Jste zde

Společná večeře Páně je možná

autor: 

Teze o eucharistické pohostinnosti

V těchto tezích o eucharistické pohostinnosti se hlásí ke slovu tři ekumenické instituty spolupracující v takzvaném Jihozápadním sdružení, aby daly nový podnět naléhavé ekumenické diskusi o otázce společné eucharistické praxe. Činíme tak v zájmu lidí, kteří se již po mnoho let ekumenicky angažují a pro něž se stal společný život v ekumenických manželstvích, projektech a obcích samozřejmostí. Naše instituty se zabývají především otázkami, které se týkají ekumenického života evangelických a katolických křesťanů, ačkoliv tyto otázky mají samozřejmě význam také pro dialog s jinými křesťany a církvemi.

Posláním našich tezí je dokumentovat a zdůvodnit, že eucharistická pohostinnost ve smyslu otevřeného pozvání křesťanek a křesťanů jiných konfesí k účasti na společenství stolu s Kristem je i přes dosud stávající rozdíly v teologickém chápánía v praxi církví možná a v mnoha případech dokonce žádoucí. Křesťanům, pro které se stalo na základě jejich již žitého ekumenického společenství duchovní potřebou mít s věřícími jiných církví společenství stolu Páně, se nesmí bránit v tomto otevřeném pohostinství. Zde je třeba myslet zvláště na konfesně smíšené páry a rodiny, na členy ekumenických pracovních kroužků a skupin, ale také na situace, v nichž se křesťané účastní sňatků, křtů, biřmovacích nebo konfirmačních bohoslužeb nebo pohřbů v jiných církvích.

Právě pro ekumenicky aktivní křesťany se skutečně stalo samozřejmostí přijmout pozvání ke společnému lámání chleba, účastní-li se při určité příležitosti bohoslužby jiných církví. Již přes 25 let čeká mnoho křesťanů v naší kulturní oblasti se stoupající netrpělivostí na to, že církve vyvodí důsledky z proběhlých ekumenickýchrozhovorů o večeři Páně, jejichž výsledky směřují ke shodě nebo se k ní alespoň blíží. Tito křesťané doufají v to, že církve v důsledku toho revidují svoji odmítavou praxi vůči požadavku otevřené účasti na večeři Páně respektive na eucharistii. Naše teze říkají jasně: ekumenická práce dosáhla stavu, který má důsledky nejen pro jednotlivé křesťany. Umožňuje přejít odčistě „nouzové“ pastorace k oficiální praxi eucharistické pohostinnosti. Protože již nejsou žádné dostatečné teologické důvody pro odmítnutí, vyslovujeme se pro možnost eucharistického pohostinství jako normální situace v životě lidí, žijících spolu v intenzívním ekumenickém společenství. Následující teze shrnují naše důvody pro tuto obhajobu.

Teze 1

Není třeba zdůvodňovat připuštění pokřtěných křesťanů ke společné večeři Páně, ale jejich odmítání

Vysvětlení

I dnes vycházejí všechny církve z toho, že předpokladem pro plné společenství večeře Páně (přijímání) je plné církevní společenství. Předběžné formy společenství večeře Páně se vyvinuly teprve v počátcích moderního ekumenického hnutí koncem 19. a na počátku 20. století.

Až do začátku moderního ekumenického hnutí praktikovaly všechny církve pouze „uzavřené komunio“ podle zásady, že církevní společenství ústí do společenství přijímání a v podstatě vylučovaly ze svéhospolečenství tři skupiny osob: 1. nepokřtěné, 2. vyloučené na bludné učení a 3. dočasně vyloučené církevními tresty. Toto „uzavřené komunio“praktikují dodnes ortodoxní církve a v zásadě také římskokatolická církev a některé protestantské církve.

Moderní ekumenické hnutí dalo díky teologickému chápání „předem dané jednoty v Kristu“ mezi křesťany různých vyznání vzniknout názoru, že jejich církevní rozkoly je třeba vidět v novém světle. Proto je také třeba posuzovat otázku společenství večeře Páně diferencovaně a jednat s ní odstupňovaně.

Teze 2

Žité ekumenické společenství v místě a chybějící společenství večeře Páně si odporují. To oslabuje svědectví, které by církev měla dávat, a způsobuje její nevěrohodnost vzhledem k požadavkům společnosti.

