Co Všemohoucí nemůže

Jan Spousta

V neděli chodívá naše rodina nabohoslužby do blízké katolické farnosti. A přestože to není daleko, častopřicházíme na poslední chvíli. Kromě obvyklých výmluv na pomalost dětí přioblékání mám i jednu výmluvu zcela specifickou. Asi deset minut před zahájenímse přítomní modlívají modlitbu za kněze, a ta obsahuje prosbu, která mi pokaždézvýší krevní tlak a k níž nemohu připojit své amen. Proto do kostela nespěchám.

Zmíněná prosba zní: „Prosíme tětaké, aby bylo na světě vždy dost kněží, a tak nikde nemuseli být lidé, kekterým nemůžeš přijít.“ Vždy se mi zdá, že je poněkud troufalé líčitVšemohoucímu, co by podle našeho názoru nemohl udělat. Navíc toto přání je vrozporu s biblickou vírou a každodenní zkušeností, že Bůh k nám nepřichází jenskrze kněze, ale skrze každičkého člověka, kterého potkáme. A že Boha můžemepotkat i ve svém srdci, slyšet vanout Ducha ve slovech bible, dotknout seOtcovy krásy v kráse přírody, cítit Kristovy rány v bolestech a hrůzách tohotosvěta.

Proč tedy takovou zvláštnímodlitbu lidé používají? Je to asi doklad bujícího klerikalismu a paralelněrostoucích obav z nedostatku kněží, což obojí nutí líčit chudáky kněze jakojakési duchovní supermany, bez nichž by křesťanství muselo okamžitě zahynout.Je to poměrně nebezpečný postoj, může třeba fungovat jako samovyplňujícíse proroctví: uspořádáme svou víru tak, aby bez kněží zahynula... Pavel Hradilek se v úvodním článku tohoto čísla snaží ukázatrealističtější cestu, která bere vážně i ne-kněze, „laiky“. I oni mají svojeslužby, i oni se mohou a mají podílet na poslání církve.

Mezi islámskou a euroamerickou civilizací leží těžká hora předsudků,animozit a neodpuštěných zranění z dávné i nedávné minulosti. A z oboustran navíc leckdo pilně pracuje na jejím navýšení. Nesmyslným zabíjenímnáhodných Američanů a Evropanů napomáhají muslimští extremisté démonizaciislámu v západních zemích. A naopak když izraelští či američtí vojácineberou ve svém boji proti terorismu ohled na životy nevinných muslimskýchcivilistů ani na práva zajatců, posilují právě tím ty, kteří hovoří o džihádu. Jaroslav Vokoun se v textu, opírajícím se o práci Ludwiga Ammanna, snaží předsudkypřekonat tím, že poodhalí reálnou tvář islámu, realitu mnohem složitější,zajímavější a především i nadějnější než je stereotypní kouřová clona frází ahesel, vypouštěná nejrůznějšími ideology. Muslimské země byly naplno vystavenyvýzvě, které – ne vždy úspěšně – čelí Evropa už nejméně dvě staletí: Jak spojitpokrok a modernitu s kulturní, náboženskou a sociální tradicí? Mnohé jevy –včetně na odiv stavěného odmítání Západu – jsou potom projevy a důsledky tohotostřetávání se Západem a pokusů o adaptaci západní modernity.

Problémy tradice jsou i našimivlastními problémy, problémy moderny jsou i problémy muslimů. Dá se protosnad říci, že ti nejbojovnější a nejpřepjatější, kteří mají největší obtížepochopit druhou stranu – tedy západní rádobyliberálovéi islámští rádobymučedníci – mají pravděpodobně takénejvětší obtíže s pochopením a přijetím vlastní tradice a vlastní situace. Asvoje interní problémy potom řeší freudovskou cestou, tedy vytěsněním ahledáním náhradního objektu (sebe)nenávisti.

Freudovsky končí i hlavní částGetseman, přinášející dokončení studie Martina Šályhoz minulého čísla. Studie je provokativní a její autor si je toho vědom: jespojení jednoho z otců moderního ateismu Freuda a křesťanské víry vůbec myslitelné? Budeme rádi,pokud text skutečně někoho vyprovokuje k přemýšlení a třeba i k psaní.