Schola Salvatoriensis: sloužit tím, co umíme

Sociologickýprůzkum chrámového sboru

Tomáš Hofer

Sociologickýprůzkum chrámového sboru při římskokatolickém kostele u Nejsv.Salvátora v Praze na Křížovnickém náměstí byl předložen jako seminárnípráce z předmětu Psychologie a sociologie náboženství na Institutuekumenických studií v Praze (práci vedl Jan Spousta). Průzkum tétostudentské scholy se konal v průběhu zimníhosemestru roku 2002.

I.Rozhovor se zakladatelkou sboru Martinou Maškovou

MartinaMašková (30) pochází z východních Čech a pracuje v mediální sféřejako redaktorka. Rozhovor s ní byl výchozím bodem výzkumu a sloužil jakozákladna pro pochopení historie a stavu sboru.

Mohlabyste uvést, co bylo pro Vás důležité při zakládání sboru? Jaké byly okolnostivzniku?

Sbor jsme založili v roce 1990 těsně po mém příchodu na vysokouškolou. Naší snahou bylo oživit studentskou farnost a chtěla jsem nějak sloužittím, co umím. Měli jsme již sbor v mém rodném městě, takže tohle bylo promě takovým volným pokračováním.

S jakýmohlasem ze strany farní obce a návštěvníků kostela jste se setkala?

Byla to doba, kdy se všude začaly rozvíjet křesťanské aktivity. Tatostudentská farnost měla řadu mezinárodních kontaktů, byli jsme tehdy takyv Římě, takže ten sbor zapadal do těch studentských aktivit jako jejichorganická součást. Začínali jsme tehdy z mála, pamatuji si, že jsmetenkrát zpívali celkem falešně, teprve postupně se to zlepšovalo a zlepšovalo.V začátcích jsme zpívali písničky, které se dají nazvat křesťanskýmfolkem, který znají mnohá křesťanská společenství ze zpěvníků pod názvem Hosana nebo Cantate. Takže bylato taková euforie, ze které jsme začínali, taková radost ze svobody, kteroujsme prožívali.Snažím si to připomínat i dnes, ale je to teď už docela jinásituace a navíc sbor má dnes již také docela jiné nároky.

Jakýbyl Váš původní repertoár a jakým směrem se ubírala Vaše snaha, než sbor došeldo podoby, ve které je dnes?

Vždycky jsem se snažila, aby ten repertoár měl tři složky. Původně jsmezpívali něco jako je křesťanský folk, dokonce jsme tady hráli na basu, banjo jsme přitáhli, hráli jsme spirituály. Museli jsmevycházet z repertoáru, jaký byl k dispozici třeba i z dob,kdy křesťané nemohli provozovat hudbu volně, nemohli ji provozovatv podstatě vůbec. Bylo to možné jenom v malých společenstvích třebav bytech; a v zásadě lidé, kteří se snažili zpívatv kostelech jinou hudbu než s varhanami, byli nějakým způsobempronásledováni. Pamatuji si generaci svých rodičů, která se snažila něco dělat vnašem městě ohledně právě toho, čemu se říkalo rytmická hudba nebo rytmicképísně; a někteří lidé z toho jejich okruhu dokonce chodilik výslechům.

Takže to byla úplně jiná situace, vlastně řekla bych, že křesťané na tonebyli tak úplně připraveni, nebyl repertoár. Já znám třeba situaci ve Francii,kde se takto zpívá už řadu let, samozřejmě ve svobodném prostředí, kde serozvíjí moderní křesťanská hudba, která třeba vyrůstá z tradičníchzákladů. Ze základů klasické hudby, třeba i z gregoriánského chorálu,ale staví nově. Tady se mi zdá, že až na pár výjimek, jako třeba Truvérská mšePetra Ebena, některé Renčovymše a právě ta zmíněná křesťanská folková hudba, nebyl vlastně moderní lidovýzpěv. Byly to vlastně písně z kancionálu, nebylo nic jiného, na čem bybylo možno stavět.

Dnes má ten repertoár tři složky: (i) klasickou hudbu, (ii) zpěvy z Taizé a (iii) spirituály. Mým největším osobním přáním je, aby zpěvbyl oživením liturgie, čemuž z hlediska zapojení lidu už dnes odpovídajíjenom ty zpěvy z Taizé. Nevím si s tímzatím rady. Mým přáním by bylo podpořit hudební skladatele, aby skládaliduchovní hudbu pro lid. Já to nedokážu, nejsem skladatel, ale moje motivace bybyla takováhle a říkala jsem to třeba i panu profesorovi Petru Ebenovi. Znovu vzpomínám jeho nádhernou Truvérskou mši,která je tak trochu stavěná pro malé venkovské nebo amatérské sborečky, kterétu hudbu mohou provozovat, aniž by měly nějaký velký hudební základ.

Jakýmzpůsobem byste si představovala účast lidu při bohoslužbách?

Mluvím opravdu z úrovně „šumařů“. Já simyslím, že klíčové pro rozvoj duchovní hudby v České republice je to, abykdyž se v nějaké vesnici nebo městě při nějakém kostele sejde skupinkalidí, kteří mají chuť „animovat farnost“, kteří mají chuť zapojit se do životafarnosti tím, že jsou schopni zpívat a hrát, měli k dispozici nějakýrepertoár. Např. v Kobylisích sev salesiánské farnosti už od revoluce hrají spirituály, tzv. rytmickáhudba, a je to už na docela dobré, skoro profesionální úrovni. Doprovází toprofesionální flétnistka a celý kostel zpívá, babičky, mladí lidé, děti. Kostel je plný a je to zpěv jakosoučást liturgie. To je pro mě hlavní záležitost, že zpěv by měl být organickousoučástí liturgie, ne nějakou produkcí navíc, kdy sbor je jakoby vyčleněn zprožívání bohoslužby.

Cosi myslíte o současných církevních kancionálech?

To je věc, o které jsem již hovořila, týká se to nedostatku novékvalitní duchovní hudby. Tady celou řadu let nic jiného nebylo.

Existují dva kancionály: kancionál původní, ze kterého se zpívalo užněkolik desetiletí. Tak ten je zažitý. To lidé umí. V řadě případů tam jeale hudba až třeba z 19. stol., hudba která se podle mého nevrací kekořenům, ale to může být osobní názor.

Pak se podařilo sestavit takzvaný červený kancionál, který je seřazenpodle liturgických období, a to je hudba a texty ještě starší. Tam je toopravdu důsledně uděláno tak, aby to odpovídalo liturgii. Jsou to staré nápěvy,které jsou velice kvalitní, ale problém je v tom, že se špatně zpívají. Tilidé to prostě neumí, pokud není důsledný varhaník nebo vedoucí scholy, který se každou neděli postaví před kostel a dolidí to „nalije“. Obyčejný člověk se prostě těžko chytá.

Ta mezera v duchovní hudbě tady pořád ještě existuje. To je takovámateriální překážka.

Druhou bariérou je určitá uzavřenost lidí, kteří mají hudební vzdělánía provozují v kostele hudbu patřící k novějším nebo modernějšímhudebním proudům. Právě pro mě je ideální představa to, když jak jsem jižřekla, profesionální flétnistka si stoupne k amatérskému sboru. Mně seprostě zdá, že se dá hodně udělat, když se vedení sboru v nějakém kosteleujme člověk s hudebním vzděláním, který je schopen aranžovat, který jeschopen k těm moderním písním napsat nějaké úpravy nástrojové, vícehlasa zaranžovat to. Okamžitě to dostane jinou podobu. Takže já bych seneuzavírala těm písním novějšího typu,moderním písním. Jenom je potřeba dostat to na určitou úroveň.