Vysvětlení

Vzájemné kontakty křesťanů přes hranice konfesí se mezitím staly samozřejmostí. Existuje mnoho evangelických a katolických křesťanů, kteří společně sdílejí důležité oblasti svého života. Společně dosvědčují a prokazují svoji víru, ať už v konfesně rozdílných manželstvích, která se stala skrze církevní a ekumenický život manželskými svazky, smiřujícími konfese, ať už v ekumenických diskusních a pracovních skupinách nebo misionářském, jáhenském, sociálním nebo politickém zapojení. Stále více lidem je nepochopitelné, že oni jako křesťané praktikují přes hranice svých církví živé společenství a žijí z týchž pramenů – Písma svatého a vyznání víry rané církve, křtu a večeře Páně – ale večeři Páně jako „chléb a víno života“ smějí slavit pouze v rámci vlastní konfese. Vnitrokřesťanské ekumenické zkušenosti získávají dodatečně na brizanci, protože tyto rozdíly poškozují úkol církve vydávat svědectví. Jestliže mají být křesťané jednotní, „aby svět uvěřil“ (J 17, 21), pak jejich nejednotnost v nauce a v životězatemňuje jejich hodnověrnost ve světě a před světem.

Teze 3

V četných výjimečných případech je jednotlivcům již dnes společenství večeře Páně dovoleno.

Vysvětlení

Stále znovu je s odvoláním na přísnou souvislost večeře Páně a církevního společenství podle římskokatolického chápání zpochybňová na možnost zde navrhovaného společenství večeře Páně. Následující příklady ukazují, že tento předpoklad nezahrnuje celou církevní skutečnost – ani oficiální verzi úřadu církve, která může být právě tak výrazem „katolické plurality“.

Jestliže ale platí, že výjimky se nevznášejí v prostoru, do kterého by teologie nezasahovala, nýbrž musí být teologicky zdůvodnitelné, pak lze četné oficiální výjimky z církevních pravidel chápat jako upozornění na nové teologické myšlenkové cesty. Ty zahajují další teologickou práci vztaženou ke skutečnému životu církví.

Teze 4

Křest je branou ke společenství církve, tělu Kristovu, které se ve večeři Páně ustavuje vždy znovu.

Vysvětlení

Křest ve jménu trojjediného Boha spojuje pokřtěné s Kristem a začleňuje je do těla Kristova. Při večeři Páně se tělo Kristovo „za vás vydává“; účastí na něm se mnozí stávají jedním tělem (1 Kor 10, 17). Proto je vhodné chápat křest jako předpoklad pro přístup k večeři Páně. Ve křtu se jedná stejně jako u večeře Páně o tělo Kristovo, i když jiným způsobem: při křtu jde o jednorázové zapojení do těla Kristova, při večeři Páně o to, že zmrtvýchvstalý Ukřižovaný skrze svoje sebeobětování v Duchu svatém vždy znovu tvoří tělo Kristovo, je zachovává a dává mu růst.

Teze 5

K večeři Páně zve Ježíš Kristus. On je dárce i dar. Pouze v jeho jménua z jeho pověření vyslovuje církev pozvání ke slavení eucharistie. To se nemůže dít bez rozlišování, nýbrž musí odpovídat vůli Ježíše Krista.

Vysvětlení

Církve se shodují v tom, že Ježíš Kristus sám zve jako dárce i dar k večeři Páně/eucharistii. Shromažďujeme se v jeho Duchu. Všechno jednání církve – to, jak společenství víry slaví večeři Páně, kdo mu z Kristova pověření předsedá, jak hlásá jeho poselství a jak ho činí srozumitelným – má svůj smysl a svoje oprávnění v tom, že slouží sebezpřítomnění Ježíše Krista. Církev nestojí nad eucharistickou hostinou, ale v její službě. Církev „nedisponuje“ večeří Páně. Spíše je a zůstává stále příjemcem, i když jeto ona, kdo vyslovuje pozvání ke stolu Páně v jeho jménu. Tím ale zároveň také nese odpovědnost za to, že se eucharistická památka slaví podle Kristova ustanovení. Tím, že konáme to, co je nám uloženo, jsme vždy znovu povoláváni k tomu být církví a vyzýváni k odpovědi. Naší odpovědí je díkůčinění- eucharistie.

