Modlitba

V reakcích na .katechismus katolické církve" bezprostředně po jeho vydání zůstala jeho čtvrtá část - .Křesťanská modlitba" - bezmála nepovšimnutá.

Diskuze byly většinou podníceny kontroverzními otázkami věrouky, sporným hodnocením starých a nových lidských hříchů a institucionální stránkou katolické církevnosti. Čtvrtý díl katechismu je však svou samozřejmostí .symfonií víry" a přirozenou konsekvencí předchozích tří částí. V liturgických úkonech je slaveno a sdělováno křesťanské tajemství, které osvěcuje Boží děti při jejich konání a je základem modlitby. Věrouka a mravouka nesmí být izolována od života modlitby. Lex credendi, lex vitae a lex orandi patří dohromady.

Čtenář je vyzván, aby pokládal katechismus za .organický výklad celé katolické víry" a aby ho četl jako .jednotný celek" (č.18). Katechismus pomáhá člověku při jeho hledání Boha a je zaměřen na eschatologickou vizi Božího království, vyjádřenou závěrečnou doxologií modlitby Otče náš a potvrzenou slovem .Amen" věřících (č. 2855n). Toto .Amen" je osobní .Fiat" každého, kdo se připojuje ke Kristovu .fiat voluntas tua" (buď vůle tvá) a Mariinu .fiat mihi secundum verbum tuum" (staň se mi podle tvého slova) (č. 2865). Uvnitř tohoto velkého .oblouku vysokého napětí" se odvíjí obsah katechismu.

Světící biskup Christoph Schönborn, který se jako sekretář rozhodujícím způsobem podílel na grémiové práci při vzniku katechismu, doporučuje právě čtvrtý díl katechismu jako dobrý vstup do celého díla. .Mnohá svědectví potvrzují, že právě na těchto stránkách je zvlášť zřetelný záměr a osobitost katechismu: je to pozvání k životu z víry."

Rukopis spirituality východních církví

Čtvrtý díl katechismu o křesťanské modlitbě se v mnoha ohledech liší od předchozích dílů. Kromě přechodu neobsahuje výslovné odkazy na ostatní části. Je samostatnou učebnicí křesťanské spirituality, působící jednolitým dojmem. Jeho autorem je libanonský teolog Jean Corbon, patřící k melchitsko-katolické církvi. Tato církev je od roku 1724 sjednocena s Římem a pod vlastním patriarchátem spojuje arabsky mluvící křesťany Předního Východu. Její zbožnost má východní ráz. Bohoslužbu slaví - věrna svým historickým kořenům - v byzantském ritu. Jean Corbon je členem mezinárodní teologické komise římsko-katolické církve. Jako první tři části katechismu nejsou myslitelné bez západní scholastické teologie, tak celým čtvrtým dílem prozařuje teologické myšlení a teologická zkušenost východních církví. Text má charakter teologického popisu, v němž vyvstává biblický koncentrát prohloubený (umocněný?) duchovními výroky církevních Otců a doplněný ikonografickými odkazy. Je zde teologické vyjádření základních typů východní ikonografie: Kristus - Pantokrator, Vševládný (č. 2749), Maria - Hogedetria, Průvodkyně (č. 2674) nebo Orantka, Přímluvkyně (č. 2679) - Paralelní uvedení (srovnání) západních a východních tradic modlitby a zbožnosti podává obsáhlý celkový obraz. Dominantní západně-latinská tradice ustupuje do pozadí. Římsko-katolická církev se podle svého sebeuvědomění prezentuje jako univerzální církev, v níž mají své legitimní místo duchovní tradice mnohých ritů. Východněkatolické ražení spirituální části katechismu znamená přinejmenším v této oblasti nepřehlédnutelný příklon k ortodoxním a orientálním církvím.

Spásná ekonomie modlitby

Teologickému akcentu východních církví odpovídá také spojení nauky a praxe modlitby s ekonomií spásy (č. 2641 a 2651). Modlitba se stává nositelkou reálných spásotvorných úkonů. Modlící se člověk je vtahován do díla křesťanského vykoupení. Modlitby v žádném případě nejsou pouhé zbožné myšlenky, které modlící se vydoluje svým subjektivním úsilím ze své světové a životní situace, a potom je vysloví jako svépomoc. Modlitba a skutečnost splývají, a stávají se tak životem. Modlitbou zakotví v člověku božské ctnosti víry, naděje a lásky (č. 2656-2658; 2565), energie Božího Bytí se stávají účinnými ve všech formách modlitby, zvláště však v eucharistické oběti chvály (č. 2643).

