Jste zde

Liturgické hnutí kdysi - živá bohoslužba dnes

 

K připomínce Heinricha Kahlefelda (6. 1. 1903 - 5. 3. 1980)

Přednáška na konferenci Laetare na hradě Rothenfels v roce 2003

Počátky katolické reformy liturgie v 19. a 20. století

Při jedné večerní rozpravě na hradě Rothenfels na svátek epifanie roku 1953 se Romano Guardini pokusil přednést "duchovní dějiny liturgického hnutí". Vymezil při tom jejich jednotlivé fáze. Nejprve došlo k reformním snahám především benediktinských opatství v Solemnes ve Francii, Mont Cesar v Belgii a v Beuronu a Maria Laach v Německu obnovených v 19. století, a to zvláště pěstováním stylově čistého gregoriánského chorálu jakož i zpřístupněním latinské liturgie a jejích ritů "přednostně pro vzdělané katolíky".

V roce 1884 vydal beuronský benediktýn Anselm Schott svůj první lidový misál jako pomůcku pro porozumění latinské liturgii. Byl však určen pouze ke sledování bohoslužby čtením. Tzv."kánon", tedy eucharistická modlitba se slovy ustanovení, byl v prvních vydáních vytištěn pouze latinsky. Heinrich Kahlfeld mluvil později o "Ciceronovi", cestovním a uměleckém průvodci, který vysvětluje skvosty a pozoruhodnosti, které se nikdy nemohou stát ničím osobním vlastnictvím.

Poté následovala, jak to Guardini nazývá, realistická fáze, a sice "přechod od liturgického zájmu jednotlivců k zainteresování obce". Jedním z prvních center tohoto hnutí sestal hrad Rothenfels nedaleko Würzburgu.

Na hradě Rothenfels

Organizace Quickborn, která hrad v roce 1919 získala, byla součástí mládežnického hnutí, které se snažilo o jednoduchý život a hledalo návrat k přírodě. Mladí katolíci, kteří se sdružili ve Quickbornu, hledali cesty "k užitečnému životu zživé a dospělé víry", jak to bylo formulováno na druhém celoněmeckém shromáždění v roce 1920. Nebyli to "intelektuálně vyvolení", nýbrž mladí lidé "se zvláštní ochotou a odhodlaností" (Guardini). I v bohoslužbě hledali to původní, povznášející a strhující. Bylo to zvláštní řízení osudu, že na Velikonoce roku 1920 a pak opět na druhém celoněmeckém setkání v létě téhož roku byl na hradě Romano Guardini. On sám řekl: "To pro mne mělo veliké následky, jako jinak málo co jiného." Od roku 1927 až do vyvlastnění hradu nacisty v roce 1939 vykonával funkci správce hradu.

Neodlučitelně spjatá témata určovala v následujících letech duchovní obrodu na hradě: nový vztah k textu Písma, a s ním ruku v ruce šlo opětné objevování církve a bohoslužby. Po dlouhou dobu se zpívalo: "Chci církev poslouchat. Máme vidět vždy věřícího a následujícího její učení. " Podle toho jsou ti, kteří v církvi učí a mají v ní slovo, církví. Tato církev má vidět své "věřící" poslouchat. Podobným způsobem se mluvilo o bohoslužbě. V jednom z pěti církevních přikázání se pravilo, že věřící musí každou neděli a na svátky "vyslechnout zbožně mši svatou". To se mělo nyní chápat jinak, protože nejde jenom o naslouchání a poslouchání, ale mnohem více o svéprávnou víru, života slavení ve společenství, o aktivní účast a účast vůbec.

