Vztah k Marii je lakmusový papírek našeho vztahu ke křesťanství a k církvi. Ten, kdo zůstal uvězněn v protimoderním paradigmatu, mává Marií jako praporem v boji proti všem změnám v církvi obecně a proti ekumenismu zvláště. Stoupenec doznívajícího moderního paradigmatu - katolík či evangelík - nemá k Marii vztah často žádný, protože "duchovní" pro něj znamená abstraktní. Přichází však doba, kdy opět ožívá vědomí, že pravda je osobní, pravda je příběh. Toto vědomí je nejen postmoderní, ale také už biblické. Zvěstovat evangelium dnes stále více znamená vyprávět příběh konkrétních osob - hranice mezi konfesemi takové zvěstování snadno překonává, jak bude snad patrné i z těchto ekumenických, vpravdě katolických textů, jejichž autory jsou vesměs evangeličtí křesťané.

Přílohu připravil Jaroslav Vokoun

Maria - dcera milosti

Kázání Prof. Dr. Eduarda Schweizera na text Lukáš 1, 28-38

Advent znamená příchod, Boží příchod k nám. Zda se tak skutečně nyní děje, to je rozhodující otázka. Tento příběh, jak se zdá, konfese zprvu spíše rozděluje, ale snad právě v tom může přijít advent. Neboť v bohoslužbě nejde o "pravé učení" (evangelického nebo katolického ražení), ale o to, zda k nám Bůh skutečně přichází, jak to dělá a co tím v nás způsobí. A tu by mohlo být zřejmé, že vzhledem k tomuto Božímu příchodu k nám žijeme všichni ve stejné situaci a naléhavě potřebujeme tutéž pomoc. Naší události předchází vyprávění o zvěstování narození Jana zestárlému bezdětnému manželskému páru. Probíhá podivuhodně paralelně s naším oddílem. Celé věty nebo přinejmenším části vět znějí doslova stejně. Tím úžasnější jsou rozdíly. Tam se nejprve vypráví, jací zbožní a spravedliví byli Zachariáš a Alžběta a jak zachovávali zákon. Je zde muž, který koná kněžskou funkci, ano je povolán přinést oběť kadidla, což se děje v kněžském životě jednou, nanejvýš dvakrát. Vše se odehrává v Jeruzalémě, v hlavním městě, na místě Božím.

Ale zde začíná text: "V šestém měsíci byl od Boha poslán anděl Gabriel." Všechno začíná u Boha. O lidském jednání se neproslýchá ani slovo. Jedná jen Bůh, a jeho jednání se stává v podobě anděla zjevným. ". . . do města v Galilei jménem Nazaret." Galilea, která se považuje za polopohanskou, a neznámý zapadákov Nazaret - mezi nesčíslnými názvy galilejských míst, které uvádí historik Josephus, Nazaret chybí. Bůh jedná právě tam, kde to nikdo neočekává. Ne tam, kde se podle Božího zákona koná kněžská služba, ani tam, kde se zvěstuje čistě jeho slovo. Anděl není poslán do Jeruzaléma, ale také ne do Říma nebo do Ženevy, Curychu či Wittenbergu. Zajisté také tam v Jeruzalémě se něco dělo, tam bylo všechno připraveno. Avšak to rozhodující se děje zde, kde se Zákon zas tak přísně nebere, kde se konfese a dokonce náboženství poněkud promísily.

". . . k jedné panně,. . . jméno té panny bylo Maria." Až dlouho potom se objeví také její jméno, zatímco Alžběta a Zachariáš jsou v prvním příběhu podmětem už v prvním verši. Žádný kněz, žádný farář, dokonce ani žádný teologicky vzdělaný pastorální referent není andělovým cílem, ale asi 12-14 letá dívka, která tehdy byla právě v období zásnub. Má jakýsi vztah k Davidovi, ale jen přes budoucího manžela, a kromě toho byly tisíce těch, o nichž to platilo také. O zvláštní nutnosti nebo očekávání není řečeno nic, jinak než u Zachariáše a Alžběty. A právě proto je nám daleko bližší než onen kněžský pár. Žije zcela u nás, nevýznamný mladý člověk, snad mladší než my, ale jinak asi jako my.

"Buď pozdravena, omilostněná, Pán je s tebou." Snad bychom tuto slovní hříčku mohli zdůraznit překladem: "Spása tobě, ty, která jsi spásou obklopena." Ani to není nic mimořádného. Děje se s ní to, co se děje s námi na počátku každé bohoslužby, když je nám přiřčeno požehnání a tím přítomnost živého Boha. Kde by to neplatilo, nebyla by to žádná bohoslužba. Toto potřebujeme jako nic jiného: Boží požehnání a přítomnost. Maria nyní vidí, jak skutečné toto je, protože Boží požehnání a přítomnost přijaly podobu anděla. Není to jistě každodenní událost, ale není to také nic zásadně odlišného od hodin, v nichž poznáváme s jistotou, že se Boží řeč reálně děje, že nás slovo zasahuje, že naše modlitba byla vyslyšena, že někdo jiný nás vedl v posledních dnech či týdnech, nejen náhoda či člověk. Zázrak je v tom, že můžeme naslouchat, ať už je toto naslouchání spojeno s něčím viditelným a zvláštním, nebo ne.

"Ona se však lekla toho slova." Být polekán je přece prostě forma skutečného slyšení. Jak by neměl být člověk vylekán, když Bůh mluví, a nic jiného nechce konat ani právě teď v naší bohoslužbě. ". . . a přemýšlela o tom." Ona skutečně slyšela, ne tak, že zůstane v momentálním pocitu trochu adventní nálady, a pak jde všechno dál při starém spěchu. Je ještě zcela nejasné, co se má dít dál, ale Maria se rozhodně ani vnitřně ani zevně nevzdálí od slova. Slovo je teď všude s ní a smí ji rušit. Ona si to dá líbit a nechává slovo žít. "Maria je zachovávala ve svém srdci," čteme ve vánočním příběhu (L 2,19) a ještě jednou podobně u dvanáctiletého v chrámě (L 2,51). Slovo smí tedy zůstat naživu a vést dále. To je přece nebezpečí všech konfesí, že se slovo zabetonuje, a tím přirozeně odumře. Slovo už nesmí říci nic dalšího, než řeklo v oné velké době, z níž naše vyznání stále ještě žije. Maria je nechává žít.

"Potom k ní anděl promluvil: Neboj se, Maria." To nám musí Bůh říkat stále znovu; neboť my se skutečně musíme bát, když se stane, že nám Bůh říká své slovo - které je přece často tak jiné, než jsme očekávali! Co se zde přece stalo v posledních desetiletích. . . Velmi na mě zapůsobilo to, co jsem právě teď zažil v jeruzalémském opatství Dormitio, jak velmi moji katoličtí bratři a sestry žijí se svými mrtvými, v přímluvě a také ve vědomí jejich přímluvy. Tak jasný evangelický pohled není, počítá sice s časem spánku v Boží ochraně mezi smrtí a vzkříšením v den posledního soudu, ale s ničím více. Možná jsou nám naši zemřelí mnohem blíže, než si my evangelíci myslíme, i když pro to nemůžeme formulovat žádné učení o mezistavu a očistci. A naopak: Jak nám naši katoličtí sourozenci dovolili poučit je, že reálná přítomnost Vzkříšeného je skutečností v celém dění eucharistie, k němuž samozřejmě ústředně patří jedení chleba a pití vína, že tedy hostie uchovávaná v kostele upomíná na to, že se tak stalo a zase má stát. Boží řeč může působit zmatek a vyrušení a on sám nám musí opětovně domlouvat, abychom se toho nebáli.

". . . Nalezla jsi milost u Boha." O to jde. Maria se teď nemusí ničeho chopit, nemusí vést velký zápas pro Boha, ani zápas o katolické či evangelické hledisko, dokonce ani o ekumenické ne. Snad bychom se měli naučit ještě něčemu zcela jinému, otevřenosti pro čas Boží milosti, vnitřní otevřenosti pro Boží příchod, a přestat očekávat tolik od našeho zápasu. "Hle, počneš." Co se jí zde zaslibuje, je velmi pochybný dar. Nemanželské dítě tehdy mohlo vést k ukamenování ženy. Podle Mt 1, 19 uvažuje Josef, zda by neměl Marii zapudit, a jedno pozdější vyprávění z konce 2. století líčí skoro s humorem, kolik měl Josef mrzutostí, nejprve se sebou samým, pak s veleknězem, který samozřejmě nevěří řečem o dítěti, které vznikne samo sebou, konečně s Marií, o níž si stále není jistý, a nakonec ještě při sčítání obyvatel Betléma, když neví, jak má Marii nechat registrovat z daňového hlediska. Bůh často přichází nevhod. I to prožíváme - působíme pohoršení na cestě, kterou nás Bůh vede.

