Pod zákonem nebo v milosti - Problémy odpovědného rodičovství

Jak studie psychologie a sociologie potvrzují, význam rodiny pro psychosomatickou rovnováhu současného člověka se v posledních desetiletích tohoto století opravdu enormně zvýšil. A chceme-li stále ještě věřit svatému Pavlu, že vztah manželů je obrazem vztahu Krista a církve, musí každý hledět takto důležité instituci vážně prospívat, aby svou roli mohla plnit co nejlépe. Tak morálka přece neváhá sankcionovat nejen hazardování se zdravím; dokonce i zanedbání povinné péče o zdraví považuje za hříšné.  To proto, že zdraví se obecně považuje za veliký dar. Podobně si zaslouží moudrou ochranu i křehká instituce manželství. K péči o zdraví manželství ovšem nutně patří péče o zdraví rodiny. Proto také regulace (tj. skutečné řízení, cílevědomé ovlivňování) okolností rodinného soužití patří k těm výkonům dospělé křesťanské odpovědnosti, na kterých se děje nebo neděje sláva stvoření před věřícími i nevěřícími.

Půdorys studie v tezích

V souvislosti s plánováním rodiny se často autoritativně vykládá právě jen encyklika Pavla VI. Humanae vitae tak, jako kdyby křesťanství k problému nemělo co víc říci. Ke škodě věřících i nevěřících, ke škodě katolické církve a její služby pastýřské i služby, kterou církvi poskytují věřící rodiny.  Plánování velikosti vlastní rodiny resp. počtu dětí není jediným úkolem manželské odpovědnosti, smysluplnost manželské lásky musí garantovat víc hledisek. Pokud by se problém zúžil právě jen na porodnost a v ní právě Getsemany číslo 44 - 12. strana jen na okolnosti samotného sexuálního aktu, stane se mělkým i celé pojetí manželského života a podobenství se vztahem mezi Kristem a církví tak dostane pořádně na frak.

Každé plánování pak musí být dílem společným, protože odpovědnost manželů je nedílná - jsou totiž (ve víře) .jedno tělo". Ale nemůže být práv věci ten, kdo do tohoto plánování nedovolí se vší vážností zaznít i hlasy současné společnosti; i celek společnosti přece spoluodpovídá za sociální souvislosti a podmínky života takové rodiny.

Konečně jen hrubá neznalost při plánování nerozlišuje mezi plánováním početí, regulací porodnosti a umělým potratem. Všechny tři pojmy spolu sice věcně souvisejí, svou podstatou se však zcela zásadně liší. (Argumentace ideologů té či oné provenience tu bývají pozoruhodně nesolidní, často demagogické.)

Znamení času předurčuje metodiky řešení

Jen s lítostí tu připomenu povzdech B. Häringa: Rigorismus a byrokratická studenost ve smíšených manželstvích, v regulaci početí a vůči po rozvodu znovu uzavřeným manželstvím je po staletí hlavní příčinou odcizení věřících katolické církvi. Naštěstí není nutno jít cestou takové byrokratické studenosti a přesto zůstat vřele věřícím a poslušným katolíkem. Sám řeholník Häring to celým životem dostatečně názorně prokazuje.  Dnes už nežije Pavel VI., který byl ochoten v dialogu s odpovědnými potvrdit, že katolické ortopraxi vyhoví i výklad pozoruhodně jinak stavěný než jeho encyklika Humanae vitae. Zato už můžeme slyšet i na veřejnosti (tuzemské, nikoli v zahraničí!) prohlášení nikoli nevýznamných církevních hodnostářů, že II. vatikánský sněm už je prý překonán. Po staletí zaměstnával vážné teology spor, zda větší důraz má být na Zákonu, anebo na Milosti; dnes už se opět považuje při výchově nových generací našich kněží na pražské fakultě za samozřejmé, že monopol moci nad člověkem má a musí mít zákon, ať už se odvolává na Zákon Starý, Nový nebo církevní předpis či zvyk. Z celkově fundamentalisující tendence pak samozřejmě plyne, že oproti mnohem náročnějšímu učení nabývají opět vrchu pouhé citáty, nejčastěji ovšem citáty z příruček oblíbených v dobách našeho dětství, předkládané jako údajné depositum fidei.

