Sukcese v CČSH: polemika s J. Vokounem

Diskuse k článkuNeuralgický bod českého ekumenismu (G6/03)

Na článek Jaroslava Vokouna v červnovém čísle Getseman se objevilonečekaně mnoho ohlasů, kladných i odmítavých. Dva polemické v mírně zkrácenépodobě přinášíme. – A ještě dodatek k samotnému Vokounovu článku: zkratkapůvodní Církve československé samozřejmě byla CČS, nikoli CČH, jak bylov článku uvedeno. Za chybu však nenese vinu autor, nýbrž redakční šotekGetseman, ze jehož řádění se omlouváme J. Vokounovi i čtenářům.

Co od nás požaduje boží láska?

Vladimír Červený

Celý spor oapoštolskou sukcesi pro duchovní Církve československé husitské se dostal dozcela jiné než věroučné polohy. Celý skandál začal zjištěním, že je zdeskupinka duchovních (dle všeho z nejmladší duchovenské generace, vesměs vystudovavšípo roce 1990), která si podloudně získala tzv. apoštolskou sukcesi a na tomtofaktu se rozhodla založit svůj život víry. Informátor se ocitl nikoliv svouvinou ve velmi špatné situaci, mezi těžkými mlýnskými kameny. Ta jeho vámizesměšňovaná váhavost měla vážné důvody a těžko odhadnutelné důsledky.Prozradil totiž, že existuje biskup, o němž naše církev neví, kterého dle řádůnezvolila, tedy vlastně samozvanec.

Šéfredaktorkatýdeníku církve zmíněnému biskupovi poslala oficiální dotaz s prosbou ovysvětlení, eventuálně vyvrácení nepravdivé pověsti do určitého data, danéhovýrobními lhůtami tiskárny. Odpovědí bylo vcelku arogantní sdělení, že žádanáodpověď bude zveřejněna na internetových stránkách na adresewww.vopalka.cz/ceskyboj.Tam skutečně v čísle 6 dne 15. ledna 2002 vyjádření vyšlo. Tedy nadůvěrný, i když oficiální dotaz odpověď skrze veřejný tisk. Z tétoodpovědi se dala vyčíst nejistota, kým její autor vlastně je. To se pak zcelajasně projevilo, když měl vysvětlit před přítomnými členy ústřední rady iveřejností, jak tento čin máme chápat. Všichni jsme byli hluboce zvědavi,nikoliv nepřátelsky naladěni, jak se možná obával. Zajímaly nás důvody a cíle,které od tohoto kroku očekával. Jeho osobní přítel, pražský biskup Karel Bican, se ho mj. zeptal: „Proč jsi mi nic neřekl, vždyťjsme přátelé?“ Následovalo jen pokrčení ramen a slovo: „Stalo se“. Žádnévysvětlení, žádné přesvědčování o vlastním názoru, o výhodách, které za tímtorozhodnutím jsou, které se teď nabízejí i ostatním, aby si mohli rozmyslet svůjpostoj. Nic. Copak si celou věc dávno před tím nemusel rozmýšlet? Copaknehledal argumenty, kterými by nás i sama sebe přesvědčil o správnosti tétocesty? Nebo snad celé odhalení bylo pro něho vysvobozením, že vše mohl pouzepřipustit a už nic neskrývat?

Nikdo z nichnedokázal či nechtěl argumentovat, proč jednají právě takto. Nikdo nevysvětlil,proč svěcení, které přijal v naší církvi, je náhle nedostatečné. Pročnáhle nevěří, že modlitby, kterými vyprošovala shromážděná církev pro něho darya moc Ducha svatého jsou horší, než u té druhé církve. Zároveň nikdoz nich nedokázal poctivě říci: „pozbyl jsem víru, že vaše modlitby o darDucha svatého jsou něco platné, proto odcházím jinam“.

Jsem přesvědčen,že to musel být jedině komplex méněcennosti, protože nepoznali do hloubky sílua historii společenství, do kterého vstoupili a kterému slíbili věrnost aslužbu. Snad jim připadalo příliš obyčejné, zatížené mnoha hříchy všedního dne.Ukázalo se, že neznají ani základní dokumenty církve, historii jejího vzniku ateologického boje prvých církevních sněmů, protože na výtky reagovali zcelainfantilně.

