Bonifác VIII.: Laici nepřáteli kleriků

Právě počítáme 700 let od smrti jednoho z nejslavnějších,nejkontroverznějších, nejvlivnějších a nejméně úspěšných papežů všech dob,Bonifáce VIII. (vlastním jménem Benedetto Gaetano, * kolem r. 1235 v Anagni,papežem zvolen 24. prosince 1294, + 11. října 1303 v Římě). Připomeňme sijeho život a odkaz.

Bonifác pocházel z italské šlechtické rodiny se španělskýmikořeny. Vystudoval práva a díky svým mimořádným schopnostem udělal skvěloukariéru, nejdříve v církevních diplomatických službách a potév papežské kurii. Kardinálem-jáhnem byl jmenován roku 1281, o deset letpozději se stal kardinálem-knězem. Vrcholu dosáhl roku 1294 jako nástupceCelestýna V., jediného papeže, který kdy na svůj úřad dobrovolně abdikoval.Celestýn zřejmě moudře nahlédl, že pro řízení církve nemá talent, a chtěl sezase vrátit ke svému poustevničení, odkud byl před několika měsíci kardinály„vytažen“ do čela církve; zvolen byl snad pro svoji pověst světce, snad –v duchu voleb bezradného pobrežněvovskéhopolitbyra – také pro svou očekávanou „neškodnost“.

Možná není pravda, jak se často tvrdívalo, že budoucí Bonifác VIII.Celestýna k odstoupení donutil (a kdyby to i nakrásně pravda byla, asi byto samo o sobě nebylo nic příliš špatného, neboť svatí poustevníci jsou opravduužitečnější v lese než na papežském trůně). Pravda ovšem je, že Bonifácsvého předchůdce poté držel v zajetí – expapežovise podařily dva útěky, ale pokaždé byl ozbrojenci svého nástupce opět dopaden –a co hůře, držel ho v nelidských podmínkách, v kobce stísněné tak, že„místo, kde stály světcovy nohy, když říkal mši, bylo totéž místo, na kterépotom skládal hlavu ke spánku“. I když pochopitelným důvodem vazby byla snahazabránit četným Bonifácovým protivníkům, aby nezkušeného a naivního Celestýnanezneužili jako vzdoropapeže, nelze hanebné zacházení s nevinným starcemomlouvat ani středověkými poměry. Je možné, že tragická Celestýnova zkušenostpřiměla některé z jeho následníků-papežů, aby zůstali v úřadě, třebažetaké viděli, že na své povinnosti nestačí?

Bonifácův pontifikát nebyl nijak mimořádně dlouhý, ale během jehotrvání se papež stačil dostat do prudkých konfliktů snad se všemi významnějšímipanovníky tehdejší Evropy. Například s naším Václavem II. se svářil o způsob,jakým se Václav zmocnil uherské koruny, a vůbec se snažil bránit územní expanzitohoto podnikavého Přemyslovce. Ve srovnání například s papežovýmikrvavými spory s francouzským králem Filipem Sličným však toto vše bylavcelku nevinná šarvátka. A vzhledem k tomu, že papežovy ambice a představyo vlastní důstojnosti značně převyšovaly jeho reálnou moc, většinu těchto sporůs panovníky prohrál. Dá se říci, že politické ponížení svatopetrskéhostolce v této době znamenalo pád papežské moci vrcholného středověku apředurčilo následující období avignonského zajetí papežů.

Panovníci se proti Bonifácovi VIII. opírali nejen o vojska a politicképletichy, ale čelili papežským příkazům i politickou propagandou, na tehdejšídobu nečekaně dovednou a nečekaně neskrupulózní. Například lidé Filipa Sličnéhozadrželi papežovu bulu kritickou ke královi a namísto ní rozšiřovali úmyslnězfalšované znění. Filip sám navíc svolal všeobecné shromáždění tehdejšíchfrancouzských elit („stavy“) za účelem protipapežské propagandy; všichnipřítomní zde také povinně museli vyslovit podporu králi proti papežovi. Papežbojoval interdikty a exkomunikacemi, jejichž uplatnění však většinou nebylschopen vynutit, a především okružními listy, vyjadřujícími jeho extrémněvystupňované právní a teologické nároky. Zdá se mi, že nejeden pozdější sporprobíhal podle podobného schématu: násilí a propaganda státu proti bezzubýmhrozbám a silným slovům církve. Zde Bonifác a jeho protivníci razili cestubudoucnosti až do našich dní.

Jaké byly Bonifácovy nároky? Nejlépe je vyjadřuje jeho slavná encyklikaUnam sanctam (1302),vzniklá v rámci zmíněného boje proti Filipovi Sličnému. Pozoruhodné jsouv ní dvě věci. Především interpretace vztahu duchovní a světské moci(„dvou mečů“), podle které autorita obou mečů spočívá původně u papeže, jemužji předal Ježíš, a papež „světský“ meč pouze propůjčuje králům a může jim hopopřípadě také odejmout. A dále nedvojsmyslná dogmatická formulace o spasitelnénezbytnosti podrobit se papežovi, jíž celá encyklika vrcholí:

„Tato jedna a jediná církev tedy nemá dvě hlavy jako nějaká zrůda, alejenom jedno tělo a jednu hlavu, totiž Krista a jeho zástupce Petra a jehonástupce. Neboť Pán osobně řekl Petrovi: Pas mé ovce (Jan 21, 17). Řekl , mé‘,a to zcela všeobecně, ne jen jednotlivé ovce, tu či onu. Z toho plyne, žemu je svěřil všechny.

