Církve a pravdivost

Co mě vždy zaráželo u řady jinak vynikajících katolických křesťanů, byl zvláštní mechanismus sebeklamu, který měli zabudován ve svém vědomí - mechanismus k ospravedlnění určitých nepříjemných skutečností, k ignorování určitých argumentů apod. Jak jsem později pochopil, vybudovali si tento mechanismus proto, že ti, u kterých hledali odpověď na své otázky, nechtěli některé otázky vůbec slyšet a na jiné odpovídali pseudoargumentací ad hominem, historkami, které lze sice pronést z kazatelny, ale za hranicemi kostela jich jako argumentu použít nelze, protože nepřesvědčí a často i budí úsměv. Tento stav zase má svůj důvod: souvisí se strachem z teologie a teologickou nedovzdělaností těch, na které se dotyční katolíci obraceli se svými otázkami. Kdyby se teologie nebáli, zjistili by, že svou víru mohou zdůvodnit i dobrými argumenty, a jejich svěření věřící by pak nestáli bez argumentů.  Sektáři například budí dojem, že znají Písmo, čímž hned většinou nabudou převahy. Katolík ví, že se jeho víra zdůvodňuje zpravidla hierarchickými autoritami - neví, že pro ni existují až na několik případů také dobré důvody biblické. Je zaskočen, odsuzuje-li sektář mši a chválí-li svou údajně biblickou bohoslužbu, protože neví, že i katolická mše je v podstatě sestavena z biblických citátů a biblicky inspirovaných modliteb. Protože tento nedostatek vnitřní pravdivosti, jehož příčiny jsme ukázali, odrazuje jak při misii, tak v ekumenickém dialogu, je zde před katolíky velký úkol, s nímž by se měli co nejrychleji vypořádat. Klamat sám sebe mohu jen v uzavřené pevnosti, ale v rozhovoru s druhými neobstojím. Odtud pak obranný typ zbožnosti u hnutí pohrdajících solidní teologií.

Jak je tomu u evangelíků? Lze říci, že mnohý český evangelík je více inspirován moderním patosem pravdivosti (moderní doba pochybuje o pravdě, je jí však odporná jakákoli neupřímnost či potlačování pravdy) než reformací, že je zpravidla liberálem. Myslí povětšinou přísně racionálně, je však zajímavé, že tuto racionální přísnost je také ochoten opustit a spokojit se s chatrnými argumenty, pokud jde o několik konfesních věcí, na něž je vázán citově - to pak velmi poškozuje ekumenický dialog, jehož jsou právě tyto věci předmětem. Hlavní překážkou jednoty pro tohoto zejména českého evangelíka není konkrétní katolické dogma, ale obava, že by byl znásilněn ve své otevřenosti pravdě - zavazovat někoho, aby hájil učení, které není neomylné a s kterým vnitřně nesouhlasí, jak to bylo před několika lety zavedeno pro určité funkce v katolické církvi, to pro evangelíka moderně laděného představuje nejvyšší ohavnost.

Problémem tedy je, že některým lidem uniká rozdíl mezi pravdou a pravdivostí, a protože nečiní zadost požadavku pravdivosti, uzavírají druhým - i přes jejich ekumenickou otevřenost - cestu k jednotě v pravdě.

• jv-