O modlitbě a kázání

V Bonaventurově Legendě Maior, když bratr František přemýšlí o tom, co se Bohu obzvláště líbí, srovnává dar modlitby a dar kázání, dar vcházení k Bohu a vycházení k lidem.

.Co radíte, bratři," ptal se, .co chválíte? Mám se věnovat modlitbě nebo chodit a kázat? Vždyť jsem snad já, maličký prosťáček a v řeči neučený, přijal větší milost k modlení než k mluvení. V modlitbě možno viděti zisk a hromadění milostí, v kázání se rozdávají dary přijaté z nebe. V modlitbě se očišťují vnitřní žádosti, sjednocují se v úsilí o jediné, pravé a svrchované dobro a utužuje se síla. V kázání se zapráší duchovní nohy, mysl se rozptyluje mnoha věcmi a uvolňuje se kázeň. Konečně v modlitbě mluvíme k Bohu, slyšíme ho a přebýváme mezi anděly, jako bychom žili andělský život. V kázání je třeba mnohé shovívavosti k lidem, nutno mezi nimi po lidsku žít, lidské věci myslet, mluvit i slyšet. Jedno však stojí proti tomu všemu a zdá se, že to převažuje před Bohem: Jednorozený Syn Boží, který je svrchovaná Otcova Moudrost, sestoupil pro spásu duší z Otcova lůna, aby svým příkladem poučil svět, mluvil lidem slovo spásy, lidem, jež chtěl vykoupit cenou své svaté krve, očistit lázní a napojit, nic vůbec si neponechal, co by obětavě nevydal pro naši spásu. Jsme povinni dělat všechno podle toho, co vidíme na něm, když na něho hledíme jako k vysoké hoře.  Proto se zdá, že je Bohu milejší, abych se vytrhl z klidu a vyšel ven do práce." Bonaventura pokračuje, že ačkoliv se František obíral těmito myšlenkami spolu s bratřími po mnoho dní, nemohl s jistotou poznat, co by si měl vybrat jako Bohu milejší. Jeho ptaní je nakonec zodpovězeno, František vychází a káže. Nadále se však obojí v jeho životě doplňuje - jak modlitba, kdy je ponořen hluboko do Boží přítomnosti, tak kázání, svědectví a ponaučení, kdy František neustále ukazuje na Boží velikost a lásku i na svou nepatrnost.  Čemu se u Františka může naučit dnešní křesťan, čemu dnešní církev?

Františkovo kázání je lidské. Lidské v tom smyslu, že zná shovívavost k lidem.  V Napomenutí František upozorňuje: .Hřeší ten člověk, jenž požaduje od svého bližního víc, než sám chce dát Pánu Bohu." Ten, kdo káže - nebo svědčí o Bohu, musí s lidmi po lidsku žít, lidské věci myslet, mluvit i slyšet.  František ví, že kdo nenaslouchá tomu, co lidi trápí a co jim dělá radost, těžko jim může ukázat na Toho, kdo vyvádí z trápení a radost završuje. Takový člověk mluví pro ostatní lidi cizí řečí a v myšlení se s nimi nesetkává.  Chybí styčné body.

Na druhou stranu, Františkova modlitba je vejitím do Božího světa. Není ničím menším. Nezůstává reflexí, kdy si člověk jen lépe uvědomuje sebe a své bližní s jejich potřebami, ani zvláštním časem odříkávání posvátných slov, jež naučí člověka kázni a na chvíli jej odvedou ze zajetí jeho samého.  Očištění se od vnitřní žádosti, sjednocení úsilí o dobro i utužení síly má svůj směr - mluvíme k Bohu a slyšíme ho, říká František. Pak ale nenásleduje návod, jak je možné Boha slyšet. Tato věc pro Františka není otázkou. Tomáš z Celana k tomu píše ve Druhém životopise svatého Františka: .Vždyť, kdo je ve špíně, nemůže vidět leč špínu. Kdo je celou bytostí obrácen k nebi, nemůže nebeské nevidět." František vychází z víry, že není možné, aby ten, kdo opravdu chce slyšet Boží odpověď, ji nedostal. Ví však i to, že někdy na ni musí dlouho čekat. Někdy přijde skrze modlitbu druhého člověka.  Přebývání s Bohem je nebeské, život s lidmi má být lidský. František tyto dvě roviny nezaměňuje. Žít mezi lidmi jako představitel jiného světa František odmítá jako nezdravé a neužitečné podivínství. Jinosvětskost vstupuje do života skrze modlitbu. Jinosvětskost je v obrácení se k nebi. Má však ještě druhou stranu. František, modlitebník a mystik, ví, že Boží Syn sestoupil na zem. K pohledu do nebe patří i nebeský pohled na zemi - stát se člověkem. Jinosvětskost života s Bohem vede k lidskosti života s lidmi.