Letos uplyne 400 let od uzavření unie pravoslavných
Ukrajinců s papežem v Brestu Litevském a padesát let od okamžiku, kdy
byla řeckokatolická církev na Ukrajině zakázána promoskevským režimem: její
struktury byly zlikvidovány a oficiálně byla podrobena ruskému pravoslaví. V r. 1993 přišla k řeckokatolickému
biskupovi z Ivano-Frankivska Sofronu Dmyterkovi skupina asi 15 chlapců a
dívek mezi 15-17 lety. Požádali jej o rozhovor. Objevili dlouhou náboženskou
tradici svého národa a sami se chtěli připojit ke křesťanství. Biskup jim měl
poradit, ke které církvi se mají připojit a proč. Existuje pravoslaví
rozštěpené do tří církví, ukrajinskokatolická církev, baptistická církev, malá
luterská církev, letniční, několik evangelikálních seskupení a nové náboženské
společnosti, a všichni se považují za autentickou křesťanskou církev. Biskup
jim měl dát radu, kterou církev si mají zvolit.
Biskup Sofron Dmyterko mladým lidem poradil: Jděte do té
církve, v jejíchž bohoslužbách je cítit největší bázeň před Hospodinem a
ve všední den největší láska k bližnímu. A biskup se nemusí obávat, že by
podle těchto kritérií nebyla jeho církev přesvědčivá.
Z následujícího textu by se mohlo zdát, že rozkvět
této církve nepřipisuji působení trojjediného Boha, ale jakoby to byl
automatický pastorálně sociologický důsledek daných faktů. To bych samozřejmě
nechtěl tvrdit, přesto je možné uvést několik bodů, které snad společně působí
jako biotop, v němž křesťanství zažívá rozkvět.
1) Především je to
zhroucení komunistického systému a s ním zhroucení minimálních sociálních
jistot. Přitom se hledají kořeny z předkomunistického období. Ukrajina má
zvláštní dějiny a metropolita Andrij Šeptickij dokázal šikovně kormidlovat osud
své církve. Kardinál Slipyj upozorňoval v exilu
-
tvrdohlavě navzdory politice Říma - na existenci
podzemní sjednocené ukrajinské církve a vedl ji i doma. Církev, která se chápe
jako strážkyně náboženské i národní tradice (v pozitivním smyslu), má dnes
velkou šanci být faktorem orientace.
2) Tradice mučedníků.
Řeckokatolická církev byla Stalinem oficiálně zakázána a zničena. 11. dubna
1944 bylo zatčeno šest biskupů a postaveno před volbu konvertovat k pravoslaví
a podílet se na ruské politice, nebo jít do táborů. Nekonvertoval ani jediný.
Biskupové, kněží, mniši, řeholní sestry byli jednoduše zabíjeni nebo odvlékáni
do táborů. Lidé na to nikdy nezapomněli.
Znali jmenovitě mučedníky z okruhu vlastní rodiny.
3) Tradice podzemní
církve. Ukrajinskokatolická církev, oficiálně zničená, existovala v podzemí
dále. Kněží a mniši byli s nebezpečím života ukrýváni v rodinách,
modlili se, křtili. V soukromých domcích existovala malá řeholní
společenství. Biskupové instalovali tajnou hierarchii, světili biskupy bez
souhlasu Říma, a ti světili po soukromém studiu kněze. Nebyla žádná teologická
literatura, liturgie se opisovala ručně a bohoslužby se sloužily s rizikem v soukromých
domech či v lese. Jeden tajný biskup si zvolil povolání sběratele lesních
plodin, aby se mohl volně pohybovat po kraji a navštěvovat své vesnice. Kněží
schovávali kalichy v ledničce mezi zeleninou, aby je neobjevila KGB,
řeholnice poklekaly před kredencí, kde byla mezi sušenkami uložena eucharistie.
Kněží se účastnili pohřbů jako civilisté a potichu se modlili modlitby za
zemřelé. Živá tradice podzemí!
Rodiny, chlapci a dívky, hledající novou orientaci pro
svůj život a rozhodující se pro kněžství nebo život v řeholi, nacházejí:
1) Církev, která byla
strážkyní náboženské a národní identity.
2) Církev, která šla
raději na smrt než na kompromis se systémem.
3) Církev, která měla
sílu přežít v podzemí.
4) Církev, která měla
oficiálně vždy jasný antikomunistický kurs. Tento bod by ovšem bylo nutné
prozkoumat diferencovaně.
5) Církev, která má
mezinárodní strukturu a dovede zorganizovat solidaritu - (ovšem až nyní):
Přicházejí docenti ze zahraničí, kteří zprostředkovávají i pocit solidarity se
světovou církví.
6) Církev, která má
řeholní systém téměř vojensky organizovaný, s jasnými úkoly,
kontemplativní, sociálně a pedagogicky činný.
