Úloha obce v liturgii

Pro pojmenování základní buňky církve užívají koncilní liturgické dokumenty pojem obec. Není možné ztotožnit pojem obec s pojmem farnost. Církevně-právní pojem farnost je pro liturgické užití méně vhodný, protože předpokládá jednoho ustanoveného duchovního, kterému jsou podřízeni věřící (viz CIC can. 515). Naproti tomu obsah používaného pojmu obec dává větší prostor pro rozvinutí všech funkcí božího lidu, nejen předsedajícího. Liturgie není záležitostí jednoho člověka (případně dvou - kněze a varhaníka), ale celé obce.

Nové chápání církve na II. vat. koncilu se projevilo i v liturgii. Role křesťanské obce je nyní v liturgii podstatná.

Úvod do misálu Pia V. (užívaného od roku 1570 do roku 1969) začínal slovy:

"Chystá-li se kněz slavit mši svatou, jde, je-li to nutné, ke zpovědi, vytrvá po recitaci matutina a ranních chval nějakou dobu v modlitbě a vykoná i modlitby před mší. Pak jde do sakristie, kde se přechovávají liturgické oděvy a ostatní věci potřebné pro mši, vezme si misál, vvhledá příslušné oddíly, pročte je a založí záložkami" atd. Říká se zde kromě užitečných věcí i řada zbytečných samozřejmostí. Všechno se však točí kolem osoby kněze, který slaví svou mši. Naproti tomu rubriky misálu Pavla VI. začínají větou: "Když se lid shromáždil. . ." I tím je vyjádřeno nové chápání liturgické slavnosti - je věcí celé obce.

I když předsedající kněz má při eucharistické liturgii nezastupitelnou roli (pojednáme o ní příště), neměl by liturgii bez shromážděné obce slavit. I tzv. "mše bez účasti lidu", na kterou misál pamatuje, předpokládá účast alespoň jednoho přisluhujícího, který obec zastupuje. II. vat. koncil přijal (biblické a reformací připomenuté) učení o všeobecném (křestním) kněžství věřících. Každý pokřtěný má podíl na Kristově kněžství, každý pokřtěný nese kus služebné zodpovědnosti za druhé, každý pokřtěný má právo toto své kněžské poslání při liturgickém shromáždění uplatnit. V mešní liturgii je tomu dán prostor především v obnovených přímluvách (modlitbě věřících). Úvod a závěr přímluv patří předsedajícímu, ne však jednotlivé prosby. Ty patří obci. Přednáší je jáhen, lektor či postupně jednotliví příslušníci obce. (I předsedající může nějakou prosbu připojit, i on je součástí obce.) Je možné buď jednotlivé prosby shromáždit předem (např. napsáním na kus papíru, který je každému přístupný) či je přímo improvizovaně přednášet. Tím, že věřící sám formuluje a přednese prosbu, deklaruje svou kněžskou odpovědnost za církev, svět, trpící nebo jinak ohrožené a za vlastní obec. Improvizace není v rozporu s liturgickou kázní, ale právě naopak. V liturgii se vyskytují části, jako např. eucharistická modlitba, které není dovoleno improvizovat. Při jiných částech je možné použít předloh uvedených v misále nebo slov podobných. Přímluvy, i když jsou v neděli a ve svátek .povinné", je možné improvizovat plně. Podobně jako homilii. Homilie má zpravidla patřit předsedajícímu, přímluvy zpravidla obci. Písemné předlohy přímluv (zejména staré) je možno chápat jako inspiraci (nejstarší dochované přímluvy pocházejí z Klementova listu z r. 96). Není zapotřebí se předloh držet. Je však třeba respektovat určitou skladbu přímluv. Máme se postupné modlit za církev, za vládce a spásu světa, za trpící a za místní potřeby. Při mimořádných příležitostech (biřmování, svatba, pohřeb) může být pořadí proseb jiné. Je zapotřebí určité výchovy obce, aby byly všechny tyto skupiny zastoupeny, aby se prosby netýkaly např. pouze místních potřeb.

