Čtyřicet let liturgické konstituce

Právě před čtyřiceti lety, 4. prosince 1963, byla na závěr druhého sněmovního období II. vatikánského koncilu (1962-65) přijata Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium. Byla schválena jako první ze čtyř souvisejících konstitucí tohoto koncilu zabývajícího se zejména církví; a některá eklesiologická prohlášení již předjímala a v některých dokonce pozdější konstituce předčila. Např. ve vyjádření principu subsidiarity jednotlivé církevní obce: „každá obec představuje do jisté míry celou viditelnou církev žijící po celém světě“ (SC 42).

Průlomový koncil, iniciovaný velkým papežem Janem XXIII., byl, jak věříme, dílem Ducha svatého. Duch působil skrze teology, kteří dostali možnost výrazněji ovlivnit koncilové dokumenty. Řada z nich nesměla díky zákazům římské kurie tehdy vůbec publikovata k dílu je povolal právě dobrý papež Jan. Duch působil i skrze shromážděné biskupy, mezi nimiž byl v té době nezanedbatelný podíl zralých osobností.

Papež Jan XXIII. zemřel mezi prvním a druhým jednáním sněmu 3. 6. 1963. Kuriální kardinál Alfredo Ottaviani se v této souvislosti vyjádřil: „Čtyři roky vládl tento papež a čtyřicet let bude trvat než dáme vše opět do pořádku.“ I když se nyní, po čtyřiceti letech, mnohdy zdá, že tato slova nebyla planá, že reformám dávno odzvonilo, že se kurii daří „dávat věci do pořádku“ (uzavírání se před problémy světa, klerikalizace, centralizace atd.), není důvod k pesimismu. Zásadní principy koncilu zpochybňovány nejsou. Ukažme si je na několika stěžejních místech jubilující konstituce.

Mnohokrát je v konstituci užit výraz participatio actuosa překládaný jako „činná účast“ celého božího lidu na liturgii. Všichni pokřtění jsou „celebranty“, mají oprávnění i závazek liturgii slavit (srv. SC 14). Liturgické úkony „přísluší celému tělu církve“(SC 26). V eucharistii přinášejí pokřtění dary „nejen rukama kněze, ale i spolu s ním“ (SC 48). Byla obnovena modlitba věřících (srv. SC 53), která má být z titulu svého smyslu v režii obce (což je jedna z největších slabin liturgie české církve).

V liturgii jedná církev in persona Christi – v Kristově jménu (srv. SC 6). Ten je přítomen (praesens adest) v liturgii několikerým způsobem – nejen v eucharistických způsobách, ale i v božím slově, ve shromáždění, skrze předsedajícího i skrze svátostná znamení. Liturgie je vykonávání Kristova kněžského úřadu (srv.SC 7). Liturgií je aktualizováno jeho paschale mysterium – velikonoční tajemství.

Bible má při liturgii „mimořádný význam“ (srv. SC 24). Nadále neexistuje liturgie, při které by nebylo čteno a zvěstováno boží slovo. V neděli se homilie nesmí vynechat. (SC 52)

Liturgická teologie je disciplina principalis – základní teologický předmět (srv. SC 16) spolu s biblistikou, systematikou apod.

Kromě úvodních teologických kapitol načrtla konstituce směr dalších reformních kroků, který byly v dalších letech prováděny. Mnohé jsou již dnes zcela samozřejmé, např. užití národních jazyků, některé jsou v našem prostředí stále svévolně porušovány. Tím, že jsou součástí samotné konstituce – dokumentu nejvyšší síly, nejedná se o maličkosti (např. ustanovení SC 55, že všichni přijímají eucharistický chléb požehnaný při dané slavnosti, nikoli ze zásoby). Zodpovědnost za to nesou diecézní biskupové (srv. SC 41). Daleko větší dluhy vůči konstituci však nejsou takto jednoznačné. Tím, že jsme se u nás dosud neoprostili od formálního rubricismu (biskupové a velká většina kněží byla takto vychována), jsme sice závěry konstituce vesměs „zavedli“, ale její duch nám uniká.

Ve světovém měřítku však konstituce svůj smysl naplnila. Nastartovala liturgickou reformu, která se dotkla nejen římské církve (pro kterou byla napsána), ale i ostatních západních církví. Dá se říci, že reformní duch této konstituce žije nyní právě v nekatolických církvích, zatímco římská církev již liturgicky stagnuje. V mnoha ohledech kvalita výsledků reformy v těchto církvích předčila výsledky v církvi římské. Jedná se např. o texty eucharistické liturgie poměřované kritérii prvních křesťanských staletí. Jedná se přijetí liturgických rolí obcemi. Jedná se o povzbuzení víry umožněné rozvojem liturgické spirituality. Některé reformní kroky v římské církvi iniciované konstitucí jsou však i jinde považovány za dosud velmi kvalitní a nepřekonané. Jde např. o bohatý ritus iniciace dospělých s mnoha variantami a s dobře sestaveným teologickým úvodem, který mj. definuje úkoly jednotlivých aktérů – biskupů, kněží, jáhnů, katechetů, katechumenů, kmotrů, ale i, a to zásadně, úlohu křesťanské obce.

Dovolte mi, na závěr, osobní vzpomínky, přibližující dobu vyhlášení konstituce. Když jsme v prosinci 1963 očekávali na letišti v Ruzyni československé biskupy (či spíše slovenské, české biskupské stolce byly prázdné) vracející se z koncilu, mělo italské letadlo zpoždění a informační systém na letišti byl ještě v plenkách. Kamarád Dušan Hejbal, kterému tenkrát bylo dvanáct let a nikdy mu nechyběla odvaha, přeskočil nízké zábradlí a vydal se přímo na letištní plochu k navigátorovi, který právě přiváděl z přistávací dráhy jiné letadlo. Ten, jakmile dokončil manévr, sňal kuklu proti hluku a informaci o zpožděném letadle Dušanovi poskytl… Dočkali jsme se P. Františka Jedličky, sekretáře československé výpravy na koncilu, který nám poskytl čerstvé informace o konstituci, která byla před několika dny přijata. Připadlo mi divné, proč by měla být liturgie česky, když už jsme se ministranci (odpovědi v dialogu sknězem) dobře naučili latinsky…

O tři roky později, na podzim 1966, se česká veřejnost již mohla seznámit s plody liturgické konstituce. Možná jediné místo v Čechách, kde se čerstvé liturgické reformy hned zkoušely, byl Týnský chrám v Praze. P. Jiří Reinsberg spolu s byzantologem Dr. Josefem Myslivcem zde uspořádali liturgický den. Jeho součástí byly přednášky, výstava parament a jiných liturgických předmětů a také večerní eucharistická liturgie. Jí se zúčastnilo několik set českých kněží i několik biskupů, kteří díky politickému uvolňování mohli částečně vyjít z ilegality (někteří seděli v lavicích, pro některé jsme narychlo chystali místa v presbytáři). Jako ministranti jsme měli před takovou akcí trochu trému. Ptali jsme se Jiřího Reinsberga, co máme dělat. Odpověděl: „Kluci, pojedeme jako normálně.“ To, co bylo v Týně v tu dobu normální (mateřština, oltář k lidu, schola podporující zpěv celého shromáždění, přímluvy apod.), zanechalo v účastnících hluboké zážitky. Předával jsem při této liturgii pozdravení pokoje, takže jsem se mohl s biskupy i řadou kněží setkat individuálně. Mnozí byli tak dojati ze skoku, ke kterému se církev odvážila, že plakali… Byla to doba velkých nadějí.