Pavel Hradilek

Před 75 lety (1. srpna – 2. října 1944) probíhalo ve Varšavě povstání proti nacistické okupaci. Zemská armáda (Armia krajowa) nasadila do nerovných bojů asi 45 tis. bojovníků z nichž asi 15 tis. padlo, 5 tis. bylo zraněno a 20 tis. se dostalo do zajetí. Obrovské ztráty, jdoucí do statisíců, byly na straně civilního obyvatelstva. Varšava byla na příkaz Hienricha Himmlera srovnána se zemí. Vše se odehrávalo v těsné blízkosti Rudé armády, která tomu přihlížela z druhého břehu Visly, ze čtvrti Praga.

V červnu jsem měl příležitost sledovat dvě ekumenické modlitby při příležitosti důležitých politických událostí: v Bratislavě se konalo Te Deum během inaugurace nové prezidentky Slovenska Zuzany Čaputové a v Praze proběhla modlitba před velkou demonstrací na Letné, při níž přes čtvrt milionu účastníků požadovalo odstoupení trestně stíhaného premiéra a nezávislost justice. Jak se organizátorům a účastníkům podařilo tyto bohoslužby zvládnout?

Situaci kolem plánované obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze detailně rozebíral Martin Vanáč v článku Bude mariánský sloup na Staroměstském náměstí sloupem smíření? (Getsemany, únor 2017) Poukázal, že tolerance nekatolických církví k obnovení sloupu byla získána kardinálem Dukou ne zcela průzračným způsobem. Výhodou symbolu je, že může plnit svou komunikační funkci aniž by existovala úplná shoda v interpretaci jeho obsahu. Drobné neshody jsou možné, přesto symbol „funguje“.

Nedávno absolvovali zájemci z naší obce exercicie s tématem povolání. Vedl nás pastorální teolog, univerzitní učitel, který nám mj. ukázal trendy při hledání současné podoby ordinované služby. Upřímnost exercitátora a naléhavost, s jakou problém předestřel, mne inspirovala k nějaké reakci. Ačkoli to není téma, které by mě nějak tížilo, a ani jsem se jím hlouběji nezabýval, rozhodl jsem se reflektovat zkušenosti Pražské obce skryté církve a po jejím zániku v r. 2007 obce Společná cesta.

Tuto otázku jsem několikrát dostal od hostů obce či od studentů. Modifikovaná verze otázky zněla: Obětovat za někoho mši (svatou)? Tak jako se příslušná praxe vyvíjela ve více vrstvách, tak je i těžké odpovědět ano či ne a odpověď má více vrstev.

Při setkání redakce v úterý velikonoční jsem kolegům referoval, jak jsme oslavili Velikonoce. Bylo mi řečeno: „Napiš o tom. Jiné liturgie kritizuješ, tak napiš, ať můžou kritizovat vás...“

V loňském roce jsem připravoval k vydání ekumenickou liturgiku¹, ve které jsem často uváděl příklady z Book of Common Worship (BCW) Presbyteriánské církev USA vydané v r.

Dostal se mi do rukou návrh plánu exercicií v Kolíně. Každý den byla zařazena „mše svatá“. Proti gustu žádný dišputát, řekl jsem si. Eucharistie je sice nedělní a sváteční bohoslužbou, ale třeba to organizátoři chápou tak, že každý den exercicií je dnem svátečním. Navíc účast není povinná. Uzemnil mne však požadavek, že během slavení musí účastníci mlčet, dodržovat silentium. To mi připadá zcela absurdní.

Nevím, zda se tito dva mimořádní kněží znají, ale v loňském roce vyšla s každým z nich kniha rozhovorů.¹ Mají ledacos společného. Oba jsou zhruba stejně staří, věkem se liší jen o 16 měsíců. Dnes je jim kolem šedesáti. Život obou je velmi pestrý a oba jej naplňují službou druhým. Hodně v životě dokázali, jejich dílo je nepřehlédnutelné. Oba pobývali v klíčovém období života, na prahu dospělosti, v Brně. Oba pracovali v dělnických profesích.

Na každý Nový rok v podvečer bývá již řadu let slavnostní ekumenické shromáždění, při kterém jsou přítomni nejvyšší představitelé církví, které přenáší Česká televize. Několikrát jsem přenos sledoval a popsal.¹ Letos jsem se poprvé účastnil osobně – pořádající sbor Církve bratrské má nový kostel/modlitebnu 300 m od mého bydliště a navštěvuji jej v rámci ekumenických biblických hodin.