Kniha rozhovorů s biskupem Stanislavem Krátkým

Počátkem října má v nakladatelství Cesta vyjít kniha Jana Mazance K plnosti – Rozhovory s dobrým bratrem Stanislavem Krátkým, biskupem skryté církve.

S. Krátký se narodil roku 1922 v Brně, kde i studoval teologii. Během studia byl totálně nasazen v Horním Slezsku. Roku 1946 byl vysvěcen na kněze a působil na řadě míst. R. 1958 byl odsouzen ke třem rokům vězení, po propuštění pracoval jako jeřábník.

Roku 1968 byl F. M. Davídkem tajně vysvěcen na biskupa. Toto svěcení však nebylo po roce 1989 oficiální římskokatolickou církví uznáno. V letech 1969-70 přednášel na olomoucké teologické fakultě o II. vatikánském koncilu, o koncilu vydal i knihu. Po roce 1968 působil v Kunštátě a Hrádku u Znojma, dnes je proboštemv Mikulově. Stál mj. u zrodu Radia Proglas nebo Centra pro středoevropskou kulturu.

Ukázka z připravované knihy:

V 50. letech jste se výrazně podílel na organizaci ilegálního vzdělávání kněží. Oč šlo?

Neřekl bych „ilegálního“, ale „skrytého“, protože církevně bylo vše v pořádku, ilegální byly komunistické zákony. Po Únoru byl zřízen jediný komunisty ovládaný seminář, který ovšem neměl církevní schválení. Ze 120 bohoslovců brněnské diecéze jich tam šlo jen pět, o zbytek jsme se tedy chtěli postarat. Navázali jsme kontakt s pedagogy, kteří v Litoměřicích odmítli učit, a vedli studenty k tomu, aby si doplnily zbylé předměty. Můžu říct, že ačkoli vzdělávání ze začátku nebylo nijak organizované, bylo u studentů daleko větší odhodlání ke studiu než za časů svobody. A musely se dodržovat bezpečností zásady. Zajímavým superžákem byl Eduard Krumpolc, dnešní olomoucký profesor, nesmírně nadaný člověk, lingvistický génius. Aby rozptýlil podezření, proč se nežení, dělal postupně několikeré státnice z jazyků a zdůvodňoval to tím, že jako inženýr pracující ve vývoji potřebuje studovat zahraniční literaturu.

Jako kněz jste po svém svěcení vystřídal řadu míst. Co bylo důvodem střídání?

V roce 1948 jsem byl přeložen, abych pokračoval v moderní pastoraci mládeže v Řečkovicích. Jenže můj nadřízený tam nemile nesl, že jsem se často pohyboval po Brně. Proto jsem byl pro jistotu přeložen do Husovic, což byla proletářská čtvrť, mládež tam byla o něco antiklerikálnější než jinde a stávalo se i to, že po knězi v kolárku občas někdo hodil vajíčko; kameny nepamatuji. Zde byl mj. výraznou postavou byl kostelní hospodář Veškrna, jehož vnučku – budoucí paní prezidentovou – jsem také pokřtil. Pak ale i v Husovicích začali mému nadřízenému se shora nadávat, že jsem příliš aktivní, takže oni to se mnou faráři také měli těžké. A tak jsem šel do Žerotic u Znojma. Jenže ani to nepomohlo a brzy jsem byl zatčen.

Za co jste byl odsouzen?

Dali mně podvracení. Vadily jim už mé brněnské aktivity, skryté vzdělávání bohoslovců, práce s mládeží a také vydávání Jisker, což byly takové myšlenky na každý den. Název Jiskry odkazoval ke sv. Ignáci, ale obžaloba tvrdila, že jsem chtěl znehodnotil Leninovy Jiskry. Velice zajímavý byl soud, kde vystoupila Marie Nezvalová, což byla moje katechetka v Řečkovicích a pomáhala s vydáváním tiskovin. Její manžel byl bratrancem básníka Nezvala. Na soud byla předvolána jako „svědkyně-spoluvinice“ a počítali, že bude vypovídat proti mně. Ale ona začala ostře: „Vy o nás tvrdíte, že pod pláštíkem náboženství ničíme socialismus, ale u vás je to stejné: vy pod pláštíkem politiky chcete zničit církev.“ Ozval se aplaus, stání muselo být přerušeno a jí vzali do vazby a soudili zvlášť.