Jestliže tedy Řekové (= pravoslavní, pozn. aut.) nebo jiní tvrdí, ženebyli svěřeni Petrovi a jeho nástupcům, pak musejí nezbytně také přiznat, ženepatří ke Kristovým ovcím; neboť Pán v Janově evangeliu říká: Je jenjeden ovčinec a jeden pastýř (10, 16). … Podřídit se římskému papeži jepro všechny lidi nezbytně nutné ke spáse: to vyhlašujeme, konstatujeme,definujeme a hlásáme.“

Nejen tedy staré „mimo církev není spásy, „ ale dokonce „bez papeženení spásy“. Tyto ani jiné věty encykliky nebyly římskokatolickou církví nikdyoficiálně odvolány a dodnes se objevují v katolických sbírkách dogmatickýchdefinic, jako je Neunerova-Roosovanebo Rahnerova-Wegerova. Jepravda, že takto mluvit dnes již slyšíme málokterého katolíka vyjma extremistů;tvrzení ale zůstává a vztahuje se na „všechny lidi“, i když původně bylo skorojistě myšleno pouze na „všechny evropské panovníky a biskupy počátku čtrnáctéhostoletí“. Existuje vůbec nějaký způsob, jak se staletých nánosů podobných„neomylných dogmat“ zbavit? (Mimochodem, třebaže Bonifác hledal všemožné cesty,jak prestiž papežství posílit, ideu papežské neomylnosti podle všeho neznal;tuto údajně odevždy a ode všech hlásanou pravdu nalezlo až devatenáctéstoletí.)

Ještě pochybnější je jiný teoretický „vedlejší produkt“ nekonečnýchBonifácových sporů s knížaty, a sice jeho „teologie laikátu“.Bula Clericis laicos,publikovaná r. 1296, měla – stejně jako mnohé jiné papežské předpisy přední i po ní – za cíl zakázat svévolné vyvlastňování církevního majetku panovníky;začíná však mnohem obecnějším a velmi silným tvrzením, že „laici jsou odedávnanepřáteli kleriků“. Bonifác VIII. tím zajisté nemyslel všechny laiky vůbec –pokud šlo například o jeho vlastní pokrevní příbuzné, nejen se k nimnechoval nikterak nepřátelsky, ale naopak jim z církevních peněz stavěl paláce.Měl na mysli spíše jen anglického krále Eduarda I., který právě v té doběve svém království vyraboval všechny církevní pokladnice, do kterých se jenmohl dostat, a pár dalších velmožů s podobnými sklony. Eduard seBonifácovi vysmál, teorie laikátu však zůstala; a jakpraví Peter Neuner v knize Laici a klérus, „ikdyž taková prohlášení byla podmíněna konkrétními politickými konflikty, bylajimi i teoreticky fixována opozice kléru a laiků, podřazenost či nadřazenostvzájemně nepřátelských stavů v církvi, „ tedy cosi, co původně bylo duchukřesťanství zcela cizí. Jestliže dnešní katolicismus stále ještě trpí klerikalismema hlubokou nedůvěrou k „laikům“, zakotvenou i v církevně právníchpředpisech, tak za to zčásti vděčíme i Bonifácovi.

Bonifác VIII., vášnivě ctižádostivý vladař, vynikající právník apochybný teolog toho v politice neprosadil mnoho. Měl velké cíle – zavéstv Evropě mír pod papežským „rozhodčím soudem“ a místo bratrovražednýchválek Angličanů s Francouzi raději napřít síly Evropanů do uvadajícíchkřížových výprav. Ale v době počínajícího podzimu středověku a nastupujícírenesance bylo jeho politické myšlení beznadějně anachronické. Jeho konecodpovídal celkové úspěšnosti jeho pontifikátu: zemřel nedlouho poté, co byl nakrátký čas zajat, oloupen a ponížen „komandem“ ozbrojenců Filipa Sličného, ajeho pohřeb byl podle dobové kroniky kvůli náhlé silné bouři „méně důstojný,než se sluší na papeže“. Díky Dantovi, florentskému ghibellinovis nechutí k papežské straně, není ani jeho památka v literatuřeslavná, třebaže sám Bonifác byl co do nádherymilovnosti a podpory umění vskutkuprvním renesančním papežem.

A tak asi nejlepším Bonifácovým vynálezem zůstává každých padesát letpořádané milostivé léto, které Bonifác poprvé vyhlásil roku 1300; milostivéléto je celosvětová pouť do Říma spojená s důrazem na boží milosrdenstvíke kajícím hříšníkům (toto důležité téma ovšem bývalo v danémkontextu zpravidla vyjadřováno magickým jazykem teorie odpustků, protože tatoteorie podporuje štědré dárcovství kajícníků církvi daleko spíše nežkonkurenční teorie „milosti darované zdarma“). Poutníků byly již v roce1300 desetitisíce a papež jim tehdy nařídil chodit vpravo, aby do sebev davu lidé proudící různými směry nevráželi. Podle některých prý tímtorozhodnutím předurčil orientaci silničního provozu ve většině zemí Evropy až dodnešních dní. Je otázka, zda by nebylo lépe, kdyby ono „jezdí se vpravo“, kterése učíme v první hodině autoškoly, nezůstalo jediným trvalým dědictvímtohoto nešťastného pontifika.

připravil JaS