V reakcích na .katechismus katolické církve"
bezprostředně po jeho vydání zůstala jeho čtvrtá část - .Křesťanská modlitba" -
bezmála nepovšimnutá.
Diskuze byly většinou podníceny kontroverzními otázkami
věrouky, sporným hodnocením starých a nových lidských hříchů a institucionální
stránkou katolické církevnosti. Čtvrtý díl katechismu je však svou
samozřejmostí .symfonií víry" a přirozenou konsekvencí předchozích tří částí. V liturgických
úkonech je slaveno a sdělováno křesťanské tajemství, které osvěcuje Boží děti
při jejich konání a je základem modlitby. Věrouka a mravouka nesmí být
izolována od života modlitby. Lex credendi, lex vitae a lex orandi patří
dohromady.
Čtenář je vyzván, aby pokládal katechismus za .organický
výklad celé katolické víry" a aby ho četl jako .jednotný celek" (č.18). Katechismus
pomáhá člověku při jeho hledání Boha a je zaměřen na eschatologickou vizi
Božího království, vyjádřenou závěrečnou doxologií modlitby Otče náš a
potvrzenou slovem .Amen" věřících (č. 2855n). Toto .Amen" je osobní .Fiat" každého,
kdo se připojuje ke Kristovu .fiat voluntas tua" (buď vůle tvá) a Mariinu .fiat
mihi secundum verbum tuum" (staň se mi podle tvého slova) (č. 2865). Uvnitř
tohoto velkého .oblouku vysokého napětí" se odvíjí obsah katechismu.
Světící biskup Christoph Schönborn, který se jako sekretář
rozhodujícím způsobem podílel na grémiové
práci při vzniku katechismu, doporučuje právě čtvrtý díl katechismu jako dobrý
vstup do celého díla. .Mnohá svědectví potvrzují, že právě na těchto stránkách
je zvlášť zřetelný záměr a osobitost katechismu: je to pozvání k životu z víry."
Rukopis spirituality východních církví
Čtvrtý díl katechismu o křesťanské modlitbě se v mnoha
ohledech liší od předchozích dílů. Kromě přechodu neobsahuje výslovné odkazy na
ostatní části. Je samostatnou učebnicí křesťanské spirituality, působící
jednolitým dojmem. Jeho autorem je libanonský teolog Jean Corbon, patřící k melchitsko-katolické
církvi. Tato církev je od roku 1724 sjednocena s Římem a pod vlastním
patriarchátem spojuje arabsky mluvící křesťany Předního Východu. Její zbožnost
má východní ráz. Bohoslužbu slaví - věrna svým historickým kořenům - v byzantském
ritu. Jean Corbon je členem mezinárodní teologické komise římsko-katolické
církve. Jako první tři části katechismu
nejsou myslitelné bez západní scholastické teologie, tak celým čtvrtým dílem
prozařuje teologické myšlení a teologická zkušenost východních církví. Text má
charakter teologického popisu, v němž vyvstává biblický koncentrát
prohloubený (umocněný?) duchovními výroky církevních Otců a doplněný ikonografickými
odkazy. Je zde teologické vyjádření základních typů východní ikonografie:
Kristus - Pantokrator, Vševládný (č. 2749), Maria - Hogedetria, Průvodkyně (č.
2674) nebo Orantka, Přímluvkyně (č. 2679) - Paralelní uvedení (srovnání)
západních a východních tradic modlitby a zbožnosti podává obsáhlý celkový
obraz. Dominantní západně-latinská
tradice ustupuje do pozadí. Římsko-katolická církev se podle svého
sebeuvědomění prezentuje jako univerzální církev, v níž mají své legitimní
místo duchovní tradice mnohých ritů. Východněkatolické ražení spirituální části
katechismu znamená přinejmenším v této oblasti nepřehlédnutelný příklon k ortodoxním
a orientálním církvím.
Spásná ekonomie modlitby
Teologickému akcentu východních církví odpovídá také
spojení nauky a praxe modlitby s ekonomií spásy (č. 2641 a 2651). Modlitba se
stává nositelkou reálných spásotvorných úkonů. Modlící se člověk je vtahován do
díla křesťanského vykoupení. Modlitby v žádném případě nejsou pouhé zbožné
myšlenky, které modlící se vydoluje svým subjektivním úsilím ze své světové a
životní situace, a potom je vysloví jako svépomoc. Modlitba a skutečnost splývají,
a stávají se tak životem. Modlitbou zakotví v člověku božské ctnosti víry,
naděje a lásky (č. 2656-2658; 2565), energie Božího Bytí se stávají účinnými ve
všech formách modlitby, zvláště však v eucharistické oběti chvály (č.