Nikdo asi nechceme, aby se duchovní hudba v kostele provozovalatak, že se bude jednoduše doprovázet na kytary, i když někdy je to prostě tokrásné, co lidé na malém městě jsou schopni dát dohromady. Já jsem na tomvyrostla. Já si jenom myslím, že je ideální, když je tam ještě někdo, kdo jeschopný tomu dát nějakou podobu. Zpíváme k oslavě boží, že? Tak čím víc sepodaří tu hudbu nějak vyšperkovat, tím spíš si myslím, že všichni z tohomají radost. Je potřeba učit lidi zpívat. Jak víme, tak obecně úroveň zpěvuklesá i v rodinách. Ve školách nevím. To teď nedokážu porovnat, byť jsembývalá učitelka. Nejdůležitější je péče o zpěv kostela a zapojení kostela dozpěvu.

Cobyste vytkla sboru dnes a co považujete za tu dobu za úspěch?

Já nevím, jestli jsem teď schopna vyjmenovat negativa. Snad že sez toho našeho sboru po těch dvanácti či třinácti letech stal sbor, kterýzpívá věci spíš pro poslech než pro společný zpěv. Snad tedy s výjimkou Taizé. V našem kostele jsou lidé, kteří jsou zvyklíposlouchat. Je to kostel, kde se hodně provozuje i klasická hudba naprofesionální úrovni, takže lidé jsou zvyklí poslouchat a možná i v tomhleje určitá hodnota, že můžou hudbu vnímat i poslechem. Samozřejmě ale ta mojevelká touha, aby kostel zpíval, zatím není naplněna. To neznamená, že se nemůženaplnit někdy do budoucna.

Za velký úspěch považuji to, že k nám stále přicházejí noví lidé.Podařilo se nám sehnat jako jednoho ze sbormistrů člověka, který hudbuvystudoval, který je schopen díky hlasovým cvičením a stylu, kterým nás učízpívat, dosáhnout určité kultury pěveckého výkonu. Samozřejmě ale všichnicítíme, že tady o výkon nejde. Určitě se všichni snažíme zazpívat dobře, alemotivace je ještě někde jinde.

Cobyste poradila všem, kdo chtějí v současné době nějaký sbor založit?

Je důležité zajistit, aby se kostel rozezpíval. Jak, to jsem jižříkala, je nutno opakovat skladby: (i) znovu zkoušet písně z minuléneděle (ii) vyrobit případně nějaký svůj zpěvník,aby ty lidi měli něco v ruce, aby měli z čeho zpívat (iii) učit důsledně každou neděli (iv)zajistit komunikaci mezi duchovním správcem kostela a sbormistrem, příp.řídícím kůru. Musí zde být alespoň minimální shoda ohledně účelu a frekvencezpěvu. Ať už nově založeného sboru nebo lidového zpěvu. Měli by mít mezi seboujasno a komunikovat ve věci toho, jaký smysl má zpěv v kostele a čeho tímchceme docílit. Dohodne-li se kostel, že chce poslouchat a že se budou dělatkoncerty, no tak holt ať se poslouchá. Ale ideální by bylo, kdyby varhaník bylnaladěn na potřeby sboru a sbor kdyby komunikoval s farářem v tomsmyslu, že prostě ví, že je advent a že v adventu se budou zpívat tyhle atyhle skladby, případně něco, co může lid zpívat se scholou.Tak to je ideální kombinace. Ale co je ideální…? Je to umění možného, všichnise snažíme, co můžeme, a tak s pomocí boží!

II. Výsledky hloubkovýchrozhovorů s vybranými členy sboru

Jádremvýzkumné práce byly sociologické výzkumné rozhovory (tzv. hloubkové rozhovory)se čtyřmi vybranými členy sboru. Tito respondenti byli dotazováni na základěpřipraveného bodového scénáře a rozhovory byly zpracovány paralelně tak, abybylo možné porovnání a doplnění odpovědí.

Respondenti

Cílem výběru dotázaných bylo získat odpovědi od mužských i ženskýchčlenů sboru a také od zkušených i „služebně mladších“ členů, a tím co nejlépepokrýt spektrum možných názorů na činnost tělesa. Jako respondenti bylyosloveny dvě ženy a dva muži, dva z nich dlouholetí členové a dvarelativně nedávno příchozí.

Respondentka A:

Svobodná žena ve věku 30 let ze Severní Moravy. Vystudovala vysokouškolu, pracuje jako sociální pracovnice a jako zástupkyně vedoucí neziskovéorganizace působící v sociální oblasti. V Salvátorské scholepůsobí asi devět let. Od svých osmi let zpívá v různých kostelních scholách (jednu z nich – ve své domovské obci – asi třiroky vedla), čtyři roky zpívala ve velikém sboru.

Respondent B:

Svobodný muž ve věku 27 let z Českomoravské Vysočiny. Vzdělání mávysokoškolské a nyní probíhá jeho vědecká příprava (doktorské studium). Pracujejako učitel v jazykové škole a jako interní doktorand Ústavu anglistiky aamerikanistiky FF UK. Členem scholy je osmým rokem.

Respondentka C:

Svobodná žena ve věku 31 let z Východních Čech. Pracuje vezdravotnictví jako zdravotní sestra a k jejím koníčkům patří hudba (hra naklarinet), běžky a plavání. Členkou scholy je třetímrokem.

Respondent D:

Svobodný muž ve věku 29 let. Vzdělání má zatím středoškolské a nynídokončuje vysokou školu – PedfUK. Pocházíz dělnické, ateistické rodiny. Konvertoval a připojil sek římskokatolické církvi. Pracuje ve školství jako učitel a k jehozálibám patří hudba, lyže a kolo. Členem scholy jedruhým rokem.

Citace respondentů v textu jsou vyznačeny kursivou. Označení autorů výroků jeuvedeno za uvozovkami mezi lomítky.

Motivacea okolnosti vstupu

Se Salvátorskou scholou je možno se seznámitzpravidla při studentských bohoslužbách v úterý od 19:00. Toto setkáníbylo pravděpodobně pro mnohé zásadní. Mojeprvní setkání se Salvátorským sborem bylo na bohoslužbě na „dušičky“ přiMozartově Requiem, což bylo tak trochu netradiční,protože Salvátorská schola zpívalas profesionálním sborem. Tenkrát mě to strašně oslovilo. To Requiem při mši jak bylo koncipované bylo pro mě hlubokýmduchovním zážitkem. /C/

O možnosti vstoupit do scholy se dotazovanídozvěděli různým způsobem. Buď od přátel: …odkamarádky, před tím jsem do Salvátora moc nechodila, spíš na nějaké biblickéhodiny /A/, Bylo mi to nabídnutolidmi ze Salvátorského okruhu, který mě poznali ve společenství. /C/Nebo jim to bylo přímo nabídnuto někým se sboru: O této možnosti jsem se dozvěděl od jednoho ze sbormistrů tohoto sboru./D/ Nebo na mši: V roce 1995 jsem se dozvěděl na první bohoslužbě nazahájení akademického roku, že tam funguje sbor. Asi po třech týdnech jsem seodvážil přijít na zkoušku. /B/ Snad díky této různosti a také díkysociologicky pestré paletě lidí, kteří Salvátor navštěvují, se ve schole sešlo společenství lidí z různých koutů našírepubliky a z různých oborů. Scholu tvořípřevážně studenti a pracující absolventi vysokých škol.

