Začátek liturgického roku

Nejpřirozenějším dělítkem toku času byl v raných dobách dějin lidstva cyklus přírodní obnovy. Co pochopitelnějšího, než že pro kočujícího pastýře bylo probouzející se jaro hranicí času, právě tak jako pro usedlého rolníka se jím stal okamžik, kdy sklidil plody země. Tyto dva termíny, jarní nebo podzimní, zůstaly hraničními i tehdy, když zájem o pohyb nebeských těles zjistil jejich periodicitu, tvořící základ roku lunárního či solárního.

Ale v Římě do tohoto přírodního základu dělení času a uspořádání roku zasáhli odvěcí nepřátelé lidstva - berní úředníci. Nevyhovoval jim jarní začátek roku, a proto na jejich návrh zreformoval G. Julius Caesar r. 46 př. Kr. kalendář tak, že původně prvnímu měsíci, zasvěcenému Martovi, předřadil měsíc zasvěcený Janovi - bohu času (Januarius) a druhý měsíc, neúplný, který ve svém názvu navždy uchoval strach Římanů z jarních horeček (Februarius - febris - horečka). A takto upravený a nepravdivý kalendář (September se stal měsícem devátým a ne sedmým, jak praví jeho jméno, October desátým atd.) zdědila celá evropská vzdělanost a čím méně znaků změny v přírodě nastává 1. ledna, s tím větším křikem a zmatkem oslavuje lidstvo tento den, snad v bláhové iluzi, že je tato noc převede ze zklamání do radostnějších dnů. Je zajímavé, že křesťanství vždy tento den ignorovalo ve svém řádu modlitby a počátek svého roku si stanovilo na jiný den.

Východ dodnes zůstal věrný tzv. císařské éře, která začínala rok 1. září, za západě začínáme církevní rok 1. nedělí adventní. Nový římský kalendář sice platí od 1. ledna a svátky svatých (sanktuář) má také uspořádány podle schématu občanského roku, ale jinak se na věci nic nezměnilo. A také nemůže změnit, protože je-li nám období roku dobou, do které se promítají dějiny spásy, pak jeho počátek (aspoň pokud jde o temporál) nemůže být jinde, než na začátku přípravy na narození Páně podle těla.

Církev je však shromážděním lidí v tajemném těle Kristově, tedy i shromážděním občanů, kteří se nutně musí zabývat i oním občanským dělením času. Z něho pro ně plyne radost i starost a církev se k nim nemůže obracet zády, vždyť by to bylo zapřením její povinnosti služby člověku a lidstvu. A proto, i když mimo rámec liturgie, se v poslední den roku se svými dětmi zamýšlí nad významem času v jejich životě. Už samo dělení kalendářními jednotkami prozrazuje, že člověk si je vědom, jak omezený je jeho podíl na toku času. A z tohoto vědomí zase přirozeně vyplývá pocit smutku, který přináší každé vědomí konečnosti. Do poměrně krátkého úseku času, jehož rozsah je nám nad to zcela neznámý, chceme vměstnat co největší množství dobra, ať už pro sebe, či pro jiné. A jestliže si křesťan nadto připomíná slova sv. Pavla o „vykupování času" (Ef 5, 16; Ko 4, 5), je to jen důsledek vědomí naší odpovědnosti za čas, za jeho využití, vědomí, že i čas je svěřenou hřivnou, ze které budeme v neznámý okamžik skládat účty. Že tedy jsme jen uživateli a správci času, ne vládci. Tím je jen Bůh sám, o němž se sv. Pavlem vyznáváme: „Králi věků, nesmrtelnému, neviditelnému a jedinému Bohu budiž čest a sláva na věky věků." (1 Tm 1, 17) A kterého prosíme: Požehnej věnci roku svou dobrotou!" (Ž 64, 12)

Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel,'
leden 1970, pravděpodobný autor Josef Myslivec.