Jsem přesvědčen, že naděje katolíka toužícího zůstat poslušným a věrným je jinde. Nevěřím proto, že by mělo smysl v této fázi dějin katolictví vyhledat nějakou domněle jednoznačně osvobozující zákonnou literu, aby usnadnila život těm, kteří se cítí životem a bližními usmýkáni. Ti postižení se totiž už neodváží spolehnout na návody, které by je nedrtily, které by byly podezřele málo potlačující. Z této specifické katolické neurosy je třeba uzdravit, osvěta nestačí.

Bude proto asi zklamán tímto příspěvkem ten, kdo očekává, že mu nabídnu jakýsi glejt beztrestnosti, mravní nebo právní obezličku (pokud možno z dovozu), která by dosavadní v českých zemích běžné legalistické zatuhlé pojetí manželského soužití a práva na rodinu nahradila nějakým snesitelnějším, ale opět jen legalismem. Nic takového nemám a ani hledat nehodlám. Spíš bych chtěl i v dalších povzbudit odvahu žít manželství s dospělou odpovědností opřenou o naději v milost, a proto také odvahu ne už k mučednictví, ale odvahu žít darovaný život s radostí.

Principy řešení

Cesta k takovému cíli je podle mne podmíněna dvěma faktory, ve kterých ovšem samotné rodiče v posledku nikdo (ani legitimní autorita ne) nemůže ani zastoupit, ani nahradit. Jde o:

(1) přiměřené a dostatečné poznání problému v jeho souvislostech biologických, personálních, sociologických i teologických;

(2) zralé svědomí rodičů.

Podmínky to nejsou nejlehčí, nicméně bez nich těžko mluvit o mravnosti lidského činu vůbec, nejen o mravnosti regulace porodnosti kteroukoli z metod (včetně těch, které papežský dokument dovoluje). Autorita (ať světská, např. věda, ať duchovní, např. magisterium) ovšem může každému v těchto nelehkých podmínkách pomáhat, může však také působit opačně.  Pro kladné i záporné působení autorit poskytují dějiny sdostatek dokladů.  Jde tedy o to, aby se každý z nás oběma podmínkám trpělivě učil, protože umění odpovědně žít je opravdu uměním, nelze jej dosáhnout bez trpělivého sebeučení.

Role autority

Lze ovšem namítnout, že řadový křesťan ani s průměrným vzděláním nedokáže sám získat potřebnou míru porozumění věci. Zajisté, právě v tom mu má posloužit (opravdu posloužit, nikoli vládnout!) autorita. K tomu nutno přidat několik poznámek:

• Vdnešním pluralistickém světě musí legitimní autorita zůstat náležitě pluralitní, a zároveň nikoli agresivní, protože služba autority má umožnit personální odpovědnost, nikoli prostě prosadit pravdu stůj co stůj.
• Bylo by iluzí očekávat od odborníka lékaře, že podá .komplexní" pohled na věc. Neméně naivní je ovšem iluze těch, kteří od teologa nebo dokonce od zjevení očekávají hotové odpovědi na problémy biologie, zdraví osobnosti nebo společnosti.

Fungující autorita věrná své legitimní roli je požehnáním podobným jako světlo: je tu proto, abychom mohli aspoň část svých nejistot překročit opřeni o cosi bezpečnějšího, než je naše já. Autorita Kristem odevzdaná církvi pak má specifický úkol, který lze také chápat jako kritérium pravdy takové pomoci: má nám zpřístupnit svatodušní dar pokoje srdce. (I světlo lze ovšem zneužít k manipulaci, anebo dokonce k agresi; pak nelze mluvit o legitimní roli.)

Kdokoli ve službě šíření poznání překračuje svou kompetenci, nabízí službu medvědí. A kdokoli povýší právě jen své odborné (a pravdivé) stanovisko na jedinou relevantní pravdu, ten neslouží, ale obtížný proces učení se ještě zatemňuje. Jak učí Gaudium et spes (. . .), nejen autoritou .duchovní", ale i tou profánní vychází člověku vstříc týž Bůh. Jeho pomoc musíme hledat tam i onde.