Z rozhovorů vyplývá, že pro většinu sboristů je zpěv stále nějakaktuální téma. Otázky studu jsou zde překonány tím, že většina z nichpochází z rodin, kde hudba hraje svou roli. Naše celá rodina je hudebně založena, každý něco dělá. Já jsem hráladlouho na klavír z popudu rodičů, pak jsem si vybrala varhany, což mě mocbavilo. Naše početná rodina tvoří skoro půlku tamní scholy./A/ Já pocházím z muzikálnírodiny. Tatínek je velmi dobrý houslista, ale hrál i na basu, na pozoun. Jev podstatě multiinstrumentalista a já jsem tutovášeň zdědil po něm. /B/ To zřejmě také ukazuje na to, že církev jedodnes nějakým způsobem nositelem umění, v tomto případě zpěvu. Já mám velice hluboký vztah k duchovní hudbě ak liturgické především. Pocházím z Přibyslavi, kde jsem fungoval jakovarhaník a s mým kamarádem jsme tam obnovovali chrámový sbor a společněs ním jsem tam zakládal takový soubor staré hudby. /B/

Je také pravda, že většina skladeb pro pěvecký sbor má náboženskýnámět. Dlouhou dobu jsem ještě s dalšímičlenkami této scholy chodila do sboru ČVUT, před tímnež jsem vstoupila do této scholy, a tam nebylivšichni věřící. Byli jsme tam taková skupinka v čele s regenschorim a taky jsme vždycky nezpívali v kostele,ale je pravda, že často to v kostele bylo a i při bohoslužbě a nejčastějijsme zpívali hudbu duchovní, která je asi nejlepší pro jakýkoli sbor. /A/

Pro většinu to navíc znamená nějaký způsob uplatnění se při bohoslužbě,aktivní zapojení do slavení mše svaté. Chtělajsem se také začít účastnit bohoslužeb nějak aktivněji. /C/ Dáletaké dodávají, že zpěv jim umožňuje hlubší prožívání náboženského zážitku. Mám k hudbě blízko a je to pro mě jakýsi ventilrůzných citových prožitků a zároveň je to něco, co obdarovává ty druhé. Někdyje tam i ten náboženský moment místo toho ventilu, že vlastně skrze tu hudbuprobíhá skutečně jakási modlitba. /C/

Duchovní hudba však může také dávat velmi silné zázemí pro práci astudium: Byl jsem rok v Anglii, kde jsemstudoval teoretickou stránku hudby… studoval jsem harmonii a především jsem sesoustředil na hudbu barokní a na renesanční polyfonii, která strašně moczasáhla do mého života a ovlivnila moje kompoziční snažení. Je to částečně taképředmět mé disertace, i když se týká spíš poezie… To téma je spojenés hudbou a s konceptem harmonie světa, která samozřejmě souvisís postavením hudby v renesanční kultuře vůbec. V Anglii jsem mělskvělé hudební podmínky, hrál jsem v symfonickém orchestru, měli jsmevýborný chlapecký sbor v tradici jejich duchovní hudby. Ale dělali jsmekromě polyfonie i moderní hudbu. Nejsem omezen jen na tu starou hudbu, naopak.…Myšlení polyfonie s důrazem na harmonii jako skutečnost jednoty mnohostije něco, co mne fascinuje. Je to samozřejmě věc i harmonie kulturní afilosofické, nejen polyfonie renesanční hudby. Je to něco, čemu sev katolické tradici říká „unitas multiplex“, čili rozmanitá jednota, nebo jednota mnohosti.To je fascinující a pak samozřejmě ten prostor, ta sváteční chvíle, která jevytvářena touhle hudbou. /B/ Dokonce se hudba může stát součástíživotního povolání: To zpívání cítím opravdujako službu, jako nějaký čas, energie a um, který věnuji při té bohoslužbě těmostatním. I v tom smyslu cítím určitou povinnost, určitý závazek. /B/

Lidé ve sboru jsou povětšinou hudebně aktivní i jinde nežv kostele a hrají na nějaký hudební nástroj: Vždycky jsme doma zpívali a každý na něco hraje. /A/ Začal jsem hrát na zobcovou flétnu, byl jsempovažován spíše za dítě velmi nehudební a do houslí mě paní učitelka přijalaspíš na přímluvu otcovu… Hodně jsme doma také zpívaly, chodil jsem na zpěv a navarhany. později jsem začal hrát taky na klarinet a plánuji ještědalší nástroje, což souvisí s kompozicí – abych nástroje cítil zevnitř. Hudbase totiž nerodí z nějaké idey na zem spadlé, ale z hudby. Ze světazvuků, z té polyfonie, která je spíš chaotická a jde o to dát jí nějakouharmonii. /B/ Začala jsem hrát naflétnu a pak na klarinet a už mě to nepustilo. Chodila jsem zpívat do kostelado dětské scholy. /C/ V této schole však našli své místo i lidé z nehudebních aateistických rodin: Já jsem více méněz nehudební ateistické rodiny. V naší rodině jsem začal s hudboujá a později jsem konvertoval. /D/

S první zkouškou mají respondenti různé zkušenosti, odpovídajícídobě. Schola se zřejmě jako společnost lidí nějakýmzpůsobem rozvíjela: První zkouška byla želBohu dost taková neosobní, dnes je to již jiné. Tehdy jsem měla pocit, že to,že tam jsem, je tak nějak na mě a že je to každému jedno, jestli tam budu dálchodit. Cítila jsem, že je na mě, jestli si tam vytvořím nějaké prostředí atd.Dnes je každý nově příchozí přivítán a představen zbytku sboru, stejně jako sesbor představí jemu. /A/ Bylo totrošku rozpačitý, ale líbili se mi ty lidi, líbilo se mi to prostředí. Celkovýdojem byl pozitivní. /D/

Duchovníhudba a její význam

Respondenti se vcelku shodují v tom, že by hudba měla přibohoslužbě mít jednak rozměr spojující a jednak oslavný. Měla by umožňovat liduaktivně se účastnit na liturgii i jinak než nezpívanými modlitebními odpověďmi.…hlavně spojit lid a dává nám všem možnostaktivně se účastnit bohoslužby. /A/ Úloha scholyby tím do jisté míry měla být omezena: Kromtoho, že může schola být dobrá a produkovat pěknoua kvalitní hudbu k poslechu, jistě by její součástí měl být nějakýzpěv z kancionálu, aby měl i lid možnost projevu. U nás je tomu tak amyslím, že je to tak dobré. Bohoslužba by neměla být divadlem jednoho muže ajeho hudebního doprovodu. /A/

Smysl hudby je pro ně veskrze velice hluboký:

·v roli modlitby a meditace: Já mám pocit, že prostřednictvím hudby člověkvyjadřuje ještě něco hlubšího než jsou slova. Je to vyjádření jiné než vědomésféry, které zasahuje do nevědomé sféry. /C/

·v roli média obrácení: Hudba mě dovedla k víře a při mém obrácení mělavelký význam. Dodnes na mě hudba působí svojí tajemností, že vnímám totajemství Boha, je to pro mě určitý způsob mystiky. /D/

