Jste zde

Pontifikát osudných rozporů

autor: 

Dne 17. října 1979 jsem uveřejnil bilanci prvního roku papežství Jana Pavla II. Tento článek, otištěný v mnoha světových periodikách, rozhodl dva měsíce později o tom, že mi bylo jako katolickému teologovi odňato církevní učitelské oprávnění.

Dvacet pět let pontifikátu potvrdilo moji kritiku. Tento papež pro mně není největším, ale nejrozpornějším papežem dvacátého století. Je to papež s velkým nadáním v mnoha oblastech a zároveň papež mnoha nesprávných rozhodnutí. Převedeno na jednoho společného jmenovatele to znamená: jeho „zahraniční politika“ vyžaduje všude ve světě obrat, reformu, dialog. V příkrém rozporu k ní se nachází jeho „vnitřní politika“, která směřuje k obnově stavu před koncilem („status quoante Concilium“) a k odmítání a odpírání vnitrocírkevního dialogu. Tato rozporuplnost se projevuje v deseti širokých oblastech:

1. Tentýž člověk, který se navenek, vně církve, zasazuje o lidská práva, je odpírá uvnitř církve biskupům, teologům a především ženám: Vatikán nemůže a nesmí podepsat Prohlášení lidských práv Evropské rady; příliš mnoho kánonů středověkého a absolutistického římského církevního práva by se nejdřív muselo změnit. Oddělení a rozdělení pravomocí je v katolické církvi neznámé. Ve sporných případech funguje jeden a tentýž úřad jako zákonodárce, žalobce i soudce.

Následky: Episkopát je servilní a právní poměry jsou neudržitelné a neúnosné. Ten, kdo se dostane do sporu s vyšší církevní instancí, má mizivé vyhlídky na to, že by mohlo být rozhodnuto po právu a podle práva.

2. Velký mariánský ctitel, který propaguje vznešené ideály ženskosti, na druhé straně snižuje hodnotu žen a odmítá možnost, aby byly ordinovány pro církevní úřad: tento papež je atraktivní pro mnohé tradiční katolické ženy, odpuzuje ale moderní ženy, které chce „neomylně“ navždycky vyloučit z církevních úřadů a které ve věci zabraňování početí přiřazuje ke „kultuře smrti“.

Následky: rozpolcenost mezi vnějším konformismem a vnitřní samostatností svědomí, která – jako na příklad v záležitosti poradenství při konfliktech těhotenství – odcizuje římsky smýšlející biskupy ženám, a tím vede ke stále četnějším odchodům z církve i u těch, kteří a které byli dosud církvi věrní.

3. Jak kazatel pranýřující masovou chudobu a bídu ve světě, tak i ten, který je svým postojem k regulaci porodnosti a k problému přelidňování za tuto bídu spoluodpovědný: papež, který při svých četných cestách a také vůči konferenci OSN o přelidnění v Káhiře zaujímá postoj proti pilulce a proti kondomům, by mohl více než jiní státníci jednat ze spoluodpovědnosti proti nekontrolovanému růstu obyvatelstva v mnohých zemích i proti rozšiřování AIDS v Africe.

Následky: I v tradičně katolických zemích, jako v Irsku, Španělsku a Polsku, odmítají stále více papežskou sexuální morálku a brání se proti římskokatolické nekompromisnosti v záležitosti umělého potratu.

4. Jak propagátor celibátního, mužského obrazu kněze, tak i ten, kdo nese spoluodpovědnost za katastrofální nedostatek kněží, za zhroucení pastorace v mnoha zemích a za skandální případy pedofilie v kléru, které už není možné ututlat: to, že se kněžím stále ještě manželství zakazuje, je jenom jeden příklad toho, jak tento papež nedbá na nauku bible a na velkou katolickou tradici prvního tisíciletí, ve kterých není pro nositele církevního úřadu znám žádný zákon o celibátu, a vyslovuje se ve prospěch církevního práva z 11. století.

Následky: kádry se ztenčily, chybí dorost, brzy bude téměř polovina farností bez ordinovaných pastýřů a bez pravidelného slavení eucharistie, což už nemůže zastřít ani dovoz kněží z Polska, z Indie a z Afriky ani fatální slučování farností do „pastoračních jednotek“.

5. Jak pořadatel inflačního počtu lukrativní svatořečení, tak i ten, kdo zároveň nechává diktátorskou mocí své inkvizice postupovat proti nepohodlným teologům, kněžím,řeholníkům a biskupům: inkvizicí jsou pronásledováni především ti věřící, kteří se vyznačují kritickým myšlením a energickým úsilím o reformy. Stejně jako Pius XII. pronásledoval nejvýznamnější teology své doby (Chenu, Congar, de Lubac, Rahner, Teilhard de Chardin), tak i Jan Pavel II. (a jeho Velký inkvizitor Ratzinger) pronásleduje teology jako je Schillebeeckx, Balasuriya, Boff, Bulányi, Curran, jakož i biskupa Gaillota (Evreux) a arcibiskupa Huntigtona (Seattle).

Následky: církev pod dozorem, ve které se šíří udavačství, strach a nesvoboda. Biskupové se považují za římské místodržící, místo aby byli služebníky lidu v církvi, a teologové píší konformně nebo – mlčí.