"Ten bude velký a bude nazván synem Nejvyššího." Ještě v jednom, zcela jiném smyslu je Boží zaslíbení těžké, obtížné: Velkým se stane on, ne ona. Brzy jí řekne prorok Simeon, že meč projde jejím srdcem (L 2,35). Ježíš se od ní bude muset oddělit. Bude tak jiný, že jeho rodina bude muset pochybovat o jeho duševním stavu (Mt 3, 21-22) a všechny její naděje, plány a modlitby přijdou na kříži strašlivým způsobem nazmar. Ano, my vždy máme tolik nadějí, plánů a opravdu i modliteb za naši církev, vize toho, co by měla být katolická nebo evangelická nebo také ekumenická církev, a Bůh má představy asi zcela jiné.

"Maria však řekla andělovi: Jak se to může stát. . .?" Také to je nadmíru lidské. Bůh nechce její myšlení vyřadit. Ona smí přijít se všemi svými dotazy, pochybami a námitkami. Nejsou falešné. Otázkou je jen, zda povedou k novému naslouchání, zda se může z toho všeho zmatku našich námitek i našeho rozčilování zrodit zcela nové porozumění. A právě tu vysloví anděl nejhlubší tajemství, které můžeme vždy jen slyšet, aniž bychom je mohli rozluštit:

"Sestoupí na tebe Duch svatý, a moc Nejvyššího tě zastíní" - tak zastíní, jako podle Ex 40,35 a Nu 10,36 zastínila Boží přítomnost stan úmluvy, a tak se Boží přítomnost stala skutečnou událostí. Dalekosáhle se tehdy věřilo, že se vynikající lidé narodili bez působení člověka. Bylo to sice něco zcela mimořádného, ale nic nemyslitelného. Nejde tedy o to, zda Maria může prostě věřit v něco zcela nepředstavitelného, jde jen o to, zda zcela věří tomu, že Bůh nyní a Bůh sám při ní jedná, že právě proto pro tentokrát nehraje žádnou roli člověk ve své aktivitě, ale člověk ve svém přijímání od Boha.

"Proto bude zplozený svatým, bude nazván Synem Božím." Svaté je přece to, co Bůh vyhradil pro sebe. To smí Maria nyní slyšet. Její dítě nebude jednoduše její dítě, ale dítě Boží, které si Bůh určil pro sebe. Je to nádherné a těžké. A Bůh ví, že je to velmi těžké a nabízí jí znamení, neočekávané těhotenství její příbuzné. Takový je Bůh; museli bychom mu hodně důvěřovat, aby pokaždé nemusel učinit ještě něco zvláštního. Ale on nám dává taková znamení. Luther prý jednou řekl, že jako starý muž má mnohem méně prožitků s Bohem než tehdy, když byl mlád, a že to není žádný krok zpět, ale pokrok ve víře. Konečně se naučil věřit Bohu, že jeho slovo v Písmu patří jemu, Martinu Lutherovi, aniž by Bůh vedle něj pokaždé musel udeřit bleskem, aby od něj konečně přijal slovo.

Maria nemusela čekat, až uvidí znamení, pravila: "Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova." Boží znamení jsou někdy zvláštní a trvá celou dobu, než je konečně uvidíme. V Melbourne například vypadalo znamení tak, že ve všech církvích došly peníze a také počet nových kněží a farářů byl malý, až se tím rozličné církve začaly zabývat dohromady, spojily své školy a nyní už léta znají skutečnou ekumenickou výchovu. Kdo ví, zda prázdné kostely a nedostatek kněží a ještě mnohé jiné, co se nám teď vůbec nelíbí, není znamením od Boha, které jednou jako takové rozpoznáme. Poslední tajemství našeho příběhu - že sám Bůh přichází docela k nám - si můžeme pouze nechat vyprávět. Vpravdě velké na Marii je právě to, že se tomu naučila - v bolestech a tak, že si musela nechat opravit možná nedorozumění. Stala se cele nádobou, která byla docela prázdná a otevřená pro Boží jednání, Boží milost, Boží zázrak. Bylo pro ni snazší tím být a tím se stát, než pro kněze, učené teology a přesvědčené zbožné, jimž bylo tolik - i od Boha - darováno, že pro ně bylo těžší se od toho odpoutat a otevřít se pro zcela nové cesty Boží. Stala se dcerou milosti a jen tak pak směla i milionům lidí předat něco z toho a stát se matkou milosti. Bůh nechť nám daruje skrze svého mocného Ducha Ježíšova, aby i u nás nastal advent a on sám k nám přišel, vyprázdnil nás a tak otevřel pro jeho působení.

Z časopisu Bausteine für die Einheit der Christen, Nr. 116, s. 3-6 přeložila Vlasta Komárková

Simeonovo proroctví

Nejhlubší mateřské štěstí a těsně při něm rána mečem, pronikajícím duši:

Právě v tom se nám odhaluje moudrý a vždy působící Boží zákon, pod nímž stojí náš život. Kdo chce dojít plné, čisté radosti, nesmí se bát plné, hluboké bolesti. Kdo se bojí rány mečem, nebude nikdy blahoslavený. Maria bude všemi pokoleními blahoslavena proto, že neuhnula před ranou mečem, ale na prahu svého povolání jej přijala jako součást požehnání.

Adolf Schlatter

Lutherův výklad Mariina chvalozpěvu

Úvod a předmluva

Chceme-li tento svatý chvalozpěv správně pochopit, nesmí nám uniknout, že blahoslavená Panna Maria mluví z vlastní zkušenosti o tom, v čem ji vyučil Duch svatý, když ji osvítil. Nikdo totiž nemůže porozumět Božímu slovu, pokud to nemá bezprostředně od Ducha svatého. Nikdo to však nemůže mít od Ducha svatého, pokud to nezažil, nezakusil, nepocítil. Takovouto zkušeností nás Duch svatý vyučuje jakoby ve své vlastní škole, mimo niž se nevyučuje ničemu jinému než prázdným slovům a povídačkám. . . Tak tomu bylo i se svatou Pannou: Když sama na sobě poznala, že jí Bůh učinil veliké věci, ačkoli byla maličká, nevýznamná, chudá a ponížená, vyučuje ji Duch svatý veliké vědě a moudrosti, že Bůh je takový Pán, který nečiní nic jiného, než to, že povyšuje ponížené a strhává povýšené, tedy stručně: Boří, co lidé vybudovali, a buduje, co zbořili.

Právě tak jako na počátku díla stvoření stvořil svět z ničeho, a proto je nazýván Stvořitel a Všemohoucí, tak i ve svém dalším působení zůstává takovýto. Až do konce světa budou všechna jeho díla taková, že z toho, co je nic, co je maličké, pohrdané, ubohé a mrtvé, učiní něco vzácného, úctyhodného, blahoslaveného a živého. Takto nemůže působit nikdo z tvorů, nikdo nedokáže učinit něco z ničeho.

Boží oči shlíží do hlubin, nikoli vzhlíží do výšin, jak říká Da 3,54: .Požehnaný jsi, který trůníš nad cheruby a shlížíš do propasti," a Ž 138,6: "Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky hledí na domýšlivce." Stejně i Ž 113,5: .Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi." Vždyť jako nejvyšší, nad nímž není nic, nemůže hledět nad sebe, ale jen do sebe a dolů, a čím je kdo níže, tím spíše ho Bůh vidí.

Oči lidí a světa však činí pravý opak: Hledí jen nad sebe a směřují za každou cenu vzhůru, jak to stojí v knize Přísloví 30,13: "Je pokolení, jež vysoko hledí, a přezíravě zvedá víčka." Denně zakoušíme, jak každý směřuje vzhůru za ctí, mocí, bohatstvím, uměním, dobrým životem a vším, co je velké a ceněné. A kde jsou takovíto lidé, každý se k nim hlásí, všichni se k nim sbíhají, rádi jim slouží, každý tam chce být a přiživit se na jejich cti, takže nikoli bez důvodu označuje Písmo tak málo králů a knížat jako spravedlivé. Naproti tomu nechce nikdo hledět tam, kde je chudoba, potupa, nouze, nářek a strach, od toho každý odvrací oči. A kde jsou takoví lidé, odtud každý spěchá, odvrací se s odporem, nechává je bez pomoci. A nikdo nemyslí na to, aby jim pomohl k tomu, aby i oni byli něčím. Musí tedy zůstat v propasti a nízkém, pohrdaném stavu. Nikdo z lidí není stvořitelem, který by chtěl udělat něco z ničeho, zatímco Pavel přece učí (Ř 12,6): .Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám." Bohu samotnému zůstává takovéto shlížení do hlubin, nouze a bídy, v němž je Bůh blízko těm, kdo jsou hluboko, jak říká Petr (1 P 5,5): "Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost." A to je základ, z něhož plyne láska a chválení Boha. Vždyť nikdo nemůže chválit Boha, pokud ho nejprve nemiluje, a právě tak ho nikdo nemůže milovat, pokud mu není co nejlépe znám jako hodný lásky. Boha však nelze poznat jinak než z jeho skutků, které nám prokázal a které jsme poznali a zakusili. Avšak ten, kdo pozná, že Pán Bůh je takový, že hledí hluboko a pomáhá jen chudým, poníženým, ubohým, ztrápeným a těm, kteří nejsou nic, ten si jej ze srdce zamiluje. Srdce mu bude přetékat radostí, bude skákat radostí v Bohu. A tu je právě Duch svatý. Ten jej v jediném okamžiku prostřednictvím této zkušenosti naučil takovéto veliké moudrosti a radosti.