·a také v roli oslavné aposvěcující: Hudba je takový kontrapunktdramatu mše. Zjemňuje naše vnímání k probíhajícímu dramatu Ježíšovy oběti ajeho pokračujícímu životu v církvi. Nemyslím, že ta hudba je jenomdoprovod, že má jenom povznášet. Myslím si, že je mnohem víc. Vyjadřuje aktposvěcení. Aspiraci na to, aby všední úkony i svět zvuků také aspiroval naharmonii, která se zvěčňuje, která přichází, která se očišťuje a která vycházído věčnosti tzn. do toho, co trvá. Podobně jako eucharistická slavnost jako obět – sacrificium (sacrum facere = činiti svatým/posvátným). Jedna věc je liturgická hudba apak hudba duchovní, a v tom vidím aspiraci hudby a umění vůbec naduchovnost. Zázrak umění je to, že ty všední věci mohou z té všednostivystoupit, že můžou tvořit nějaký prostor jinde, čili ty všední okamžikyudržovat. /B/ Zde se nabízí otázka, jakým způsobem toto posvěcováníprobíhá. Dnes totiž stojí za fenoménem hudby množství různých stylů, která seale do kostela nejspíš nikdy nedostanou (a možná, že dobře tomu). Jakýmzpůsobem tedy může ovlivnit hudba člověka, který do kostela přišel hledat? Jejisté, že jeho obrácení nemusí nutně záviset pouze na hudbě a s velkoupravděpodobností zde dostane slovo velké množství jiných obrazů a motivů.V případě hudby se však nabízí možnost univerzálnosti. Je pravděpodobné,že víc než slova člověka zasáhne něco, co je mimo slova a přesto hovořící(neboť je tato řeč víceméně iracionální, a nemůže tedy dojít k rozumovémuomylu). Tedy něco, co člověk vnímá sluchem (hudba), zrakem (obrazy a úkonyokolí), čichem (vůně kadidla) a také hmatem (vlastní pohyby při liturgii). Tatořeč zřejmě získává na důležitosti vzhledem k dědictví, které nám zanechaloosvícenství a positivismus.

V otázce kancionálů se názory různí. Někteří majíraději běžný kancionál (modrý – oblíbený zvlášť na Moravě): Je tam velká spousta různých písniček a na každéliturgické období je tam jiná…/A/. K tomuto kancionálu všakbyly i připomínky: „je v něm spoustabalastu a mělkého kýče. Ale zase ne všecko, jak se to často dost povrchněodsuzuje, a navíc je tam spousta velice pěkných písní současných. Ty texty jsouprávě mnohem jemnější, jsou živeny takovou, řekl bych biblickou obrazností.Zároveň jsou oproštěny od určité tradice textů 19. stol. plné všelijakýchholubic a plesání a slov, která už možná dnešnímu věřícímu jsou troškuvzdálená. V něčem jsou civilní, ale v tom dobrém slova smyslu. Ihudebně jsou zajímavé a já jsem pro, aby do duchovní hudby vstupovala nováhudba. Hudba musí odpovídat cítění toho, kdo ji zpívá. Jsem v tomhle i prourčitou lidovou zbožnost, jak říká Adam Michna: „Krásné čalouny všech ctností…“jsou právě ta unitas multiplexv církvi, ale je určitě dobré vést věřící k nějaké kultuře. /B/Víc námitek ale bylo k novějším Mešnímzpěvům: Líbily se mi jenom prvnírok. Bylo to něco jiného, hodně starých nápěvů a tak, ale pak jsemzjistila, že těch nápěvů je tam relativně málo a pořád dokola se opakují jenoms jiným textem. /A/, …Myslím,že se podařilo vybrat opravdu z pokladnice tradice české duchovní hudby tonejlepší. Na druhou stranu ty texty – nevím, jestli se vždycky úplně povedly.Jsou sice liturgické, v tom smyslu, že jsou motivické a vztahují se k těmliturgickým textům, ale zase na druhou stranu ten jazyk je někdy přílišzastaralý. Kultura slova by mohla být trochu větší. Je tam pár pěkných textů,ale někdy bych preferoval, jako někdo, kdo se zabývá poezií, spíš ty původnítexty, které jsou možná někdy z našeho pohledu archaické, ale kteréuchovávají patinu původního textu, než nějakou formu textové adaptace. /B/V těch Mešních zpěvech jsouarchaičtější texty a starší melodie, což je mi kolikrát bližší než modernípísně z toho modrého kancionálu. Musí se to ale umět zpívat. Kdyžk tomu někdo hraje blbě, tak se to špatně chytá. /C/

Určitým východiskem je zde, jak například radí i Martina Mašková(rozhovor viz výše), vytvoření vlastního sborníku písní, o čemž hovoří jeden zrespondentů: Mají vlastní kancionál a má totam i tradici tím, že se tam už za totality zpívali jiný písničky nežz kancionálu. Je to jedinečné a plní to svou dobrou úlohu. /C/Další oživení je možné zařazením moderních ordinarií,kterých je již dnes celá řada: Líbí se misamozřejmě moderní ordinaria, jak Ebenovo,tak Renčovo, Pololánikovo.Nezatracuji vůbec taky ten nový přístup, myslím si, že kytara v kostele másvoje místo. Jde spíš o to, jak upřímně to lid zpívá. Zpěvy z Taizé se mi moc líbí. Je to dobrý přístup k tomu, cotu církev a církevní zpěv vytvořil za staletí. Je to vlastně zhodnocení tohopřístupu. /D/ Je tu volání porytmických mších, no já mám rád Ebenovu, ta jevýborná, i ta Renčova mše je pěkná. /B/K oblíbené moderně duchovní hudby tedy patří ordinariaod Renče, Ebena a Pololánika a zpěvy z Taizé,které v posledních letech získávají popularitu ve všech konfesích.^[1]

K problému zpívání u Nejsv. Salvátora sedotázaní vyjadřují v podobném duchu: Občasse mi zdá, že sem lidé chodí na Halíka, s diktafonem,jako na přednášku, ne na Boha, a přijdou se tam podívat jako do divadla aposlechnout si scholu, aniž by při tom museli vyvíjetnějakou aktivitu, a stejně je tomu se zpíváním. …mám pocit, že hodně lidí simyslí, že zpívat neumí, nebo prostě nemohou i když by chtěli, protože nenídostatek zpěvníků, což je dost smůla…/A/ Salvátor má nejspíš problém s těmi zpěvníky, protože ne všichni tynápěvy znají. V jistém ohledu se zde navíc pěstuje jistá akademičnost,kterou tam prosazuje Robert Hugo a jím ovlivněný Tomáš Halík.Já proti tomu nejsem, myslím si, že studentský kostel by měl mít solidníkulturu hudební a považuji Roberta za výborného varhaníka. Ale myslím si, že tabohoslužba je také slavností všech těch věřících a zapojení lidu do liturgie ipo hudební stránce je žádoucí. Ten problém je na obou stranách. Je to taktrochu také o Halíkově vizi pastorace, s níž sámvedu polemiku. On je skvělý kazatel, který mnoha lidem a samozřejmě i mě hodnězasáhl do života, ve smyslu formování určitých otázek a orientace duchovníhoživota. On má představu tohoto kostela jako takové křižovatky, kde hodně lidípřijde a pak zas odejde svým směrem. Já pocházím z tradičních poměrů a jepro mě důležitá otázka patření někam. Jsem pro společenství, rozhodně ne pronějaká tuhá „společenství spravedlivých“, ale jsem pro vztah a aktivizaci.Kromě toho si myslím, že ta farnost má obrovský potenciál, který leží nevyužit.Je tam hodně lidí z nejrůznějších oborů a prostředí. Jestliže se cítímv tom společenství dobře, tak mám důvod zpívat. Určitě se to zlepšilo, alecítím stále jistou ostýchavost. Lidé zpívající při mši vyjadřují jednotu, kteránezačíná a nekončí prostě tím okamžikem jako při nějakém tom „národnímhokejovém obžerství“ ve smyslu stržení davovou psychózou: kdo neskáče, neníČech. Vyjadřují otevřenost, a to musí mít i nějaké podmínky. Ti lidé se musíznát. /B/ Část této výpovědi potvrzuje další z dotázaných: Mám takový dojem, že u Salvátora lidi netvoří jednupartu. Kostel pro všechny a pro nikoho. Trošku se tam stydí, ale necítí se tamjako „to je ten náš kostel, ta naše farnost“. Je to jako přechodný momentv jejich životě, pak odjedou ze studií. /D/

Jak respondenti říkají, velmi důležitý je doprovod ke zpěvu. Pokud totižchceme, aby celý kostel zpíval na úkor profesionálního provedení hudebníhodoprovodu, pak musí nést melodii písně bez přílišného uměleckého preludování,aby mohl zpívat celý kostel, a ne jen dvojice studentů AMU, kteří mají samiproblém se chytit. Je ale asi na místě zjistit, co si vlastně farnost přeje. Nato jsem se ale v tomto průzkumu nesoustředil. Další věcí je opakovánípísní, aby se je lidé byli schopni naučit, což se v tomto kostele jižúspěšně daří.