2643).
Je uvedena biblická a starocírkevní Eulogie - modlitba
žehnání. .V žehnání se spojuje Boží dar a jeho přijetí člověkem ve vzájemném
oslovení." (č. 2626) Je vysvětlena teologie a praxe východní ustavičné modlitby
srdce (č. 2665-2668). Jako nejvhodnější místo pro modlitbu se doporučuje
.krásný koutek" s Písmem svatým a ikonami (č. 2691). Modlitba je konečně
spolu s liturgií a vírou .láska ke kráse" (Philokalie), která chce .nade
vše milovat slávu živého a pravého Boha" (č. 2727). Doxologická teologie se
pojí s teologickou estetikou, která je v této formě rozvíjena a
prožívána zejména křesťany byzantského ritu, ortodoxními a uniaty.
Tento východní ráz je příležitostně doplněn tradičními
západními formami zbožnosti, které ovšem nejsou příliš zdůrazňovány. Úcta k nejsvětějšímu
Srdci Ježíšovu a pobožnost křížové cesty jsou zmíněny jen krátce (č. 2669), stručně
jsou vyloženy pouti (č. 2691). Růženec je bez zvláštního vysvětlení přiřazen k východním
litaniím Akathistos a Paraklisis (č. 2678). O pobožnosti .Božího Těla" není
kupodivu v této čtvrté části katechismu ani zmínka - mluví se o ní pouze
ve výkladu Eucharistie (č. 1378). Při
vší úctě k byzantsko-východní spiritualitě se nabízí otázka, zda latinské,
západní formy zbožnosti, užívané velkou částí katolické církve, nejsou zmíněny
příliš málo. Je tu nepřiměřenost. Proti západní - scholastické věrouce a
mravouce stojí východní zbožnost, která se ovšem k západní scholastice a
jejím definovaným pravdám může stavět veskrze kriticky. Spolu s pravoslavím
se ptá, zda se západní definice - zvláště v katolických prohlášeních, zejm.
z 19. a
20. století - nechtějí stavět nad společný poklad prvotní církve a definovat
tajemství víry, které přece lze pochopit jen ve chvále a úžasu.
.Biblická hodina" modlitby
K silným stránkám čtvrtého dílu katechismu patří
jistě nauková část o modlitbě, vycházející z Písma svatého. Evangelický
čtenář ochotný přijmout poučení najde k této části přístup bez potíží.
Formou .biblické hodiny" je z vyprávění a poučných i modlitebních textů
Písma svatého shrnuto vše, co se o modlitbě mnoha způsoby dá říci. Katechismus
není na tomto místě akademický, nevychází z historicko-kritické exegeze,
nýbrž z přístupného (sdílného) zbožného rozjímání, které má čtenář
sledovat. Tento díl se rovná velké homilii nad dějinami spásy o modlitbě, která
svým stylem připomíná klasickou homilii Veliké noci. Začíná situací stvoření.
Jako základní typy modlitby jednotlivce jsou uvedeny Abrahamova modlitba víry,
Mojžíšova přímluvná modlitba, královská modlitba Davidova, Eliášova modlitba
obrácení. Žalmy jsou modlitbou Božího
lidu, který čeká Mesiáše, zůstávají však modlitbou církve, .neboť žalmy se
modlí a naplňují v Kristu" (č. 2597).
Potom je sledován osobní vztah Ježíšův k modlitbě a vysvětlují se jeho
modlitby. Jsou vyloženy soubory známé z dějin zbožnosti jako např. poslední slova na kříži, Ježíšova ponaučení o
modlitbě a Lukášova podobenství o modlitbě. Ježíš sám je tak představen jako
učitel modlitby a jeho modlitba jako .dokonalý vzor modlitby" (č. 2620).
Novozákonní modlitby Mariiny jsou - jak zcela odpovídá jejich intenci -
vysvětleny typologicky. Letnicemi
nastává čas církve. Klanění, prosby, dík a chválu vede Duch svatý, .který
modlící se církvi připomíná Krista" (č. 2625). Koncentrací a vrcholem všeho je
Eucharistie. Zvláštní výklad je věnován Ježíšově velekněžské modlitbě v Janově
evangeliu a modlitbě Otče náš.