Proto na nás všechny Bůh vložil i smrt a dal Kristův kříž se všemi jeho nesčíslnými bolestmi a trápeními svým nejmilejším dětem a křesťanům, ba někdy dopustí i aby upadli do hříchu, aby mnohé viděl hluboko, mnohým pomohl, mnohé věci způsobil, aby se ukázal jako pravý Stvořitel a stal se jim známým, hodným lásky a chvály. Svět mu v tom však bohužel stále překáží svýma očima upřenýma vzhůru. Brání mu vidět, jednat, pomáhat, brání poznání, lásce, chvále, a připravuje jej o čest a sebe o radost a spásu. Tak i svého jediného, nejmilejšího Syna, samého Krista, uvrhl do propasti vší bídy. A na něm skvěle ukázal podstatu svého vidění, svého díla, své pomoci, svého umění, svého úradku a své vůle, kam toto všechno směřuje. Proto Kristus, v tom všem zkoušený, zůstává vyznáním, láskou a chválou Boží. Tak říká Ž 21,7: "Oblažuješ ho radostí z tvé přítomnosti," totiž že tě vidí a poznává. O tom říká i Ž 44,9, že všichni svatí nebudou dělat nic jiného než chválit nebeského Boha, protože na ně shlédl v jejich poníženích, a tak se jim stal známým, hodným lásky a chvály.

Totéž zde dělá něžná Matka Kristova: Učí nás příkladem své zkušenosti a svými slovy, jak máme Boha poznat, milovat a chválit. Jestliže zde chválí a jásavým duchem oslavuje Boha, že na ni shlédl, ačkoli byla maličká a bezvýznamná, musíme věřit, že měla chudé, bezvýznamné rodiče. Řekněme to pro prosté lidi názorně: V Jeruzalémě byly bezpochyby dcery velekněží a členů rady - bohaté, hezké, mladé, učené a celou zemí ctěné, jako dnes dcery králů, knížat a boháčů, podobně i v jiných městech. Ani v Nazaretu nebyla dcerou nejvyššího regenta, ale prostého chudého měšťana, a nikdo ji nepovažoval za významnou a hodnou zvláštní úcty. Byla mezi sousedy a jejich dcerami prostou dívkou, starala se o dům a dobytek a nebyla bezpochyby nic víc než dnes je chudá děvečka, která čeká, co jí v domácnosti určí. Tak to zvěstoval Izajáš (11,1n): .I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine Duch Hospodinův." Kořen a pařez, to je Jišajův a Davidův rod, zvláště Panna Maria, proutek a výhonek je Kristus. Jako je nepředstavitelné, ba neuvěřitelné, že by ze suchého, shnilého kmene a starého pařezu vzešla krásná větev s květy, právě tak bylo nepředstavitelné, aby se Maria, panna, stala matkou takovéhoto dítěte. Myslím totiž, že není nazývána kmenem a kořenem jen proto, že se stala proti přírodě matkou bez porušení panenství, jako je proti přírodě, aby z mrtvého kmene stromu vyrostla větev, ale i proto, že královský kmen a rod Davidův, který se zelenal a vzkvétal ve cti, moci, bohatství a štěstí např. v Davidově a Šalamounově době, kdy byl i před světem velký, avšak nakonec, když měl přijít Kristus, strhli tuto moc na sebe kněží a vládli sami, zatímco královský kmen Davidův byl v chudobě a ponížení jako mrtvý pařez, takže už nebyla naděje a vyhlídka, že by z něho mohl znovu vzejít král a dojít veliké cti. A právě když tento bezvýznamný stav dosáhl nejvyšší míry, přišel Kristus a narodil se bezvýznamné, chudé děvečce. Větev a květ vyrašily z té, jíž by dcery Anáše a Kaifáše nepovažovaly za hodnou toho, aby byla jejich poslední služkou. Takto se Boží díla a oči obracejí dolů, kdežto oči a díla lidí nahoru. A to je podnět jejího chvalozpěvu. Naslouchejme mu nyní slovo za slovem.

Moje duše vyvyšuje Pána Boha

Tato slova vzešla z veliké radosti srdce, v níž se její mysl a život z nitra pozvedá v Duchu. Proto neříká: Vyvyšuji Pána, ale "má duše", jako by chtěla říci: Můj život a všechny mé smysly se vznáší v Boží lásce, v jeho chvále a velkých radostech, takže to není z mé moci, spíše jsem pozvedána, než že bych se sama zvedala, k chvále Boží. Tak se vede všem, kdo jsou zahrnuti Boží dobrotou a Duchem, takže cítí více, než dokážou vyslovit. Chválit radostně Boha totiž není lidské dílo. Je to spíš radostné utrpení a pouze dílo Boží, a nedá se naučit slovy, ale pouze poznat z vlastní zkušenosti, jak říká David: Zkuste a uvidíte, jak je Hospodin dobrý (Ž 34,9n). Blaze muži, který se utíká k němu. Nejprve zkuste (ochutnejte), pak uvidíte, a sice proto, že to nelze poznat bez vlastní zkušenosti, a k té nepřijde nikdo, pokud nevěří Bohu celým srdcem, když je hluboko a v nouzi. Proto David rychle dodává:

Blaze muži, který se k němu utíká. Neboť právě ten zakusí na sobě Boží dílo a tedy "okusí dobroty", a tím dojde plného porozumění a poznání. Slůvko "magnificat" znamená: činí velikým, vyvyšuje, velmi si jej cení, totiž toho, který je velký a dovede a chce činit mnoho dobrých věcí, jak se o tom v tomto chvalozpěvu mluví dále. Slovo magnificat je jako titul knihy, ukazuje, o čem bude psáno. Maria tedy tímto slovem ukazuje, o čem bude její chvalozpěv, totiž o velkých činech a dílech Božích, jimiž Bůh posiluje naši víru, povzbuzuje maličké a vzbuzuje bázeň všech, kdo mají vysoké postavení.

Tento trojí užitek je tendencí tohoto chvalozpěvu, a tak jej musíme chápat; Maria jej totiž nezpívala jen sama za sebe, ale za nás za všechny, abychom jej mohli zpívat po ní.

Veliké Boží skutky nás mohou povzbudit nebo vést k bázni pouze tehdy, když věříme nejen tomu, že Bůh může a dokáže učinit veliké věci, ale až když uvěříme, že je Bůh chce učinit a že je rád učiní. Nestačí také, abys věřil, že Bůh chce učinit veliké věci s druhými, nikoli s tebou, a tím abys sebe vyjímal z těchto Božích skutků, jak to činí ti, kteří se Boha nebojí, dokud jsou mocní, a malomyslně klesají na duchu, když přijdou do nesnází. Taková víra je k ničemu, je mrtvá, podobná poblouzení, založená na bájích. Ty si naopak musíš bez kolísání a pochybování stavět před oči Boží vůli, abys pevně věřil, že chce učinit a učiní i s tebou velké věci. To je živá víra. Taková víra proniká a mění celého člověka. Vede tě k bázni, když jsi vysoko, a povzbuzuje tě, když jsi dole. Čím jsi totiž výše, tím větší máš důvod k obavám; čím hlouběji jsi ponížen, tím víc se můžeš těšit. Musíš nejen věřit, že ti Bůh může a dovede pomoci, ale i že ti chce pomoci. Musí to přece být nevýslovně velké dílo, jímž budeš zachráněn z věčné smrti, dojdeš blaženosti a staneš se Božím dítětem a dědicem. Takovéto víře není nic nemožné, jak říká Kristus (Mt 17,20). Jen takováto víra vydrží. Jen takovouto vírou dosáhneš i zkušenosti Božích skutků, a tím dojdeš k lásce k Bohu a ke chválení Boha a zpívání o něm. Tím budeš svědčit, že máš o Bohu vysoké mínění a náležitě jej vyvyšuješ.

Bůh totiž svou povahou nemůže námi být učiněn velkým - v tom je neproměnný, pouze v našem poznání a v našem životě se může stávat větším, když mu přikládáme velký význam a vyvyšujeme jej především na základě jeho dobroty a milosti. Proto svatá Matka neříká: Můj hlas či má ústa nebo mé ruce, moje myšlenky, můj rozum, vůle činí Boha velikým. Je mnoho těch, kteří Boha oslavují silným hlasem, káží vybranými slovy, hodně o něm mluví, píší, malují, přemýšlejí o něm a hledají jej rozumem a spekulují o něm, a navíc mnoho těch, kdo ho ctí špatně a mylně. Maria však říká: Má duše ho činí velkým, tj. je veliký v celém mém životě, v mém myšlení i mé činnosti, a sice tak, že se má duše cítí jakoby uchvácena a vyzdvižena do jeho milosrdenství a dobré vůle. Podobně to prožíváme i my: Když nám někdo udělá něco zvláště dobrého, obrátí se k němu jakoby náš celý život a my říkáme: Toho si vysoko cením. To je totéž jako .má duše ho vyvyšuje". Tím spíše, když zakusíme dobrotu Boží, která je tak nesmírně velká v jeho skutcích, že nám na to nestačí ani slova ani myšlenky. Celý život a celá duše nemohou jinak než nechat se pohnout, jako by v nás všechno chtělo zpívat a volat.