Dále se dotazovaní relativně dobře shodují v tom, že zpěv velmizávisí na prostředí, ve kterém má člověk zpívat. Shodují se na tom, že jenutné, aby se lidé znali a cítili se tak v rámci možností jako ve svédomovské farnosti. Jakým způsobem lze vytvářet nová společenství studentů vedlejejich kolejních, školních a domovských je otázka, týkající se zřejmě izpůsobu pastorace.^[2]

To všechno možná dost závisí i na farnících: Zdá se mi (to je možná výsada Čechů), že pokud od nich nikdo nicnechce, tak je všechno v pořádku, ale když se žádá vlastní účast, je tošpatné. … Na tom venkově je to samozřejmě ještě horší než ve městě, protožetěch lidí je tam míň. Chodí tam většinou ta stará generace, která se sice snažízpívat, ale prostě už ten zpěv moc nejde. Takže to je takové trošku občasžalostné. Pokud se pro ten zpěv ta nová generace nenadchne, tak … zase jeproblém, že je stydlivá, stydí se za ten svůj projev, a to jak ve zpěvu, takdávat najevo nějaké svoje emoce. Tím pádem je to takové jako trošku mrtvé. /D/

Nechuť mladé generace zpívat možná také souvisí s konzumnímzpůsobem života většiny společnosti (ve svém životě můžeme a chceme mítvšechno, všechno prožít a být vším a z života se stává honička zapříležitostmi), který bývá založen na podávání výkonu. Chceme všechno dokonalé,a to co dokonalé není, nestojí o pozornost. Pokud tedy nejsme profesionálnímihudebníky, nebo zpěváky, nemá ani cenu snažit se zpívat nebo začít hrát nanějaký hudební nástroj, protože přece na to už je pozdě a to by se člověkmusel začít učit v dětství. Na všechno už vlastně máme profesionály: nahudbu (reprodukovaná hudba zcela převážila nad vlastní hudební produkcí), navýtvarné umění (kdo si doma dnes kreslí nebo alespoň vymaluje byt?), naveškerou výrobu či opravu (stále méně lidí doma „kutí“ nebo opravují staré apoškozené věci) a dokonce i na zábavu (nač být vtipný, když si můžu zapnoutnějaký zábavný pořad v TV?). Zkrátka na tohle není čas. Asi bychom si mělidávat velký pozor, aby se tento showbusiness spojenýs požadavkem „dokonalosti“ časem nedostal i do liturgie a nezabil ji.

Instrumentálnízázemí, repertoár sboru a jeho oblíbenost

Repertoár této scholy tvoří tři hlavní části:klasika, zpěvy z Taizé, spirituály. Názory se přílišnelišili v tom, že repertoár by měl být co nejpestřejší: Myslím, že je to docela fajn, je docela pestrý, cožse mi líbí. Rozhodně bych ale víc obměňovala písničky. Mám dojem, že už dlouhoudobu zpíváme při postu stejné písně, nebo jen dvě nové, a o ostatních dobáchani nemluvě. /A/ Tento modeltrojnožky: spirituály, Taizé a klasika jsemvytvářel… Jsem pro pestrost. /B/ Repertoármi vcelku vyhovuje. Je tam záběr věcí, které mi jsou v něčem blízké. /C/Tak jak je, mi vyhovuje. Myslím si, že jepotřeba rozvíjet univerzálnost scholy. Aby bylaschopná reagovat na požadavky, který tady jsou, jak od církve, tak od přístupůk tomu rozměru té hudby. Prosazuji to i za cenu určité (ztráty)kvality, (spíše) než specializaci. /D/ Repertoár musí být utvářenv interakci s farností.

Oblíbené jsou spirituály – americké: Mámráda klasiku a americké spirituály spíš než africké, protože člověka nutí sehýbat (aspoň do rytmu), jsou takové živě a rytmické. Někdy si připadám divně,když já sama mám nutkání a skoro do nich tančím a ostatní tak nějak ztuhlezpívají. Zní to pak navíc tak nějak uměle – zřejmě bez charismatu, kterýv sobě mají – pohybu. Pohyb k nim patří. /A/ i africké: Spirituály mám taky rád, hlavně africké. Rád bychzažil nějakou africkou liturgii. Přece jenom tu máme nějaké dekorum v téliturgii, hlavně co se týče pohybů… Ta rytmičnost aktivizuje a stimulujeprimární antropologické konstanty jako je tlukot srdce, což se v původníchšamanských kulturách ukazuje docela přesně. Má to svoje (předpoklady): tady byto nejspíš působilo extravagantně a banálně. Tedy aspoň, co já jsem zažil zaliturgický tanec… Dá se to zazpívat s nasazením, které může vytvořitnapětí, se kterým jsou psané. Židovské tance nejsou přímo v liturgii, alejsou společenské. Evropské tance jsou většinou dost soukromé. Tanec můžeuvolňovat napětí a zapojit tělo do vanutí ducha a učinit tělo něčím, co je takyúčastno. V katolické liturgii jsou také symbolické úkony těla a mělobychom se trochu soustředit na jejich naplňování. /B/ A samozřejmě iklasika: Jazyk Zulu je mi kupodivu bližšínež angličtina. Ráda mám staré latinské polyfonie, které když začneme zpívatdobře a čistě, tak se mi to bude líbit. Pak mi jsou blízké zpěvy z Taizé. Ty mají něco společného s polyfonií. /C/a požadavky jsou kladeny i na hloubku hudby: Jáosobně mám rád spíš meditativní písně, které mají nějakou hloubku./D/

Co se týče nových věcí, shodují se respondenti v tom, že by semohli víc zpívat rytmické mše od Ebena, Renče, Pololáníka a dalšíchsoučasných ordinárií. Např. Truvérskou jsme už dlouho nezpívali. Mohlo by být víc rytmickýchpísniček třeba při kytaře a kontrabasu. /A/ Řekla bych, že jsou moderní věci, který mají co dát,jsou dobře zpívatelné a nejsou moc známé. Nechtěla bych to zpívat pořád, aleobčas pro zpestření. Eben a Renč. Tohle se dá izpívat s lidem. /C/ Pak je tu připomínka k zastoupenínástrojů. Je třeba instrumentalizovat a zatím se todaří. Renčovu Truvérskou mši vzpomíná také MartinaMašková v rozhovoru (viz výše).