Pět Guardiniho přednášek O smyslu církve bylo vytištěno poprvé v roce 1923. Tam se nachází tak často citovaná slova o "probuzení církve v duších". Kromě toho:"Jako jedinečný proud života protéká všemi Kristova milost. Všichni žijí z jeho stejně působícího obrazu. Ve všech lidech je činný tentýž Duch svatý. Každý má tuto milost nejenom pro sebe, ale také pro ostatní. Nikdo z nás neví, jak hluboce žije ze síly této milosti, která ho zasahuje skrze jiné lidi. Toto společenství překonává všechna omezení místa, nezná žádnou vzdálenost. Překonává omezení času, protože v něm působí minulost, jako by byla přítomností. Jak živým se zde stává tak často jenom vnějškově pojímaný pojem tradice. "

O čtyřicet let později následovaly Guardiniho Meditace o podstatě a poslání církve (Meditationen über Wesen und Auftrag der Kirche) pod titulem Církev Páně (Die Kirche des Herrn). Tato kniha byla "s úctou" věnována památce papeže Jana XXIII.

Již v roce 1918 vyšla Guardiniho kniha O duchu liturgie (Vom Geist der Liturgie) jako první dílo řady Ecclesia orans, vydávané klášterem v Maria Laach. V roce 1923 následovala kniha Liturgické vzdělávání (Liturgische Bildung), a v roce 1939 poprvé kniha Sebrání se před slavením mše svaté (Besinnung vor der Feier der Heiligen Messe) - tak jako mnohé Guardiniho publikace, byla i tato plodem jeho práce na hradě.

Guardini stále znovu zdůrazňuje, že liturgie je opravdová, jenom když je slavena společně. Takové účastenství znamená nové chápání, realizaci dokonce i v římském kánonu se nacházejícího výroku, že všichni přítomní jako "concelebrantes" konají připomínku božích skutků spásy. V srpnu roku 1927 byla během pracovního týdenního soustředění Quickbornu sloužena v rytířském sále bohoslužba směrem ke shromážděné obci, jak k tomu byl dán popud již v roce 1920. Z Rothenfelsu přišla myšlenka liturgie v němčině, zatímco klášter Maria Laach stále ještě tvrdil, že jazykem církve je latina. To je však problematická věc. Žádné určité jazyky Ducha svatého neexistují - ten se vyjadřuje ve všech jazycích. Proto se na Rothenfelsu hlásalo: "Chceme být v liturgických věcech takoví, jací jsme. To se pak prosadilo v německé gregorianice. Řekli jsme si, že když se lze německy modlit, pak je možno německy i zpívat" (Guardini).

Zvláštní podíl na duchovní a liturgické obnově na hradě měl vedle Romana Guardiniho Heinrich Kahlefeld. Oněm bude ještě řeč. Mezi mnoha jinými, kteří se na této práci podíleli, je třeba zmínit Klemense Tilmanna, kterému vděčíme za liturgicko-katechetickou pomoc; hlavními autory německýchl iturgických zpěvů byli kromě Kahlefelda ještě Felix Messerschmid a Rudolf Korn.

Zakladatelé lipského a později i mnichovského oratoria byli ve velice úzkém spojení s hradem Rothenfels a přenášeli tam získané zkušenosti do pravidelných bohoslužeb farních obcí se společně slavícími ze širokého okolí.

Další cíle liturgické reformy

Dalším centrem reforem se stal Klosterneuburgu Vídně, a tam byl aktívní především Pius Parsch. Tento augustinián napsal již v roce 1930 Prohlášení ke mši a o rok později velice rozšířené dílo Naučte se chápat mši (Lernetdie Messe verstehen). Pro každou neděli vydával jeho Lidový liturgický apoštolát mešní texty v malých brožurkách, které bylo možno vložit do zpěvníku.