Autorita svědomí

Může se ovšem stát (a mnohokrát se to v praxi opravdu stává), že dospělý křesťan ani při nejlepší vůli nemůže s autoritou sdílet její přesvědčení, protože jeho vlastní svědomí se brání. Takové rozpory jsou naprosto legitimní.  Má-li takový člověk zůstat přesto poslušným, musí poslouchat své vlastní svědomí, nikoli autoritu (srov. GS . . .).

Je proto naprosto nutné toto svědomí trvale pěstovat: ve vlastním i celocírkevním zájmu má každá dospělá osoba dbát, aby její svědomí nezůstávalo ve stadiu infantilním. Pro výkon své uložené svobody, pro rozhodování potřebuje svědomí akceschopné, schopné reagovat přiměřeně nejen na fakta personálního a společenského života, ale dokonce i na znamení doby.  Nejde při tom všem jen o to, aby život katolíka nebyl zbytečně těžkým a nezaháněl jej do osobních katastrof. Jde i o to, aby se lidské soužití stávalo opravdu lidštější a tím oslavovalo Stvořitele nesporněji, pro každého zjevněji.  K tomu je užitečné připomenout další myšlenku posledního koncilu, u nás snad docela bez odezvy zasutou:

Církev je putující lid

Jak moudře kdesi připomíná B. Häring, dosud každé historicky fungující (tedy i to současné) církevní magistérium patří k té církvi, která je na cestě, je poutnickou církví; putuje za ještě větší věrností nesmírně milosrdnému Bohu a našemu vykupiteli Ježíši. Teprve putuje, zdaleka není ještě v cíli.  Kdyby kdykoli vyloučila a priori změnu svého dosavadního smýšlení, byla by nevěrná svému pověření. To je ještě zřejmější, připomeneme-li si závažnou skutečnost: magistérium není celou církví, je jednou ze služeb, které církev sama sobě i světu poskytuje. Učí přece poslední koncil v dogmatické konstituci Světlo národů (odst. 35): .Kristus. . . toto prorocké poslání vykonává. . . nejenom prostřednictvím hierarchie vyučující jeho jménem a mocí, ale též s pomocí laiků: ustanovil je svými svědky a nadal je citem víry a milostí hlásat jeho slovo. . . Jako svátosti Nového zákona. . . předobrazují nové nebe a novou zemi, podobně i laici se stanou působivými hlasateli víry v budoucí svět, jestliže bez váhání spojí svůj život z víry s vyznáním víry. . ." Církev pak putuje jen tak, že putují lidé v ní shromáždění. Nemá-li tato definice církve jako putujícího božího lidu ztratit jakýkoli smysl, musíme vzít v upřímnosti vážně, že nese tak mnohou pečeť lidské omezenosti, jaká je člověku přiměřená. Dar zjevené pravdy nečiní žádného z nás méně člověkem.  A je to dobře, protože dar zjevené pravdy byl určen nikoli andělům, ale právě lidem.

Zatím ovšem podobně jako každý z nás, ani církev jako celek nemá tolik osvobozující lásky, aby při tom putování odložila strach. Proto se při svém putování tu víc a jindy méně ohlíží po nějakých berličkách, někdy dokonce po ostnatých drátech; nabídla je během dějin tabu, gnose, manichejství a kdovíjaké ještě instituty. Mnohokrát sice nitrocírkevně odsouzeny, přicházejí tyto berličky občas i v církvi Kristově znovu do módy. To by nás nemělo překvapit, ale ani zaskočit: lahodí-li někomu taková móda, nemusí cloumat i každým z nás; my se naštěstí můžeme opírat o autentickou tradici člověku více přejnou.