Je však dvojí postoj, který nedovoluje zpívat Magnificat opravdově

První postoj zaujímají ti, kdo Boha nechválí, pokud se jim nevede dobře, jak říká David: "Chválí tě, že jsi jim učinil dobře." (Ž 49,19). Tito Pána Boha chválí zdánlivě mnoho. Protože však nechtějí poznat útisk a ponížení, nemohou také nikdy poznat opravdové skutky Boží, a proto také nikdy nemohou Boha opravdově milovat a chválit. Celý svět je dnes plný chválení Boha zpěvem, kázáním, hrou na varhany a píšťaly. Magnificat se nádherně zpívá a přitom je k pláči, že takovýto nádherný zpěv je možno provozovat tak bezmocně a bezduše. Nezpíváme totiž, pokud se nám nedaří dobře. Když se nám však daří zle, je se zpěvem konec. Pak o Bohu smýšlíme malomyslně, myslíme, že nemůže nebo nechce s námi nic udělat. A proto utichá i Magnificat.

Druhý postoj je ještě nebezpečnější. Ti, kdo ho zaujímají, se pyšní Božími dobrodiními a nepřipisují je přitom jen a jen Boží dobrotě. Chtějí něco z toho připsat sobě a být proto ctěni a považováni za mimořádné lidi. Hledí na veliká dobrodiní, která Bůh pro ně učinil, lpějí na nich, zacházejí s nimi jako s vlastní věcí a považují se za něco zvláštního ve srovnání s těmi, kdo to nemají. To je skutečně kluzká cesta. Boží dobrodiní činí podle přirozeného měřítka srdce pyšným a samolibým. Proto je zde nutné dbát posledního slova: Pána. Maria totiž neříká: Má duše oslavuje sama sebe či: cení si sama sebe. Nechce oslavovat sebe, ale pouze Boha. Připisuje všechno výlučně Bohu, od něhož to přijala. Vždyť ačkoliv na sobě pocítila takovýto nesmírný skutek Boží, zůstala taková, že se nevyvyšuje nad nejmenšího člověka na zemi, a kdyby to učinila, byla by s Luciferem svržena do pekelné propasti.

Neuvažovala jinak než takto: Kdyby taková dobrodiní zakusila od Boha jiná dívka, radovala by se Maria stejně a přála by jí to stejně jako sobě, ba sama sebe by považovala za nehodnou takové cti a všechny ostatní by považovala za toho hodné. A byla by jistě bývala velmi spokojena, kdyby od ní Bůh svá dobrodiní odňal a před jejím zrakem je dal jiné. Tak docela si na nic z toho nečinila nárok a ponechala Bohu jeho dary k volnému disponování. Nebyla víc než útulný pokoj a úslužná hostitelka. Proto také toto obdržela navěky. Hleď, to znamená vyvyšovat Boha: Vidět veliké věci jen na něm a ne na sobě. Z toho je vidět, v jak velikém nebezpečí pádu a hříchu se nacházela, takže je stejně velký zázrak, že neupadla do pýchy, jako to, že dostala tyto dary. Nevidíš, jaké to je zvláštní srdce? Odhaluje se jako matka Boží, vyvýšená nad všechny lidi, a přitom zůstává tak prostá a důstojně klidná, že by nepohrdla ani poslední služkou. Ach my ubozí lidé. Když máme trochu majetku, moci nebo cti, když jsme o trochu hezčí než ostatní, neumíme se postavit na stranu těch menších a bezmezně se vyvyšujeme. Co bychom pak dělali, kdyby nám Bůh učinil velké věci?! Proto také nás Bůh nechává chudými a nešťastnými, protože bychom jeho vzácné dary nenechali bez poskvrny. Nedovedeme si totiž cenit sami sebe stále stejně, ale naše sebevědomí roste nebo klesá podle toho, jaká dobrodiní přijímáme nebo ztrácíme. Avšak srdce Mariino zůstává pevné a stejné v každé době, dovolí Bohu, aby v něm působil podle své vůle a nečerpá z toho nic než povzbuzení, radost a důvěru v Bohu. To bychom měli dělat i my. To by byl správně zazpívaný Magnificat.

Můj duch se raduje v Bohu, mém spasiteli

Maria nazývá Boha svým spasitelem. Opravdu, začíná ve správném pořádku, když Boha nazývá nejprve Pánem a pak Spasitelem, a nejprve Spasitelem a až pak mluví o jeho skutcích. Tím nás učí, jak máme Boha čistě a ve správném pořádku milovat a chválit a nikoli hledat u něho své věci. Ten však Boha čistě miluje a chválí, kdo jej chválí jen proto, že je dobrý, a hledí na jeho čirou dobrotu a jen z ní se raduje. To je vznešený, čistý, něžný způsob milování a chválení, který se dobře hodí ke vznešenému, něžnému duchu této Panny.

Nečistí a převrácení ctitelé, kteří nejsou nic jiného než sobci a hledají u Boha svůj prospěch, nemilují a nechválí jeho čirou dobrotu, ale vidí jen sebe. Hledí pouze na to, jak je Bůh dobrý k nim, tj. jak jim svou dobrotu viditelně ukazuje a činí jim dobré věci. Když se však Bůh skryje, je konec jejich lásky a modlitby. Mají větší zájem o spásu než o Spasitele, o dary než o dárce, o stvořené věci než o Stvořitele. Nedovedou proto stejně dobře něco mít a nemít, být bohatí i chudí, jak říká Pavel: "Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost." (Fp 4,12). O tom říká Ž 49,19: .Chválí tě, dokud jim dobře činíš," jako by chtěl říci: Jde jim o sebe, nikoli o tebe. Tak i Kristus (J 6,26) těm, kdo ho hledají: .Hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se." Takovíto nečistí duchové znehodnotí všechny dary Boží a brání jim, takže Bůh jim nedává mnoho a nemůže v nich působit ke spáse.

Především je třeba poznat a kázat pouhou Boží dobrotivost. A měli bychom vědět: Jako nás Bůh spasil z pouhé dobroty bez jakýchkoli zásluh, tak i my se máme snažit konat skutky kvůli Boží dobrotě jako takové, ne kvůli odplatě a svému užitku. Nemá nám jít o víc než o to, abychom se Bohu líbili, nemáme se starat o odměnu. Té se nám dostane i bez našeho naléhání. Je totiž nemožné, aby nenásledovala odměna, když se snažíme v čistém, správném duchu, bez myšlenky na odplatu činit dobré. Podobně jako dítě, které ochotně slouží otci, ne kvůli odměně, jen kvůli otci! Kde naopak dítě slouží otci kvůli výhodám a dědictví, tam je to opravdu nesnesitelné dítě a zaslouží si, aby ho otec vyhnal.

Neboť shlédl na nevýznamnost své služebnice. Proto mě budou blahoslavit všechny generace.

Slovo humilitas neznamená nic jiného než pohrdanou, neváženou, poníženou existenci (Ž 116,10) nebo takový stav, jako jsou chudí, nemocní, hladoví, žízniví, věznění, trpící a umírající lidé. Takoví jako Job ve svých vnitřních bojích a David ve vyhnanství a Kristus se všemi křesťany v jejich nesnázích. To je ono .dole", o němž bylo výše řečeno, že Boží oči hledí jen dolů a lidské nahoru, tj. že hledají váženou, skvělou, nádhernou existenci a postavení. Proto je Jeruzalém v Písmu nazýván místem, na něž hledí Boží oči (srv. Za 12,4), tj. křesťanstvo leží hluboko a nemá vážnost v tomto světě; proto na ně Bůh shlíží a stále na něm spočívá svým zrakem, jak říká Žalm 32,8:

"Spočine na tobě mé oko."

Tak říká i Pavel (1 K 1,27n): "Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil silné, neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není nic, aby to, co je, obrátil v nic." A protože to tedy je Boží způsob, hledět do propastí, na nevážené věci, přeložil jsem slovo humilitas slovem nevýznamnost, nevážená existence. Maria tedy říká: Bůh shlédl na mne, chudou, poníženou, neváženou, a přitom si mohl vybrat dcery bohatých, vznešených, mocných králů, knížat a velkých pánů. Těžiště tedy neleží ve slově humilitas (ponížení), ale ve slově respexit (shlédl). Předmětem chvály není Mariino ponížení, ale to, že Bůh na ni shlédl. Podobně jako když kníže podá ruku ubohému žebrákovi, nechválíme žebrákovu bídu, ale milost a dobrotu knížete.

Stručně: Tento verš nás učí správnému poznání Boha tím, že zvěstuje: Bůh shlíží na ponížené a pohrdané. A ten zná Boha správně, kdo ví, že Bůh shlíží na nevýznamné, jak je řečeno výše. A z tohoto poznání plyne láska a důvěra k Bohu, takže se mu člověk rád odevzdává a poslouchá jej. O tom říká Jr 9,22n: "Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se silný nechlubí svou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se někdo chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne." Tak učí i Pavel v 2 K 10,17: "Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu." Tak i matka Boží chválila svého Boha a Spasitele čistým duchem a nedělala si žádné nároky na jeho dobrodiní. A proto správně zpívala o jeho dobrotě. Až nyní ve správném pořadí přichází ke chvále jeho skutků. Jak již bylo řečeno, nemáme se hnát za Božími dobrodiními a strhovat je na sebe, ale skrze ně se máme dostat k Bohu, pouze na něj se vázat a jeho dobroty si cenit. Pak jej však máme chválit i za jeho díla, v nichž nám tuto dobrotu zjevil, abychom jej milovali, důvěřovali mu a chválili jej. Jeho skutky jsou tedy jen dostatečnou příčinou milovat a chválit jeho dobrotu, s níž nám vládne.