Proto v žádném případě není účast na společenství komunia libovolná nebo bez následků, nýbrž vyžaduje víru a ochotu vyznat spolu se shromážděnou obcí Ježíše Krista a podle toho také žít. To přimělo již raně křesťanské obce k tomu, aby členy obce varovaly před „nehodným přijímáním“ (srov. 1 Kor 11, 26-34). Varování se ovšem nechápalo jako exkomunikace, nýbrž jako vážné napomenutí, aby člověk „sám sebe zkoumal“, dříve než „jí chléb a pije z kalicha“. Protože se jedná o společenství těla Kristova, stal se křest samozřejmým předpokladem účasti na večeři Páně. Právě tak se stalo obvyklým utvrzovat se s ostatními (místními) církvemi pospolitosti ve víře a praxi.

Teze 6

Společenství večeře Páně sahá dále než společenství církve.

Vysvětlení

Církev a její jednota je založena v působení trojjediného Boha skrze slovo a svátost. Toto jednání způsobuje jednotu křesťanů s Kristem amezi sebou navzájem po všechny časy na všech místech.

Křest začleňuje do těla Kristova a uvádí do společenství s církví všechdob a míst („univerzální církev“, „církev vyznání víry“, „církev JežíšeKrista“); zároveň křest začleňuje do jedné konkrétní, dějinné církve („lokální církev“).

Podle toho se při slavení večeře Páně/eucharistie projevuje a působí nejen místní církevní společenství, ale také společenství s univerzální, celosvětovou církví. Tak je eucharistie znamením a nástrojem jednoty jak lokální tak i univerzální církve.

Mezi společenstvím večeře Páně a společenstvím církve proto neexistuje symetrický vztah. Bez konkrétního společenství nějaké církve by nebyla žádná večeře Páně - ale bez Božího jednání by nebyla ani večeře Páně ani církev. Stejně jako univerzální církev přesahuje hranice místní církve, tak také přesahuje společenství, které vzniká Božím jednáním, když církve slaví večeři Páně, daleko hranice společenství, vytvořené v místní církvi nebo ve společenství místní církve.

Teze 7

Církev jako společenství žije v hlásání Boží slova, v bohoslužbě a ve službě světu. Společenství církve předpokládá toto jednání a společný základní smysl, ne ale určitou historickou podobu.

Vysvětlení

Podle Nového zákona se církev pozná podle toho, že lidé setrvávají v apoštolském učení, ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2, 42).Tyto tímto dané základní rysy církve tvoří zároveň kritéria společenství církve: pospolitost ve svědectví víry (martyria), v bohoslužbě (leiturgia), v sociální službě (diakonia) jako rozměry společenství těla Kristova (koinonia). Podle těchto základních rysů se rozlišují podoby jednotlivých konfesí, v nichžje možná legitimní pluralita. Otázka, jaká funkce přitom připadá úřadu spojenému s ordinací, vyvstává především v souvislosti s chápáním večeře Páně.

Teze 7.1

Pospolitost ve víře: církve nesmí rozdělovat rozdílné představy o tom, jak má církev vydávat svědectví nebo jak má vypadat závazný vyklad společné víry v Ježíše Krista Spasitele světa.

Vysvětlení

Mezi evangelickými a římskokatolickými křesťany existuje „shoda v ústředních pravdách víry“. Základem víry je tak pro ně život a působení Ježíše Krista, o němž svědčí evangelia: v Ježíšově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání poznávají Boží skutečnost. Bible jako Písmo svaté je jim společným pramenem víry, stejně tak i Otčenáš a vyznání víry rané církve, která jsou výrazem víry „jedné, svaté, katolické a apoštolské církve“. Avšak právě tento soulad v základních pramenech víry zdůrazňuje každá církev odlišně. Církve přisuzují instancím víry, které jsou všem společné (Písmo, tradice, církevní úřad, smysl Božího lidu pro víru, teologie), rozdílnou důležitost. Přesto však tyto rozdíly nemusí církve rozdělovat, bude-li se rozlišovat mezi výkladem víry a schopností Božího slova vykládat se samo, a budou-li se zdůrazňovat nikoli rozdíly, nýbrž společné prvky v chápání víry, které lze najít.

