Diskusní příspěvek na setkání křesťanů 7. 11. 1992
Pro vystižení duchovního vývoje české společnosti po
listopadu 1989 se vtírají slova euforie - vystřízlivění, možná přiléhavěji opojení - kocovina. Místo abychom byli střízliví a bdělí, tak
jsme se, alespoň z počátku, opájeli vlastní skvělostí, jedinečnosti a
dalšími nevídanými kvalitami. Při zpětném pohledu není těžké rozpoznat - a to i
v křesťanském prostředí známky opilosti: bodrý nesouvislý blábol,
nekoordinované pohyby, plácání po ramenou apod. To samo o sobě by nemuselo být
tak hrozné, kdyby za stavu naší snížené vnímavosti nedošlo v očích
veřejnosti k důležitým posunům v chápání křesťanství a náboženství
vůbec.
Z pozice respektované duchovní opozice komunistického
režimu se křesťanství, zejména pak římské katolictví dostalo do role dekorace.
Mnohem kvalitnější než laťky potažené rudým plátnem - pravá, nefalšovaná
gotika, byť některá paramenta či devocionálie mohou být pozdější. Te Deum při
volbě presidenta patřilo k té lepší podobě tohoto posunu. Další posun nastal tam, kde křesťanství bylo
záměrné ztotožňováno nebo se spontánně ztotožnilo s něčím, co na první
pohled jako křesťanské vypadalo. Jako
příklad uvedu slogan .pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Pravda a láska jsou vskutku ústřední
křesťanské skutečnosti. Ale s tím vítězstvím je to přinejmenším
složitější. Takto to v evangeliích není. Nemalá část veřejnosti však
zmíněnému sloganu uvěřila. Jako důkaz, že to funguje, sloužila porážka
komunistů prostřednictvím sv. Anežky. Co však mohlo následovat, když se
ukázalo, že pravda a láska nezvítězily ani v křesťanských církvích, natož
pak jinde ve společnosti? Jednoduchý závěr: ti komunisté se zase tolik
nemýlili, když říkali, že náboženství je takový lepší Meprobamát nebo Brufen.
Při životních bolestech asi docela dobré. Ale jinak? Hovoříme-li o odpovědnosti křesťanů, myslím.
že jsem zůstali české společnosti dlužni především živý hlas evangelia.
Josef Zvěřina tu citelně chyběl.
Poslední komentáře