Maria však začíná od sebe a zpívá, co Bůh učinil jí, a tím nás učí dvojímu:

Zaprvé, každý má dávat pozor na to, co s ním Bůh činí, a sice více než na to, co činí jiným. Ničí spása totiž není v tom, co Bůh činí s jinými, ale jen v tom, co činí s tebou. Když se (J 21,21n) ptá Petr Jana: "Pane, co bude s ním?", odpovídá Kristus: "To není tvá věc. Ty mne následuj!", jako by chtěl říci: .Janovy skutky ti nepomohou, musíš počkat, co udělám s tebou." Mysli na to, že Bůh chce působit i v tobě a že svou spásu můžeš postavit pouze na skutcích, které sám Bůh učiní na tobě, a na žádných jiných skutcích. Tak jak to vidíš zde na Panně Marii.

Zadruhé nás zde Maria učí: Každý má být první v chválení Boha a jeho skutků, které se staly jemu, má je vynést na světlo, a pak chválit Boha i ohledně jeho skutků pro druhé lidi. Tak čteme, že Pavel a Barnabáš zvěstovali apoštolům, co pro ně Bůh učinil, a ti zase totéž Pavlovi a Barnabášovi (Sk 15,12). Stejně tomu tak bylo (L 24,34n) s Kristovým zjevením po vzkříšení. To je počátek společné radosti a společného chválení Boha, přičemž každý chválí Boha za milost, kterou zakusili druzí, a přece především za tu, kterou zakusil sám, i kdyby byla menší. Nikdo netouží být první v obdarováních, ale v chválení Boha a lásce k němu. Spokojí se totiž s Bohem a jeho dobrotou jako takovou, i kdyby byly dary sebemenší, tak prosté je jeho srdce. Avšak sobci se mračí, když se dozvědí, že oni na tom nejsou s dary nejlépe, místo chvály reptají, že jsou obdarováni stejně jako druzí nebo i méně, podobni dělníkům z evangelia Mt 20,11. Kristus říká (L 16, 10):

"Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké, kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké." Proto si nezaslouží, aby se jim dostalo velkých věcí, protože pohrdají malými. Kdyby však chválili Boha v malém, dostalo by se jim i velkých věcí. To je z toho, že hledí vzhůru a ne dolů. Kdyby hleděli dolů, našli by mnohé, kteří na tom nejsou ani zpoloviny tak dobře a přitom jsou s Bohem spokojeni a chválí jej. Ptáci zpívají a radují se z toho, co dovedou, a nereptají, že nemohou mluvit. Psi radostně skáčou a jsou spokojení, ačkoli nemají dar rozumu. Jen sobecké lidské oči jsou nenasytné. Pro svou nevděčnost a namyšlenost nemohou být nikdy natrvalo nasyceny. Chtějí být nahoře a nejlepší ze všech. Nechtějí ctít Boha, ale sami být poctěni Bohem.

Jako první skutek Boží vyznává Maria "shlédnutí", a to je také to největší, a ostatní na něm spočívají a z něho plynou. Vždyť tam, kde Bůh k někomu obrátí svůj obličej, není nic než milost a spása, a všechny dary a skutky nutně následují. Tak čteme Gn 4,4n, že Pán Bůh shlédl na Ábela a jeho oběť, ale na Kaina a jeho oběť neshlédl. Proto jsou v žalmech mnohé modlitby za to, aby Pán Bůh k nám obrátil svou tvář, neskrýval ji, rozzářil ji nad námi apod. A to, že i Maria považuje toto za nejdůležitější, se ukazuje v tom, že říká: Hle, proto, že na mne shlédl, mě budou všechny generace nazývat blahoslavenou!

Poslouchej dobře, neříká, že ji budou oslavovat za její dobrotu, že budou chválit její ctnosti, vyzvedat její panenství nebo pokoru a zpívat píseň o jejích činech. Ne, jedině proto, že na ni Bůh shlédl, se bude říkat, že je blahoslavená. To však znamená: Vzdávat Bohu čest tak čistě, že to čistěji není možné. Tak nebude chválena ona, ale Boží milost vůči ní. Ba ona sama sebe snižuje, když říká, že Bůh shlédl na její bezvýznamnost. Z toho se můžeme naučit, jaká je pravá úcta, jíž ji máme ctít a sloužit jí. Jak k ní máme mluvit? Hleď na její slova, ta tě naučí, jak ji chválit:

"Blahoslavená Panno a matko Boží, jak jsi byla nevýznamná a nevážená! A Bůh na tebe tak milostivě a bohatě shlédl a učinil ti veliké věci. Nebyla jsi toho hodná, a veliká milost Boží vysoko přesahuje tvé zásluhy. Blaze ti, blahoslavená jsi od této hodiny až na věky, ty, jež jsi nalezla takového Boha!" apod.

Nemysli si, že to slyší nerada, když ji nazýváš nehodnou takové milosti. Bezpochyby nelhala, když sama vyznala svou nehodnost, na kterou Bůh shlédl ne pro její zásluhy, ale z pouhé milosti.

Nerada slyší prázdné žvanily, kteří káží a píší o jejích zásluhách, aby tím předvedli své umění, a přitom nevidí, jak oslabují Magnificat, převracejí slova matky Boží a umenšují Boží milost. Čím víc se jí totiž připisuje zásluh, tím více se ubírá Boží milosti a snižuje se pravdivost Magnificat. I anděl ji zdraví jen z Boží milosti a říká, že Pán je s ní, a proto je požehnaná nade všechny ženy. Proto ti, kdo jí vnucují tolik chvály a cti, nejsou daleko od toho udělat z ní modlu, jako by jí záleželo na tom, aby byla ctěna a očekávalo se od ní všechno dobré. Toto Maria odmítá a chce, abychom v ní chválili Boha a aby každého vedla k pevné důvěře v Boží milost. Proto ten, kdo ji chce správně ctít, ji nesmí brát samu o sobě, ale musí jí dát místo u Boha a hluboko pod ním, zbavit ji všech ozdob a pohlédnout, jak říká, na její ponížení. Pak se musí divit nesmírné Boží milosti, která tak bohatě a milostivě pohlédla na tak malou a nevýznamnou dceru člověka, žasnout nad milostí, která ji objala a blahoslavila. Tento pohled tě pak má vést k tomu, abys Boha kvůli této milosti miloval a chválil. A to ti má být podnětem, abys očekával vše dobré od takového Boha, který tak milostivě shlíží na malé, ponížené a nevýznamné lidi a nepohrdá jimi, aby tím bylo tvé srdce před Bohem posilněno ve víře, lásce a naději. Co myslíš, že by jí mohlo být milejší než to, že přijdeš skrze ni k Bohu a skrze ni se naučíš důvěřovat a doufat v Boha, i kdybys byl ponížený a nevýznamný? Kdykoli se to stane, v životě i v umírání, nechce, abys přišel k ní, ale skrze ni k Bohu. Co jiného však dělají ti, kdo zastírají její ponížení, než to, že staví matku Boží před nás místo před Boha? Tím nám zastírají milostný obraz plný útěchy. Připravují nás o obraz, jímž bychom se mohli utěšovat. Je však vyzvednuta nade všechny příklady ta, která by měla a chtěla být nejlepším příkladem Boží milosti, aby byla celému světu podnětem k důvěře v Boží milost, k lásce a chvále. Všechna srdce mají skrze ni získat takovou představu o Bohu, aby mohla říci: .Hle, blahoslavená Panno a matko Boží, jak velikou útěchu nám Pán na tobě ukázal, když tak milostivě shlédl na tvé ponížení! Tím jsme povzbuzeni k naději, že ani námi, chudými a nevýznamnými lidmi - podle tohoto příkladu - nepohrdne, ale milostivě na nás shlédne." Jestliže David, Petr, Pavel, Maria Magdalena a další jsou skrze velikou milost Boží, která jim bez jejich zásluh byla dána k povzbuzení lidí, příkladem, posilujícím víru a důvěru v Boha, není pak i blahoslavená Matka Boží jistě a spravedlivě příkladem pro celý svět?

Omnes generationes: Panna Maria tím nemyslí nic jiného než toto: Její chválení bude stejně pokračovat od jedné generace ke druhé, takže nebude žádná doba, v níž by Maria nebyla chválena. Slovíčko makariusi znamená víc než jen .nazývat blahoslaveným" nebo .činit blahoslaveným". K tomu totiž nestačí jen vyprávět nebo klekat, klanět se, snímat klobouk, malovat obrazy, stavět chrámy. To by mohli dělat i zlí lidé. Má se to však činit v celé síle a pevné pravdě. Tak je tomu tehdy, když srdce získá pohledem na Mariino ponížení a Boží milostivé shlédnutí radost a touhu po Bohu a když z celého srdce řekneme: .Blahoslavená Panno Maria!" Takovéto blahoslavení je ta pravá úcta k ní.