Ohledně písníz Taizé se názory různí, ale většinou vztahrespondentů k nim prošel změnou: Taizovky moc rádanemám a hlavně si nemyslím, že bychom je měli pořád dokola zkoušet. Zpívalijsme je už mnohokrát. I když pak s nástroji v kostele svůj účel asisplní a je to hezké. /A/ V poslednídobě jsem si oblíbil Taizé, protože tam jsou teďnástroje a je v tom i polyfoničnost. To je model duchovní hudby, kdy najednoduchém nápěvu se dá mnoho rozvíjet. Pak to vlastně probíhá jako takováspirálová meditace, která se stále osvěžuje hudebním doprovodem. Pochopil jsem,že je to mnohem hlubší, než se mi to na první pohled zdálo. Líbí se mi tenvztah k tradici, ty zpěvy jsou velmi populární. Spojují cosi velmi staréhos dneškem. To mě utvrzuje v tom, že ve vědomí tradice se dá přinést něconového. /B/ K čemuž dodává odborník: Nevyužívají nic nového. Ty kompoziční postupy jsou od středověkustejné… viz cantus firmus,který se používal pro kompozici vícehlasých motet… /D/Písně z Taizé jsou zřejmě jakýmsi zhodnocenímtradice duchovní hudby. Mají v sobě jak polyfonní, tak meditační prvky.Opakováním krátkého, snadného nápěvu dochází ke koncentraci na jediný obsah.Člověk se již nesoustředí na slova, která jsou v písni, ale právě najediný obsah. Prvek opakování je společný více náboženským tradicím: opakování manter, v pravoslaví Ježíšova modlitba, modlitbarůžence, dzikr. Dochází tím k překonáníhektičnosti všedního dne a kritickému odstupu (vyloučení vůle a ochotapřipustit emoce tak, jak přicházejí).^[3]

K tomu, co dokostela rozhodně patří, jsou nástroje: Bylbych pro větší využití bicích nástrojů, žesťových nástrojů, pozounů, trubek, ajemných nástrojů, jako je hoboj. Nepodařilo se nám ještě sehnat hobojistu.Věřím, že se to podaří. /B/ Zřejmě je zde ale stejně nutná citlivostvýběru (asi jako všude): …moc se mi tam líbípozoun a trubka, protože ten kostel nádherně rozezní. Samozřejměv tomto kostele nestojím o bicí nebo elektrickou kytaru, ale jinde jeto možná na místě. /A/ Měv kostele nevadí v podstatě žádný nástroj, jde hodně o to, citlivězvolit moment, kdy tam ten nástroj zasadit. Bicí, tympány, trouby, velký kostelmůže zvládnout i pozoun nebo trombón./C/ Určitě do kostela patří varhany! Co bych asi nepřijal v kostelejako Salvátor je rocková mše. Nevadila by mi v prostoru, který by byl proni vhodný… Cítím, že do tohoto prostoru nepatří, že by se to tam nehodilo.Jinak rozhodně všechny klasické nástroje: žestě, trumpety s varhanami,všechno ostatní…/D/

Společnéaktivity sboru mimo kostel

Společné aktivitymimo kostel znamenají pro všechny účastníky příležitost k vytvoření novéhopřátelského zázemí: Pro mě sbor vždycky tadyv Praze znamenal určité zázemí a já jsem se v něm cítil dobře. Mámtam své přátele a mám k němu i jiný vztah než hudební. Co sev tom sboru daří je právě aktivizovat vědomí společné práce a radostiz ní. To prostředí se mi zdá čím dál tím vřelejší a vlídnější. Jsem rád vesboru nejen kvůli zpívání. Pořádaly se festivaly v Přibyslavi, letos sepodařilo připravit širší spektrum vyžití. Bylo tam divadlo, tanec, výstavafotek… Kultura společné solidní zábavy. Nebyla to prvoplánová veselost, alespontánní radost. To se nedá naplánovat, ale byl to také důvod k oslavě.Dál svatby – hlavně ty interní, vždy připravíme nějaké hudební překvapení.Skvělá byla svatba Marušky Peterkové. Ta se moc povedla. Byla to veřejná oslavaintimního rozhodnutí. – Víkendy. Večery národnjw duchu wlastenském – tradiční, oslavanarozenin. Rád slavím už z principu – je to společný sváteční okamžik.Tuto tradici začal Petr Homola ruským večerem. Tyhle tematické večery jsou tímspeciální, dál můžou ty lidi spojit. Ty večery koncipuji tak, že je to projednou, že už to víckrát není, a to je to, co mám rád. /B/ Myslím, že je moc fajn, že se takhle scházíme i mimokostel a (že konáme) akce, které jsou v nějakém duchu…/A/ Hospůdky a happeningy, turistická akce na Bezděz, promě je dobrý doplněk. Obvykle tam jsou lidé, kteří mi jsou něčím blízcí, a tenčas s nimi trávím ráda. /C/ Oslavanarozenin v Náchodě, bylo to fajn, že jsem mohl poznat ostatní lidi a žeto bude fungovat. Dvakrát Přibyslav, odpočinek a poznávání jednotlivých členů.Pěkná atmosféra. /D/ Je to hlavně také příležitost pro seznámenímimo kostelní půdu – mimo obvyklé místo, příležitost k poznávání druhéhočlověka jinak než ve sboru, bez obvyklých rolí, do kterých se všichnistylizujeme a které přijímáme ve svém životě. Tyto aktivity se tak velkou měroupodílejí na vytvoření scholy jako „interaktivního“ aspolečenství vzájemně si blízkých lidí.

Přátelskévztahy versus profesionalita sboru

Scholase může stát jedním ze společenství, které u kostela docela dobře funguje. Jakosbor se však nachází mezi dvěma mlýnskými kameny: „Je to trošku dilema, teď jsme to řešili na té naší schůzi. Je takováScila a Charybda. Buď profesionalismus nebo socialismus. Ono to musí jít nějakdohromady. Jedním z řešení je omezení akcí, abychom nezpívali tu a onde.Ono to nejde ani prakticky, protože nikdo nemá jenom sbor a je to asi dobře.Nikdy z nás nebude sbor, který jenom zpívá, a byla by to škoda. A žebudeme trávit třeba jenom dva víkendy za semestr (společně), což je přijatelné.A lidé se na to třeba budou víc těšit a ta soustředění budou lepší. Méně je asiněkdy více. Osobně jsem pro charitativní akce a pro víc socialismu. Plesy,jezdíme na běžky. Soustředění se taky moc povedlo. Mohli jsme si víc popovídata navíc nacvičit hlasový projev. Byly to krátké společné okamžiky, na které budemožno vzpomínat. Je to taky trochu prostor pro komunikaci mezi lidmi různýchoborů. Je to slušný amatérský sbor s aspirací na poloprofesionálnísbor. Teď se to hodně zlepšilo zvukově, přišlo tam hodně lidí, kteří dobřezpívají a mají zájem, což je hrozně dobře. Jinak máme jistý strop, který jedobrý a je dán tím, že se obsazení pořád mění. Důraz na jednotné znění hlasů,aby tenor zněl jako jeden tenor a ne jako Vojta Mašek atd. /B/ Samozřejmě. Mám mnoho přátel mezi sboristy a je tomyslím moc dobré i pro zpěv. Je to samozřejmě o hledání hranic, kam ještěmůžeme zajít a kam už ne. Je to dobré taky pro komunikaci mezi scholou a jejími vedoucími. Co chceme a co se nám až toliknelíbí atd. S tím také souvisí možnost uspořádání schůze sboru, kde můžekaždý přednést svůj příspěvek k tomu, co se mu líbí a co ne a co by sedalo zlepšit atd. Jediný konflikt v tomto ohledu mne napadá s tím, žekdyž tam někdo chodí a má tam přátele (třeba jediné), ale přitom zpívá falešně,tak jestli mu to říct nebo ne. Nemyslím si ale, že náš sbor je profesionální aže se na to u nás nehraje. Konflikt z toho ale může opravdu vzniknout,bude-li to opravdu špatné. /A/ Abyten sbor mohl taky něco dávat těm lidem v tom kostele, tak musí míturčitou úroveň, co se týče profesionality. Nemám ale ambice na to, aby ten sborbyl úplně čistý. Dokonce bych řekla, že je mi příjemnější, když je to malilinkolidový. /C/ To je těžká věc. Známpár sborů, které na to dojely. Je potřeba odlišovat čas pro práci a čas prozábavu. Tím se dá předejít nedorozuměním, že když někomu něco vytknu, tak tonení osobní, ale pracovní. Je rozdíl mezi scholou aobyčejným sborem, který jen zpívá a je čistě profesionální. /D/Z těchto výpovědí jsou jasné dva mantinely, totiž „profesionalismus a socialismus“, mezikterými se schola snaží udržet směr „zlatou střednícestou“. Způsob, jakým se s tímto napětím vyrovnat a zároveň nerezignovatani na jednu snahu navrhuje respondent D důsledným rozlišováním práce odzábavy, pracovní a osobní stránky vztahů ve schole. V tomtoohledu se zdá být také značně užitečná možnost vyjádření vlastních názorů anápadů na „sborových schůzích“.

