vztahu ke kurii a o závislost na státu). Ferdinand II. vyňal roku 1624 spory o duchovenské statky z církevního soudnictví, Ferdinand III. pak i spory o desátky a patronátní práva. Řízení vnějších církevních záležitosti (iura circa sacra) přecházelo na stát, který zasahoval i do vnitřních záležitostí církve (iura in sacra), s výjimkou dogmatické stránky. Panovník měl právo jmenovat všechny biskupy (kromě olomouckého, kde zůstala zachována volba kapitulou), každé nařízení biskupa diecéznímu kléru mělo být předem konsultováno s místodržitelstvím. Důsledně se uplatňovalo tzv. placetum regium, tedy že papežské příkazy měly být publikovány jen se souhlasem panovníka (to bylo v platnosti již roku 1586, obnoveně nařízeno roku 1641).

Obnova církevní správy začala reorganizací struktury církve. Od roku 1630 probíhalo jednání mezi panovníkem a papežem o zřízení čtyř nových biskupství v Čechách (v Hradci králové, Litoměřicích, Plzni a Českých Budějovicích – v posledních dvou městech k tomu nedošlo především pro zásadní odpor městských rad). Litoměřické biskupství bylo založeno roku 1655 na základě staré kapituly, jeho součástí se staly i Frýdlantský a Šluknovský výběžek, které do reformace patřily k míšeňské diecési)¹‚ v Hradci Králové až roku 1664 (ta byla později rozšířena o Chrudimsko a Čáslavsko na úkor pražské arcidiecéze²), kde způsobily průtahy otázky hmotného zajištění nového biskupství. Hranice nových diecézí byly důsledně upraveny podle platného územního dělení Čech.

Současně probíhaly pokusy o obnovu nižších složek církevní správy. Na založení nových farností se usnesl sněm v roce 1650, problémem byla ztráta zádušního jmění kostelů, nutného k hmotnému zajištění farností, způsobená předchozími událostmi. Podle dohody krále s papežem byly ztráty hrazeny z tzv. solní pokladny (cassa salis), tj. dávkou 15 krejcarů z každé dovezené bečky soli. Dalším problémem byl naprostý nedostatek kněžstva, který trval po celé 17. století. Za arcibiskupa Arnošta Harracha (1624-1667) došlo k vytvoření vikariátů‚ jejich hranice se shodovaly s hranicemi krajů), staré děkanáty a arcijáhenství již nebyly obnoveny (děkanáty byly zachovány na Moravě). V roce 1631 byl sice v Praze založen arcibiskupský seminář, ale kvůli stálému nedostatku byli kněží nahrazováni příslušníky řádů, kterých přibyla v našich zemích celá řada (viz předchozí příspěvek). Problémem se stala nezávislost řádů na místní církevní správě a jejich provázanost se zahraničními centry, která vyvolala zásahy státu, omezující jejich samostatnost, velkou roli hrály i ekonomické zřetele (blíže se o tom zmíníme v reformách Marie Terezie).

Všechna opatření byla prováděna prostřednictvím církevního oddělení při spojené česko-rakouské dvorní kanceláři, které rozhodovalo samostatně. K jeho činnosti patřilo i omezení pravomoci církve v manželských záležitostech, zrušení inkvizice, podrobení všech náboženských spisů státní cenzuře a povinnost vést veškerý písemný styk duchovenstva s kurií jen prostřednictvím, státní rady.