Lutherův text pokračuje dále výkladem zbývajících veršů Mariina chvalozpěvu. Poznámka k překladu: Biblické citáty jsou přeloženy z Lutherova textu, a často se podstatně odlišují od českého ekumenického překladu.

Maria - obraz lidstva a obraz církve

Lukas Vischer

Přednáška v Princeton Theological Seminary 1971. Autor byl v té době vedoucím sekretariátu pro Víru a řád Světové rady církví. Maria byla v církvi odedávna předmětem meditace. V této meditaci byla v průběhu dějin stále znovu chápána jako obraz lidstva a církve. Její postava je v jistém smyslu shrnutím tématu naší konference "Církev a lidstvo". Proto je lákavé zastavit se na okamžik u mariologie a ověřit si, zda zmíněná meditativní tradice něčím přispívá k objasnění vztahu církve a lidstva.

Mariologie v ekumenickém hnutí

Církve jsou hluboce rozděleny v chápání Mariina významu. Rozdělení je tak hluboké, že se mariologie zatím sotva stala tématem ekumenické diskuze. Zvláště zjevný je tento rozdíl mezi římskokatolickou církví a církvemi vzešlými z reformace. Reformátoři sice v podstatě podrželi tradici staré církve o Marii, např. Luther, Zwingli i Kalvín učili, že Maria porodila jako panna a pannou zůstala. Zwingli, reformátor, od něhož bychom to nejméně čekali, dokonce uznával Mariino nanebevzetí. Následující vývoj však vedl reformační církve k stále větší zdrženlivosti. Tou měrou, jakou římskokatolická církev rozvíjela mariologii, stávalo se jim jasné, jak málo jsou dokonce i tradiční výpovědi o Marii založeny na svědectví Písma. V mariologii viděly stále více důkaz toho, že římskokatolická církev opustila půdu Písma. Jejich kritika se stávala stále ostřejší a došla nakonec tak daleko, že už sotva dokázaly říci o Marii něco vlastního. Nekladla se vážně otázka, zda se v této negativní konfrontaci neztratilo něco i reformačním církvím. Pokoncilní omezení římskokatolické mariologie na minimalistické pozice by mohlo být podnětem ke společnému objevu, že Maria nepatří ani tak do oblasti teologie jako do oblasti meditace. Římskokatolická církev se totiž neodlišila pouze tím, že se věcně odklonila od chápání ostatních církví, ale i tím, že výpovědím o Marii dala nové místo v životě církve. To, co se v katolické církvi chápe jako nauková, pro vždy platná definice, to je v pravoslaví spíše pravda formulovaná v liturgii a žitá v životě. Koncil zde umožnil změnu tím, že mluvil o .hierarchii pravd." Mnozí teologové z toho vyvozují závěr, že mariologie si v teologii může nárokovat pouze sekundární význam. Výpovědi o Marii je třeba přesně podřídit výpovědím o Kristu. Jsou to v důsledku jen teologické meditace, mající ukázat a ozřejmit ústřední obsah evangelia.

Tento meditativní přístup je ve skutečnosti jediným věcným způsobem, jak mluvit o Marii. Maria není samostatným předmětem teologie. Mariologie je jen folií christologie. Dotahuje linii, načrtnutou Kristovým vstupem do dějin, Kristovým kázáním, křížem a zmrtvýchvstáním. I mnohá biblická svědectví o Marii, především vyprávění o narození u Matouše a Lukáše, mají takovýto ilustrativní charakter. Otázka jejich historické spolehlivosti není rozhodující. Základní otázka zní, jak vyjadřují centrální obsah evangelia. Mariologie je něco jako zrcadlo, odrážející velké biblické souvislosti, a je zapotřebí nejen intelektuálního pohledu, ale nepochybně i skrytého sklonu k poezii, abychom porozuměli tomuto obrazu.

Obraz lidstva, obraz církve

Jak je možné vidět v Marii obraz lidstva? Bůh se v Kristu sklání k celému lidskému rodu. On je tím jediným člověkem, v němž Boží milost byla a má být udělena mnohým. Maria má v této události zvláštní roli: Jako matka Mesiáše přináší spásu nejen Izraeli, ale všem lidem. Sama patří k izraelskému lidu, je však vyvolena, aby svým mateřstvím připravila rozhodující krok k celému lidstvu. Maria je zde nástrojem, "čistě předmětem Božího jednání" (K. Barth). Maria, Izraelitka, reprezentuje ve své osobě lidstvo, jemuž je určeno Boží jednání. Andělský pozdrav: Milostí zahrnutá! Pán s tebou! platí vpodstatě celému lidstvu.

Maria však nebyla v dějinách pouze obrazem lidstva, ale i obrazem církve. Je nejen první z těch, kteří v Kristu slyšeli a přijali slovo milosti a ve víře na ně odpověděli: Hle, jsem dívka Páně, ať se mi stane podle tvého slova. V tomto aktu víry a důvěry je předobrazem všech, kdo budou Krista následovat ve víře. V jistém smyslu už je církví. Výslovně však vztah mezi Marií a církví nechápala teologie hned. První náznaky nalezneme u Irenea, který v souvislosti s modlitbou Magnificat říká, že Maria mluví prorocky za církev. Marii jako předobraz církve vidí později i Zeno Veronský, Efrém Syrský (zemř. 373) a v rozvinuté podobě pak především Ambrož Milánský a Augustin. Toto spojení je však založeno na svědectví Nového zákona. Je např. dobře možné, že ve vyprávění o Marii a Janovi pod křížem je Maria viděna v tomto smyslu. Ambrož snad vystihl intenci tohoto vyprávění, když napsal: "Jde zde o tajemství církve." Je proto nejen pochopitelné, ale i biblicky podložené, že v průběhu dějin se začal v Marii stále samozřejměji vidět obraz církve. Je ovšem třeba hned dodat, že úvahy o vztahu mezi Marií a církví hned od počátku šly daleko za to, co bezprostředně plynulo z exegeze. Když už se tento vztah jednou vytvořil, byly všechny texty, v nichž se mluví o Marii, stále více chápány jako texty o církvi. Tento postup vedl na jedné straně k nečekaným a obohacujícím pohledům, na druhé straně však byl příčinou osudných kombinací a konstrukcí.

Mluví-li se o Marii jako o předobrazu církve, pak se zpravidla myslí na církev jako společenství věřících, nikoli na církev v její vnější instituční podobě. Maria je předobrazem církve v její nejvlastnější nejhlubší intenci, v její vnitřní kvalitě, nikoli v její strukturální podobě. Není bez zajímavosti v této souvislosti poukázat na debatu, která hrála jistou roli ve středověku. Jednotliví teologové kladli otázku, zda Mariině důstojnosti něco nechybí, když jí není připisována i kněžská kvalita. Může být bez ní předobrazem církve? Teze kněžské kvality však byla odmítnuta, a sice s poukazem na to, že Maria zobrazuje Kristem darované společenství milosti, nikoli viditelné, svátostné, hierarchicky strukturované společenství. Příklon k Marii jako předobrazu církve tedy vždy znamená i příklon k církvi v její nejvnitřnější nejvlastnější podstatě. Maria reprezentuje onu sílu víry, která ve skutečnosti je poutem udržujícím společenství, oheň, který stále hoří pod popelem všech možných deformací.

Měnící se obrazy Marie - měnící se obrazy církve

Po těchto úvahách o vztahu Marie a církve nikoho neudiví, že se obraz Marie v průběhu dějin stále více měnil k podobě obrazu církve. Církev stále znovu malovala obraz Marie, převažující v určitých dobách, v němž mohla poznat sama sebe, to, co považovala za svou nejvlastnější podstatu. Rozličná zobrazení Marie, převažující v určitých dobách, jsou proto nanejvýš poučná pro dějiny církve a jejího sebepojetí. Ilustrujme to na několika příkladech:

a) Doba, v níž byl výslovně formulován vztah mezi Marií a církví, oslavovala Marii především jako asketický vzor. Písmo sice o Mariině osobním životě neříká takřka vůbec nic, církevní Otcové Ambrož a Jeroným však kreslí detailní obraz asketického života, který Maria vedla. Byla obrácena k Božím hodnotám a málo si cenila tohoto světa, byla cudná a čistá a žila v chudobě. Je očividné, že pouze přenesli na Marii asketický ideál své doby. Maria v tomto obraze reprezentovala vlastní církev, společenství věřících, kteří měli svou vlast v nebi a hledali osvobození z pout tohoto světa. Není náhodou, že se tato doba zabývala ve zvláštní míře Mariiným panenstvím. Biblické výpovědi o Mariině panenském početí nebyly chápány pouze jako výraz toho, že Ježíšovo narození je dílem samotného Boha. Zájem se obracel spíše k Mariině panenství jako takovému. Byla osvobozena od veškeré .pohlavní nečistoty". Jako panna nejen počala, ale zůstala pannou i při porodu a neměla později žádné další děti. Virgo concepit, virgo peperit, virgo permansit. Především myšlenka, že by Maria mohla být matkou dalších dětí, připadala této době nesnesitelná. Jak úzce je tento obraz Marie jako asketické Panny spojen s obrazem církve jako asketického společenství, se ukázalo především při slavném sporu mezi Joviniánem a Ambrožem. Jovinián popíral trvalost Mariina panenství. Narazil na rozhořčený odpor. Ambrož se postavil proti němu a Jovinián byl r. 390 odsouzen. Ve sporu však očividně nešlo jen o otázku Mariina panenství, ale současně o postavení asketického života v církvi. Jovinián zpočátku vedl přísný mnišský život, pak sice žil asketicky, ale potíral mnišská pravidla askeze. Když zproblematizoval Mariino panenství, zproblematizoval i určité pojetí asketického života v církvi, a odpor, s nímž se setkal, byl reakcí na ohrožení, které jeho učení mohlo mít pro asketický ráz života.