Také u Katolické mládeže a u jejího generálního předsedy Ludwiga Wolkera (1887-1955) našla obnova bohoslužby nadšené přijetí. Sbírky Modlitba církve (Kirchengebet) 1930 a Kostelní zpěv (Kirchenlied) 1938 pomáhaly při společném slavení "mše společenství". Při ní byly paralelně k latinskému celebrování recitovány německé texty, případně se společně pronášely německé modlitby a zpívaly německé písně. Sbírka Kirchenlied - také zařazením reformačních písní - ovlivnila takřka všechny pozdější zpěvníky až k dnešnímu zpěvníku a modlitební knize Gotteslob, který je určen pro všechny římskokatolické diecéze celé německé jazykové oblasti, tj. Německa, Rakouska, Švýcarska, Lucemburska a části Belgie. Zmíněné zařazení reformačních písní bylo popudem k pozdějšímu, v roce 1969 založenému, Pracovnímu společenství pro ekumenický fond písní německé jazykové oblasti, které vypracovalo odpovídající výběr společných písní.

Mezi Rothenfelsem, Klosterneuburgem a Katolickou farní mládeží se vytvořila velmi plodná spojení. Síla tohoto liturgického hnutí vytvářející společenství se prokázala zvláště v době nacistického útlaku církví, jakož i v době válečné a poválečné nouze. Tak se brzy rozšířil Deutsche Komplet oratoriánů z Lipska mezi Katolickou mládeží a na početných místech se stal duchovním těžištěm odporu proti národnímu socialismu.

Liturgická obnova 2. vatikánského koncilu

V prvních fázích liturgické reformy zůstaly struktura a základní texty liturgie nezměněny. I když badatelé postupně stále více objevovali liturgické texty z doby rané církve, nikdo nemyslel na to zažitou liturgii nějakým způsobem měnit.

Za "vlastní liturgii" platilo to, co říkal biskup nebo kněz. Dokonce i když bylo ordinárium a proprium mše zpíváno latinsky chrámovým sborem, podjáhnem a jáhnem přednášeny epištola a evangelium latinsky, musel "celebrant" tyto texty tiše odříkat, a tím spíše, když při "mši společenství" neboli "recitované" byly tyto části čteny, případně zpívány v mateřském jazyce.

Ještě v roce 1960, těsně před 2. vatikánským koncilem, vydala kurie výnos Veterum sapientia, ve kterém zakázala doslovné překlady mešních zpěvů do němčiny. Heinrich Kahlefeld proto vytvořil pro hrad Rothenfels, již zmíněná oratoria a další zainteresované obce i skupiny německé parafráze odpovídajících originálních textů.

Liturgické obrodné hnutí v mnoha zemích, jakož i početné poznatky liturgické vědy z první poloviny 20. století vedly k rozsáhlé reformě bohoslužby 2. vatikánským koncilem. Předcházelo jí svolení, aby se v celé římskokatolické církvi konaly křty, sňatky, pohřby a další rituály převážně v mateřském jazyce. Od roku 1950 bylo opět dovoleno slavit velikonoční vigilii jako bohoslužbu velikonoční noci, jak se to nahradě Rothenfels dělo již od roku 1935.

Druhý vatikánský koncil učinil bohoslužbu ve všech jejích formách opět slavností celé obce, a to především možností slavit celou liturgii v mateřském jazyce. Na místo jednoho neměnitelného "kánonu" byly nyní zavedeny čtyři eucharistické modlitby. Do eucharistické motlitby byla opět zařazena v rané církvi samozřejmá epikléze, avšak na rozdíl od rané církve před slova ustanovení. Stejně jako kdysi platí za konsekrační pouze "slova proměňování".

Stůl božího slova byl bohatě prostřen trojím okruhem čtení na tři roky a pro obec byl opět otevřen Starý zákon.

Dne 4. prosince 1963 byla schválena Konstituce o posvátné liturgii, kterou se koncil postavil za probíhající reformu liturgie.

Obnova bohoslužby v jiných církvích ekumeny

Luterán Wilhelm Löhe již ve čtyřicátých letech 19. století spojil ve středofranckém Neuendettelsau liturgickou reformu se znovuobjevením diakonie a předložil novou agendu, která byla určena pro luterské vystěhovalce.