Asi jim nafakultě, která se začala honosit tím, že už není nějaké církevní učiliště,nikdo nevyložil; že na I. sněmu církev změnila zcela svou charakteristiku,protože přijala zcela odlišný model než užívají církve z rodinykatolických. Na základě zkušenosti apoštola Pavla ze setkání se Vzkříšeným uDamašku se pochopila jako tělo Vzkříšeného. Církev sama o sobě je tělemVzkříšeného a oživuje ji dar Ducha svatého, ne jen mechanicky chápanáapoštolská sukcese. V ní je zpřítomněný Kristus, jak od samého svéhopočátku chápe své bytí i dar eucharistie. Jen mocí věřící a modlící se církvese děje ono tajemství, kdy je Bůh v nás a my v Bohu.

Tito nešťastnícizřejmě podléhají pocitům sebemrskačství a šilhání po jiných. Jejich zbožnostjim připadá neúplná. Tak tedy přidají něco z katolictví, něco od baptistů,něco od těch a něco od jiných; hned to začnou uskutečňovat. Barevné ornáty,kolárky, věčná světla…

Ne, v žádnémpřípadě se nevysmívám. Vím jaký hluboký význam a jakou zvěst nesou tytosymboly. Znám mechanismus růžence, ale nemodlím se ho. Znám významy kolárku,ale nebudu ho nosit. Mohu diskutovat o liturgických barvách, ale trochu hloupěa primitivně se zeptám: Jak pomohou tyto otázky našim věřícímv každodenním životě? Co jim ulehčí? Nejsou to pseudoproblémy, které násmají odvádět od skutečné otázky všech otázek: Co ode mne a ostatníchv této chvíli požaduje boží láska?

Rozhodně všaknebudu mást lidi kolem sebe svou svévolí. A to je to, co jim zazlívám.Svévolně, neorganicky a anarchicky zanášet do života náboženské obce různémyšlenky, aniž bych o nich hovořil, aniž bych diskutoval, aniž bych byl ochotenpřijmout názor ostatních v církvi, aniž bych znal přesně jejich původ.

Svoboda svědomí,tak jak je v Církvi československé husitské proklamována, nemá býtanarchií, ale vyplněním prvého, nejzákladnějšího přikázání: „neučiníš sipodobenství, kterému by ses klaněl“. Musí to být odpovědnost vůči Bohu i bratříma sestrám kolem mne. Ničím bych se neměl nechat spoutávat, jedině Božíláskou. V žádném případě ne však obdivem k lidským tradicím či pompě.

P.S.: Cítí-liněkdo potřebu prostudovat si studii O apoštolské sukcesi v CČS, jak bylapřednesena na katedře historické katedry dne 4. května 1971 našimi archivářiRůžičkou a Kadeřávkem, a tak vlastně zpřístupněna církevní veřejnosti, může seu mne v archivu přihlásit. Půjčím mu její edici.

Omyly ohledně sukcese v CČSH

Helena Noemi Bastlová

Omyly, kterýchjste se možná mohli vyvarovat, kdybyste žádali informace na správné adrese a neu lidí, kteří se bojí zveřejnit své jméno:

Informace, že CČSusilovala po odchodu Matěje Pavlíka a vzniku české pravoslavné církve ovysvěcení svých biskupů jinde nebo alespoň o jejich potvrzení některouevangelickou církví, se nezakládá na pravdě. V té době šlo o jednotlivce (G. A.Procházka a R. Stejskal), kteří si pro sukcesi dojeli tajně do Paříže, protožehned 1. zasedání I. sněmu sukcesi odmítlo – zde upozorňuji na to, že v tédobě bylo odmítnuti jednomyslně – tedy jak faráři, tak presbyteři se vzácněshodovali.