Poznámka:

II. vat. sněm učí: .Boží slovo mnohokrát vybízí snoubence a manžele, aby živili a utužovali své zasnoubení čistou láskou a své manželství nerozlučným milováním. Mnozí lidé naší doby si váží lásky mezi manželem a manželkou, projevující se různými způsoby, jak to s sebou nesou počestné zvyky národů a časů. . . (Tato láska) je schopna dodat svým tělesným a duševním projevům zvláštní důstojnost. . . Kristus Pán ozdravil, zdokonalil a povýšil tuto lásku zvláštním darem své milosti a lásky. . . Právě svým velkodušným projevováním se láska zdokonaluje a roste. . ." (GS 49)

Aplikační praxe

To všechno nejsou jen jakési úvahy. Naznačují, jaké možnosti řešení svých vlastních obtíží má i dnes každý katolík, pokud ovšem je ochoten přijmout svou odpovědnost a žít v poslušnosti vlastnímu svědomí. V praxi to pak vypadá tak, že krize manželského vztahu spustí krizi rodiny a naopak; veškeré plánování se pak zredukuje na jediné úsilí - vydržet.  Při kolizích ideálu a všedních nároků běžné katolické rodiny se z takové situace totiž hledá především únik. K řešení bychom totiž potřebovali energii.  A energetické zdroje jsou naší prazvláštní výchovou k duchovnímu životu úspěšně podvazovány, protože prý jsou příliš světské, příliš neduchovní.  Únik nejen není řešením; únik je nebezpečným balastem.  Prvé východisko k řešení problémů plánovaného rodičovství vidím proto již v taktice zcela prosté: Dřív, než se jaké problémy vůbec manifestují, musí mít člověk dost radostných zkušeností, prožitků. Zdravý duchovní život musí být životem lidsky hodnotným, musí s vděčností k stvořiteli užívat těch darů a podpor, které stvořitel člověku jako zdroje lidské energie daroval v jeho přirozenosti. Sex mezi takové energeticky bohaté zdroje personální energie nesporně patří. Kdo tedy chce autoritativně omezovat druhým takový zdroj energie, vyžaduje od něho logika věci nemenší opatrnost, než jsme zvyklí slyšet v direktivách pro tzv. povolené využití (např. sexu, zábavy).  Vyloučit beztrestně přirozené zdroje lidské a společenské energie může právě jen charisma; Nový zákon však svědčí zřetelně o okolnostech a kritériích takového nadpřirozeného obdarování; dárcem je tu výhradně Duch svatý, nikoli autorita. Přesto jsme svědky, že tu někdo ukládá svým bližním často svévolně a s pozoruhodnou samozřejmostí, co pak oni nedokáží pokojně zvládnout, natož ještě něco pozitivního tvořit. Velice se proto mýlí ti, kdo ukládají podle svého dobrého zdání zábrany dostatečně vážně nezdůvodněné kontextem nebo okolnostmi jenom proto, že sami nedokáží rozlišit mezi pudovým chováním, lidským erotem a lidským sexem darovaným manželům: často tím podvazují nejen život rodiny, ale i personální rozvoj osobnosti.

Poznámka:

Neprávem zde vidí někdo prý nebezpečnou relativizaci: Jan Pavel II. např.  ve Familiaris consortio učí (cituje synodu něm. biskupské konference - ta se zase opřela o citát B. Häringa): .Pastýři by si měli vzít k srdci, že láska k pravdě je zavazuje dobře rozlišovat; je rozdíl, jestliže někomu ztroskotá manželství navzdory poctivému úsilí a je ponechán zcela všanc bezpráví, anebo jestli někdo zničil církevně platné manželství vlastní těžkou vinou.  Opět jiní vstoupili do nového svazku s ohledem na výchovu svých dětí a jsou někdy subjektivně přesvědčeni ve svědomí, že dřívější, nezhojitelně zničené manželství nikdy nebylo platné." Putující boží lid tak nese s sebou do příštích století i do parusie nejen požehnanou, v Duchu svatém pěstovanou tradici. Vlečeme s sebou také spoustu pojistek z máty a kopru (srov. Mt 23, 23), aby uchlácholily Boha prý nejvýš přísného; řešení se ovšem raději vyhýbáme. Únikových triků před odpovědným rodičovstvím ovšem existuje mnoho, ale za všechny však platí vždy především postižená rodina sama. Rodič je sice povolán problémy svého rodičovství řešit, raději před nimi uhýbá. Mnohem víc péče totiž věnuje morálka zábranám jakéhokoli druhu než umění rozvíjet lidské mohutnosti ke slávě boží.

Poznámka:

Sám jsem nedávno slyšel profesora rozebírat ve vysokoškolské teologii problém, kdy se stává objetí dvou lidí prý těžkým hříchem. Prý to záleží na intenzitě stisku.