Je uvedena biblická a starocírkevní Eulogie - modlitba žehnání. .V žehnání se spojuje Boží dar a jeho přijetí člověkem ve vzájemném oslovení." (č. 2626) Je vysvětlena teologie a praxe východní ustavičné modlitby srdce (č. 2665-2668). Jako nejvhodnější místo pro modlitbu se doporučuje .krásný koutek" s Písmem svatým a ikonami (č. 2691). Modlitba je konečně spolu s liturgií a vírou .láska ke kráse" (Philokalie), která chce .nade vše milovat slávu živého a pravého Boha" (č. 2727). Doxologická teologie se pojí s teologickou estetikou, která je v této formě rozvíjena a prožívána zejména křesťany byzantského ritu, ortodoxními a uniaty.

Tento východní ráz je příležitostně doplněn tradičními západními formami zbožnosti, které ovšem nejsou příliš zdůrazňovány. Úcta k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a pobožnost křížové cesty jsou zmíněny jen krátce (č. 2669), stručně jsou vyloženy pouti (č. 2691). Růženec je bez zvláštního vysvětlení přiřazen k východním litaniím Akathistos a Paraklisis (č. 2678). O pobožnosti .Božího Těla" není kupodivu v této čtvrté části katechismu ani zmínka - mluví se o ní pouze ve výkladu Eucharistie (č. 1378). Při vší úctě k byzantsko-východní spiritualitě se nabízí otázka, zda latinské, západní formy zbožnosti, užívané velkou částí katolické církve, nejsou zmíněny příliš málo. Je tu nepřiměřenost. Proti západní - scholastické věrouce a mravouce stojí východní zbožnost, která se ovšem k západní scholastice a jejím definovaným pravdám může stavět veskrze kriticky. Spolu s pravoslavím se ptá, zda se západní definice - zvláště v katolických prohlášeních, zejm. z 19. a 20. století - nechtějí stavět nad společný poklad prvotní církve a definovat tajemství víry, které přece lze pochopit jen ve chvále a úžasu.

.Biblická hodina" modlitby

K silným stránkám čtvrtého dílu katechismu patří jistě nauková část o modlitbě, vycházející z Písma svatého. Evangelický čtenář ochotný přijmout poučení najde k této části přístup bez potíží. Formou .biblické hodiny" je z vyprávění a poučných i modlitebních textů Písma svatého shrnuto vše, co se o modlitbě mnoha způsoby dá říci. Katechismus není na tomto místě akademický, nevychází z historicko-kritické exegeze, nýbrž z přístupného (sdílného) zbožného rozjímání, které má čtenář sledovat. Tento díl se rovná velké homilii nad dějinami spásy o modlitbě, která svým stylem připomíná klasickou homilii Veliké noci. Začíná situací stvoření. Jako základní typy modlitby jednotlivce jsou uvedeny Abrahamova modlitba víry, Mojžíšova přímluvná modlitba, královská modlitba Davidova, Eliášova modlitba obrácení. Žalmy jsou modlitbou Božího lidu, který čeká Mesiáše, zůstávají však modlitbou církve, .neboť žalmy se modlí a naplňují v Kristu" (č. 2597). Potom je sledován osobní vztah Ježíšův k modlitbě a vysvětlují se jeho modlitby. Jsou vyloženy soubory známé z dějin zbožnosti jako např. poslední slova na kříži, Ježíšova ponaučení o modlitbě a Lukášova podobenství o modlitbě. Ježíš sám je tak představen jako učitel modlitby a jeho modlitba jako .dokonalý vzor modlitby" (č. 2620). Novozákonní modlitby Mariiny jsou - jak zcela odpovídá jejich intenci - vysvětleny typologicky. Letnicemi nastává čas církve. Klanění, prosby, dík a chválu vede Duch svatý, .který modlící se církvi připomíná Krista" (č. 2625). Koncentrací a vrcholem všeho je Eucharistie. Zvláštní výklad je věnován Ježíšově velekněžské modlitbě v Janově evangeliu a modlitbě Otče náš.

