Jste zde

Z dopisů čtenářů

V posledním prosincovém čísle mě zvláště zaujal článek Pavla Hradilka o Eucharistické modlitbě. Velmi mě však zarazilo autorovo tvrzení, že není nikde předepsáno, jaký má být vnější postoj účastníků (věřících) při Eucharistické modlitbě. Dovoluji si tedy připomenout, že ve Všeobecných pokynech k římskému misálu v čl. 21 je tento postoj jasně závazně určen:

.. . .věřící stojí. . . od modlitby nad dary až do konce mše s výjimkou toho, co bude řečeno dále". A dále je řečeno: .Ať pokleknou k proměňování, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody." Předpis je tedy jasný. Praxe je ovšem různá, jak je autorovi dobře známo. Důvodem je co, že biskupové a kněží nedbají o zachovávání tohoto předpisu a nevysvětlí jej lidem proto, že prý by to bylo pro věřící (převážně staré a nemocné) příliš namáhavé. Já sám to mám ve svých farnostech zavedené už řadu let a nepozoruji, že by to lidem dělalo nějaké potíže.

V sobotu 18. t.m. budu vzpomínat na svého dlouholetého přítele a spolupracovníka liturgické komisi P. Miloslava Mášu. Těším se na vydání jeho homilií, které jste ohlásili

P. Heřman Fritsch, Blatná

Další část citovaného IG 21 zní: .Biskupské konference mohou společné pohyby a postoje popsané v mešním řádu přizpůsobit národním zvyklostem. Bude však třeba dbát, aby odpovídaly smyslu a charakteru jednotlivých částí mešní liturgie." Pozn. red.

Jednou v letním čísle byl otištěn úryvek dopisu se značkou J. A. Když jsem to přečetla, divila jsem se, jak mohl někdo se stejnou iniciálou mít také stejné názory, a pak jsem se musela smát, když mi jeden známý napsal, že četl v Getsemanech můj dopis! Také já, stejně jako ona pisatelka se domnívám, že se pokoušíte reformovat nereformovatelné. Zvykám si být víc křesťankou, než výslovně katoličkou. Jsem zklamaná, že se u nás v církvi po převratě 1989 .prošvihlo, co se mohlo prošvihnout", že naši kněží nějak nechápou dobu, že kázání jsou často nic nového neříkající a přímluvy takové úřední a tak málo se dotýkajícího současného dění ve světě i u nás. A když jsem se pokusila na to upozornit, jednou mi pan farář řekl, že to není v rubrikách, a jindy od jiného jsem dostala vynadáno! Ze jsem sudič. Jako kdyby člověk schválně hledal chyby a nedostatky a radoval se z toho. Myslím, že jediné možné je rezignovat a hledat si .potravu" pro duši jinde, třeba u evangelíků. . .

Jana Autengruberová, Praha

Proč by měla být církev nereformovatelná? Spíše se zdá, Že vše v církvi spěje k rozuzleni. Platí to, co říkával Jan Werich: .Bude změna - ono už to takhle dál nejde!" Na Boží rovině: Dějiny církve ukazují, že Bůh jí zůstane věrný, i kdyby dělala sebevětší vylomeniny. Když na ni nerezignoval Bůh, nesmíme na ni rezignovat ani my! Pozn. red.

S velkým porozuměním jsem si přečetl článek paní Parmové .Dveře do domu Otce mého", který byl uveřejněn v č. 12/93 časopisu Getsemany. Je to opravdu velký problém, který tíží právě dobré křesťanské rodiny. Těch lhostejných se ani moc netýká, ti si s oficiálními dokumenty Církve nedělají velké starosti.

Sám jsem již před léty četl encykliku Humanae Vitae se smíšenými pocity. Zvláště se mne dotýkalo, že zdůvodnění směrnic s tak velikým dopadem je dosti povrchní a nevěcné. I v diskusích s přáteli jsem zjistil, že moje stanovisko není zcela osamocené. Jsem sice laik, který nemá odborné teologické vzdělání, ale žiji v manželství již přes 30 let, a tak si myslím, že mám jisté osobní zkušenosti k tomu, abych vyjádřil svůj vlastní názor. Vážím si vašeho časopisu proto, že se snaží uvést do života dialog k palčivým otázkám v církvi. Je to velmi potřebné, i když při tom může dojít i k určitým omylům.

Jiří Ullmann, Ostrava