b) Dovolte mi nyní veliký skok: Úplně jiný, ale pro tehdejší pojetí církve neméně charakteristický obraz Marie nacházíme v baroku a protireformaci. Maria není zobrazována už jen jako panenská matka s dítětem v náručí, ale jako královna a paní nebes. Vize z Janovy apokalypsy se užívá stále častěji. Maria se vznáší nad zemí, hlavu obklopenou dvanácti hvězdami, pod nohama měsíc jako znamení vlády nad celým kosmem. Teologie současně klade stále větší důraz na to, že Maria byla už počata neposkvrněně, bez účasti na hříchu, charakteristickým pro lidstvo od Adama. Neodráží se v tomto obrazu Marie opět obraz církve? Církev je společenství vyvolené Bohem, určené jednou panovat nad světem, a proto už nyní nejen vyvolené, ale triumfující, v důsledku neposkvrněné, protože sám Kristus přebývá v jeho středu a očišťuje je od hříchu. Maria je zde obrazem vítězné církve.

c) Třetí obraz Marie, o němž bych se chtěl zmínit, je Madona z Guadalupe. R. 1531 se Maria údajně zjevila prostému mexickému Indiánovi. Podstatné zde je, že se Maria v době, kdy je církev nesena cizími misionáři, zjevuje mexickému Indiánovi. Maria je zde obrazem církve, která už není lidu nesena pouze zvenčí, ale je zakořeněna v lidu a roste z něj. Zjevení v Guadalupe je do jisté míry výrazem toho, že evangelium překročilo práh a v lidu samém vzniká společenství víry.

d) Rozvoj mariologie v novější době nelze převést na jediný společný motiv. Není však pochyb o tom, že mariologie a eklesiologie se i v této době úzce dotýkají. Maria se stále více stává obrazem církve bránící se světu. Několik vybraných svědectví z různých dob to může ilustrovat. Když se Pius VII. vrátil r. 1815 z ponižujícího zajetí ve Francii, zavedl v církevním státě svátek Matky Boží jako auxilium christianitatis. Pius IX. dal najevo, jaká očekávání spojuje s novým dogmatem o neposkvrněném početí, když den po jeho vyhlášení vystoupil s plamennou výzvou bojovat s Marií proti omylům doby. Pius XII. zavedl r. 1954 svátek Marie královny. Řekl tehdy: Gratia plena a fiat jí propůjčily královský úřad nad jednotou a mírem lidského pokolení. Skrze ni máme důvěru, že lidstvo pomalu nalezne cestu spásy. Ona povede vůdce států a srdce národů k jednomyslnosti a míru. Maria je i zde obrazem církve. Pius XII. by byl mohl totéž říci bezprostředně i o církvi.

Proměna

Doba Pia XII. je od nás vzdálena jen jedno desetiletí, a přece nám jeho slova připadají jako hlas z dávno zašlé, dnes jen těžko pochopitelné epochy. Jak vysvětlit tuto náhlou změnu? Jak to, že vynikající římskokatoličtí teologové, kteří ještě před několika lety jásali nad církví oficiálně uznanými sedmi zjeveními Marie jako nad zvláštním důkazem milosti Boží v naší době (např. Schillebeeckx), dnes náhle zmlkli?

Je důvodem to, že se změnil obraz církve a že proto obraz Marie už neodpovídá dnešnímu pojetí a životu církve? Církev už nelze chápat jako triumfující vítěznou společnost. Byla v konfrontaci s dobou dovedena k tomu, aby nově naslouchala svědectví Písma a tradice. Obraz církve jako putujícího lidu Božího vystupuje do popředí, obraz církve otevřené pro budoucí krok, církve v pochybnostech a nejistotě, ale vždy vedené a nesené, obraz sloužícího společenství, a proto fermentu, pomáhajícího okolní společnosti k větší lidskosti. Lze vysvětlit dnešní rozpaky nad mariologií tím, že teologie není dosud schopna načrtnout obraz Marie, v němž by se církev mohla poznat? A nemají tyto rozpaky hlubší kořen v tom, že na základě tradičních triumfalistických definicí je to téměř nemožné? A nevzrostla tato potřeba i tím, že Druhý vatikánský koncil spojil mariologii - se všemi tradičními historickými definicemi - nerozlučně s eklesiologií?

Tuto otázku považuji za otevřenou. Římskokatolická církev zjevně hledá nové obrazy Marie. I když definice zůstanou, kroky k novému obrazu se podnikají v meditaci a umění. Maria už se nezobrazuje jako královna, ale jako prostá žena. Zdůrazňuje se její chudoba. Podtrhují se okamžiky pochybností v jejím životě. Zatím však nebyl vytvořen celkový obraz.

Maria - církev v naději a v bezpečí

Maria - obraz lidstva, obraz církve. Obraz lidstva, pro něž Kristus vybojoval spásu a jež ji má přijmout. Obraz církve, společenství těch, kteří odpověděli nebo odpovědí na jeho volání. Je v tomto dvojím významu současně i obrazem orientace církve na horizont lidstva? Lze z obrazu Marie něco vyvodit pro roli církve v pohledu na lidstvo?

Víra, kterou Maria dala slovům anděla, se v Magnificat rozvíjí do mohutné vize. To, co se s ní stalo, jí dává poznat budoucnost, kterou Bůh pro lidi uskuteční. Před jejíma očima se rozvíjejí převratné dějiny. .Mocné svrhl s trůnů a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou." Struktury tohoto světa se otřesou, vznikne nové společenství, nový řád. Maria o tom mluví prorocky jako o tom, co se už stalo. Tato píseň však v podstatě daleko přesahuje to, co Maria ve víře pochopila.

Vidí Boží cíl ve velkých obrysech. Nechápe však ještě, co Kristus znamená. Provází ho svým životem. Stále nad ním žasne. Nechápe jeho vystupování a jeho kázání. Při jedné příležitosti se ho snaží zadržet, aby nedošlo ke skandálu. Je jím odstrčena, pokárána. Pomalu začíná chápat, v čem je jeho poslání, a podřizuje se mu i tam, kde je nechápe.

Naposledy je v Písmu svatém zmíněna ve vyprávění o nanebevstoupení Kristově. Vyprávění o vylití Ducha svatého snad mlčky předpokládá její přítomnost. Pak se však její stopa ztrácí - pozoruhodná věc! Očekávali bychom, že po smrti svého Syna teprve vynikne. Mizí však v šeru dějin. Mnozí apokryfní autoři se snažili vyplnit tuto mezeru všelijakými historkami. Velcí autoři Písma však zřejmě neviděli důvod uchovávat další události jejího života. Byla předmětem jejich úvah pouze jako Ježíšova matka. Tradice prvních staletí si toho byla ve svých nejjasnějších okamžicích ještě vědoma.

Epifanius přiznává nedostatek vědomostí charakteristickými slovy:

