V posledním prosincovém čísle mě zvláště zaujal
článek Pavla Hradilka o Eucharistické modlitbě. Velmi mě však zarazilo autorovo
tvrzení, že není nikde předepsáno, jaký má být vnější postoj účastníků
(věřících) při Eucharistické modlitbě. Dovoluji si tedy připomenout, že ve
Všeobecných pokynech k římskému misálu v čl. 21 je tento postoj jasně
závazně určen:
..
. .věřící stojí.
. . od modlitby nad dary až do konce mše s výjimkou toho, co bude
řečeno dále". A dále je řečeno: .Ať pokleknou k proměňování, není-li to
ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody."
Předpis je tedy jasný. Praxe je ovšem různá, jak je autorovi dobře známo. Důvodem je co, že biskupové a kněží nedbají o
zachovávání tohoto předpisu a nevysvětlí jej lidem proto, že prý by to bylo pro
věřící (převážně staré a nemocné) příliš namáhavé. Já sám to mám ve svých
farnostech zavedené už řadu let a nepozoruji, že by to lidem dělalo nějaké
potíže.
V sobotu 18. t.m. budu vzpomínat na svého dlouholetého
přítele a spolupracovníka liturgické komisi P. Miloslava Mášu. Těším se na vydání jeho homilií, které jste ohlásili
P. Heřman Fritsch, Blatná
Další část citovaného IG 21 zní: .Biskupské konference
mohou společné pohyby a postoje popsané v mešním řádu přizpůsobit národním
zvyklostem. Bude však třeba dbát, aby
odpovídaly smyslu a charakteru jednotlivých částí mešní liturgie." Pozn. red.
Jednou v letním čísle byl otištěn úryvek dopisu se
značkou J. A. Když jsem to přečetla, divila jsem se, jak mohl někdo se stejnou
iniciálou mít také stejné názory, a pak jsem se musela smát, když mi jeden
známý napsal, že četl v Getsemanech můj dopis! Také já, stejně jako ona
pisatelka se domnívám, že se pokoušíte reformovat nereformovatelné. Zvykám si
být víc křesťankou, než výslovně katoličkou. Jsem zklamaná, že se u nás
v církvi po převratě 1989 .prošvihlo, co se mohlo prošvihnout", že naši
kněží nějak nechápou dobu, že kázání jsou často nic nového neříkající a
přímluvy takové úřední a tak málo se dotýkajícího současného dění ve světě i u
nás. A když jsem se pokusila na to upozornit, jednou mi pan farář řekl, že to není
v rubrikách, a jindy od jiného jsem dostala vynadáno! Ze jsem sudič. Jako
kdyby člověk schválně hledal chyby a nedostatky a radoval se z toho. Myslím, že jediné možné je rezignovat a
hledat si .potravu" pro duši jinde, třeba u evangelíků. . .
Jana Autengruberová, Praha
Proč by měla být církev nereformovatelná? Spíše se zdá, Že
vše v církvi spěje k rozuzleni. Platí to, co říkával Jan Werich:
.Bude změna - ono už to takhle dál nejde!" Na Boží rovině: Dějiny církve
ukazují, že Bůh jí zůstane věrný, i kdyby dělala sebevětší vylomeniny. Když na
ni nerezignoval Bůh, nesmíme na ni rezignovat ani my! Pozn. red.
S velkým porozuměním jsem si přečetl článek paní
Parmové .Dveře do domu Otce mého", který byl uveřejněn v č. 12/93 časopisu
Getsemany. Je to opravdu velký problém, který tíží právě dobré křesťanské
rodiny. Těch lhostejných se ani moc netýká, ti si s oficiálními dokumenty
Církve nedělají velké starosti.
Sám jsem již před léty četl encykliku Humanae Vitae se
smíšenými pocity. Zvláště se mne
dotýkalo, že zdůvodnění směrnic s tak velikým dopadem je dosti povrchní a
nevěcné. I v diskusích s přáteli jsem zjistil, že moje stanovisko
není zcela osamocené. Jsem sice laik, který nemá odborné teologické vzdělání,
ale žiji v manželství již přes 30 let, a tak si myslím, že mám jisté
osobní zkušenosti k tomu, abych vyjádřil svůj vlastní názor. Vážím si vašeho časopisu proto, že se snaží
uvést do života dialog k palčivým otázkám v církvi. Je to velmi
potřebné, i když při tom může dojít i k určitým omylům.
Jiří Ullmann, Ostrava
Poslední komentáře