Problémy mravní obrody společnosti

Skoro už se ani nechce věřit, že před pěti lety byla mravní obroda velkým společenským tématem. Tuto situaci jistě nelze vzkřísit, měli bychom se však zamyslet nad tím, co se s tímto tématem stalo.  Vytratila se především iluze, že zavedení kapitalismu jaksi samočinně povede ke zlepšení morálky, jakkoli logicky se v této věci argumentovalo. Poznání stavu společnosti na Západě, který lze bezpochyby také označit jako morální úpadek, a osobní zkušenost se situací u nás (nárůst zločinnosti, dětská prostituce aj.) vedly k vystřízlivění. Pokud si (podle výzkumů) většina lidí u nás myslí, že tzv. úspěšní se stali úspěšnými především odložením morálních zábran, pak je samozřejmě těžké někoho vyzývat k mravní obrodě.  Vlastní problém nás věřících je však někde jinde: Příliš neproblematicky jsme se považovali za nositele mravní obnovy, o nevěřících jsme se v této souvislosti i ve sdělovacích prostředcích vyjadřovali velmi hloupě. Zapomněli jsme, že my sami můžeme kohokoli volat k mravní obrodě jen z pozice kajícníků, nikoli z pozice spravedlivých. Společnost, z větší části ateistická, nám to dnes s rozkoší připomíná. Zločiny fašistů a komunistů je třeba odsoudit, ale s vědomím vlastních dějin - byli to například naši křesťanští spolubratři, kdo jako první nahnal Židy do synagogy a pak ji zapálil - fašisté a komunisté to dělali až po nás. Naštěstí Kristus přišel pro hříšníky, nikoli pro spravedlivé, a obnovná hnutí v církvi, jako františkánské či reformační, byla hnutí kající. Tím se lišila od katarů, kteří marně usilovali o církev čistých. . .

Další problém, který nám uniká, protože automaticky vycházíme z toho, že my jsme obhájci morálky, je ten, že naše zásady se i nejlepším nevěřícím jedincům někdy jeví jako nemorální. Především zásada, že by člověk měl podřídit své jednání autoritě a dělat to, s čím vnitřně nesouhlasí, se v pofašistické epoše jeví obecně jako mravně nepřijatelná. Můžeme o tom polemizovat, musíme však o tom vědět. Podobně některá řešení, která navrhujeme například rozvedeným žijícím v novém manželství, návrhy z oblasti antikoncepce apod. Jsme zde na velmi delikátní půdě a nevhodným jednáním víc zkazíme než pomůžeme. (Morální principy samotné samozřejmě měnit nemůžeme).

Někteří čtenáři neradi vidí, mluvíme-li v Getsemanech o .postmoderním paradigmatu". Nechceme tím nic propagovat, pouze chceme, aby se nepřehlédly změny, které už jsou vidět. Asi jako meteorolog nepropaguje počasí, které předpovídá. . . A v této souvislosti je nutno jasně říci, že k této postmoderní epoše bude nepochybně patřit obrovská pluralita a její vlastní morálka bude spočívat právě ve schopnosti přijímat odlišné lidi, lidi, s jejichž slovy ani činy nesouhlasím. Ježíšův příklad tedy bude ještě aktuálnější. Z naší doby jsme tuto postmoderní svatost mohli vidět např. na Josefu Zvěřinovi (pěkně ji popsala Eva Kantůrková v establishmentem napadaném Památníku).  Považuji za nutné tuto skutečnost stále zdůrazňovat, protože řada našich bratří na vlivných místech vidí v tomto novém paradigmatu jen relativizaci mravních hodnot a sama se vmanévrovává do postoje, který bude brzy platit jako příklad mravně odstrašujícího jednání.