"Hledej v Písmech! Nenajdeš nic o Mariině smrti. Nenajdeš, zda zemřela nebo nezemřela, zda byla pohřbena či nikoli. Byla-li zabita - podle předpovědi L 2,35, - pak vešla s mučedníky do slávy a její tělo, skrze něž vzešlo světlo do světa, bylo oslaveno. A možná ještě žije na zemi, protože u Boha není nic nemožné. Nikdo nezná její konec." (Panarion) Není však Maria předobrazem církve právě tím, jak stále více ustupuje Kristu, zařazuje se do církve a nenárokuje si vlastní jméno, nýbrž dává prostor jménu Kristovu tím, že končí ve skrytu dějin? Tato linie, charakterizující Mariin život, je skutečně pro církev směrodatná. Velká vize budoucnosti je postavena před její oči, a jako putující lid je vtažena do revolučního pohybu, vedoucího k oné budoucnosti. Doprovází Krista a v něm se podílí na dějinách, které Kristus vede k jejich konci. Když se však na nich podílí, musí se učit ustupovat Kristu. Musí ztrácet vlastní jméno, vlastní viditelnost, aby bylo vidět jeho jméno a jeho přítomnost. Je v dějinách vedoucích k vládě Boží nejúčinnějším kvasem, když je skryta pod jménem Kristovým. Tyto linie by bylo možné dotáhnout. Končím však zde. I tak se vnucuje otázka, jaký mají takovéto meditativní úvahy smysl. Jsou předem zjevné jejich meze. Dotahování linií snadno vede k bludu. Např. skutečnost, že Maria je žena, může v umění a meditaci získat nepřiměřenou váhu a zastínit vlastní obsah výpovědi. Počet blouznivců, kteří v dějinách podlehli tomuto pokušení, je pozoruhodný. Myšlenka Marie jako předobrazu církve však přesto může právě reformačním církvím pomoci vpřed. Může jim připomenout dimenzi, která se jim zvláště ztratila. Maria jako předobraz církve upomíná na skutečnost, že společenství víry není vždy jen přítomnost, ale i společenství v dějinách. Maria je prvním reprezentantem společenství těch, kdo po ní následují. Uzavírá v sobě celý oblak svědků, kterým jsme obklopeni. Dovolte mi zakončit osobní vzpomínkou. Před několika lety jsem v Mexiku navštívil kostel v Guernavaca. Tamější biskup, skvělý křesťan, zavedl už před koncilem ve své diecézi mnohé reformy. Mezi jiným nově upravil i svůj vlastní kostel. Odstranil barokní znetvořeniny, zakrývající jednoduché architektonické linie. Nad oltářem teď volně visí veliký kříž, a každý příchozí jej hned vidí. Vpředu u levé čelní stěny je malá postava Marie umístěna tak, že se dívá na Krista a stojí zády k obci věřících. Nepřečnívá jej o mnoho svou výškou. Reprezentuje jako první všechny, v jejichž společenství se modlí. Zdá se mi, že obrazně vyjadřuje možné pojetí mariologie daleko zřetelněji než rozsáhlá teologická pojednání.

Všechno chválení Marie je v církvi Kristově podle smyslu zcela a výhradně chválením Boha a chválením Krista.

Neexistuje však žádné chválení Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v němž by se nemuselo mluvit i o Marii, jeho lidské matce, a neexistuje žádné křesťanské chválení Boha, v němž by se nemuselo mluvit o Marii jako jediné mezi všemi ženami, kterou si Bůh ve své milosti vyvolil a učinil ji mocí svého Ducha matkou svého Syna.

V tom smyslu patří Maria nutně do evangelia a tím i do středu katecheze církve.

Prof. Dr. Ulrich Wilckens

Moderní kult

Harvey Cox

Miss Amerika stojí v dlouhé řadě královen, sahající až k Iris, Déméter a Afrodité. Všechno - od pečlivě zřízených sexuálních tabu, obklopujících její osobu, až po symbolické dary při její korunovaci - ukazuje na její prastaré předky. Skutečným důkazem však je až poznání, že funkce, kterou (Super-) Slečna zaujímá v naší kultuře, je stejně náboženská jako ta, kterou plnila svého času Kybele. Funkce jsou tytéž: poskytovat jasný osobní vzor pro posvátné jednání a sankcionovat určitou strukturu hodnot. Nejprve pohled na způsob, jak je Slečna vzorem pro zasvěcené. Simone de Beauvoir říká ve své knize Druhé pohlaví, že .nikdo se nenarodí ženou". Rodí se pouze jako příslušnice ženského pohlaví a .ženou se stává" podle modelů a hodnot, které nabízí civilizace. Lze říci, že v klasických staletích křesťanství sloužila jako takovýto model zčásti Panna Maria. V reformaci a zvláště mezi puritány byla Maria v symbolice protestantských zemí odsunuta nebo vůbec eliminována. Jsou lidé, kteří tvrdí, že tato eliminace vedla k excesu oné píle, která nedozírně ovlivnila západní kulturu - vliv, z něhož se už nikdy nevzpamatovala. Někteří budou dokonce tvrdit, že i známá neschopnost amerických romanopisců vytvořit jedinou velkou hrdinku - nemáme žádnou Faidru ani Annu Kareninovou - pramení z této vlastní vinou způsobené absence ústředního ideálu ženy. Aniž bychom se věnovali této zajímavé diskuzi, je nám dostatečně jasné, že i v dnešním katolicismu je Panna Maria vzorem jen pro málo amerických dívek. Kde však potom hledají model, o němž Simone de Beauvoir přesvědčivě tvrdí, že ho potřebují? Z největší části je prototypem ženství, s nímž se setkávají ve svých matkách, přítelkyních a nesčíslných vyobrazeních, právě ona Slečna. Ve své významné studii .Identity and the Life Cycle" připomíná Eric Ericson, že vzorem dítěte nejsou jednoduše rodiče, ale jejich superego. V úsilí o vytváření vlastní identity je proto mladá dívka vedena přes matku k ideálnímu obrazu matky, a zde se stává utvářející silou to, co Freud nazval .ideologie superego" - národní a rasové tradice. Zde je právě místo, kde působí Slečna a kde dovoluje nalézt identitu těm, kterým je - třeba nevědomky - dosažitelným ztělesněním ženství.

K popsání tohoto komplexního psychologického procesu, v němž dospívající americká dívka získává podíl na životě Slečny a tak dosahuje obrazu ženy, by byl nutný důkladný popis americké mládeže. Bezpochyby by takový výzkum ukázal překvapivé paralely k praktikám, jejichž pomocí získávají zasvěcení v mysterijních kultech účast na magickém životě svých bohů. Věnujme se nyní druhé funkci Slečny - jejímu podepírání a vyjadřování systému hodnot. Zde může pomoci srovnání s rolí Panny ve 12. a 13. stol. Jako Panna představovala a živila ideály oné epochy, která vytvořila katedrálu v Chartres, právě tak symbolizuje Slečna hodnoty a tužby konzumní společnosti (připomeňme si, že korunovace se koná nikoli v politickém centru země, ale v Atlantic City nebo Miami Beach - tedy ve střediscích volného času a konzumu). Ani ona se nevyhne jistému vykořisťování. Jako si lidé kdysi chtěli koupit zlatem požehnání Panny pro své pochybné podniky, rozdílí dnes Slečna svou charismatickou přízeň na hodinky, ledničky a holicí strojky. A ačkoli Slečna nevytvořila žádné katedrály, celá kolosální stavba masové manipulace by se bez ní zhroutila. Její silně stylizovaná tvář a její postava se k nám obrací z každého magazínu a každého televizního kanálu, a zve nás k blaženému pohledu na konzumní ráj.

Slečna není panna. Je spíše něco jako antimadona. Převrací většinu hodnot tradičně spojovaných s Pannou, jako je chudoba, pokora, oběť. Ve zvláště významném kontrastu s biblickým obrazem Marie v L 1, 46-55 nejde Slečně o to, aby nasytila hladové dobrými věcmi. Místo toho nabízí v reklamních šotech na prodej nekonečný sled trivialit. Slečna vyzvedá mocné, oslavuje bohaté, a hladové uvádí do ještě většího zoufalství. Tak Slečna reprezentuje systém hodnot a je jeho zosobněným středem. Ze sociálního a psychologického hlediska takto Slečna jistě působí, ať už je opravdu božstvem či ne. Protestantský odpor proti tomuto kultu vychází z poznání, že Slečna je idol. Působí jako pramen hodnot a dárce osobní identity. Hodnoty, které zprostředkovává, a identita, kterou nabízí, jsou však falešné. Jako každá modla je nakonec dílem našich rukou a nemůže spasit. Hodnoty, které ztělesňuje jako nejvyšší uspokojení - technické pohodlí, sexuální úspěch, nerušený volný čas, - nemají nejvyšší platnost. Vedou pouze k nekonečnému pohybu, ke spotřebě o závod a chamtivému cynismu. Ďábelské sociální nejistoty, z nichž slibuje vysvobození, tu zůstávají. Je to nemilosrdná bohyně, vtahující nás stále nemilosrdněji do sítě svých rituálních předpisů. Naplnění, které nám slibuje, leží přesně na opačné straně než to, po čem můžeme sáhnout. Proč protestantismus upřel tak bezmezně svou pozornost na vývoj mariánského kultu v katolictví a nezpozoroval pozoruhodný vzestup tohoto vampírovitého kultu Slečny v naší společnosti? Bohužel to souvisí s trvalou neschopností teologické kritiky poznat náboženský význam kulturních fenomenů mimo samotný formálně náboženský systém. Vznik tohoto nového kultu nám připomíná, že práce reformátorů nikdy nekončí. Lidské myšlení je, jak řekl Luther, skutečně dílnou, kde se stále usilovně pracuje na výrobě model.

Z knihy The Secular City přeložil -jv

Následování Marie

Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom nade všecky lidi blahoslavená, že, aby matkou Syna Božího, přirození naše přijímajícího, byla, k tomu od Boha Otce vyvolena, oddělena, požehnána, Duchem pak svatým nad jiné naplněna a posvěcena byla, panna čistá před porodem, při porodu i po porodu, krví Syna svého nejmilejšího, jenž byl a jest Syn Boha živého, pokropena a posvěcena, a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla. Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh při ní pro spasení naše učiniti ráčil, radujíce se. A tak ji se všechněmi křesťanskými národy blahoslavíce (L 1,48) a v životě jejím svatém ji podle možnosti věrně následovati a rozkaz její (J 2,5) skutečně se zachovávati snažujíce, věčně s ní v nebi býti žádáme, vše podle Písem svatých.

Z bratrské konfese