Nekatolíci

Krátce se musíme zmínit i o nekatolickém obyvatelstvu. Po ukončení třicetileté války došlo k důraznějšímu postupu proti nekatolíkům, především za Ferdinanda III. (1637-1657), který od roku 1649 stále více naléhal na arcibiskupa Harracha, aby proti „heretikům“ zasahoval co nejtvrději. Ten ustanovil generálním vikářem Čecho-Španěla Juana Caramuela z Lobkovic, jenž přišel do Prahy roku 1640. Tento vzdělaný člověk tvrdého ducha stál za prvními třemi dekrety pražských místodržících z let 1649 a 1650, které požadovaly drakonický postup, s nímž nesouhlasili ani arcibiskup Harrach a ani jesuité – díky nim bylo provádění dekretů zastaveno, protože mnoho poddaných prchalo za hranice. Reformační komise pod vedením nového generálního vikáře Mikuláše ze Schönfeldu systematicky procházely celou zemí a s použitím mírnějších i přísnějších prostředků se snažily o obrácení obyvatel (největší problémy byly s četnými nekatolíky zvláště v hradeckém kraji). Část obyvatelstva přijala (alespoň naoko) katolickou víru, mnozí uprchli do Saska a do Slezska. Výjimku představovalo Ašsko jako říšské léno, a také z hospodářských důvodů hornická města v Krušných Horách. Zvláštní situace byla na Moravě, kde vládl bratr Ferdinanda III. olomoucký biskup Leopold Vilém, který se o stav církve na Moravě příliš nezajímal, rekatolizaci přenechával vrchnostem – a ta z obavy před masovou emigrací nevyvíjela přílišnou činnost. Proti zbytkům nekatolické šlechty se významněji zasáhlo až v roce 1654, venkov byl získáván pro katolickou víru až za císaře Leopolda, a to většinou mírnými prostředky.

Poměry ve Slezsku se lišily od poměrů v ostatních korunních zemích, kde obstál protestantismus ve vazalských knížectvích (Lehnicko, Břežsko, Olavsko, Minsterbersko a Olešnicko), zatímco v Kladsku, Nissku, Zaháňsku a Hlohovsku byla rekatolizace důsledně prováděna. Později za války o španělské dědictví musel císař Josef I. vydat podle altrandstättské smlouvy povolení protestantům zřídit šest nových „milostivých kostelů“, mj. v Těšíně a Zaháni. Leopold I. (1657-1705), ovlivněný svým zpovědníkem kapucínem P. Emerichem prosazoval spíše mírný postup „per doctrinam et bona exempla“ a kladl důraz na důkladnější poučování lidu a pravidelnou duchovní správu. To mělo ovšem za důsledek pokles osob, které nesplnily „velikonoční povinnost“ zpovědi. Od roku 1761 měli totiž faráři povinnost vystavovat penitentům zpovědní lístky a sestavovat na jejich základě tzv. „zpovědní seznamy“³, které pak posílali konsistoři. Na jejich základě můžeme konstatovat, že od roku 1711 počet “heretiků“ v zpovědních seznamech přibývá. Renesanci nekatolictví provázela i vnitřní obroda, způsobená pietismem – snah o zniternění křesťanského života.

Na českém sněmu v roce 1713 a v následujících letech se ozývaly stížnosti na nový rozmach kacířství. Proto byl vydán 10. 12. 1717 nový patent proti nekatolíkům a v následujících letech (1721) zostřen. Přes odpor pražského arcibiskupa Kuenburka byly procesy proti tzv. kacířům vyňaty z pravomoci církve a odevzdány apelačnímu soudu v Praze. Opatření z vídeňského centra pak kulminovala v patentu z roku 1725, jehož tvrdá opatření převyšovala zásahy z doby pobělohorské – nekatolíci měli být nuceni k těžkým pracím, pak vypovězeni ze země a v případě návratu potrestáni smrtí. Ani to ale nevedlo k žádanému výsledku, jak ukazuje zpráva pražského arcibiskupa Daniela Josefa Mayera z Mayernu (1713-1733), kterou sepsal v souvislosti s povstáním na Opočensku. V ní uvádí krom jiného jako příčiny pomalé protireformace řídkou farní síť. Můžeme tedy konstatovat, že úplná rekatolizace Čech a Moravy nebyla v první polovině 18. století ještě dovršena.