Doklad o tajnémsvěcení neobjevil v archívu J. B. Lašek, ale o svěcení bylo referováno naprostoveřejně na katedře dějin HBF 4. května 1971 – referát sepsali V. Růžička aV. Kadeřávek na popud prof. Z. Trtíka. Referát vpísemné podobě je v archivu dodnes a lze si ho zapůjčit. Skutečnost, ženebyl zveřejněn např. v Českém zápase, nevypovídá o ničem jiném než o tom, že vté době už otázka apoštolské sukcese byla v církvi vyřešena, oba vysvěceníbiskupové byli po smrti a bylo známo, že nikoho dalšího nesvětili. Pro drtivouvětšinu lidí v církvi to byla mrtvá záležitost.

Operovat daty, kdybyl článek o svěcení A. Jelínka vydán a kdy zasedala ústřední rada, je naprostonesmyslné, protože Český zápas je, jak známo, tištěný týdeník a nikoliinternetový deník. Pošta potřebuje týden na to, aby mohl byl dodán ke čtenářůma ještě předtím ho tiskárna musí vytisknout. Uzávěrka každého čísla je tedydeset dnů před uváděným datem vydání.

A drobná poznámka:ta paní, co klade ruce na hlavu mladé ženy, snad v taláru, je ilustrací toho,jak u nás vypadá kněžské svěcení – naši členové a čtenáři Českého zápasu k tomukomentář nepotřebují.

Naše církev nikdyneslibovala, že ponechá katolickou věrouku – vždyť by tím popírala, pročvlastně vznikla. Proč by pak do ní lidé po tisících vstupovali? Navíc je třebase zamyslet nad tím, koho považujete za církev a kdo může něco slibovat? Odzačátku bylo jasné, že se jak na řízení, tak na formulaci věrouky budou podíletjak faráři, tak presbyteři.

Ekumenická figurališky a hroznu není moc případné podobenství pro rozhodnutí I. sněmu církve.Tomuto sněmu předcházela nejrůznější jednáni – např. shromáždění delegátů,nejrůznější shromáždění náboženských obcí. Lze říci, že se k otázce sukcesevyjadřovaly stovky členů církve a všichni se shodli na tom, že o sukcesi bycírkev usilovat neměla!.

Citujete-li E. J.Havlíčka, měli by vám vaši informátoři sdělit, že nejde o literárně vytříbenoureakci laika. E. J. Havlíček je farář, který patří k nevzdělanějším teologům vcírkvi a kterému komunistický režim zabránil v jeho službě jak v náboženskéobci, tak na fakultě.

Jediný laickýhlas, zastávající se duchovních v sukcesi, byl jediný, který redakce obdržela.Do redakce přišla spousta reakcí, které jsme poctivě „laickému hlasu“odevzdali. Nepopiratelné „oživení“ náboženských obcí, kde tito duchovnípůsobili, totiž vypadalo tak, že bohoslužby navštěvovalo 30 – 40 lidí z obcí,které měly zhruba dva tisíce členů a kde navštěvovalo bohoslužby ještě nedávnokolem stovky lidí. Je totiž běžné, že v obcích, které mají něco málo přesstovku členů, navštěvuje bohoslužby kolem dvaceti lidí. Úměrně tomu by se vtěchto „oživených“ jich mělo scházet kolik?

Vaši informátořiani neznají poměry v redakci Českého zápasu. Jsem sice šéfredaktorkou, alenikoli jedinou redaktorkou, protože bych těžko zvládala týdeník. V redakcimáme ještě dva redaktory (na úvazky) a tři na osoby (dva se dělí o jedenúvazek).

Jak vidíte, já senebojím, i když jsem měla se zveřejněním této causy značné problémy, o kterýchbyste se mohli přesvědčit také z Českého zápasu, kde bylo několikrát zveřejněnovýběrové řízení na šéfredaktora.

Několik upozornění

·Upozorňujeme na internetové stránky našeho časopisuwww.getsemany.cz.

Můžete si zde přečíst i starší číslačasopisu a je zde i nabídka publikací nakladatelství Síť.

·Rovněžupozorňujeme na nově zřízený internetový portál evangelické liturgickéiniciativy:www.coena.edunix.cz

·NakladatelstvíCDK vydalo zajímavou studii Spiritualita a historie od PhilipaSheldraka SJ. Vynikající ukázka historicky poučenéinterpretace spiritualit a duchovních cest!