Ti katolíci, kteří se po roce 1870 spojili ve starokatolickém hnutí, se snažili o obnovu podle vzoru staré církve, a to také v chápání a slavení bohoslužby. V roce 1884, kdybyl poprvé vydán Schottův lidový misálek, předložil starokatolík Adolf Thürlings (farář v Kempten, později profesor systematické teologie a liturgické vědy v Bernu) Liturgickou modlitební kníhu se zpěvníkem jako přílohou (Liturgisches Gebetbuch mit einem Liederbuch als Anhang), která, jak se později říkalo, měla být knihou rolí pro obec. Později následovala Kniha pro sbor a kantory (Chor- und Vorsängerbuch) , jak se to dnes plánuje i pro Gotteslob. Thürlings, podobně jako před ním již Wilhelm Löhe, zařadil do eucharistické modlitby opět epiklézi, tj. svolávání Ducha svatého na dary a obec.

Před Druhým vatikánským koncilem existovalo enom málo styčných bodů při snahách o obnovu bohoslužby v různých církvích.

Ani na hradě Rothenfels nebyl pohled na srovnatelná hnutí obnovy v jiných církvích po dlouhou dobu otevřen. A tak např. evangelické bratrstvo sv. Michaela již při svém založení dne 1. října 1931 napsalo do své zakládací listiny:"Můžeme stavět na církvi pouze tehdy, když jsme sami církev." A dále: "Věříme tomu, že všechny jednotlivé církve jsou údy jediné Kristovy církve a své povolání plní za vzájemného dávání a přijímání." Obnova slavení mše, hodinek a ročního pořádku čtení byly důsledky takového chápání církve.

Jednotlivé proudy obnovy bohoslužby na celém světě, v neposlední řadě ve světovém anglikánském církevním společenství, se sjednotily teprve v roce 1962 ve Studia liturgica a v roce 1967 založením Societas liturgica s jejími každoročními kongresy.

V létě roku 1956 se na hradě Rothenfels konalo shromáždění organizace Una sancta za přítomnosti evangelického probošta jménem Hans Asmussen, který zde předsedal "evangelické mši". Bylo tam zdůrazněno, že augsburské vyznání chtělo potvrdit katolicitu luterské reformace. Právě jeho slova o církvi a bohoslužebných shromážděních mohou sloužit za podklad pro ekumenické rozhovory a liturgickou obnovu.

Současně s probíhajícím otevřením se římskokatolické církve pro ekumenické hnutí se staly liturgické reformy koncilu silnou motivací i pro jiné církve, aby obnovily svou liturgii. Při tom sloužily za vzor formy bohoslužby rané církve, jak je předložila liturgicko-vědecká bádání.

Zvláštní význam získala liturgická obnova v Taizé; v neposlední řadě svými rychle a široce rozšířenými zpěvy a eucharistickými modlitbami.

V roce 1982 schválila komise složená z oficiálně vyslaných delegátů všech církví konvergenční Texty o křtu, eucharistii a úřadu a nakonec také Limskou liturgii. Na této práci se s plným hlasovacím právem podíleli i římskokatoličtí a pravoslavní členové. V Limské liturgii se měla harmonicky odrážet liturgická tradice všech církví na Východě i na Západě. Byla slavena jako hlavní bohoslužba např. při dvou generálních shromážděních Světové rady církví a při Dnu katolíků roku 1992 v Karlsruhe.

Mezi mnoha reformními knižními díly je třeba uvést mezitím široce rozšířenou knihu Eucharistická slavnost v katolickém biskupství starokatolíků v Německu (Die Eucharistiefeierim Katholischen Bistum der Alt-Katholiken in Deutschland, München/Bonn 1995, 21997), Evangelickou bohoslužebnou knihu (Evangelische Gottesdienstbuch, Berlin/Bielefeld/Hannover 1999) jakož i v anglikánské církvi v Anglii od roku 2000 zavedenou novou knihu Všeobecná bohoslužba (Common Worship).

