Pavel Hradilek

Církev bratrská, která „navazuje na tradici svobodných reformovaných církví a je ve svém vývoji ovlivněna dědictvím bratrské reformace, probuzeneckých hnutí a soudobým evangelikálním hnutím“¹ vydala nedávno svojí první Bohoslužebnou agendu. Církev bratrská je jednou z mála rostoucích církví u nás.

Jiří Krpálek byl pomocným biskupem F. M. Davídka. Konsekrován byl Davídkem v r. 1973 a udílel v době komunistické diktatury zejména jáhenská svěcení jak kandidátů kněžství, tak trvalých jáhnů (mužů i žen).

Bohužel se stále vyskytují případy, kdy např. někdo formálně v dětství pokřtěný žádá v dospělosti nový křest a příslušné staršovstvo, kazatel (pastor, farář) kteří reprezentují sbor, mu vyhoví. Tato praxe je nejen ekumenicky nepřijatelná, ale svědčí o nedostatečně reflektované teologii křtu. Jistěže víra žadatele o křest (v případě dítěte jeho rodičů) a sboru, kam je křtěn, je důležitá, ale daleko zásadnější je to, co koná Bůh. Když to nerespektujeme, devalvujeme křest na čistě lidské konání.

Bezesporu nejvýznamnějším českým liturgickým teologem pokoncilního období je františkán Zdeňek Bonaventura Bouše (16. května 1918 – 16. dubna 2002).

Ekumenický lekcionář (Revised Common Lectionary), všeobecně užívaný napříč církvemi zejména v anglosaském světě, se prosazuje i u nás. Užívá jej Církev československá husitská, Starokatolická církev v ČR, některé sbory Českobratrské církve evangelické. Tím, že se nedělní a sváteční verze lekcionáře z větší části shoduje s lekcionářem římským (neboť z něj vyšla), je užíván, do jisté míry, i v římskokatolické církvi.

Před deseti lety zemřel biskup skryté církve Bedřich Provazník (31. 5. 1936 – 4. 2. 2007). Patřil původně do okruhu biskupa Felixe Marii Davídka. Na kněze byl vysvěcen v r. 1968 v Brně, na biskupa konsekrován ve svých 33 letech v r. 1969 Eugenem Kočišem. Stalo se tak poté, co řeckokatolická církev mohla opět veřejně působit (od r. 1968) a péči o tajně svěcené ženaté služebníky dostal na starost právě Bedřich Provazník. Na „Kobeřickém synodu“ svolaném F. M. Davídkem na Vánoce v r. 1970, se Bedřich Provazník dostal vůči Davídkovi do opozice.

Je chvályhodné, že již i u nás dochází k eucharistické pohostinnosti mezi církvemi (např. informace v minulém čísle Z brněnské ekumeny), i když to občas naráží na některé římskokatolické autority (jako v případě interkomunia v Litomyšli či přijímání protestanta při katolickém pohřbu Antona Srholce na Slovensku). Myslím, že napětí, které interkomunio provází, není způsobeno teologií. Ta naopak dokáže překlenout nejrůznější spory minulosti. Není způsobeno ani předpisy. Ty jsou sice v římské církvi restriktivní, ale umožňují řadu výjimek.

Josef Myslivec (7. července 1907 – 20. listopadu 1971) byl právník, byzantolog, liturgolog, kunsthistorik, překladatel. Osm let byl vězněn v komunistických žalářích. V letech 1968–1970 přispíval do časopisů Via a Katolické noviny, zejména na liturgická témata. Pod pseudonymem Pavel Strachota vydal roku 1970 v Římě výbor z patristických textů pod titulem Hlasy otců. Patřil mezi nejbližší spolupracovníky Jiřího Reinsberga1 při uskutečňování liturgické obnovy II. Vatikánu.

Kolega Marek Lukášek se v předchozím příspěvku kloní k názoru, že příjímání nepokřtěných při večeři Páně by ve výjimečných situacích spíše mělo být umožněno. Já si myslím, že by spíše být umožněno nemělo. Slůvko „spíše“ značí, že ani jeden z nás není ve svém názoru zcela vyhraněný. K jisté opatrnosti ve formulování stanoviska mě vede praxe vlastní římské církve.

Učení alexandrijského kněze Aria (260–336) výrazně ovlivnilo církev 4. století. U Germánů trval vliv ariánů až do 7. století. Dnes již dávné spory ariánů a zastánců ortodoxie ztratily své ostny a čteme-li ariánské modlitby, nepřipadají nám zas tolik „heretické“. Arius dával důraz na jedinečnost Boha Otce a byl tedy zastáncem přísného monoteismu, který podle něj učení o Trojici a soupodstatnosti osob Syna a Otce rušilo. Toto učení formuloval Nicejský ekumenický koncil (325) svolaný k vyřešení sporu.