Liturgická úloha obce není pochopitelně omezena jen na přímluvy. Uplatňuje se při eucharistické liturgii zpěvem, aklamacemi, přinášením darů, při pozdravu pokoje, při přijímání (mnohem častěji než se dosud děje by se mělo přijímat pod obojí způsobou) atd. I samotná eucharistická modlitba se stane tím, čím má být, jestliže ji obec závěrečným Amen potvrdí. Toto .laické" Amen je neméně důležitou modlitbou než např. Otče náš. I slavení všech svátostí má být obec aktivně přítomna. Nejen při svátostech křesťanské iniciace, manželství, kněžství, ale i při smíření a svátosti nemocných. Rovněž alespoň některé části liturgie hodin (např. ranní chvály a nešpory) mají být zpřístupněny obci. Prostor pro ně (ze snadno získat vypuštěním méně hodnotných forem zbožnosti, jako jsou první pátky, májové a růžencové pobožnosti a pod. Tyto formy liturgická konstituce nezakazuje, ale vybízí, aby vycházely z liturgie a směřovaly k liturgii.

Nejčastější jevy odporující duchu liturgické reformy:

1. Chybí vědomí sociálního (společenského) rozměru svátostí, a to u kněží i u laiků. Vysluhování svátostí sice předsedá služebník církve (někdy povinně biskup, někdy kněz, jáhen či laik) ale liturgie vůbec nepředpokládá (s výjimkami např. nebezpečí smrti a pod.), že by to mohlo být bez shromážděné obce.

V rámci liturgického semináře při duchovní formaci jáhnů v pražské arcidiecézi jsem vysvětloval budoucím jáhnům, že nové liturgické předpisy nedávají prostor pro eucharistii slavenou jen samotným knězem (tzv. missa sicca). Jeden z účastníků položil otázku, která zrcadlí úplné nepochopení toho, oč v liturgii jde. Zeptal se .A co má dělat (byl myšlen kněz), když mu tam nikdo nepřijde. . ." Ponechme stranou praktické řešení, které by se jistě našlo (např. necelebrovat a čas využít k návštěvě některého z .farníků" či celebrovat u lůžka toho, kdo by přišel, ale nemůže). Otázka je závažná tím, že staví kněze do role jakéhosi pořadatele posvátného dění, o jehož produkci je mezi publikem větší nebo menší zájem. Role kněze v liturgii je zcela jiná. Shromáždění je iniciativou církve - obce, která se schází, aby Boha oslavila, a současně dílem Božím, které skrze liturgická znamení působí. Liturgem je Kristus, který je přítomen ve shromážděné obci i v osobě kněze.

2. Obec je málo nebo vůbec do liturgie zapojena. Nejsou naplněny služby lektorů, žalmisty, scholy i tam, kde je to možné. Liturgie zahrnuje i smyslové vjemy, na rozdíl od mystického zážitku musí být úloha obce vidět i slyšet. Namísto toho se někdy vyskytují chrámové sbory produkující skladby s liturgií vůbec nesouvisející.

3. Málokde pracují liturgické týmy, ve kterých má obec své zástupce, podílející se na přípravě a "realizaci" liturgie, jak předpokládá čl. 73 Všeobecného úvodu. Dosud převažuje model, kdy je liturgie záležitostí pouze "profesionála", nikdo jiný do toho nemá co mluvit.

4. Přímluvy ("modlitba věřících") nejsou modlitbou věřících, ale používají se k nim předtištěné texty, více či méně zdařilé. Jejich autoři často bez ohledu na skutečné potřeby, bez vnitřní pravdivosti se nám pokoušejí předložit didaktické pasáže z dogmatiky, asketiky či jiných disciplín, tvářící se jako modlitby. Autoři těchto textů rovněž často zaměňují čtyři oblasti přímluv za čtyři prosby. Z modlitby věřících, při které se má rozvinout a uplatnit všeobecné kněžství, jak to zamýšleli koncilní Otcové, se stane zprofesionalizované torzo, které lze "stihnout" za necelou minutu.

V minulém čísle v rubrice .Obnova liturgie" na str. 22 došlo k chybě. Citát .Komu hříchy odpustíte. . ." je pochopitelně z J 20, 23 a nikoli, jak bylo uvedeno, z Mt 23,20. Omlouváme se.