Subsidiarita autorit

Rodičům jako nejdůležitějším a nezastupitelným aktérům přísluší z vůle Boží hlavní odpovědnost za jejich vlastní rodinu. K jejich poslání patří nedělitelně i autorita. Často jsme svědky, že manželé se brání převzít svou odpovědnost a rozhodování s tím spojená přenechávají na autoritách ať světských (např. na lékařích, publicistech či veřejném mínění) nebo duchovních (např. na církevním magistériu, na panu faráři, na zpovědníkovi, na Katolickém týdeníku). Tím ovšem přenechávají autoritě nejen břemeno, ale i nezadatelnou slávu lidské svobody, té jedinečné svobody, kterou prý dal člověku Bůh právě proto, aby člověk byl schopen specificky lidské lásky.  Dalším principem jakéhokoli odpovědného plánování vlastní rodiny musí proto být umění unést váhu samostatného rozhodování; autorita má roli důležitou, ale bude požehnaná jen tehdy, je-li oboustranně respektován princip subsidiarity každé autority. Autorita nemá vládnout odpovědnosti Getsemany číslo 44 - 18. strana osoby za plodnost jejího života, ale svou službou má osobě umožnit pokračovat v díle, když se z nějakých důvodů zadrhne.

Svědomí

Jiní unikají před lidskou důstojností a důstojností svobodného sebevydání v lásce prý znamenající lásku mezi Kristem a církví tím, že hledají jakási zadní vrátka, skulinu v plotě momentálně panující morálky; vyhlížejí nějakého eskamotéra, který by proti jedné .moci klíčů" dnes shodou okolností v našich krajích přísné jako bývala třeba v době Pia Desátého a Jedenáctého, vyhlásil jinou moc klíčů řekněme z doby Pavla VI. nebo ještě raději Jana XXIII., která by té přísné verzi nějakou fintou vypálila rybník. Vyhlížejí nějaké podobně autentické, ovšem podstatně velkorysejší alibi, jakým bylo třeba Piem XII. v r. 1951 publikované povolení využívat k regulaci početí metody Knaus-Ogino. (Objev zákonitostí ovulace a pravděpodobnosti oplodnění mohl sloužit k tomu, aby se z procesu náhodného stal proces cílevědomě řízený. Katolík jej ovšem zná právě jako metodu omezení spontánních početí, nikoli jako metodu zvyšující pravděpodobnost vytouženého početí u manželů zdánlivě neplodných.) Záchrana z ne-lidskosti takových odpovědně-neodpovědných životů vydaných náhodě (téhle náhodě někteří rádi říkají nevím proč .Boží vůle") se pak očekává od dalších právních kliček, dalších razítek a přinejhorším od zpovědnic.

Jako by nikdo nebral vážně, že každému z nás daroval Bůh nejvyššího arbitra každého lidského rozhodnutí přímo do srdce. Málokdo se odváží uvěřit takovému evangeliu. A tak místo tolik potřebné změny smýšlení vstříc vlastnímu stále zralejšímu svědomí se hledají skuliny mezi pečlivě po desetiletí preparovanými disciplinárními závazky, anebo se aspoň hledá takový zpovědník, který by méně rigidním výkladem nedrtil křehké svazky manželství.  Místo obrácení (třeba obrácení se k víře nesoucí v sobě i odvahu uvěřit božímu slovu; odvahu důvěřovat i dnes tomu Kristu, který osvobozoval leckoho jinak, než naznačoval ten nebo onen legitimní zákon) vyžadují moralisté podrobit se jejich cizelované normě, která ví prý vše: kdy, kde, jak, za kolik. Skutečná autorita darovaná nám v církvi nebo ve světě je ovšem výhodou, protože i dobré svědomí se může dostat do stavu jakési ochromující neschopnosti v dané konkrétní chvíli se rozhodnout - pak je pokojný hlas autority oním požehnaným impulsem, který vše zase uvede do živoucí rovnováhy. Známkou takové požehnané autority je pokoj, šalom, který Ježíš svým blízkým přináší účastí na své jistotě a na svém vlastním zakotvení v pravdě nejen slov, ale pravdě celé existence; přináší pokoj právě tehdy, když jsou ochromeni strachem (J 14, 26-27). Autorita jednající jménem božím (ať ta takzvaně duchovní, nebo takzvaně světská) tak vezme tíži takového okamžiku na sebe; pak takovou vskutku službou pomůže znovu chytit dech.