7) Církev, která se v rozbité
společnosti zasazuje o lidská práva a rodinné hodnoty.
8) Církev, která buduje
charitu a přijímá k tomu pomoc i ze zahraničí.
9) Církev, která dovede
organizovat a brzy po pádu komunismu vydala řadu náboženských publikací.
10) Církev s bohatým
životem obcí s prací různých skupinek.
11) Církev, která
se pustila do téměř nezvládnutelného úkolu nového budování, které díky pracovní
a finanční obětavosti všech zdárně pokračuje.
12) Církev
nabízející mladým lidem šance v řeholním životě uprostřed masové nezaměstnanosti.
Baziliáni už vybudovali na osmdesát malých řeholních komunit. Komunitu vede
35-50letý kněz, z podzemí nebo z exilu. Lidé znalí světa, se zkušeností
manuální práce, věrohodní a laskaví v jednání s lidmi. Kněz vedoucí
komunitu je podporován dvěma asi 25letými kněžími, čerstvě vystudovanými a také
se zkušeností z manuální práce. Dále je tu asi 10 mladých mužů, kteří
manuálně pracují nebo studují. Každý jednotlivec má velkou zodpovědnost a vidí,
jak mu roste práce pod rukama. A nakonec je v konventu jeden stařičký
kněz, který vypráví o svých životních zkušenostech, je kronikou století a mladí
bratři jej milují jako dědečka.
13) V těchto
konventech přebývá skutečně bázeň před Hospodinem a láska.
Tečou slzy, když mladí odcházejí z noviciátu do
konventů. Řády, které dříve nesměly přijímat děti z rozvrácených rodin,
změnily své statuty a mnozí mladí lidé zde poprvé zažívají rodinu. Ptal jsem se
jedné dívky, čím chce být. Zabývá se myšlenkou, že se připojí k řádu. Ptal
jsem se jí, nechce-li založit rodinu. Odpověděla mi, že nejlepší chlapci jsou
stejně v noviciátu basiliánů nebo studitů. Tam bydlí ve vojenském stanu,
protože řádový dům ještě nebyl uvolněn. Při svém studiu se současně věnují
výstavbě.
14) V klášteře
basiliánek věděla ještě jedna 80letá sestra, kde jsou v zahradě zakopána
roucha, která se podařilo ukrýt před KGB. Ve sklepě kláštera byla objevena
mučírna a vedle ní zazděná místnost s nepohřbenými kostmi řeholnic,
zastřelených r. 1946.
Tolik k biotopu. Nechci zapomenout na modlitbu,
rodinnou modlitbu, osobní modlitbu, modlitbu před jídlem a společnou návštěvu
bohoslužeb. Tím je asi biotop zvlhčován.
A co se týká církví: Věrohodnost se nedá udělat.
Ukrajinskokatolická církev je proto dnes věrohodná, že byla věrohodná i v minulosti. Církev roste, je-li věrohodná a je-li zájem o
její věrohodnost. Tak je tomu dnes na Ukrajině.
Tato církev si uchovala spiritualitu východní církve.
Setrvala při eucharistické spiritualitě, monastické spiritualitě a intenzívním
modlitebním životě. Popisuji východní
spiritualitu jako celostný životní koncept, v němž je dramatizován život
jednotlivce a interpretován kosmologickou spiritualitou eucharistické
zkušenosti. Mystická zkušenost víry se prolíná s životní zkušeností. Na
vyšší rovině než je rovina řeči, totiž na rovině symbolické komunikace, je
pevně propojen život a víra. K tomu náleží účast na eucharistickém výkladu
života, princip duchovního otcovství a princip askese a oběti, jakož i princip
lásky k bližnímu.
Celostný životní koncept východní církve tedy není jen
jiná ideologie a životní praxe, ale jde i o kulturní identitu. Církev je
strážkyní "holistické" duchovní kultury s jejími procesy a zkušenostmi
víry. Zkušenosti víry se předávají dále v symbolické liturgické interakci.
Ten, kdo se účastní zevnitř, je zahrnut a nachází alternativní svět ke světu po
zhroucení komunismu s jeho ideologickým, hospodářským a sociálním smetištěm a
rejdy mafie.
(Přel. jv. Předneseno v lednu 1996 na
semináři v Bensheimu. Seminář byl věnován různým pozitivním i
problematickým příkladům obnovy křesťanství v dnešním světě, odtud i
poněkud jednostranný pohled. Autor, evangelický expert na problematiku
východních církví, je si samozřejmě vědom paradoxní situace, kdy tato církev,
nepředstavitelně trpící pro věrnost papeži a papeži i dnes neuvěřitelně oddaná,
je pro papeže samého spíše nepříjemným břemenem na cestě k dohodě s pravoslavím. Situace ukrajinských katolíků (vedle údajně
fanatické misie západního obřadu) je jen zdánlivě snazší než situace
česko-slovenského podzemí.)
Poslední komentáře