Modlitba, která nás spojuje

.Modlitba Páně je souhrnem celého evangelia." Tímto citátem z Tertuliána uvádí katechismus výklad Otčenáše, aby tak naznačil těžiště křesťanské modlitby (č. 2761). Modlitba Páně je komentována společně se závěrečnou doxologií. Embolismus dosud obvyklý v západní katolické liturgii - modlitba o zbavení od zlého vsunutá po sedmé prosbě - se jeví jako pouhá marginální poznámka. Otčenáš, Matoušem uvedený uprostřed horského kázání (č. 2763), má své .místo v životě" při výuce víry novokřtěnců a katechumenů; je předáván při křtu a biřmování (č. 2769). Modlitba Páně jako modlitba celé církve dosahuje svého .plného smyslu a působivosti" v eucharistické liturgii, kde mezi kánonem (anaforou) a přijímáním naznačuje .eschatologický ráz" Kristova mysteria (č. 2770 a 2771). Výklad oslovení a sedmi proseb obsahuje množství odkazů na místa v Písmě svatém a duchovní význam takto získaných výpovědí je podepřen citáty z církevních Otců. Je zdůrazněn ekumenický charakter této modlitby jako .společného pokladu všech pokřtěných" (srv. č. 2791). Otčenáš nelze ovšem vyčerpat ani mnohotvárnými výklady a nedá se také očekávat, že katechismus katolické církve podepře své vývody citáty evangelického původu. Byť tedy ne v samotném katechismu, alespoň však v průvodním německém pracovním textu (Arbeitsbuch) by snad mohl být zmíněn výklad modlitby Otče náš Martina Luthera, oblíbený mnoha evangelickými křesťany. Bylo by to ekumenické gesto podtrhující zdůrazňovaný ekumenický význam Otčenáše. Dodatkem budiž zde krátce ukázáno, jak velice se mohou navzájem (při)blížit dva katechismy, svým vznikem a rázem zcela odlišné:

.Bůh sice nikoho nepokouší, ale v této modlitbě prosíme, aby nás chránil a zachoval před pokoušením a sváděním ďábla, světa a našeho těla k nevěře, zoufalství a jiným velkým ničemnostem a neřestem; a když už na nás útočí, abychom nakonec dobyli a udrželi vítězství." (Martin Luther) .Slovy ,neuveď nás v pokušení‚ prosíme Boha, aby nás nenechal vstoupit na cestu vedoucí ke hříchu. Je to prosba o ducha rozlišování a síly; o milost bdělosti a vytrvání až do konce." (č. 2863)

S Marií a svatými

.Ježíš, jediný prostředník, je cestou naší modlitby. Maria, jeho a naše Matka, na ní nepřekáží." (č. 2674) Struktura teologické argumentace katechismu Getsemany číslo 52 - 19. strana vychází z toho, že Duch svatý skrze oslavenou lidskou přirozenost jednorozenébo Syna spojuje modlitbu v církvi s Ježíšovou Matkou (č. 2673). Ona avšak pro svou jedinečnou spoluúčast na působení Ducha svatého zaujímá zvláštní postavení, takže církev - s vědomím velikých věcí, které Bůh na ní vykonal - .se ráda modlí ve společenství s ní" a také jí .svěřuje své prosby a chvály" (č. 2682). (Pozn. překl.: pro tuto větu použita přesnější citace katechismu, než je uvedena v MD.) Zde budiž poznamenáno: způsob vyjadřování katechismu nerozlišuje přesně prosbu o přímluvu, s níž se člověk obrací na Marii, od modlitby směrované k samotnému Bohu. Vzdor všem teologickým distinkcím jsou obě roviny nazvány modlitbou. Tak se potom také objevuje termín .modlitba k svaté Boží Matce" (č. 2675). O této modlitbě se ovšem pak zase říká, že ji Maria .zcela předává Kristu". Terminologie tohoto místa je snad vědomě nepřesná z falešného nadšení. Evangelickým čtenářům to ztěžuje překonání rozpaků ohledně nepřiměřeného postavení Marie v dějinách spásy.

Mluva čtvrtého dílu katechismu o .jedinečné Mariině spolupráci s působením Ducha svatého" přesto ještě nevybočuje z rozjímavé formy východní spirituality. Naučná část katechismu označuje však Marii jako .podobu a zdroj" svatosti (č. 2030). Sami katoličtí teologové se zde kriticky ptají, není-li to další krok k dogmatizaci Marie jako spoluvykupitelky, ve kterou mariánští maximalisté doufají. Mělo by být ve vlastním zájmu římskokatolické strany, aby se v těch výpovědích své mariologické tradice, která jsou vůči pravoslavným a evangelickým teologiím sporné, vyhýbala možnosti nedorozumění.