Heinrich Kahlefeld: Přemýšlet a pracovat dále

Heinrich Kahlefeld potkal na hradě Rothenfels, když tam přišel poprvé jako osmnáctiletý v roce 1921, Romana Guardiniho. Tím začal dlouhotrvající intenzivní vztah. V roce 1949 převzal od Guardiniho vedení hradu, poté, co se již předtím podstatně podílel na obnovení činnosti hnutí, neboť od roku1 939 byly aktivity hnutí na hradě násilně přerušeny.

Po Druhém vatikánském koncilu vyjádřil Heinrich Kahlefeld na hradě, při soustředěních na svátek epifanie, na Katolické akademii v Mnichově i u sv. Vavřince opakovaně obavy, že by se koncilní reforma liturgie mohla vyčerpat pouze ve formálních změnách a údajně moderních samolibých změnách, které by mohly vést dokonce i k "sociologickým eucharistickým motlitbám".

Orientace pro dnešní učení a slavení (Orientierung für heutige Lehre und Feier) - tak zněl titul jedné jeho přenášky při soustředění na svátek epifanie roku 1967 v Königsteinu. Tuto orientaci viděl v prvokřesťanském slavení eucharistie. Již v roce 1928 vyzýval, aby Karl Adam v Tübingen provedl podle starších pramenů křesťanské literatury výzkum o významu eucharistie pro jednotu církve. I když nemohl být tento úmysl dokončen, zůstalo toto téma celou dobu jeho života centrálním bodem jeho teologického myšlení a učení. Co měl před očima, ukázal v šedesátých a sedmdesátých letech při návrzích liturgických textů, které se mnohem více přibližují rané křesťanské tradici než jak to uskutečnilo nové Missale Romanum.

Jeho návrhy zůstaly nezveřejněny. Bylo možné je rozšířit a praktikovat pouze jako "studijní modely" a "meditační modlitby ve formě eucharistie" v úzkém okruhu příznivců.

Šlo mu o formu slavení, při které může být církev prožívána jako společenství okolo oltáře. Při tom se mohl odvolávat na Romana Guardiniho, který zdůrazňoval: "Nakonec si musíme říci, a to s veškerou vážností, že církev je každý, kdo se kní hlásí. Každý z nás zjevuje Krista a každý ho zastírá. " A dále: "Mše svatá je zcela dílem pro společenství. To bylo hluboce zapomenuto a byla z ní učiněna spíše jakási individualistická privátní pobožnost. Jak dalece je však věcí společenství, to vidíte v církvi prvních století. "

Při takovém slavení mělo být prožíváno stolní společenství s hlavou a údy. "Toto je moje tělo" poukazuje také na to, že nejde jenom o chléb. Kahlefeld se odvolává na 1 K 10,17: "Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu." Mluví o "zduchovnělém Kristu, který každému pokřtěnému sděluje svůj život a který si tak vytvořil nový, vyšší, tajemný způsob ,těla' z mnoha individuálních údů. "

Heinrich Fries podal zprávu, jak velice Kahlefeld v posledních měsících svého života projevoval starostlivé obavy o stav církve. "Viděl silné tendence k zužování a k zavírání se, tendence, které by mohly vést k izolaci; tyto tendence jsou také spojeny s předkoncilní epochou, kterou někteří chválí jako staré, dobré časy."

Nezměnitelné zásady liturgické obnovy

Stále znovu vedla domnělá svoboda předepsaných bohoslužebných řádů k divokému samovolnému bujení, k subjektivnímu zavádění novot a k záplavě mluvení, dokonce k "večeřím Páně", při kterých lze Ježíšovo ustanovení a eucharistii rané církve sotva již poznat.

Na druhé straně se množilo přání po nezměněném řádu tridentské mše a u evangelíků po omezení se při slavení večeře Páně na biblické texty, Sanctus, slova ustanovení a modlitbu Páně.

Proto je asi na čase si připomenout nezměnitelné zásady, které v liturgickém obrodném hnutí - zvláště na hradě Rothenfels - byly pod vedením božího ducha poznány.

Co je liturgie?