Tato schola má docela netradičně tři regenschori:Myslím si, že je to určitě moc dobré. Každýje svým způsobem odborník. Martina na spirituály, s tou je někdy těžkádomluva při zkoušce s tím, co potřebujeme zopakovat a tak, je na ní vidětúnava, ale na koncertu byla úplně skvělá, zdálo se že při dirigování tančí abyla nadšená, pořád se usmívala a dodávala nám tak moc energie pro zpěv a takynás pochválila, což je důležité; Tomáš spíš na klasiku, ten se teď moc zlepšil,moc se mi líbila při koncertu jeho dynamika. Nejuniverzálnější je Michal, je toopravdový profesionál, jeho rozezpívání je moc dobré a kvalitní, taky je tolegrace a ví kdy nás má pochválit, kde jemně přitlačit a jak. Je vidět, žekromě kvalitního hudebního vzdělání má také pedagogické vzdělání./A/Někdy s tím ovšem mohou být i problémy: Zezačátku jsem z toho měl vítr, neměl jsem s tím dobré zkušenosti, alenakonec to je docela dobré. Je zajímavé, že to vůbec funguje. Asi to svědčí otoleranci těch lidí a důvěře mezi sebou. To se mi na tom moc líbí. Jsem rád, žeto takhle dopadlo. /D/ Každýz těch lidí má své vlohy a má tomu sboru co dát, ale někdy je problém toskloubit. Což je velký plus, ale na škodu věci může být špatná domluva a tak. /C/Mít tři regenschori může mít mnoho kladů, ale jen zapodmínky neustále udržitelné komunikace mezi nimi a rozdělení a respektováníúloh jednotlivých vedoucích scholy.

III.Závěr

V této prácijsem chtěl zjistit, čím je duchovní hudba a hudba vůbec pro lidi, kteří se naní podílejí svým zpěvem a dirigováním. Zdá se mi, že je velmi důležitákomunikace a důraz na vzájemné porozumění. Schola ikostel jsou organická tělesa a mají-li taková zůstat, pak právě zde musíkomunikace fungovat. Je to úkol každého poctivého křesťana: být schopenkomunikace a udržovat ji, obzvláště na úrovni vztahů, které tomuto společenstvírozhodně nechybí. Nemělo by to být jednostranné. Neměl by převládnout názor: „Jámám pravdu a tak to je a tak to bude.“ V této scholekomunikace existuje (viz organizační schůze všech členů, kde může každýpředložit své připomínky a návrhy a není to bez odezvy) a probíhá i na úrovni schola – duchovní správa, což zaručuje její životaschopnost.Horší už je to s komunikací: duchovní správa – farnost a schola – farnost. Tato komunikace musí být živenamezilidskými vztahy, aby nezdegenerovala.

Zároveň se církevv tomto průzkumu projevila mimo jiné také jako pokojné útočiště múz.Vzhledem k hudbě, která může být silným spojujícím stimulem, je to ipříznivé pro vztahy v ní. Domnívám se, že zpěv má stejnou důležitost jakomodlitba, a je proto třeba vrátit mu jeho cenu. Zpěv je důležitý, ať užv jakékoli kvalitě – i špatný s možností, že se bude zdokonalovat, jelepší než nic. Je to jedno z nejjednodušších vyjádření vnitřních pocitů.

Můžeme-li říci, ženáboženství je antropologická konstanta, pak totéž můžeme s jistotoutvrdit i o hudbě. Nestačí však pasivní poslech hudby, stejně jako nestačí pasivní(povrchní) nábožnost. Stejně tak jako nemohou být všichni lidé duchovnímivůdci, mnichy nebo kněžími, a přesto se modlí anestačí jim chodit se do kostela na mši jen koukat, ale aktivně se jí účastnit,tak také nemohou být všichni profesionálními hudebníky, a přesto si budou lidézpívat (třeba i falešně) a nebude jim stačit ohraná deska.

IV.Dodatek: Kostel a život v něm

Historiekostela

Část Klementinastojí na místě bývalého gotického dominikánského kláštera a kostel zřejmězaujímá plochu bývalého klášterního kostela sv.Bartoloměje. Dle míněníněkterých autorů sdílí kostel se starším předchůdcem část jižní zdi a možná išest pilířů presbytáře. Roku 1421 klášter i s kostelem údajně vypálilihusité, poté bylo městiště rozprodáno a na parceláchvznikla měšťanská zástavba, včetně kovárny, stojící zhruba v místechdnešní kruchty. Když přišli jezuité roku 1555 do Prahy, vyhlédli si právě totomísto, vykoupili pozemek, zbourali vzniklé domy a začali stavět: toho roku sitotiž Petr Canisius, spolupracovník zakladatelejezuitského řádu sv.Ignáce, vybral při své návštěvě Prahy za budoucí sídlojezuitské koleje pozemek zpustlého dominikánského kláštera sv.Klimenta (odtudKlementinum). Kostel sv.Klimenta, opravený pro nový bohoslužebný provoz, byldle dobových popisů malý a temný, a tak po krátké době přestal pro německákázání stačit. Začalo se tedy uvažovat o stavbě nového kostela, který měl býtnavíc určen pro kázání v českém jazyce. Na stavbu přispěl zejména císař.19.června 1578 začaly přípravy ke stavbě a v srpnu se již začalo stavět.Kostel, který začali jezuité na vykoupených pozemcích stavět (vedou se spory,zda to bylo na místě kostela sv.Klimenta nebo kaple sv.Bartoloměje), měl býtsnad volným napodobením kostela sv. Salvátora na Golgotě, podobně jako Vlašskákaple při jeho boku měla imitovat jeruzalémskou rotundu AnastasisChristi. Autory ideového návrhu první části stavbybyli zřejmě jezuitský vizitátor P. N. Lanoy a rektorkoleje P. Campanus. Stavitelem první fáze bylšvýcarský Ital M. Fontana diBrusata (Novazzano).

Na den sv.Tomášeapoštola, dne 21.prosince roku 1580, byl vysvěcen hlavní oltář Nejsv. Spasitele (Salvátora) – ten dnešní pochází ažz poloviny 18. století – a rok nato byla dokončena jižní věž (o dvěpatra nižší než dnes), v ní pak zavěšeny dva zvony. Tím byly dokončenystavební práce první etapy. Kostel byl přesně o polovinu kratší než dnešní,v podstatě byl dostavěn pouze presbytář a příčná loď. V místědnešních prvních lavic v hlavní lodi stála příčka, provizorně uzavírajícínedokončený kostel, a před ní byl zřejmě kůr pro hudebníky. V této prvnífázi byste v kostele mohli spatřit gotizující (či ještě gotické?) hrotitéoblouky mezi pilíři, taktéž okna v příčné lodi byla zakončena oblouky aještě nepřerušena pozdější stavbou bočních poloelipsovitýchgalerií, jež dnes spojují empory presbytáře s emporami hlavní lodi.