Modlitba, která nás spojuje
.Modlitba Páně je souhrnem celého evangelia." Tímto
citátem z Tertuliána uvádí katechismus výklad Otčenáše, aby tak naznačil
těžiště křesťanské modlitby (č. 2761). Modlitba Páně je komentována společně se
závěrečnou doxologií. Embolismus dosud obvyklý v západní katolické
liturgii - modlitba o zbavení od zlého vsunutá po sedmé prosbě - se jeví jako
pouhá marginální poznámka. Otčenáš, Matoušem uvedený uprostřed horského kázání
(č. 2763), má své .místo v životě" při výuce víry novokřtěnců a
katechumenů; je předáván při křtu a biřmování (č. 2769). Modlitba Páně jako modlitba
celé církve dosahuje svého .plného smyslu a působivosti" v eucharistické liturgii,
kde mezi kánonem (anaforou) a přijímáním naznačuje .eschatologický ráz"
Kristova mysteria (č. 2770 a
2771). Výklad oslovení a sedmi proseb obsahuje
množství odkazů na místa v Písmě svatém a duchovní význam takto získaných
výpovědí je podepřen citáty z církevních Otců. Je zdůrazněn ekumenický
charakter této modlitby jako .společného pokladu všech pokřtěných" (srv. č.
2791). Otčenáš nelze ovšem vyčerpat ani
mnohotvárnými výklady a nedá se také očekávat, že katechismus katolické církve
podepře své vývody citáty evangelického původu. Byť tedy ne v samotném
katechismu, alespoň však v průvodním německém pracovním textu
(Arbeitsbuch) by snad mohl být zmíněn výklad modlitby Otče náš Martina Luthera,
oblíbený mnoha evangelickými křesťany. Bylo by to ekumenické gesto podtrhující
zdůrazňovaný ekumenický význam Otčenáše. Dodatkem budiž zde krátce ukázáno, jak
velice se mohou navzájem (při)blížit dva katechismy, svým vznikem a rázem zcela
odlišné:
.Bůh sice nikoho nepokouší, ale v této modlitbě
prosíme, aby nás chránil a zachoval před pokoušením a sváděním ďábla, světa a
našeho těla k nevěře, zoufalství a jiným velkým ničemnostem a neřestem; a
když už na nás útočí, abychom nakonec dobyli a udrželi vítězství." (Martin
Luther) .Slovy ,neuveď nás v pokušení‚ prosíme Boha, aby nás nenechal
vstoupit na cestu vedoucí ke hříchu. Je to prosba o ducha rozlišování a síly; o
milost bdělosti a vytrvání až do konce." (č. 2863)
S Marií a svatými
.Ježíš, jediný prostředník, je cestou naší modlitby.
Maria, jeho a naše Matka, na ní nepřekáží." (č. 2674) Struktura teologické
argumentace katechismu Getsemany číslo 52 - 19. strana vychází z toho, že
Duch svatý skrze oslavenou lidskou přirozenost jednorozenébo Syna spojuje
modlitbu v církvi s Ježíšovou Matkou (č. 2673). Ona avšak pro svou
jedinečnou spoluúčast na působení Ducha svatého zaujímá zvláštní postavení,
takže církev - s vědomím velikých věcí, které Bůh na ní vykonal - .se ráda
modlí ve společenství s ní" a také jí .svěřuje své prosby a chvály" (č.
2682). (Pozn. překl.: pro tuto větu použita přesnější citace katechismu, než je
uvedena v MD.) Zde budiž poznamenáno: způsob vyjadřování katechismu
nerozlišuje přesně prosbu o přímluvu, s níž se člověk obrací na Marii, od
modlitby směrované k samotnému Bohu. Vzdor všem teologickým distinkcím
jsou obě roviny nazvány modlitbou. Tak se potom také objevuje termín .modlitba
k svaté Boží Matce" (č. 2675). O této modlitbě se ovšem pak zase říká, že
ji Maria .zcela předává Kristu". Terminologie tohoto místa je snad vědomě
nepřesná z falešného nadšení. Evangelickým čtenářům to ztěžuje překonání
rozpaků ohledně nepřiměřeného postavení Marie v dějinách spásy.
Mluva čtvrtého dílu katechismu o .jedinečné Mariině
spolupráci s působením Ducha svatého" přesto ještě nevybočuje z rozjímavé
formy východní spirituality. Naučná část katechismu označuje však Marii jako
.podobu a zdroj" svatosti (č. 2030). Sami katoličtí teologové se zde kriticky
ptají, není-li to další krok k dogmatizaci Marie jako spoluvykupitelky, ve
kterou mariánští maximalisté doufají. Mělo by být ve vlastním zájmu
římskokatolické strany, aby se v těch výpovědích své mariologické tradice,
která jsou vůči pravoslavným a evangelickým teologiím sporné, vyhýbala možnosti
nedorozumění.