Zvláštní výklad je věnován tradičnímu .Ave Maria", nikoli však v kontextu s biblickou tradicí Angelus. Výklad je většinou veden ve východní, typologické formě. Symbolicky jsou na modlitbu přenášeny biblické termíny a situace. Maria jako Boží příbytek mezi lidmi je archou úmluvy a trůnem Boží velebnosti (č. 2676). Mariina přímluva v hodině naší smrti vychází z toho, že Maria byla přítomna smrti svého Syna na kříži, a také nás může v hodinu našeho přechodu .jako naše matka přijmout" a doprovodit .nás k svému Synu Ježíši do ráje" (č. 2677).

Svatí jsou pokládáni za vůdce k modlitbě. Podle jejich vzoru se rozvíjejí naučené způsoby zbožnosti a životní postoje. Svatí působí .příkladem života, svými spisy a stálou přímluvou". .Ustavičně pečují o ty, které zanechali na zemi." (č. 2683n) Terminologie modlitby a přímluvy je v této souvislosti jasná: .Putující církev je svou modlitbou spojena s modlitbou svatých, které prosí o přímluvu." (č. 2692)

Krize modlitby

Katechismus vychází z nedělního slavení Eucharistie a z modlitby hodin a seznamuje s různými formami modlitby - s modlitbou ústní, rozjímavou a vnitřní (č. 2697-2724). Na tom všem je sledován .zápas modlitby". Spolu s Ježíšem ukazují velcí prosebníci Starého zákona, Maria a svatí Nového zákona, že modlitbu nelze oddělit od .duchovního zápasu" nového křesťanova života (č. 2725). Člověk zápolí se .lstivostí pokušitele, který podniká všecko, aby jej od modlitby. . . odvrátil" (tamtéž), a s nesprávným chápáním modlitby. Ztrácí odvahu pro nedostatek času v jeho překotném běhu nebo pro psychologistický omyl, který modlitbu pokládá za vnitřní psychologický děj a ne za dílo Ducha svatého (č. 2726). Rušivě mohou působit i chybné .duchovní postoje tohoto světa"; např. názor, že pravda je jen to, co je vědecky dokázáno, že modlitba je neproduktivní a tedy bezcenná nebo že je únikem ze světa (č. 2728). Sklon k lidské roztržitosti, k ochabování duchovní bdělosti, kontaktu víry a k duchovní omrzelosti je pole duchovní zkušenosti Otců pokládán za rub lidské domýšlivosti - pokorného však vede k větší důvěře (č. 2773). Zkušenost .vyprahlosti", odloučenosti od Boha se tak může stát okamžikem čisté víry jako nutný proces odumírání (viz pšeničné zrno - Jan 12,24) přijmout zaslíbení (č. 2731). Jako vzor je v této souvislosti uvedena Ježíšova velekněžská modlitba v podání Janova evangelia, neboť spojuje Ježíšovu oběť a jeho život a zahrnuje .celou ekonomii stvoření a vykoupení" (č. 2746-2751 a 2758).

Pro toho, kdo se již vydal na cestu víry a modlitby, těžkosti s modlitbou .patří k věci", zároveň mu však také cestu ukazují. Přesto je otázka, zda se dnešní člověk s přibývajícími vnějšími těžkostmi může vypořádat. Často se totiž cítí polapen bezvýchodností. Globální ohrožení a osobní životní krize existenciálně kontaktují současníky s otázkou smyslu života. Mnozí lidé nemohou nebo nechtějí přijmout žádné jiné formy .boje" než sekulární, desakralizované, protože se jim zdají být čestnější nebo proto, že církev shledali jako nevěrohodnou. Nauka o modlitbě obsažená v katechismu nebere - jak se zdá - situaci nemodlícího se člověka dost vážně a působí na něho jako unáhleně sladěná s církevní praxí, která v jeho situaci nikam nevede. Toto je však nedostatek, který se dnes vyskytuje téměř ve všech konfesích. Katechismy i agendy jsou sotva schopné vyvést lidi postrádající slov a vzdálené modlitbě z jejich stavu.

Z MD 6/93 přeložila Zdeňka Munzarová