Taková služba ovšem ztratí půdu pod nohama, neslouží-li svědomí jednotlivce, svědomí nezastupitelnému. Dalším východiskem z našeho bludiště vstříc legitimnímu plánování se proto musí stát úcta k váze vlastního svědomí, svědomí schopného přijmout seriózní poučení, ale schopného také vlastní nepřenosné a na nikoho nedelegované odpovědnosti.

Boží vůle

Řešení konfliktů, učení se z důsledků rozhodnutí dobrých i zlých, je jedinou možnou cestou k zralému přijetí zodpovědného lidství (a proto i křesťanství).  Kolika dnes opravdu unaveným, opravdu nešťastným katolíkům by radikálně pomohlo, kdyby se při tom odhodlali dospěle věřit, že i oni jsou božími dětmi a dědici království! Kdyby věřili nejen tomu Bohu, který zjevuje svou vůli na hoře Sinaj, ale i tomu, kdo se vyslovil v zákonitostech stvořeného světa, života, v dějinách, ve strukturách humanity. S boží vůlí se přece setkáváme také v konkrétních setkáních s bližními, nabízí se za spory současných učitelů, proroků a pastýřů; prosvítá za spory dnešních esejců, zákoníků a farizeů.

Boží vůli zvěstuje také církev. Máme však odvahu věřit v církev (jak v krédu vyznáváme)? To bychom museli věřit nejen magistériu, ale také církvi jako Nevěstě, církvi jako putujícímu Lidu, církvi nejen v pastýřích, ale i církvi ve stádu. A měli bychom umět věřit nejen té své vlastní církvi, ale církvi Kristově všude, kde Kristovou je.

Je ovšem nutno v neposlední řadě věřit a důvěřovat také boží vůli zrcadlené ve vlastním svědomí, nejlepšímu znalci vlastního našeho nitra i božích záměrů s mým já.

A hlavně a především: nutno věřit v boží vstřícnou a milostivou lásku k tomuto světu.

Musím nebo chci

Láska se může dít jen ve svobodě; rozhodně to platí o lásce spojované s Duchem svatým, o lásce chtěně plodné, tedy i lásce manželů a rodičů, kteří svůj vztah svátostně v Kristu a s Kristem pečetili na nebi i na zemi.  Pokud duchovní nebo světská autorita zneužije své přesily a pod jakoukoli záminkou nebo zástěrou fakticky vezme člověku možnost rozhodovat se, oloupila jej o lásku. Svoboda totiž je jen jiné jméno pro reálný prostor volby při osobním rozhodování. Kdo likviduje prostor výběru, vezme víc, než jen jakési potěšení ze života; vezme tím osobě samu schopnost k činu.  Takový člověk svobody zbavený nejedná, ale jen se chová podle tlaků na něj působících. Je-li zbaven možnosti rozhodovat se v souladu se svým svědomím, stane se buď infantilní troskou, anebo notorickým vzbouřencem.  Další předpoklad plánování rodiny tedy tkví v přiměřené odolnosti osobnosti vůči tlakům ideologií. Ideologie rády předstírají radikální zjednodušení volby do absolutisujících tlaků .musíš" nebo .nesmíš". (Ježíš takových imperativů zásadně nepoužíval ani tam, kde si byl řešením sám zcela jist.) Každý z nás pak takovým nelegitimním tlakům autorit ne vždy ochotných k respektu svobody může úspěšně čelit jen tehdy, jestliže se trvale pokoušíme rozšiřovat svůj obzor vymezený znalostmi i osobními zkušenostmi.  Zdá se někomu, že předestřená východiska k legitimní svobodě křesťana i ve specifických problémech manželství jsou buď příliš neschůdná, anebo jen teoretická? Myslím, že legitimních cest je více. Sám ovšem vděčím B.  Häringovi za jeho pojetí etiky jako etiky reálné odpovědnosti, důvěřující ve vstřícnou a svatodušně velkomyslnou milost. Ale všichni víme, že se předkládají i systémy koncipované docela jinak. Je přece také etika elitářů, kteří rádi staví laťku výš a výš a pak potajmu farizejsky bílí své hroby a zaklínají se korbanem; v židokřesťanské tradici je legitimní také etika zákoníků, jimž učarovala spravedlnost a kteří se - jsou-li katolíci - pochopitelně pojišťují zpovědnicí. Ale naštěstí je legitimní i etika víry v milost, v reálná znamení lásky vtělené do okolností právě tohoto světa tak, že ten svět smiřuje se Stvořitelem ne jiným, než byl Otec našeho Pána Ježíše.