Zvláštní výklad je věnován tradičnímu .Ave Maria", nikoli
však v kontextu s biblickou tradicí Angelus. Výklad je většinou veden
ve východní, typologické formě. Symbolicky jsou na modlitbu přenášeny biblické termíny
a situace. Maria jako Boží příbytek mezi lidmi je archou úmluvy a trůnem Boží
velebnosti (č. 2676). Mariina přímluva v hodině naší smrti vychází z toho,
že Maria byla přítomna smrti svého Syna na kříži, a také nás může v hodinu
našeho přechodu .jako naše matka přijmout" a doprovodit .nás k svému Synu
Ježíši do ráje" (č. 2677).
Svatí jsou pokládáni za vůdce k modlitbě. Podle
jejich vzoru se rozvíjejí naučené způsoby zbožnosti a životní postoje. Svatí
působí .příkladem života, svými spisy a stálou přímluvou". .Ustavičně pečují o
ty, které zanechali na zemi." (č. 2683n) Terminologie modlitby a přímluvy je v této
souvislosti jasná: .Putující církev je svou modlitbou spojena s modlitbou
svatých, které prosí o přímluvu." (č. 2692)
Krize modlitby
Katechismus vychází z nedělního slavení Eucharistie a
z modlitby hodin a seznamuje s různými formami modlitby - s modlitbou
ústní, rozjímavou a vnitřní (č. 2697-2724). Na tom všem je sledován .zápas
modlitby". Spolu s Ježíšem ukazují velcí prosebníci Starého zákona, Maria
a svatí Nového zákona, že modlitbu nelze oddělit od .duchovního zápasu" nového
křesťanova života (č. 2725). Člověk zápolí se .lstivostí pokušitele, který
podniká všecko, aby jej od modlitby. . . odvrátil" (tamtéž), a s nesprávným chápáním modlitby. Ztrácí
odvahu pro nedostatek času v jeho překotném běhu nebo pro psychologistický
omyl, který modlitbu pokládá za vnitřní psychologický děj a ne za dílo Ducha
svatého (č. 2726). Rušivě mohou působit i chybné .duchovní postoje tohoto světa";
např. názor, že pravda je jen to, co je vědecky dokázáno, že modlitba je
neproduktivní a tedy bezcenná nebo že je únikem ze světa (č. 2728). Sklon k lidské
roztržitosti, k ochabování duchovní bdělosti, kontaktu víry a k duchovní
omrzelosti je pole duchovní zkušenosti Otců pokládán za rub lidské domýšlivosti
- pokorného však vede k větší důvěře (č. 2773). Zkušenost .vyprahlosti",
odloučenosti od Boha se tak může stát okamžikem čisté víry jako nutný proces
odumírání (viz pšeničné zrno - Jan 12,24) přijmout zaslíbení (č. 2731). Jako
vzor je v této souvislosti uvedena Ježíšova velekněžská modlitba v podání
Janova evangelia, neboť spojuje Ježíšovu oběť a jeho život a zahrnuje .celou
ekonomii stvoření a vykoupení" (č. 2746-2751 a 2758).
Pro toho, kdo se již vydal na cestu víry a modlitby,
těžkosti s modlitbou .patří k věci", zároveň mu však také cestu
ukazují. Přesto je otázka, zda se dnešní člověk s přibývajícími vnějšími
těžkostmi může vypořádat. Často se totiž cítí polapen bezvýchodností. Globální
ohrožení a osobní životní krize existenciálně kontaktují současníky s otázkou
smyslu života. Mnozí lidé nemohou nebo nechtějí přijmout žádné jiné formy .boje"
než sekulární, desakralizované, protože se jim zdají být čestnější nebo proto,
že církev shledali jako nevěrohodnou. Nauka o modlitbě obsažená v katechismu
nebere - jak se zdá - situaci nemodlícího se člověka dost vážně a působí na
něho jako unáhleně sladěná s církevní praxí, která v jeho situaci
nikam nevede. Toto je však nedostatek,
který se dnes vyskytuje téměř ve všech konfesích. Katechismy i agendy jsou sotva schopné vyvést
lidi postrádající slov a vzdálené modlitbě z jejich stavu.
Z MD 6/93 přeložila Zdeňka Munzarová
Poslední komentáře