Jak se žije křesťanům na Kubě?

Když člověk přilétá na Kubu, a mně se to poštěstilo letos na konci března poprvé, má nesporně smíšené pocity. Míří do země, kterou katalogy cestovních kanceláří vychvalují tak, že si člověk téměř představuje ráj na zemi, ale zároveň ví, že stát je řízen totalitní vládou v čele s diktátorem Fidelem Castrem, který má vše pevně v rukou. Pocity výše popsané může mít každý, kdo je alespoň povrchně ze sdělovacích prostředků obeznámen se situací na "Ostrově svobody". Ale také nemusí - pokud před faktem, že navštěvuje komunistickou zemi, zavře oči a nechá se odvézt rovnou z letiště klimatizovaným autobusem do luxusně zařízeného hotelu na pláži Varadera, a tam si užívá slunce a vln příjemně teplého Karibiku.

Naše čtyřčlenná skupinka měla při příletu na Havanské letiště asi více těch pocitů stísnění, obav a napětí. Náš cíl nebyl hotel na pláži, dovolená a salsa, ale práce - tedy pokud se setkávání s lidmi dá nazvat prací. Chtěli jsme poznat, tedy přesněji řečeno si ověřit, jak se žije lidem - křesťanům - v nedemokratické zemi, jejímuž establishmentu nic neříkají slova jako svoboda (slova, náboženství, shromažďování) , lidská práva nebo dodržování zákonů země.

Naším cílem byla snaha zmapovat, jaký je postoj kubánských protestantských křesťanů, rozumějte těch obyčejných, ve sborech, k režimu, jaké to je být pod tlakem vládnoucí garnitury a jak jim my - Středoevropané - můžeme být nápomocní. Při naší cestě jsme navštívili jak známé disidenty (Oswalda Payu - jednoho z duchovních otců Projektu Varela a vůdčí osobnost Hnutí křesťanské svobody; Dagoberta Valdeze - římskokatolického laika, který vede v Pinaru de Rio Sociální centrum, které se snaží lidi vézt k demokratickému smýšlení, a zároveň vydává časopis Vitral, jež se kromě křesťanských témat zabývá i otázkami sociální angažovanosti církve) ; tak i obyčejné faráře, převážně ze Západní baptistické církve. Mozaika, která se nám během našich cest po Kubě skládala, byla na jedné straně nesmírně zajímavá, na druhé straně velmi komplikovaná a jednotlivé kameny jako by do sebe nezapadaly.

Opozice na Kubě je, v porovnání se situací v bývalém Československu před listopadem 1989, velmi rozdrobená. Jakoby si každý "hrál na svém písečku" a čekal, že právě on bude tím, kdo dá impuls ke změně. Vypadalo to, že každý je přesvědčen o jedinečnosti svého nápadu, který považoval za ten jediný správný, jemuž se mají všichni "podrobit". Významní disidenti o sobě sice vědí, jsou obeznámeni s jednotlivými aktivitami, ale u jednoho stolu se nescházejí, netvoří jednotnou linii, která by měla alespoň teoretickou šanci na úspěch při změně režimu.

To je ale jedna strana mince - ta politická. Protože jsme však měli to štěstí setkat se tváří v tvář s rodinami duchovních, s jejich věřícími, získali jsme i informace, které se z oficiálních zdrojů (např. ze zpráv Ekumenické rady církví Kuby) nedozvíte. Církev jako by byla zahnána do ghetta, ve kterém si sice může dělat co chce (tím jsou míněny nedělní bohoslužby, biblické hodiny) , ale jakmile vystrčí růžky a chce se angažovat ve společnosti, je jí jasně dáno najevo, kde jsou hranice, které už nemá překračovat. Když se v jednom malém městečku rozhodli v baptistickém kostele otevřít školku, po měsíci úspěšného působení a za velkého zájmu rodičů o umístnění svého dítěte do tohoto zařízení jim bylo odebráno povolení s oficiálním odůvodněním, že "zařízení nevyhovuje hygienickým požadavkům". Sbor tedy podmínky ještě zlepšil (a musím říci, že na kubánské poměry byly prostory velmi hezky upravené). Přesto povolení nedostali. Bez odůvodnění.

Prostě církev má zůstat tam, kde je, a hlavně ať se nemíchá do výchovy našich - fidelovských - dětí. Také s povoleními na přestavbu kostelů to není jednoduché (podotýkám, že stavba nových kostelů je téměř nemožná). Je zapotřebí mít zvláštní konto na peníze, které můžeme přirovnat k našim někdejším tuzexovým bonům - pesos convertibiles. Za ty je možné materiál na opravu zakoupit - za pesos, které dostává běžný občan, si na Kubě nekoupíte kromě základních potravin téměř nic. Dále potřebujete povolení ke stavbě, ale protože je to sakrální stavba, vyřizování se protahuje a protahuje. Prostě byrokratický teror.

Na osobní úrovni se zkušenosti dají přirovnat k těm, které zažívaly rodiny křesťanských disidentů i v bývalém Československu: problémy dostat děti na studia, sehnat dobrou práci, dostat povolení k vycestování atd. Prostě být na Kubě křesťanem (a navíc aktivním a politicky angažovaným) se nevyplácí.

Můžeme ale my, jako církev v Čechách, vůbec lidem na Kubě pomoci? Vzpomínáte, jak byly oceňovány knihy, které byly jinak na indexu a které někdo ze Západu přivezl? Vzpomínáte, jak zahřálo u srdíčka, když vyšel článek odsuzující komunistickou nadvládu v nezávislém svobodném tisku? Vzpomínáte, jak bylo důležité komunikovat s bratřími a sestrami ze svobodných zemí a sdílet s nimi své problémy a vědět, že vám naslouchají? Tak přesněo toto nás naši kubánští bratři a sestry prosí: mluvte o naší situaci, pište na všechna možná místa, aby se vědělo, že to tu není tak ideální, jak se dozvídáte z oficiálních zdrojů a hlavně, modlete se za nás!