Původně chtělijezuité celý kostel vybudovat naráz, ale upustili od této myšlenky, neboť senedostávalo peněz a roku 1582 vypukla morová nákaza. Na popeleční středu 1582se zde začaly pravidelně sloužit bohoslužby a v té době (ne-li již o rokdříve) se v kostele také odehrálo první české kázání.

Kostel mělv té době (a ještě dlouho potom) podobu baziliky, neboť namísto dnešnígalerie byla kruhová okna, jimiž pronikalo světlo přímo do hlavní lodi.Z kostela je již neuvidíte, jsou zazděna a zakryta krásnými štuky andělů,ovšem z půdy nad bočními loděmi je lze vidět téměř neporušená.

K rozšíření kostela jezuitépřistoupili až roku 1600, když předtím vykoupili parcely na místě dnešní hlavnílodi (včetně kovárny v místě kůru). V téměř dvacetiletém mezidobí sepodařilo zřídit sakristii, společnou i vedlejšímu kostelu sv. Klimenta (obojíještě ve starší podobě). Roku 1601 byla dostavba kostela Nejsv.Salvátora dokončena, o čemž svědčí i nápis s letopočtem nad hlavnímportálem (Jesu Christo Mundi Salvatori Dicatum MDCI). Na stavební náklad přispěl císař Rudolf II.a několik šlechticů a měšťanů. Dne 3. října 1601 byl na hlavní oltář umístěnobraz Proměnění Páně od J. J. Haeringa, kopie slavnéhoobrazu Rafaelova. Kromě něj bylo do presbytáře umístěno ještě osm soch,z nichž dvě představovaly Ignáce a Františka Xaverského. Celý kostel všakještě nebyl vysvěcen, příčka mezi starší částí (presbytářem) a novou částí(hlavní lodí) byla odstraněna teprve roku následujícího, ne-li později, a celýkostel tak byl zpřístupněn veřejnosti.

Duchovníspráva

P.Prof. PhDr. ThDr. TomášHalík: Narodil se 1. června 1948.Vystudoval FF UK (studoval u J. Patočky), rovněž vystudoval klinickoupsychologii a posléze Papežskou Lateránskou univerzitu v Římě. V 70. letechpracoval jako sociolog v Chemoprojektu a přednášel psychologii na Institutuřízení min. průmyslu. V 80. letech byl psychologem protialkoholního oddělení, ajak sám říká, sloužil těm nejchudším, životním ztroskotancům, což ho naučilobýt k lidem citlivým. Na kněze byl tajně vysvěcen v Erfurtur. 1978, předtím tajně studoval teologii v Praze. Je prezidentem Českékřesťanské akademie, profesorem FF UK., přednáší na FSV UK a na Papežskéteologické fakultě ve Wroclawi.

P.MUDr. Zdeněk Králík: Nar. 16. 7.1954 v Brně, vystudoval medicínu, pracoval v nemocnici v NovémMěstě na Moravě jako anesteziolog. V době totality začal tajně studovatteologii, studium dokončil po roce 1989 v Německu na Vysoké škole palotinů ve Vallendaru (u Koblence). Po jáhenském svěcení působil jako jáhen vefarnosti Bopard (Rheinland– Pfalz). Na kněze byl vysvěcen v Brně r. 1994,od té doby působí jako kaplan ve farnosti NejsvětějšíhoSalvátora v Praze. Kromě práce pro farnost se angažuje v rámci Schönstattského hnutí, jehož je koordinátorem (věnuje sepráci s mládeží, pořádá exercicie).

P.Ing. Ladislav Štefek: Nar. 19. 9.1958 v Příboře, vystudoval SŠ chemickouv Ostravě, poté VŠCHT v Pardubicích (analytická chemie), pracovalv ČKD Hradec Králové – oddělení pro analýzu vzorků oceli – do 1990. Potévstoupil do postulátu k Schönstattským Otcům,který probíhal jakožto celá následující formace v Německu (Schönstatt = část městečka Vallendar).Teologii vystudoval v Německu kombinovaným studiem na Františkánské vysokéškole a universitě v Münsteru. Jako jáhenpůsobil ve farnosti Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích, tamtéžměl i své kaplanské praktikum. Na kněze byl vysvěcen r. 1997 v Brně.Nyní je kaplanem ve farnosti Nejsvětějšího Salvátorav Praze. Mimo této činnosti se věnuje práci v rámci Schönstattského hnutí, a to pastoraci rodin, dívčí mládeže,jako exercitátor pro rodiny a řeholnice.

Hudebníspráva

V tomtokostele se střídají dva varhaníci, ale nejčastěji hraje Robert Hugo a někdyzaskočí Tomáš Jajtner.

Michal Reiser, Martina Mašková a Tomáš Jajtnerjsou dirigenty a hudebními vedoucími scholy. MartinaMašková je zakladatelkou sboru a rozhovor s ní je uveden výše.

Organizacezkoušek sboru

Zkoušky této scholy se konají každé úterý od 17.30 do 19.00, kdy začínástudentská mše. Na začátku každé zkoušky se obvykle scholarozdělí na dvě části: mužskou a ženskou. Mužské hlasy jdou nad sakristii do „kvelbu“ a ženské hlasy zůstávají v sakristii. Tatočást zkoušky se nazývá „dělenka“ a byl to jeden z inovačních nápadů kezlepšení a zrychlení zkoušek. Nejpozději v 18:00 se obě části opět sejdouke společnému nacvičení skladeb. Postavení hlasů bylo po dlouhou dobu takové,že od pravice regenschoriho byly hlasy řazeny bas,tenor, alt a řada končila u jeho levice sopránem. Nové postavení, které jepokusem zlepšit hlasovou kulturu a výraz scholy, jetakové, že naproti regenschorimu stojí zpravav první řadě alt se sopránem a v řadě druhé bas s tenorem.

Krom tří vedoucíchscholy, kteří se starají o výběr skladeb a plánuzpívání, zkoušek a akcí, funguje při schole takéslužba na noty, která se snaží o včasnou distribuci not a jejich roztřídění auložení na konci zkoušky na příslušná místa.

^[1]Taizé je komunita ve Francii, pro své zaměřeníje toto místo často označováno za ekumenickou baštu. Komunitu založil bratr Roger, který za druhé světové války ve svém domě přijímal aukrýval uprchlíky, hlavně Židy, před nacisty, jako hledání cestyk uzdravení rozkolů mezi křesťany.

^[2]Pastorace se v tomto kostele neredukuje pouze na mše nebo adoraci.K tomuto kostelu patří také studentský klub Betanies pravidelným programem. V sakristii tohoto kostela a přilehlém „kvelbu“ také ale probíhají různé pastorační činnosti.Každoročně se tu připravují desítky lidí na přijetí svátosti křtu a svátostibiřmování. Pastorační asistent Martin Staněk zde připravuje mladé páry nasvátost manželskou a také zde proběhl kurz pro ministranty, zahrnujícíteoretické i praktické znalosti z liturgie, misálu atd. Každou prvníneděli v měsíci se tu pořádají různá umělecká představení a besedy, kteréjsou i mimo tento časový rámec časté. Dále se konají různé poutě a koncerty ajiné, jako třeba společná modlitba růžence či breviáře.

^[3]Grom, B., Religionspsychologie, München 1992, s. 253-269