Poslušnost

Přijímat vyjádření kompetentních autorit s úctou a vážností není totéž jako brát je nekriticky a naivně. Také poslušnost křesťana má mít svátostný charakter, nesmí být tedy infantilní. Ježíš byl veleknězem svou poslušností; má-li být naše poslušnost účastí na Kristově velekněžství, musí být dospěle odpovědná. Jak každý ví ze Skutků, apoštol Petr zůstane věrný této kristovské poslušnosti někdy právě tím, že zůstane poslušen duchu oproti liteře, anebo boží vůli ve svém svědomí oproti výroku autentické autority své velerady.  Ostatně i Ježíš i Pavel podle textů Nového zákona uctivě respektují autoritu velerady, a přesto jednají někdy vědomě a s rozmyslem jinak, než tato autorita nařizuje. Tohle jistě nikdo nemá odvahu popřít.  Duch svatý vede svou církev dějinami tak, že nás učí odvaze k odpovědnosti.  Tak vyžadovala řádná a legitimní autorita zosobněná biskupy franckými, aby Metod s Cyrilem opustili velkomoravskou misii; dnes ty zdánlivě neposlušné věrozvěsty i spolu s papeži velebíme, že zůstali poslušnými tím, že své poslání dotáhli do konce i proti vůli této autority.

Odvaha, rozvaha, pokora

V katolickém manželství je mnoho lidí šťastných, ale o mnoha se něco podobného říci nedá. Bývají traumatizováni znovu a znovu pocitem viny; jen někteří z nich se pokoušejí vyrovnat se s životem tak náročným pomocí zpovědnic, většina dřív či později všechno úsilí vzdá.  Zdá se mi, že snaha pomoci katolickému manželství k radosti musí křísit a posilovat odvahu k víře v milostivost vztahu mezi Bohem a člověkem.  Musíme v sobě navzájem chránit a posilovat víru v Ježíše přesvědčeného, že sobota je tu pro člověka a nikoli člověk pro sobotu.  Jistě právem je tu řeč o odvaze. Je to odvaha nesoucí kůži na trh, aby se mohlo na půdě naší církve vůbec ozřejmit, kde se děje chyba, pokud se snad při tom chyba děje. .Nechceme přece pověst milosrdných pro sebe, ale pro Kristovu nevěstu, která přece má být svátostí spásy," připomíná Häring.  Tak kdysi nesl na trh svou kůži František, když se jaksi nemohl vejít do světa svých spoluvěřících i s evangeliem (které ti rozumní už jako podivnou komplikaci svého dobového náboženství opustili). Sice dlouho v tom světě překážel, ale přece jen pomohl církvi i světu k dalekosáhlé reformě.  Tak nesl na trh svou pověst řeholníka Tomáš Akvinský, když potřeboval obhájit církvi svých současníků roli lidského rozumu a filozofie. Tak uhořela Johanka z Arku, když někteří vysoce postavení v její církvi už nechtěli nic slyšet o věrnosti vlastnímu svědomí, ale oháněli se primátem autority pastýřů. Tak se přece dějí dějiny spásy božího lidu: tu a tam se někdo odhodlá překonat svůj strach z následků a Nazaretského následuje - a za čas se zjistí, že to byla blahodárná odvaha, spásný čin Gideonúv nebo odvaha Marie z Magdaly utírající nohy Mistra svými vlasy.