Teze 7.2

Pospolitost v chápání večeře Páně: ekumenické dialogy vedly k dalekosáhlé shodě v tradičně sporných tématech týkajících se chápání večeře Páně. Stávající rozdíly proto již nepřekážejí ve společném slavení večeře Páně.

Vysvětlení

Pojetí večeře Páně bylo tématem mnoha evangelicko-katolických dialogů. Ty byly a jsou nezbytné pro umožnění společného slavení večeře Páně. Pokud totiž nedosáhneme dostatečné jednoty ve víře ve večeři Páně, pak ji také nemůžeme společně slavit. To by byl protimluv. Chybí-li společné chápání toho, co se slaví, ruší se tím zároveň pospolitost slavení. Dialog o chápání večeře Páně však skutečně vedl k vysoké míře shody. Z tohoto úhlu pohledu už stávající rozdíly nevylučují eucharistické pohostinství.

Teze 7.3

Pospolitost v chápání úřadu: přes dále setrvávající rozpory v otázce úřadu bylo dosaženo sblížení v principech, což umožňuje eucharistickou pohostinnost.

Vysvětlení

V otázce úřadu se ekumenické porozumění dosud jeví velmi obtížným.

Evangelická strana tak rozlišuje mezi „základem“ (Grund) (sebezpřítomňování trojjedinéhoBoha skrze slovo a svátost) a „podobou“ (Gestalt) církve (řád jejích služeb a úřadů). Tato podoba musí odpovídat a sloužit základu. V tomto rámci ale existuje variabilita historických forem, takže jediná z nich nemůže platit za podmínku společenství večeře Páně a církevního společenství. Pro katolickou stranu to není jen úřad vázaný na ordinaci jako takový, nýbrž především také biskupský úřad stojící v apoštolské posloupnosti (sukcesi), který se uskutečňuje pod vedením Ducha svatého, takže je – jako účinné znamení a záruka apoštolské věrnosti – pro církev trvale normativní a konstitutivní.

Sblížení v zásadních věcech se jeví jako možné, budeme-li rozlišovat mezi materiálním a hmotným chápáním „apoštolské sukcese“. Obsahem apoštolské sukcese je předávání evangelia. Církevní úřad se přitom jeví jako znamení věrnosti apoštolské tradici a stojí v jejích službách. Úřad vázaný na ordinaci patří jako služba slovem a svátostí také podle evangelického pojetí k bytí církve. Na římskokatolické straně je úřad sice svébytnou veličinou, avšak služebně podřízený slovu a svátosti.

Teze 7.4

Pospolitost ve službě světu: diakonie, společenství a večeře Páně se vzájemně podmiňují.

Vysvětlení

Ekumenická diakonie znamená víc než mezikonfesní spolupráce církevních funkcionářů. Jde o společný život a jednání křesťanů aobcí v místě, v Německu, v Evropě, ve světě. Důležitý je přitom motiv spolupráce, skrze který společenství křesťanů a církví roste a zůstává plodným: jde o hodnověrné hlásání Boží vůle skrze usmiřující službu lidem. Směrodatné a podnětné pro tuto usmiřující službu je pro křesťany a církve usmíření člověka s Bohem, které se vždy znovu uskutečňuje ve večeři Páně a v eucharistii. Svědectví o usmíření ve večeři Páně a v eucharistii dává lidem proto nejenom něco k věření, nýbrž je vede k intenzivní činnosti. Vzájemné pohostinství by pro toto svědectví usmíření neznamenalo oslabení, ale posílilo by společenství. Souvislost diakonie, společenství a večeře Páně/eucharistiebyla dosud často podceňováno.

Důsledky

Z toho, co jsme vyložili, vyplývají mimo jiné následující důsledky a praktické aktivity:

1. Dosavadní výsledky ekumenických dialogů poskytují pro eucharistické pohostinství dostatečnou teologickou základnu. Vyzýváme církve, aby výsledky konečně přijaly a uvedly je do praxe.

2. Eucharistické pohostinství je možné, aniž by nejprve muselo být dosaženo plného souladu v chápání eucharistie, úřadu nebo církve.