- Bohoslužba je vždy slavením ve společenství, je tedy více než současným shromážděním jednotlivých modlících se. "Liturgie je pravá jenom tehdy, když je spoluslavena" (Guardini).

- Každá bohoslužba a také slavení svátostí, je shromážděním obce. Křest má být udělován, pokud je to jenom možno, při bohoslužbě obce. Pokud to možné není, mají být k jeho udělení pozváni všichni. Také svatby nejsou jednom privátní záležitostí dvojice snoubenců a jejích hostů.

- Neexistuje žádné rozdělení mezi vlastními liturgickými činiteli a dalšími, kteří smějí jenom přihlížet a naslouchat. Všichni jsou "concelebrantes", všichni jsou nositeli slavnosti.

- Slavnost je rozčleněna. Jednotliví spoluslavící, muži i ženy, přebírají zvláštní úkoly, své vlastní role, nakolik to zdůvodněný řád umožňuje: při předsedání slavnosti, jako jáhni, lektoři, kantoři, v pěveckém sboru, jako ministranti atd.

- Společný zpěv je podstatnou částí slavnosti. Proto vyžaduje výběr zpěvu velkou pečlivost. Zpěv při bohoslužbě má odrážet duch Písma a z ducha liturgie svědčit o víře, a ne ji zplošťovat nebo ukazovat jako kýčovitou.

- Shromážděná obec se musí cítit být spojena se slavením celé církve na celé zeměkouli i s liturgií na nebesích. Těm, kteří nás předešli, nejsme nikde blíže nežli při této svaté slavnosti.

- Modlitby dne - hodinky, především ranní chvály, nešpory a kompletář jsou slavností obce a nesmějí upadnout v zapomenutí. Bohoslužby slova s meditativními úseky nejsou řešením z nouze v "obcích bez kněží". Mají opět zaujmout své pevné místo, především v adventu a postní době, v programu bohoslužeb obce.

- "Posvátná znamení" musí být pochopitelná a zřetelná. V letech 1922/23 poprvé pod tímto titulem zveřejněné dílo Guardiniho není v žádném případě neaktuální.

Eucharistická slavnost

- Středem bohoslužeb církve je eucharistická slavnost. Eucharistie je vzdáváním díků. Tak, jako již přislavnostech Staré smlouvy, jsou při ní připomínány s díkem velké skutky boží mezi námi v nové přítomnosti. Liturgie je současně předchutí, ukázkou budoucí blaženosti.

- Zpráva o ustanovení eucharistie při Ježíšově večeři na rozloučení není izolovanou (hlavní) částí, ani jakousi "krátkou pašijovou hrou, při které je třeba opakovat všechna Kristova gesta, i když je chléb již v malých hostiích rozlámán" (Heinrich Kahlefeld). Tato zpráva patří do středu díkůvzdání za velké skutky spásy, které se mezi námi zpřítomňují.

- Tuto modlitbu chvály, velebení a díků Bohu, tj. beracha (hebrejské slovo, řecky eucharistia), vyslovil i Ježíš večer před svým utrpením při večeři. Ježíšův příkaz "To čiňte namou památku!" se vztahuje nejenom na pojídání chleba a vína. Eucharistická modlitba, velebící vzdávání díků se zpřítomňující připomínkou velkých činů Boha patří k tomu.

- Raná církev vnímala Ježíšův příslib, že pošle jiného "přímluvce" (utěšitele, pomocníka, J 14, 16) a svolá Ducha svatého na chléb a víno i na obec (epikléze).

- "Skutečná přítomnost" znamená více nežli Ježíšovu přítomnost ve chlebu a víně, je to přítomnost všech božích skutků spásy pro nás. Právě zužování tohoto pojmu na eucharistické dary a jejich "charakter" ztěžovalo a ztěžuje naše ekumenické hovory a jednání.

- Přednášením chvály a svoláváním božího Ducha se stává chléb a víno pro nás tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista. Celá eucharistická modlitba má konsekrační charakter.