6. Vychvalovatel ekumény, ale zároveň i ten, kdo zatěžuje a ztěžuje vztahy k ortodoxním – pravoslavným stejně tak jako k reformačním církvím a zabraňuje uznání jejich úřadů a staví se proti společenství evangelíků a katolíků při večeři Páně: papež by mohl úřady a slavnosti večeře Páně nekatolických církví uznat a eucharistické pohostinství u katolíků dovolit, jak to bylo již mnohokrát doporučeno ekumenickými studijními komisemi a jak to mnozí faráři v konkrétních podmínkách praktikují. Mohl by také slevit z přemrštěných středověkých mocenských nároků vůči orientálním církvím a církvím reformace. Ale ne, papež chce římský mocenský systém zachovat.

Následky: Ekumenické dorozuměníbylo po Vaticanum II. zablokováno. Papežství seprojevuje – jako již v jedenáctém a v šestnáctém století – jako největšípřekážka jednoty křesťanských církví ve svobodě a mnohosti.

7. Účastník Druhého vatikánského koncilu, ale zároveň ten, kdo pohrdá kolegialitou papeže s biskupy, na které se koncil usnesl, a kdo při každé příležitosti znovu celebruje triumfalistický absolutismus papežství: místo koncilových programů vyjádřených výrazy „aggiornamento – dialog – kolegialita – ekumenická otevřenost“ platí teď opět slova a skutky „znovuzřízení – učitelský úřad – poslušnost – nové pořímštění“.

Následky: masy lidí přítomné při papežových projevech by neměly zastírat pravdu: milióny se v průběhu tohoto pontifikátu dopustily „opuštění církve“ nebo se stáhly do vnitřní emigrace. Rozhořčení široké veřejnosti a médií nad hierarchickým sebeoslavováním hrozivě vzrostlo.

8. Zastánce rozhovoru mezi náboženstvími, ale zároveň ten, který tato náboženství kvalitativně znehodnocuje, když je označuje za nedostatečné formy víry: papež rád shromažďuje kolem sebe hodnostáře jiných náboženství. Ale teologický přístup k jejich snažným prosbám není příliš znát. Naopak papež se i ve znamení dialogu považuje spíše za „misionáře“ starého stylu.

Následky: Nedůvěra vůčiřímskému imperialismu je i nadále velmi rozšířena. A to nejenom u křesťanskýchcírkví, ale také v židovstvu a v islámu, a ještě daleko více v Indii a vČíně.

9. Zastánce soukromé i veřejné morálky, kterou obhajuje mocnými slovy, a angažovaný bojovník za mír, ale zároveň ten, kdo se jako morální autorita svým světu cizím rigorismem činí nevěrohodným: oprávněné morální úsilí papeže nedosáhlo úspěchu kvůli značně rigorózním pozicím v otázkách víry a mravů.

Následky: pro mnohé tradicionalistické katolíky zrovna tak jako pro ty sekulární je papež superstar; tímto autoritářstvím ale vydal papež svůj úřad rozkladu autority na pospas. Ačkoliv se projevuje na svých účinně mediálně inscenovaných cestách jako charismatický komunikátor (při současné neschopnosti k rozhovoru uvnitř církve a záplavě směrnic), chybí mu věrohodnost takového Jana XXIII.

10. Papež, který se v roce 2000 odhodlal k veřejnému vyznání hříchů, z toho nevyvodil téměř žádné praktické důsledky: jenom za pochybení „synů a dcer církve“ prosil o odpuštění, ne ale zapochybení „svatých otců“ a „samotné církve“.

Následky: polovičaté vyznání hříchů nemá žádné důsledky: žádný obrat, jen slova, žádné skutky. Místo aby seřídili podle kompasu evangelia, který vzhledem k současnému problematickémuvývoji ukazuje směrem ke svobodě, milosrdenství a lidumilnosti, řídí se v Římě stále ještě podle středověkého práva, které nabízí místo radostného poselství anachronické hrozby, dekrety, katechismy a sankce.

Roli polského papeže přizhroucení sovětského impéria není možno přehlédnout. Ale sovětský systém neztroskotal na papeži, nýbrž na svých vlastních hospodářských a společenských rozporech. Hluboká osobní tragika tohoto papeže spočívá v tom, že jeho polský katolický (středověce-protireformačně-antimodernistický) model církve nebylo možno přenést na „zbytek“ katolického světa. Naopak tento model byl i v samotném Polsku překryt moderním vývojem.

Pro katolickou církev se ukazuje tento pontifikát přes své pozitivní stránky konec konců jako katastrofa. Vetchý papež, který neodevzdává svoji pravomoc, ačkoliv by mohl, je pro mnohé symbolem církve, která za zářivou fasádou zkostnatěla a stářím zeslábla. Kdyby chtěl příští papež v politice tohoto pontifikátu pokračovat, zesílil by ještě více obludný tlak nashromážděných problémů a zhoršil by strukturní krizi katolické církve k bezvýchodnosti. Ne, nový papež se musí rozhodnout ke změně kurzu a musí církvi vštěpovat odvahu k novým výpadům – v duchu Jana XXIII. a v duchu rozvíjení reformních impulsů Druhého vatikánského koncilu.

Z internetové verze zveřejněné na adrese http://www.wir-sind-kirche.de/wsk/doku/d_25jahre/pdf/pontifikat_kueng.pdf přeložil Jiří G. Kohl