3. Ekumenické dialogy o večeři Páně jsou výzvou všem církvím, aby prohloubily v teologii a spiritualitě večeře Páně její kristologické kořeny a v nich odhalily možnosti praktikování větší pospolitosti. To by mělo přinést důsledky pro slavení večeře Páně (texty, písně, symboly), jakož i pro praktické zacházení s eucharistií (uchovávání obětních darů, laický kalich).

4. Poselství večeře Páně má být v hlásání a praxi zprostředkováno tak, aby bylo srozumitelné pro dnešního člověka a aby ho zakoušel jako relevantní pro svůj život.

5. Tam, kde je společenstvímožné, tam má být také praktikováno. Rozdíly nesmí oddělovat, mohou spíše obohacovat, vždyť žádná církev sama o sobě nereprezentuje plnost katolicity.

6. Pro přijímání večeřePáně/eucharistie nemají být v hostitelské církvi stanoveny jiné podmínky, než jaké platí pro příslušníky vlastní církve.

7. Zatímco mnoho lidí, kteří kráčejí po ekumenické cestě vpřed napříč církvemi, pociťuje velkou duchovní potřebu účastnit se večeře Páně / eucharistie v jiných církvích, mají jiní s ekumenickou bohoslužbou ještě problémy, zejména když se v jejich vlastních církvích nekoná. Pro tuto situaci se jeví jako nezbytné vypracovat diferencované řešení:

- Jsou situace, kdy by byla neúčast na večeři Páně jiné konfese byla větší duchovní urážka než účast na ní.

- Mělo by se stát pravidlem, že tam,kde křesťané a křesťanky žijí jako jednotlivci nebo jako obce v opravdovém ekumenickém společenství, nesmějí nositelé církevního úřadu bránit pohostinství při večeři Páně.

- Vedoucí obcí, faráři, kněží, kteří za těchto předpokladů zvou příslušníky jiných konfesí ke společenství stolu, mají mít patřičnou pastorační kompetenci v rozhodování.

- Z pastoračního hlediska se přimlouváme za to, aby za předpokladu živého ekumenického společenství vyslovily církve veřejné pozvání – a ne pouze svolení nebo toleranci – ke stolu Páně. Omezené povolení k účasti, které se již praktikuje v některých diecézích, je prvním krokem k eucharistickému pohostinství.

Ekumenická potřeba této chvíle v situaci, ve které se právě nacházíme, nás vyzývá ke společnému obrácení a zamyšlení, které lidem umožní prožívat eucharistii jako znamení společenství a zdroj osobního spirituálního života. Považujeme nyní za teologicky možné a pastoračně žádoucí uskutečňovat eucharistickou pohostinnost, a tak důsledně a odvážně vykročit nacestu k plnému církevnímu společenství.

Autoři

Štrasburské Centre d’Études Oecuméniques založil v roce 1965 Lutherský světový svaz. Jako nezávislý teologický výzkumný institut stojí ve službách luterských církví a zastupuje je v ekumenickém dialogu na světové scéně. Institut organizuje přednášky, mezinárodní konzultace, odborná vědecká kolokvia a také vzdělávací semináře. Každoročně nabízí studentům z celého světa letní seminář. Badatelům je k disposici obsáhlá odborná ekumenická knihovna.

Institut fürÖkumenische Forschung je samosprávné učební a výzkumné zařízení v rámci katolické teologické fakulty Eberhard-Karls-Universität v Tübingen. Institut založil v letech 1963/64 Hans Küng a od roku 1996 je veden Berndem Jochenem Hilberathem. Učební zařízení institutu, jehož činnost spočívá především v oblasti bádání, představují doplněk k učební nabídce obou teologických fakult. Kromě ekumenické teologie v užším slova smyslu se práce institutu zaměřuje i na interdisciplinární spolupráci, jak v teologii, tak také v jiných vědách.

Konfessionskundliche Institut v  od roku 1947. Zřízovatelem institutu je Evangelický svaz, konfesní a ekumenické sdružení Evangelické církve Německa (EKD). EKD podporuje práci institutu. Tento institut se zabývá učeníma životem katolických církví, orthodoxních církví východu a protestantských církví a ekumenickým hnutím v dějinách a současnosti.

překlad z němčiny Ondřej Bastl, Petra Skálová