- Eucharistická slavnost je sice středem bohoslužby - ale ne její jedinou formou. Hodinky a meditativní pobožnosti obce je třeba k ní přidat. K nelibosti liturgických puristů napsal Guardini v roce 1919 Křížovou cestu našeho Pána a Spasitele.

Pomůcky ke slavnosti oslovující smysly

Řád eucharistické slavnosti a její jednotlivé části mají nezaměnitelný význam, který není možno zatemňovat vynecháváním nebo změnami:

- Při Kyrie zdravíme Pána, který je v našem středu, když se v jeho jménu shromažďujeme. V neděli a svátky mimodobu postní následuje Gloria.

- Před kolektou, po výzvě "Modleme se!" má být vyhrazeno místo pro tichou modlitbu jednotlivců, tyto modlitby jsou pak shrnuty ve vstupní modlitbě, modlitbě dne (Oratiocollecta!).

- Nebiblická čtení nemají v bohoslužbě žádné oprávněné místo.

- K biblickému zvěstování patří také žalm s odpovědí po prvním, zpravidla starozákonním, čtení, nebo alespoň nějaká žalmová píseň.

- Eucharistické dary mají být rozpoznatelné jako jeden chléb a jeden kalich. Smysl dává používat velké hostie, které je možno lámat, a pokud je zapotřebí, jeden velký džbán na víno. Při mnoha přijímajících mají být další patény a kalichy přineseny až při Agnus Dei a mají se plnit na oltáři.

- Ten, kdo zastává funkci předsednictví, přednáší eucharistickou modlitbu. Obec se podílí aklamacemi (např. Sanctus, slova po "Tajemství víry", při velkém vzdávání chvály a Amen při zakončení eucharistické modlitby).

- Společenství stolu Páně je zvláště vnímatelné tehdy, když přijímající nestojí ve frontě za sebou. Mohou vytvořit více řad a v přehledných poměrech velký kruh či polokruh. Až když všichni ve skupině přijali eucharistii, odchází skupina zpět na svá místa.

Cesta vede dál

Obnova bohoslužby se nesmí zastavit. Při ní jde o to, co musí být zachováno a tradováno dále, avšak ve spojenís "odvahou ke změnám, které reflektují nárok ukazovat suverénně vyspělou víru".

Pohled na zkušenosti v jiných církvích má být samozřejmý.

Také v církvích Východu je dnes kladena otázka reformy bohoslužby. Pravoslavný teolog Athanasios Kallis k tomu říká: "Liturgická obnova a reforma jsou nejspolehlivějšími předpoklady, aby autentická tradice církve nebyla uctívána jako nějaká mumie, nýbrž jako prožívaná víra. "

Rozmluvy o eucharistickém společenství a úřadu nemohou již být omezovány především na význam zprávy o ustanovení v jednotlivých církvích.

V době stoupajícího odcizovaní se lidu od církví je nepostradatelný vývoj nových bohoslužebných forem, které osloví i stojící mimo, i hledající. Téma liturgické konference na hradě Rothenfels v roce 2001 znělo proto: Liturgie v předsíni pohanů.

Meditace nad obrazy, hodiny církevní hudby skrátkými mezi texty, prohlídky kostela s meditativním vysvětlením obrazů, brožurky s modlitbami a meditacemi v přes den otevřených kostelech, slavnosti žehnání, ale i (dodatečné) neeucharistické vánoční a novoroční liturgie oslovují mimo jiné i lidi, kteří ještě přístup k běžné liturgii nenašli nebo již nenacházejí.

Bohoslužby, při kterých lze očekávat účastníky stojící mimo církev, především pohřby a svatby, vyžadují zvláště pečlivou přípravu.

Slavnosti obce se přisuzuje, že je tam možno zažít boží skutky spásy. Shromáždění byť i dvou nebo tří v Ježíšově jménu si může být jisto jeho přítomností v jejich středu.

A tak není možné zpochybňovat potřebnost těchto shromáždění i ve změněné době.

přeložil J. König