Je tu řeč o odvaze ruku v ruce s pokorou. Netvrdím, že vždy má pravdu jen ten nekonformní. Tvrdím, že autorita mívá pravdu i díky těm nekonformním.  A tak je na místě znovu připomenout dilema nadpisu této úvahy: .Nestojíte už pod vládou Zákona, ale pod milostí," ujišťuje nás Ř 6,14. Jenže: stojíme vůbec o milost svobody vyžadující osobní odpovědnost, anebo je to pod zákonem s alibi vyhlášek do poslední slabiky závazně vykládaných přece jen bezpečnější?

JaK

Připojujeme formální vymezení některých principiálních pojmů; jejich skutečný obsah se běžně spíše odhaduje než ví, a proto dochází k nepříjemným omylům, někdy s důsledky i v oblasti etické. Proto jako pomoc těm, kteří snad pojem v jeho šíři neznají, uvádíme ten význam, který měl autor na mysli.

regulace - jedna z možných forem cílevědomého ovlivňování procesu vzhledem k žádanému cíli; oproti jemnějšímu a na důsledky citlivějšímu řízení pracuje regulace jen kombinací obou mezních stavů: .ano", .ne".

plánování - racionálně sestavená konstrukce budoucnosti včetně prostředků, kterými ještě neexistující, ale už žádoucí budoucnost lze určenou posloupností kroků odpovědně dosáhnout s dostatečnou pravděpodobností.

umělý potrat - cílevědomé vyhnání plodu z lůna tak, aby plod neměl naději k přežití.

rigorismus - postoj, dávající (pod různými záminkami) přednost přísnějšímu výkladu situace nebo zákona před výkladem nejpravděpodobnějším nebo prostě mírnějším.

ortopraxe - pravá, správná aplikace ortodoxie (boží oslavy lidským činem)

legalismus, legalistický - zákonictví, zákonický

legitimní (autorita, role) - ta, která se opírá nejen o právo v dané věci, ale

také o logiku věci a její kořeny

pluralitní - respektující oprávněnost mnohosti

magistérium - učitelský úřad v církvi

dogmatická konstituce - dokument, kterému koncil sám přikládá základní věroučný význam; nižší váhu mají dekrety a deklarace. 

manichejství - významný starověký blud cizopasící na životě církve už od raných století; ač oficiálně církví odsouzen, má dodnes svou přitažlivost ve všech vrstvách církve, protože vytváří dojem vysoké duchovnosti; je to ovšem nebezpečná iluze, protože zjednodušuje realitu vztahů mezi duchovním a tělesným, mezi změnou smýšlení a utrpením, mezi světlem a tmou do jednoduchých radikalizujících ideologií. 

charisma - milost, projev lásky Ducha svatého, obdarování určené konkrétnímu společenství skrze konkrétní osobu (proroka, kněze, pastýře, umělce, učitele, lékaře, těšitele. . .)

lidský eros - podvědomé i vědomé hledání a komunikace osobních kvalit v někom a s někým, kdo je radikálně odlišný od mého já; taková komunikace kvalit osob (.těla" i .duše") oba obohacuje a oba činí pokornějšími vyznáním vlastní vděčné závislosti na kvalitách mimo vlastní já;

lidský sex - pohlavnost přesahující samotné vitální vazby a procesy uspokojení reprodukčního pudu, přiměřeného každému živému druhu; zahrnuje i sféru duševní a duchovní, pokud se angažují v plodnosti lidské existence a v procesu sjednocení radikálně různých a bez dalšího neúplných forem téhož lidství: .. . .stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu jej stvořil" (Gn 1,27)

subsidiarita autority - princip zavazující autoritu jednat tak, aby podřízený maximálně rozvinul svoji vlastní odpovědnost; autorita pak zasahuje právě jen tam, kde by podřízenému jinak vznikly pro něho příliš obtížné nebo neřešitelné obtíže. 

moc klíčů - zmocnění autority ukládat a odnímat etická břemena ze svých podřízených korban - v židovstvu příslib budoucího daru ve prospěch chrámu; umožňoval vyhnout se přirozené povinnosti dětí postarat se o své nemohoucí rodiče a spokojeně užít majetku sám pro sebe - dar chrámu byl teprve přislíben, ale nepřeveden.